Najednou se vnuk zeptá svého dědečka:„Dědečku, kolik je ti vlastně let?“ A děda odpovídá: „Nech mě chlapče chvíli nahlas s tebou přemýšlet“.
Narodil jsem se před televizí, očkováním proti obrně, kopírkou, kontaktními čočkami a antikoncepčními pilulkami.Nebyly policejní radary, kreditní karty, laserové paprsky. Ještě nevynalezli klimatizaci, pračky ani sušičky, oblečení se prostě vypralo a pověsilo na čerstvý vzduch, aby uschlo. Člověk nebyl na Měsíci, neexistovala trysková letadla.
Oženil jsem se s tvojí milovanou babičkou a žili jsme spolu, v každé rodině tehdy byla matka a otec. Slovo „gay“ bylo respektované anglické slovo, které označovalo veselého, laskavého, spokojeného muže, a ne homosexuála. O lesbičkách jsme ani neslyšeli, a muži nenosili náušnice. Narodil jsem se před počítači, paralelním studiem a skupinovou psychoterapií. Lidé nechodili na žádné preventivní prohlídky, nýbrž je lékař podle potřeby posílal na krev a moč.
Dokud mi nebylo 25 roků, oslovoval jsem každého cizího muže “Pane“ a ženu“Paní“, nebo alespoň“Slečno“. Když v té době žena nastoupila do tramvaje, nebo do autobusu, děti a mladí lidé spěchali, aby jí uvolnili místo. Pokud byla pak těhotná, doprovázeli ji k sedadlu, a pokud bylo třeba, šli jí koupit jízdenku podél domů. Na schodech se ženám přenechávala strana u zábradlí, nastupovaly do výtahu jako první a muži jim vždy přisunuli židli, když si ženy sedaly. Muži nikdy nezdravili ženu, aniž by přitom nevstali, pokud v okamžiku, když vstoupila, seděli. Vstávali od stolu pokaždé, když vstala žena, i kdyby to bylo pouze a jen na okamžik. Muži ženám otevírali dveře auta, nebo jiné dveře, a pomáhali jim při odkládání a oblékání kabátů.
V mé době panenství nezpůsobovalo rakovinu, a takové dívky znamenaly pro svou rodinu čest a pro svého manžela čistotu. Náš život se řídil církevním Desaterem, střízlivým uvažováním, úctou ke starším lidem, chováním jenom podle zákonů, naplňovalo ho plodné soužití s ostatními a odpovědná svoboda. Učili nás rozlišovat dobré a špatné a odpovědnosti za své činy i jejich důsledky.
O rychlém občerstvení jsme si tehdy mysleli, že je určeno pro lidi ve spěchu. Vážný vztah znamenal, že máme dobré vztahy s našimi bratry a sestrami a dalšími vzdálenými a blízkými příbuznými a přáteli. „Time sharing“ znamenalo, že rodina je na dovolené s jinými rodinami, a ne, že sdílí prostor s cizími lidmi. Neposlouchali jsme stereo nahrávky, FM rádio, kazety, CD, DVD, a neměli jsme elektronické psací stroje, počítače, notebooky. Notebook znamenalo sešit. Hodinky jsme natahovali každý den. Nic nebylo digitální, ani hodinky. A naše domácí spotřebiče neměly světelné displeje.
Když už mluvíme o strojích, nebyly ani bankomaty, mikrovlnné trouby, budíky s rádiem. Nemluvě o videorekordérech a videokamerách podobně. Neexistovaly žádné digitální ani barevné fotografie, jen černobílé, a na jejich vyvolání se čekalo nejméně tři dny. Pokud bylo na výrobku uvedeno „Made in Japan“, znamenalo to, že je špatné kvality, a zboží označené„Made in Korea“ či „vyrobeno v Číně“, nebo „v Thajsku“ ani neexistovalo. Neslyšeli jsme o nějaké Pizza go home,McDonaldu, nebo o instantní kávě a umělých sladidlech. V obchodě bylo možné koupit něco za 5 až 10 korun. Zmrzlina, jízdenka nebo osvěžující nápoj stály 1 korunu. Nové auto stálo 30 až 40 tisíc, ale kdo měl tolik peněz? V mé době byla tráva něčím, co jsme kosili, a ne kouřili. My byli poslední, kdo byli přesvědčeni, že žena potřebuje muže, aby mohla mít dítě.
A nakonec děda trochu smutněji k vnukovi: „No, a teď mi řekni, kolik si myslíš, že je mi let?“ … „Ach dědo… více než 200 roků“, odpověděl vnuk. „Ne, miláčku, jenom tak nějak přes padesát roků …“.
Zdroj: e-mail + dohledáno na http://www.moje-nazory.estranky.cz
