Olinka: „Žiju tady a teď, ať je zítra líp!“

Olinky Joklové jsem si všimla v TV již před mnoha lety. Tenkrát jí bylo nějakých náct. Dnes je z ní již slečna…devětadvacetiletá žena. Bylo pro mě před pár měsíci velkým překvapením, když jsem ji na PRAVDIČKÁCH – FB zahlédla v komentářích a nedalo mi to a požádala jsem jí o přátelství.

Vážím si této skromné holčiny s otevřeným srdíčkem, která si od narození nese svůj kříž. Některé dny jsou skvělé a jindy přeci jen se sluníčko za mraky schová a Olga se zasmuší. Skláním se před ní, jak je statečná a jak sama pomáhá lidem s nemocí, kterou má i ona sama…nemoc „motýlích křídel“.

Nedávno jsem na své zdi (v tom počtu přátel, zachytím jen občas něco) zachytila její povzdech. Napsala jsem pár písmenek do zprávy, vyptala si telefonní číslo na Olinku a za chvíli jsme si už povídali. Její zvonivý hlásek mě hřál u srdíčka a já pocítila touhu podat nějaký způsobem Olince pomocnou ruku. Za pár dní jsem už věděla, proč jsem tu touhu pocítila. Narazila jsem na článek a bylo mi jasné o koho jde.

Žena uvěřila nemocnici, že jí odpustí poplatek. Skončila v exekuci

O tom, že dát na ústní sliby se u financí nevyplácí, se přesvědčila paní Olga z Jihlavy. Nemocnice, ve které se léčila její dcera, slíbila, že jí nebude za pobyt v nadstandardním pokoji účtovat poplatek. Jenže slib nesplnila a paní Olga dnes dluží několik desítek tisíc korun, které na ní vymáhá exekutor. Číst více

Spojila jsem se s maminkou Olinky a nabídla jim pomoc přes PRAVDIČKY, protože vím, že je spousta čtenářů, kteří by rádi pomohli někomu a neví jak. Tady je možnost pomoc dvěma ženám k tomu aby měli šťastné a veselé VÁNOCE, které klepou na dveře. Bohužel udělat sbírku, není zas tak jednoduché….je na to potřeba povolení pánů na hoře na ministerstvu. Navíc jen tak uvést tady číslo účtu je riskantní, protože číslo účtu v článku by mohl někdo při převzetí článku pozměnit.

Našla jsem řešení.

Po dohodě s Olgou – maminkou, (která souhlasila) je v případě vašeho zájmu těmto dvěma ženám finančně pomoct možné tak, že napíšete e-mail na adresu [email protected] , do předmětu napsat FINANČNÍ DAR a paní Joklová hned jak se dostane k poště vám v odpovědi zašle číslo účtu, na který budete moct, svou částku zaslat.

Možná vás napadá jiná možnost jak Olince pomoct. Ne každý si může dovolit poslat peníze a tak pošlete alespoň lásku a světlo.

Když jsem s Olgou mluvila, tak by jí radost udělal i obrázek a já vím, že je spousta lidiček, které kreslí krásné obrázky….(lidičky co byli u mě na semináři, kreslí nádherně a mohla by to být pro ně výzva…nakreslit rezonátor pro Olgu). V případě, že nakreslíte obrázek, tak jej můžete zaslat na adresu

Olga Joklová, Brtnická 15, Jihlava 586 01.

Pro vás, kteří nevíte, kdo Olga Joklová je přikládám její příběh ze stránek http://www.debra-cz.org které jsou věnovány lidem s nemocí MOTÝLÍCH KŘÍDEL a naleznete tam další příběhy lidiček a také možnost pomoct i tomuto sdružení.

Olinka: „Žiju tady a teď, ať je zítra líp!“

V den mého narození roku 1985 to byl přesně rok od úmrtí mého bratra. Lékařka to pojala jako zjednodušení své práce a řekla mojí mamce: „Vám umřel ten chlapec, že? Tak jste zvyklá, dcera do večera umře taky. “

Ještě v devadesátých letech nám nemocniční personál tvrdil, že se jim nemáme plést do práce a kolikrát mi strhli kůži náplastí, udělali převaz v narkóze materiály, na které jsem nebyla zvyklá, a které mi na kůži nedělaly dobře.

Když měla mamka hospodu na Roštejně, lidé kolikrát vysypali párky z talíře, jak se po mně otáčeli. Jedna paní dokonce volala na kamarádku: „Maru!!! Pojď se podívat!!!“

Potom, co nás náš otec jedné zářijové noci vyhodil z domu, jsme se hodně stěhovaly a musely si na sebe vydělávat samy. Bylo mi dvanáct. Na poslední ZŠ (musela jsem jich vystřídat několik) rodiče žáků napsali anonym na okresní hygienickou stanici, že si nepřejí, abych chodila s jejich dětmi do školy. Moje švagrová vyhodila do kontejneru oblečení, které jsem ani nikdy neměla na sobě a které jsme chtěly věnovat jejím dětem a i když jsem si pod zadek vozila na návštěvy ručník kvůli mastem, dala pod něj ještě igelitku. Dodnes se lidé tváří pohoršeně, když mě vidí na vozíku a ještě se otáčejí, když jedeme s mamkou okolo.

Po ozdravném pobytu na Tenerife, který nám uhradila DEBRA ČR, kde jsem viděla, že lidé dokážou být i jiní – přátelští a ochotní pomoci, jsem se rozhodla na lidi usmívat. U nás většina lidí ucukne pohledem. Ale mají snahu si aspoň nenápadně prohlédnout mé ovázané ruce.

Lidé se spíše bojí pomáhat či se usmívat. Také je jim trapné se ptát, co se mi stalo. Proto jsou důležité kampaně, aby se o této nemoci co nejvíce lidí dozvědělo co nejvíce informací. Já sama jim je ráda předám a předávám. Teď mám velkou naději v budoucnost dospělých, protože mí někdejší spolužáci, stále ještě studující na SOŠ sociální Matky Boží v Jihlavě, pro mě uspořádali charitativní akci, kterou jsme spojili i s rozdáváním letáčků o. s. DEBRA ČR. Před třemi lety mě tyto “ děti “ přijaly nejen bez výhrad, ale s nadšením a láskou. Vždy se najde něco krásného a nějaká motivace pro to jít dál. Třeba, když nás mladý pán s malou dcerou chtěl pustit v supermarketu u pokladny před sebe 🙂

Chtěla bych letět jako pták,
mávnout křídly, perutě roztáhnout.
Chtěla bych letět jako pták,
vznést se a svět pominout.
Chtěla bych letět jako pták,
pavučinu roztrhat.
Chtěla bych letět jako pták,
pouta přeřezat.
Uhánět se stádem koní,
nevidět krásu, jak slzy roní.
Objevit tisíc a jednu noc v okamžiku,
najít smysl ve snění romantiků.
Skočit do světa za zrcadlem,
zvítězit nad svým vlastním zlem.
Na špendlíkové hlavičce udělat renesanci,
vyměnit smrt za pár šancí.
Chtěla bych mnohem víc.
Že nedostanu nic?
Uvidím, jak svět se točí,
když na vteřinu zavřu oči.