Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) prudce roste počet lidí nemocných rakovinou. Ročně je diagnostikováno 14 milionů nových případů, do dvaceti let to má být skoro dvojnásobek. S náklady na léčbu onkologických pacientů zápasí i nejbohatší země, pro ty chudší jde o neřešitelný problém. „Přes skvělé pokroky moderní medicíny se ukazuje, že problém rakoviny nevyřeší jen léčba,“ říká Christopher Wild, jeden z autorů studie WHO.
Dá se utéct rakovině?
„Máte rádi pohyb a chcete přispět na veřejnou sbírku, ze které je podporována prevence, pomoc nemocným a další výzkum onemocnění? Zúčastněte se běhů proti rakovině! Spojte příjemné s užitečným!“ Stovky tisíc lidí po celém světě zaplňují ulice velkoměst a běží. Zamýšlím se, jestli chtějí rakovině utéct, nebo ji doběhnout. Pan Petr se o to pokoušel přes šedesát let. Nakonec si pro ni stejně došel.
„Jako student jsem si plnými doušky užíval života. Od čtrnácti jsem denně kouřil dvacet cigaret. O alkoholu nemluvě,“ vzpomíná pan Petr. Práce číšníka mu také nepřidala. Noční směny, zakouřený lokál. „Vzorem jsem nebyl ani v osobním životě. První manželství vydrželo pár měsíců, druhé dva roky. Soudy o úpravu styku se synem jsem prohrál. Naposledy jsem ho viděl, když mu byl rok. Potřetí jsem vyženil dvě dcery. Pohodu ukončila havárie na motorce. Sedmnáctiletá dcera při ní zahynula i s bratrancem. Deprese jsem řešil alkoholem. Další rozvod. Na počtvrté se na mne usmálo štěstí. S Evičkou nám to klape dvacet let. Navzdory způsobu života mi zdraví drželo až do šedesátky. Prodělal jsem lehčí infarkt, bral léky na srdce, na cukrovku, na cholesterol, občas na nervy. V červnu 2014 mne přepadla únava, závratě, teploty a dusivý kašel. Pak už to šlo ráz na ráz: obvoďák, plicní, rentgen, cétečko. Z diagnózy jsem šel do kolen: obrovský malobuněčný karcinom levé plíce, prorůstající do mezihrudí, s mnohočetnými metastázami lymfatických uzlin.“.
Naprostá beznaděj
Nález vyděsil i internistu a diabetologa. „Naprostá beznaděj. Jejich slova se ani neodvážím publikovat. V zoufalství jsem se probojoval ke známému plicnímu chirurgovi profesoru Pafkovi. Byl vstřícný a laskavý. Nad cétéčkem se půl hodiny radil s kolegy. Verdikt mi vzal všechny naděje: nádor nelze operovat, zkusit se dá jen chemoterapie. Snad mne zachrání alternativa, řekl jsem si a vyrazil do Prahy za doktorem Hnízdilem.“
Do ordinace vstoupil bledý, vyčerpaný, vystresovaný. Na cétéčku obrovský nález. Prognóza fatální. Tady je každá rada drahá, říkal jsem si v duchu. Asi hodinu jsme si povídali o rakovině a o životě. Vzpomněl jsem si na příběh, který mi před časem vyprávěl pacient. Jeho pětašedesátiletou maminku hospitalizovali se zápalem plic. Když se šel ošetřujícího lékaře zeptat, jak na tom maminka je, dozvěděl se, že za zápalem plic je rozsáhlá neléčitelná rakovina. Mamince, která diagnózu neznala, prý zbývá pár měsíců. Syn šel za matkou na pokoj a spustil: „Zabal se mami, jdeme domů. Nic ti není, jen tady zbytečně zabíráš postel.“ Maminka, bez jakékoliv léčby, žila ještě dvanáct let. Panu Petrovi jsem poradil, ať bez váhání podstoupí chemoterapii. Hlavně ale ať se chová, jako by byl zdravý, jakoby rakovinu vůbec neměl. Na rozloučenou jsem dodal: „Jste silný, vy to určitě zvládnete!“ Nečekal jsem, že ho ještě někdy uvidím.
Na zázraky nevěřím
Do ordinace dorazil za necelý rok. Štíhlý, opálený, rozesmátý. „Jsem úplně zdravý, pane doktore!“ hlásil na dálku. Zázrak? Na ty nevěřím.
„Po první chemoterapii jsem se oblékl do civilu a dvě hodiny chodil po areálu nemocnice. Léčbu jsem bral s pokorou, nepřipouštěl si žádné vedlejší účinky. A ty, až na vypadané vlasy, také žádné nebyly. Chemoterapie zabrala. Dokonce mi ji zkrátili na čtyři cykly. Od začátku nemoci jsem věděl, že je to omyl. A pokud snad na plicích něco bylo, tak je to už dávno zpátky ve vesmíru, v černé díře, přepracované na něco neškodného. Několikrát denně jsem si opakoval: jsem silný, zvládnu to! Psychickou podporu jsem našel v knížkách Jaroslava Duška Ze-mě a Tvary tmy, Anity Moorjani Musela jsem zemřít, Laurenta Gounelle Bůh chodí po světě vždycky inkognito a mnoha dalších. Před nemocí jsem je neznal. Najednou jsem cítil, že je potřebuji, že mne uzdravují. Ráno začínám půllitrem vlažné vody se dvěma citróny. Pak si dám na balkóně kafíčko, ve společnosti věrného maltézáka Andílka. Děkuji přitom všem, kteří mi pomohli a které mám rád: rodičům, lékařům, bratrovi, manželce, celému vesmíru. Následuje kapitola z knihy Nekažte si život maličkostmi od Richarda Carlsona. Každodenním rituálem je pití šťávy z červené řepy, mrkve, jablek a ananasu. Miluji túry po Beskydách. Týdně nachodím skoro osmdesát kilometrů. Pravidelně si dávám výšlap na můstek Jiřího Rašky: 428 schodů bez jediného odpočinku! Na túře nesmí chybět sáček na odpadky, které cestou sbírám. Zdravím kolemjdoucí, často se s nimi zastavím a popovídám. Denně vypiji čtyři litry vody a bylinných čajů. Z jídelníčku jsem vyřadil bílé pečivo a slazené nápoje. Maso a mléko si dám jen výjimečně. S alkoholem a cigaretami jsem dávno přestal. Výsledkem mojí proměny je, že jsem přestal brát léky na srdce, na tlak, na cholesterol i na cukrovku. Všechny hodnoty mám přitom normální.
Při túrách s úžasem pozoruji změny v přírodě. Pomáhá mi to měnit myšlení a léčit popletenou hlavu. Úplně jsem přestal číst noviny a koukat na televizi. S manželkou se staráme o městský pozemek pod naším balkonem. Z jara jsme na něm vysadili spoustu květin a keřů. Učím se žít přítomným okamžikem, radovat se z každého dne, nesoudit, nevytvářet domněnky, být vděčný za to, že jsem, a za ty, které mám rád. Kdybych to udělal dřív, mohl jsem si rakovinu i další nemoci odpustit.“
Máme nejcennější lék
K Petrovu uzdravení jistě přispěla chemoterapie. Neméně důležitou byla změna jeho chování, přístupu k životu. Dokázal mobilizovat nejcennější lék, který existuje: samoúzdravné schopnosti. Je přesvědčivým důkazem toho, že člověk se mnohem lépe uzdravuje, pokud přestane myslet jen na sebe, na honbu za penězi, za štěstím. „Štěstí následuje, nedá se pronásledovat,“ napsal rakouský psychiatr Viktor Frankl.„Nad rakovinou není třeba zvítězit, stačí ji pochopit, abychom lépe chápali i sami sebe. Lidé mají rakovinu, protože jsou sami rakovinou,“ dodává psychosomatik Ruediger Dahlke.
„Jsme nemocní, protože svět je nemocný,“ řekl tibetský dalajláma. Globální krize je společenskou rakovinou. Nemilosrdným zrcadlem naší bezohlednosti, pýchy, drancování přírody a energetických rezerv, otravy mezilidských vztahů. Řecko není izolovaným nádorem, který lze jednoduše odříznout nebo léčit finančními infúzemi. Je projevem selhání celé civilizace, postavené na iluzi nekonečného ekonomického růstu. Snad to pochopíme dřív, než nás společenská rakovina zahubí. Petr nám ukázal cestu.
MUDr. Jan Hnízdil, ve spolupráci s pacientem Petrem, www.hnizdo-zdravi.cz
vyšlo na www.vitalia.cz
Převzaté ze stránek http://blog.aktualne.cz/blogy/jan-hnizdil.php
