Otec, zploditel, dává nám vzniknout. Matka naše náruč, rodička. K ní máme vždy hlubší
vztah a je nám blížší. Tedy až na vyjímky. Jistě, i to se nevylučuje.
Jsou-li programy našich rodičů v nepořádku, není v pořádku ani naše pokolení.
Generace před rodičemi. Stále si něco sebou neseme. A táhne se to rod od rodu. Rodinná karma.
Někdo tomu říká prokletí. V podstatě ano. Prokletí ve formě negativních myšlenek a postojů.
Uřknutí neboli prokletí je pouze jakýsi mystický, nadnesený výraz. Vysvětlím to na příkladu.
Zlobí-li se žena často na svého otce a v těhotenství i na svého muže, je velká pravděpodobnost, že
se jí narodí dítě, které časem onemocní nebo bude mít jiné problémy. Zejména vztahové. Bude trpět podvědomou agresí.
Myšlenka je silná a jsou-li v tom silné negativní emoce, je to to, čemu říkáme rodinná zátěž
neboli karma.
Dítě v tom většinou pokračuje. Rodiče mu sami nasadí tento program nenávisti. Ten se
pochopitelně ukládá do podvědomí. Většina nemocí nebo problémů začíná pocitem křivdy a
odsudky rodičů. Odsouzení jedince a jeho povahy nebo činů se s námi nese dále. Nenávist plodí
další nenávist. A je zaděláno na plody podvědomé agrese.
„Odsouzení jakékoliv skupiny lidí, např. homosexuálů, narkomanů, náboženských spolků,
národů nebo států přináší výbuch nenávisti v potomcích, což vesmír blokuje s velkou razancí.
Děti s programy společnosti a lidstva obvykle onemocní nebo zemřou.
Můžete se modlit od rána do večera, ale pokud nezměníte svou povahu, nic vám
nepomůže.“ (S. N. Lazarev)
Vesmír je náš zploditel. Náš otec a dal vzniknout matce, tedy zemi. Matku bereme
automaticky, ale na otce zapomínáme. Je to tak i ve skutečném životě? Většinou ano.
I v případě, že zploditel neboli otec zapomene na nás. Dříve na naši matku. Ta se zlobí a je v ní
postupem času silnější nenávist ke stvořiteli svého dítěte. Otázkou je, proč tomu tak bylo.
Proč se otec od matky distancoval? Připusťme si variantu karmického dluhu. On jí pouze něco
vrátil. Nikde není řečeno, že ona ho v minulosti nezradila. Ovšem stále si oplácíme minci stejnou
mincí. Je to pořád dokola. Tak kdo tedy tomu učiní konečně přítrž? Jedině my.
,,Ale když ta nenávist je tak silná a on mi tak ublížil.“ slýchávám často.
V pořádku. Nedělejte tedy nic. Jen si tak vytváříte další karmický dluh do budoucna a
není vyloučeno, že se role příště obrátí.
Dlouho mi trvalo, než jsem pochopila. Učilo mě to ve vztazích. Můj tehdy agresivní a
zlostný otec byl tím klíčem. Zejména k mým vztahovým problémům. Několik let práce na sobě a
stále to samé. Jeden „lepší“ partner za druhým. Nebralo to konce.
„Proboha,“ říkala jsem si. ,,Co ještě musím udělat? Změnit? Pochopit? Co ve svém nitru
si uvědomit?“
Jeden můj karmický partner mi to ukázal. V podstatě okolnosti. Celou dobu svého
duchovního rozvoje jsem žila v domnění, že můj vztah s otcem mám již dočištěný a uzavřený.
Omyl. Nebyl. Byl stále natlakovaný v tom nejhubším nitru mé energetické postaty. Pak přišel
výbuch. Stačilo málo a na rodinné oslavě to pod vlivem alkoholu vyvrcholilo. Otec mě po těch
letech opět nazval neschopnou a k ničemu.
Strhla se průtrž emocí a silné zlosti. Ujela jsem zlá a uražená. Pak jsem ho dlouho
neviděla, jelikož mi to pracovní okolnosti nedovolily. Trucovala jsem a přitom jsem moc dobře
věděla, že bych to dělat neměla. Vrátí se mi to v jiné rovině. Přesto jsem se snažila k otci vysílat
stále lásku a odpuštění. Ovšem prvotní emoce byly silnější a vrátily se mi. Za tři dny po tomto
incidentu zatkli mého tehdejšího přítele. A tak začala další emoční pouť. Vcelku jsem ji zvládala,
chápala jsem podstaty i souvislosti. Pustila jsem se do usilovné práce s myšlenkou, že to tak mělo
být. Vše má svůj smysl. Přece mám skvělého partnera, je nakloněn mé práci, duchovnost má v
sobě a pouze si něco řeší. Nějaký svůj minulý restík. Čekajíc na tohoto úžasně iluzně
vytvořeného muže, jsem si tvořila další a další iluze. Naprosto jsem se s nimi ztotožnila.
Vytvořila jsem si model vymodleného duchovního partnera. Ten model byl tak dokonalý, až se
mnohým tajil dech při mém vyprávění, jak úžasné je on stvoření.
Všichni tomuto vztahu přáli a já sama v sobě bojovala. Vyvstávaly stále nové okolnosti o
tom, že takový čistý a svatý zase není, ale já ve jménu falešné lásky věřila, že je. Přitom jsem
uvnitř cítila, že je to jen iluze. Co jsem si tím chtěla dokázat? Nebo těm druhým?
Člověk, který pomáhá lidem, by měl být v nadhledu, ví a zná podstaty a má v sobě zdroj
vesmírné lásky, si nechce přiznat, že si vytvořil svůj umělý avatar.
Žila jsem pouze vzpomínkami z těch společných hezkých chvilek. Žila jsem minulostí. Ne
přítomností. Pravda, drazí. Pochopila jsem a šlo to velmi rychle. Bylo to tak zrychlené a přitom
jsem si myslela, že to nejsou týdny, ale měsíce. Po jedné z mých pracovní cest v Anglii, jsem jela
přímo k rodičům na další rodinnou oslavu. Tam přišel silný zlom.
Původně měl pro mě přijet na nádraží bratr. Nevyšlo mu to. V autě byl otec. Po cestě
domů se mezi námi rozvinula debata, která trvala celý den a i ten další. Ani nevím jak k tomu
přesně došlo, ale na ten okamžik nezapomenu. Padli jsem si opravdově do náruče a odpouštěli si
navzájem.
Takovou hloubku lásky a pochopení jsem nikdy v našem vztahu nezažila. Jakoby praskalo
vše, co bylo uvězněno pod tlustou vrstvou ledového nánosu a kry se začaly rozpouštět. Cítila
jsem to v celé své bytosti a pak přišel neskutečný mír v duši. Otec jakoby omládl, tak uvolněného
jsem ho nikdy neviděla. Nezapomenu na ta slova. Na slova: ,,Já tě moc miluji, ani nevíš jak, jsem
na tebe hrdý.“
Už to nebyly jen plané řeči. Šly z jeho nitra a měly velkou váhu. Mají dodnes. Stalo se to
proto, že jsem k němu stále posílala lásku a odpuštění a jednou to přijít muselo. Konečně
pochopil, že mě musí brát takovou, jaká jsem.
A teď si držte klobouky. Najednou jsem v sobě pocítila, že poslední karmické vztahové
kapky dopadly. Já si to z otcem do hloubky pročistila a prozřela jsem i ve starém vztahu. Cítila
jsem, že můj starý vztah brzy odezní. V lásce a odpuštění. Také jsem cítila, že jsem si tak pouze
blokovala něco, co mohlo přijít do mého života. Vytvořila jsem ten prostor. Vskutku přišlo. Za
pár týdnů. Duchovní partner. Čistá forma lásky.
Už žádná omezení, ani upnutí. Žádná závislost jednoho na druhém. Ani on neměl ke mně
pocit žádného dluhu. Šlo o čistotu myšlenek a souznění. Nikoliv vzplanutí a rychlé chemické
pochody a reakce. Tento vztah plynul a netrval dlouho. Skončil. V porozumnění a lásce. Bez
bolesti a ega. V čistotě a plynutí. Tak by to mělo fungovat. Už tam nebyla ta nejistota: ,,Budeme
spolu, nebudeme, zavolá nebo nezavolá, proč se neozývá, miluje mě, nemiluje..“
Žádné doměnky. Pouze čistá důvěra. Plynutí a splynutí. Dříve by nás to k sobě nepustilo,
to je pochopitelné. Museli jsme oba dozrát, pochopit a pročistit poslední zbytky našeho ega.
Krásný duchovní vztah. Netroufám si říci, kolik jich ještě bude. Ale vím, že každý takový krásný
a vyzrálý vztah mě posune dál k hlubšímu pochopení. Vzájemnému sdílení a učení. To je na tom
to krásné.
Ještě zpět k mému otci. V regresích jsem dostala spoustu odpovědí a vysvětlení, proč náš
vztah byl takový, jak ho popisuji v knize na začátku. V mnoha životech se naše cesty prolnuly na
základě křivd, ubližení a zároveň šancí na odpuštění. Hluboké odpuštění se uskutečnilo teprve
nyní. V současném životě. Velmi dramatický byl náš společný život ve druhé světové válce.
Byla jsem na straně Německa ve službách Hitlerových a působila v židovském ghettu.
Musela jsem popravit skupinu lidí. Když mě má tehdejší regresní terapeutka vedla k tomu, abych
se pocitově podívala, zda někoho z těch lidí, do kterých střílím, znám, dlouho jsem se bránila
odpovědi.
Nakonec jsem přiznala: ,,Ti lidé tam klečí a mají ruce za hlavami. Mezi nimi je otec se
synem. Vidím ten pohled, cítím v něm tolik žalu a prosbu. Já nechci, nechci do nich střílet, ale
nemůžu jinak, je to rozkaz. Kdybych ho nesplnil, půjdu na smrt já.“
Bylo v tom tolik emocí, cítila jsem tolik bolesti. Leč jsem nemohla jinak. Neměla jsem na
výběr. Stále jsem viděla ty oči. Oči otce a syna. Vypadali jinak. Jen ty oči, ten výraz jsem znala.
Bratr se na mně dokázal dívat stejným pohledem, když byl ve věku popraveného chlapce.
Zejména když jsem ho trestala, jelikož je o mnoho let mladší a musely jsme ho často se sestrou
hlídat. Neustále jsem ho kárala a přiznám se, že sem tam padla i facka. Pak mě to hodně bolelo.
Pochopila jsem celý smysl našich vzájemných postojů. Předcházelo tomu hluboké odpuštění.
Bratru i otci. Podvědomá žádost o odpuštění jich obou. To je neodmyslitelná součást. Na jedno
důležité ovšem zapomínáme. A tím je odpuštění sami sobě. Tohle jsem tehdy na regresích
bohužel neabsolvovala. Přišla jsem na to až po letech.
Se sebetrestáním se setkávám ve své praxi často. Přichází ke mně totálně zničení lidé,
trpícími depresemi, úzkostí. Život se s ním v žádné oblasti nemazlí. Aby také ano, když jsme si
zvolili dobrovolně sebetrest za něco, co jsme si nebyli schopni odpustit. Již před příchodem do
současného života jsme si přednastavili sebedestrukční program. Je lehčí odpustit druhým než
sám sobě. Na to nezapomínejte. S klienty na sebeodpuštění intenzivně pracuji.
Moje maminka často vzpomínala, že jsem přišla na tento svět jako velmi spokojené a
požitkářské dítě. Býček, požitkář a milovník. Pouze do určité doby. Něco jako prozření či
procitnutí. Rodina na to měla veliký vliv a neharmonické situace mě zasekaly do negativní
roviny. V regresi jsem se dostala také do přefáze prenatálního vývoje v jiné energetické rovině,
tedy do čekárny.
Přesně jsem reprodukovala, co si v tomto životě musím vyřešit, dočistit a projít. Moc jsem
se na tento svět těšila. Doslova jsem bojovala se prodrat ven, i když má matka byla při porodu na
konci svých sil. Téměř čtyřkilové dítě, které se nemohlo dočkat. Nespěchala jsem v prenatálním
vývoji. Šla jsem na čas. To je díky bohu moje vlastnost. Trpělivost. Vše si vychutnat až do konce.
I to negativní. Já se tady těšila a proto má motivace práce na sobě byla velmi silná. Probudila
jsem v sobě býka, který jde hlava nehlava za svým cílovým červeným praporem. To se odráží i v
mé práci. Jsem jako Colombo, který si nedá pokoj, dokud nepřijde na to, kde je zádrhel.
Kdysi býk trestající sám sebe. Už v počátcích terapeutické praxe jsem měla tendence
pomáhat lidem jen proto, že jsem si byla vědoma dluhu. Dluhu k lidem a k sobě samé. To byla
chyba. Také připěl fakt, že jsem již v minulosti pomáhala lidem v různých úrovních léčení.
Zejména středověké doby tomu absolutně nedopřávaly a přicházely tresty ve formě upálení či
mučení. To upálení nebylo ani tak hrozné, protože člověk se dříve udusil kouřem než začal hořet.
S tímto poznatkem se v praxi setkávám často.
Život mnicha byl pro mě také dosti silným zážitkem. Mnich, který pomáhal léčit lidi a
staral se o nemocné a postižené lidi. Společnost mě odsoudila. Přišel trest. Natahování a lámání
končetin. Odštipávání kusu masa velkými kleštěmi. A další ne příliš příjemné mučící techniky.
Ta tělesná bolest nebyla tak hrozná jako ta duševní. Pocity křivdy a nepochopení. Prožívala jsem
to opět velmi intenzivně. Tímto vás nechci odrazovat. Je to individuální. Důležité je, že pak
přichází úleva. Je to očista. Očista vaší duše.
Tou už ale procházíme všichni ve všech rovinách. Do roku 2012 se budou vibrace ještě
zvyšovat a my máme pochopit. Pochopit, že musíme nalézt svůj vlastní střed, jít cestou
rovnováhy a ne ničení a sebeničení. Tou cestou je láska. Bez negativních forem a myšlenek.
Takže se není čeho bát. Jedině sám sebe. Sebe z toho důvodu, že pokud si očistou neprojdeme
nyní, budeme pouze celý karmický proces protahovat.
Pozor na lpění na rodičích, dětech či na partnerovi. Pokušení kohokoliv povyšovat nad
Boha, čili lásku k vesmíru, je také sebezničující. Pročistíte-li vztahy se svými bližními, partnery
atd., otevřete v sobě cestu k vyšší lásce. Tedy k Bohu.
Je třeba na tom pracovat na sobě postupně. Už Kristus říkal, miluj Boha víc než otce
svého a matku svou a syna svého. Pozor vážení, to nebyly Boha pusté bláboly, které si někdo
vymyslel. Tvrdím, že v bibli je důležité číst mezi řádky. Když stavím kohokoliv – třeba otce, nad
vše ostatní, tedy nad Boha, musí se tento proces jistojistě někde zastavit. Tento člověk, tedy otec,
mě příště může zradit, urazit nebo krutě ublížit. Jestliže v tomto životě zbožňuji otce nade vše,
dostanu příště toho samého, jenže tentokrát to bude ničema a opilec.
Bylo-li tam přilnutí, nezdravé přilnutí, je nám dán stejný muž, neboli otec, ale tentokrát
zubožený. Nyní třeba jako partner. Také on si tímto odčiňuje svou karmu, je to provázáno.
Snažíme-li se tohoto zkrachovalce zachránit, zachraňujeme spíše sami sebe. Ovšem uvnitř ho
odsuzujeme. A odsudek nedokonalého v našich očích, je pro naše zdraví a vztahy nebezpečné.
Také pro naše děti.
Přezkoumávejte svůj život, jedině tak se vaše šance na uzdravení a hezký nadcházející
vztah mohou zvýšit. Pomýšlejte na negativní životy s láskou a pochopením. Nevyčítejte si, co jste
napáchali v minulových životech, pak je to sebetrest. Vesmír nás učí přijímat vyšší lásku a
neupřednostňovat nic a nikoho – milovat všechny stejně.
Vše musí být v rovnováze. Vidět v někoho Boha a řadit ho na první místo nám nepřísluší.
Přišli jsme z jednoty. Bude nás to sekat tak dlouho, dokud to nepochopíme a nepřijmeme. Do
hloubky. Pak nás bolí jakákoliv ztráta. Nelze nikoho ztatit navždy. Všichni jsme součástí
vesmírné energie a všichni jí stále budeme.
Tohle pochopila i Kamila. Její příběh je ukázkou silné rodinné karmické zátěže. Před 16-ti
lety její maminka odjela i s přítelem a jeho kamarádem do Alp na vysokohorskou turistiku.
Zpátky se již nikdy nevrátili. Jejich těla se nenašla.
V Kamile to pochopitelně zanechalo hluboké stopy. Její rodiče byli rozvedeni. Bylo
evidentní, že její maminka našla po čase k sobě spřízněného partnera. Musela čelit útokům ze
strany své sestry a své matky, Kamiliny tety a babičky. Tyto ženy jsou negativní a byly proti
rozchodu s jejím tehdejším partnerem, Kamiliným otcem, i když ji samotnou vztah s ním
nenaplňoval. Ona se přesto nenechala odradit a šla si svou cestou. V celé rodině Kamily byly
silné karmické provázanosti. A negativní programy.
Syn její tety zemřel velmi mlád za zvláštních okolností. Údajně křeč při plavání. Její
manžel zemřel ještě dříve než jejich syn. Na rakovinu. Kamilin bratr prodělal tři autonehody, ze
kterých naštěstí pokaždé vyvázl živý. Otec jejího manžela měl také autonehodu, tolik štěstí již ale
neměl. Zemřel. Srazil ho autobus.
Ve stejném roce Kamile zemřel sedmiletý syn na rakovinu. Ještě stále si stěžujete na svůj
osud? Kamila by měla důvod. Ale nedělá to. Když ke mně přišla poprvé, v jejích očích se už
zračilo jakési pochopení. Na druhou stranu chtěla získat ještě odpovědi na své otázky. Pochopit
do hloubky.
Nestěžovala si na rány osudu. Jistěže má v sobě ještě bolest, ale už není tak veliká.
Má již jednu skoro dospívající dceru a těsně před smrtí jejich syna se jim narodil ještě jeden
synáček.
V průběhu prvního sezení jsme procházeli Kamilino dětství. Vzpoměla si na spoustu
důležitých situací a dostali jsme se až do dospělosti. Už samotným procházením docházelo k
emočnímu uvolnění. Ukázalo se, že teta mohla být také negativním spouštěčem. Neustále
záviděla své sestře, později pohřešované Kamiliné mamince, spoustu věcí. Hrabala se v jejím
životě a kybicovala vše a všechny. Roli zde sehrál i majetek. Žárlivost, zlost a podvědomá agrese.
Co měly teto dvě sestry karmického mezi sebou, se už nedozvíme. Jedno je jisté, teta vysílala
velmi negativní energetické vibrace, které ale nejdřívě otočila proti sobě a přišla o manžela a pak
o syna. Pak to postupovalo dále. Bylo tam ale i mnoho jiných faktorů. Bylo na Kamile karmické
rodinné vztahy pročistit.
Na druhém sezení se Kamila dostala do svého současného prenatálního vývoje. Ze strany
matky tam byla citová frustrace. Matka tápala a byla nešťastná. Cítila prázdotu a i to v Kamile
zanechalo mnohé. To, že se maminka z hor již nevrátila, brala dlouho jako podvědomou zradu.
Pak to otočila proti otci. Odsudek. Tak se spustil proces namixovaných rodinných energií jejích i
manželových a přišel na svět syn, který onemocněl rakovinou.
Zde vidíte ukázkový karmický příběh našich podvědomých silných programů, jaký mají
dopad na naše děti. Určitě v synově zatížení hrály roli i jiné karmické faktory. On si měl svou
nemocí z minulosti něco odčinit. Kamila si je uvědomila, když jsme procházeli fázi v čekárně,
tedy v čekárně na její stávající život. Před nynější reinkarnací. Také dostala informaci, že její
bratr chtěl a žádal jí, ať jde na svět dříve ona.
Dlužila mu to, byla energeticky silnější a mohl se pak o ní opřít. Ani jeho nehody nebyly
náhody. Měl se na nich ponaučit a změnit postoje. Jejich syn věděl, že z tohoto světa odejde
dříve. Měl předem dohodnuté s duší svého ještě nenarozeného bratra, že ho rodiče budou
potřebovat. Něco jako náhrada. Měli k sobě již v minulosti velice blízko a zřejmě si to slíbili.
A Kamilina maminka? Tam byl program podobný jejímu vnukovi. Svůj odchod zvolila
dobrovolně.
Říkám tomu karmická čistka neboli očista duše. Karma byla splacena na všech frontách.
Kamila měla na závěr terapie se všemi podvědomě promluvit, odstřihnout negativní pouta a
poslat všem silný proud lásky. To udělala. Bude na tom pracovat stále.
Rodina je základ, ale málo kdo chápe význam těchto slov. Mají daleko hlubší význam než
si myslíme.
Milujete-li vesmír, milujete všechny bytosti stejně. Pak už vás žádné ztráty nebolí.
Všechno je pomíjivé, pouze láska zůstává.
„Až pochopíte pochopené, pochopíte svůj pocit, který je pochopením této existence a
hluboký význam slova LÁSKA.“
S láskou Ester.
Ukázka z knihy Karmická sinusoida – Z deníku regresní terapeutky
