Proto jsem se rozhodla se ti taky svěřit. Vím, že ti nenapíšu nic nového, naše trápení a starosti, ač se nám zdají jedinečné, se stále opakují, ale i mně by pomohl nezaujatý pohled zvenčí a někomu se svěřit.
Rozumově člověk řadu věcí ví nebo tuší, ale přitom je strašně těžké to přijmout, rozhoupat se k činu, najít konkrétní cestu.
Před dvěma lety se se mnou rozešel člověk, o kterém jsem už tehdy věděla, že není ke mně ideální (byl starší, měl duševně nedořešené předchozí velké zklamání, měl problémy, měl svoje zvyky a názory, z nichž nechtěl ustupovat…, zatímco pro mě to byl první opravdu vážný vztah, takže jsme si zkušenostmi a životním postojem nebyli rovnocenní), ale byla tam zároveň i velká přitažlivost (nemyslím jen fyzicky). Vlastně jsem tehdy byla dost naivní, nechala se zatížit a obloudit jeho problémy a pesimismem, co se týká žen, atd. Nebyla jsem na to připravená. Ale byla jsem zamilovaná a ochotná se přizpůsobit, přijmout jeho závazky, snažila se… Nestačilo to. Při prvním celkem malicherném sporu ztratil ochotu něco řešit, opakoval mi, že vlastně nikoho ještě nechce…
Vím, že jsem tehdy byla zaslepená, vnímala věci vyhroceně a zkresleně a dodnes je proto pro mě těžké skutečně porozumět, co se vlastně mezi námi dělo a proč, co jsem udělala špatně, co z jeho strany byla pravda a jestli to nebyla vše lež. Na začátku nám bylo spolu nádherně a tak se mi nechce věřit, že by vše bylo falešné. Moc by mi pro budoucnost pomohlo tomu porozumět, ale zpětně opravdu nevím, co byla skutečnost a co jen výplod mojí tehdy poblouzněné mysli… Dokázala by ses podívat na náš vztah? Jaký byl? Jak vidíš jeho? A mně?
Dodnes nemůžu úplně zapomenout, pořád mě to rozptyluje. I když rozumově vím, že jsme se k sobě příliš nehodili a že myšlenkami na minulost ztrácím současnost, cítit to tak zatím nedokážu. Proto bych si to potřebovala konečně vnitřně definitivně vyřešit. Vím, že asi řekneš, že to mělo být, že mě to někam posunulo. Ale stejně mě trápí, že jsem pro něj dost neznamenala. Jak mě asi dnes vidí on?
Od té doby je mi občas úplně špatně z potřeby něčího doteku, to jsem předtím neměla. Ale jediný, kdo by mě chtěl obejmout, je mamka, a před tím utíkám, je mi to nepříjemné… A to je další věc, která mě tak nějak trápí.
Zuzanko, moc děkuju za tvůj čas a těším se na tvůj názor,
přeji krásné letní dny,
Anna
16.7.2011
Ahojíček Aničko,
Díky za tvoje písmenka a důvěru se kterou se na mě obracíš. Ty vlastně všechno více méně víš, jen se chceš ujistit, jestli to je tak jak to vnímáš.
Aničko….všechny vztahy, všichni partneři a vůbec všichni lidičky, kteří nám vstoupí do života pro nás mají smysl…máme se s nimi potkat, máme si s nimi něco odžít, máme si projít zkouškou a něco dořešit atd…. je toho docela na stránkách už popsané dost.
Od samého začátku jsi cítila něco, co tam nemělo být…. V té vaší lásce. Aničko, nebyla to lež, co ti říkal o svých citech…. A nedivím se, že jsi ve své zamilovanosti byla ochotná se podřídit jeho přáním a jít cestou, kterou ti nalajnoval a určil jakési mantinely, které jsi akceptovala ….snažila jsi se být tím, kým chtěl abys byla….a ztrácela jsi sebe samu.
On byl, je a ještě nějaký čas bude tím organizátorem života druhých…. Jeho egoismus je hodně hluboký…ale pozor…je to jen známkou toho, že on sebe ve skutečnosti nemá rád a tak si dokazuje svou „velikost“ právě v tom, že se mu druzí podřizují…. a tuto s jídlem roste chuť. Stačí opravdu velice málo k jeho rozladění aby se vytočil a nebo trucoval, jen když není po jeho….
Aničko… on není jediný kdo by tě dokázal milovat…je spousta lidí, kteří tě milují…to jsou ti nejbližší které kolem sebe máš (maminka, která cítí tvou bolest a chce tě obejmout…) a další, kteří ti do života teprve vstoupí. Tento vztah ti ukázal, že se dokážeš pro druhého natolik obětovat, že zatratíš sebe samu a své představy o svém životě. Nesnaž se být dokonalá…ty jsi dokonalá, tak jako každý jiný z nás…. Jsme jedineční a dokonalí….. ale většina z nás chce být dokonalými obrazy druhých…cizích představ a to je špatně. Ty v současné době odmítáš obětí matky, protože je to v podstatě podobné jako s přítelem…bývalým přítelem…. Chceš být dokonalým obrazem jejich představ…proto teď odmítáš její pohlazení a náruč…. Žij svůj život….a i tak tě matka bude stejně milovat… chce si to jen uvědomit a její náruč už pro tebe nebude problém.
Jsi trošku zmatená a máš v sobě spoustu strachů…. Které je třeba překonat, ale nejdřív je potřeba je pochopit….snad to co ti píšu ti pomůže se v tom malinko zorientovat….najdi sebe samu, začni se milovat ze všeho a všech nejvíc…jedině tak poznáš svoji hodnotu a dokážeš milovat i ty druhé bez toho, abys měla potřebu žít jejich představy….
Teď je třeba být chvilinku v tichosti, o samotě bez partnera…zapracovat na sobě a uvidíš, že jakmile se najdeš…. Najde si tě i ten, který k tobě patří a nebude mít potřebu tě ovládat a bude tě milovat přesně takovou jakou jsi …takovou, jakou se budeš milovat ty sama.
Měj se a směj se Aničko….a pokud ti můžu doporučit knížku, která by ti v tomto mohla pomoct….tak Miluj svůj život….. pokud ji máš…zkus si ji přečíst znovu a nebo jen namátkově ji otevři s otázkou….a věř, že tam najdeš odpověď.
Měj se a směj se Aničko….a žij svůj život podle svých snů a přání….
S láskou….tvá Zrzka
24.7.2011
Milá Zrzko,
děkuji Ti za milou a trefnou odpověď. Je to vesměs tak, jak píšeš… ale je dobře to slyšet z jiné strany.
Obvykle mi trvá věky, než se s někým sblížím, než mu důvěřuju, a s ním to přišlo tak náhle a rychle a hladce. Cítila jsem se s ním báječně, cítila jsem takovou blízkost. Doteď nemůžu zjistit, jestli to bylo skutečné, nebo to pan zkušený prostě se mnou tak uměl… A druhá možnost mě prostě ničí, že by se mnou bylo tak snadné manipulovat, že by toho využil, když pro mě to bylo tak opravdové a tak důležité… Jednou se přikláním k tomu, podruhé k onomu… Proto jsem se vlastně ptala, jestli vidíš, jak to se mnou vnímal. Je to pro mě dost i otázka příští důvěry v někoho…i v sebe.
To krátké, co jsi o něm napsala, to o jeho egoismu, trucování…, skvěle sedí. Vím, že by to pro mě s ním byl nekončící boj s jeho drobným trucováním atd., a přitom nikdy by nebojoval on o mě… Ale prostě neumím střídat city, nemůžu si pomoct. Neumím zapomínat. Stále se mi strašně stýská.
Nedávno se objevil někdo, s kým jsem při krátkém setkání cítila náznak něčeho podobného jako tehdy. Ale bojím se. A kromě toho stejně je nereálně daleko, žije v zahraničí. A já už se nemůžu přizpůsobovat. Byl strašně milý, říkal krásné věci, ale měla jsem problém jim věřit. 🙁
Tak to jen tak na doplnění.
Jinak děkuji a přeji hodně elánu a taky trpělivosti s problémy nás lidiček,
Pa Anna
24.7.2011
