Přináší dvojí výhodu:
Velmi rychle vás zbaví nejobtížnějších podvědomých chronických svalových stahů a zároveň vám názorně předvede, s čím jste u sebe hlavně nespokojeni.
Poskytne vám takříkajíc základní seznam oblíbených témat a klíčových slov.
Kromě toho má tato technika afirmativní účinek – zabere místo balastu prázdných a negativních myšlenek.
Technika je to jednoduchá.
I když na první pohled může působit poněkud fantasticky, zkuste se zkrátka přesně držet pokynů a všechno pochopíte během jejich provádění.
Začíná se vleže na posteli, kdy se zdá, že naše tělo je krásně uvolněné. To se ovšem právě jen zdá! Až začnete, uvidíte, že svalové stahy se s naším tělem tak sžily, že nás neopouštějí ani v pohodlí lůžka.
Položte se co nejpohodlněji a začněte si opakovat onu kouzelnou větu: „Odpouštím si…“. A místo teček vyslovujte všechno, co vás napadne, podle zásady proudu volných asociací. Je třeba poznamenat, že je to velmi osobní záležitost. Budou vás napadat věci, které byste nechtěli sdílet s ostatními. Ti by ani nechápali, co se děje. Ostatně, vy sami hned také nebudete chápat.
Mluvte v krátkých větách a dlouhých odstavcích – střídejte to, Nasaďte volné tempo tvůrce, kterého zaplavila inspirace.
Říkejte tedy všechno, co vám přijde do hlavy, dokud se nedočkáte uvědomění. Jak to poznáte? Velmi snadno: v momentě, kdy se vaše podvědomí dotkne „kritického bodu“. Okamžitě ucítíte uvolnění v určité skupině svalů. Zmizí napětí, dříve zcela podvědomé. U mě k tomu došlo při větě, která mě samotnou udivila: „Odpouštím si, že jsem se v dětství špatně krmila“.
Ani za plného vědomí jsem nikdy nestvořila hloupější větu! Za prvé, to vůbec není můj jazyk – nikdy bych místo slovesa „jíst“ nepoužila výraz „krmit se“! Za druhé, odjakživa žiju v domění, že právě já jsem v dětství jedla úplně normálně. A za třetí, nechápu, co bych si měla odpouštět na tom, že jsem třeba někdy špatně jedla? To už spíš drahé babičce, která se držela zásady „Jez a neodmlouvej!“ Takže jestli někomu odpouštět, tak určitě ne mě, která jsem nedokázala rozžvýkat „nejedlé“ maso a místo kečupu jsem ho polévala hořkými slzami…
Ale… ano, to je ono! Jak jsem mohla zapomenout, že podle názoru předků jsem se opravdu „špatně krmila“! To jsou jejich slova! Tahle zaslechnutá věta se mi usadila v paměti spolu s pevně spojeným pocitem viny, že trápím lidi, kteří o mě pečují, že nechci jíst to, co připravili (a koupili) s takovým úsilím.
Když jsem tu podivnou větu pronesla, okamžitě jsem pocítila uvolnění v čelisti. A potom…
Potom se proud asociací zrychlil. Podvědomě se mi ta hra zalíbila. A svalové stahy povolovaly jeden po druhém.
Ve druhé části zkuste pracovat s vlastním odrazem v zrcadle.
Stůjte u zrcadla a vyslovte jakoukoli hloupost, která vám přijde na mysl, kterou byste normálně nikdy nevyslovili, které sami nevěříte. Například můžete drmolit: „Odpouštím si tohle: že hrozně vypadám, v kadeřnictví mi děsně obarvili hlavu, mám idiotskou ofinu, mám hloupý, bázlivý výraz…“ Dokud to někde neklapne. Jak to může v zrcadle klapnout? Takhle.
Díváte se na svůj odraz v zrcadle a náhle v jednu krásnou chvíli tam uvidíte hezkou tvář šťastného, sympatického, sebejistého člověka, který vypadá prostě „nej“! To se uvolnily všechny vaše mimické svalové stahy, měnící dosud vaši tvář v pokřivenou masku. Odpustila jsem si pětkrát a náhle se na mě ze zrcadla dívala půvabná žena hotovící se zřejmě jít na ples (předtím to byl utahaný prokurátor s tvrdým pohledem).
Ve třetí, závěrečné části:
Zapojte tuhle techniku, až půjdete po ulici, budete si prohlížet lidi v davu a koukat na všechny strany. A nezapomeňte hlavní pravidla:
1. Vypnout Cenzora
2. Pronášet i nesmysly, záměrně překrucující skutečnost
3. Vyslovovat jakkoli dlouhé odstavce a střídat je s krátkými větami, dokud se nedopracujete k uvědomění.
Já bych si opravdu nikdy nepomyslela, že své svalové stahy uvolním větami:
Odpouštím si, že tohle není můj muž;
… že nejedu v tomhle autě;
… že mám tak nehezkou chůzi…
V tom se totiž ukrývá to hlavní v téhle psychologické technice: nikdy si nedovolíme myslet, ani jen skromňoučce předpokládat, že nás zajímají určité věci a jsme si jisti, že bychom jich nikdy nelitovali, protože se to „k nám nehodí“, protože přece „nejsme takoví“.
Kdo jiný kromě mých vlastních svalových stahů (které se s úlevou uvolňují při pronesení správné věty) by mě dokázal přesvědčit, že mě (MĚ!!!) zajímá nějaké auto, ve kterém nesedím?
Ne. Má osobnost mi zkrátka nedovolí pro takové hlouposti „trpět“. Jenomže naše osobnost se neskládá jenom z jistoty „Chytrá-hezká-hodná“. A trpí docela potichu… někdy je třeba jí pomoci. K tomu je toto cvičení skvělým nástrojem.
A co mi ještě udělalo radost a o co se chci s vámi podělit: zbavila jsem se strachu přímo a otevřeně hledět do tváří procházejících lidí. Jakmile jsem si při míjení pěkného mladíka (už ze zvyku jsem koukala jinam) řekla (samozřejmě ne nahlas): „Odpouštím si, že se bojím na lidi dívat zpříma a otevřeně“ (a moje vnitřní Já opět hulákalo, co si to vymýšlím, vždyť se ničeho takového nebojím ), vyměnili jsme si s ním jen lehký, elegantní pohled a úsměv, v němž možná bylo i trochu flirtu…
Zkuste to, tohle cvičení vás kromě jiného pobaví novými objevy sebe sama!
E.
Nazarenková
Převzaté ze stránek http://esterdavidova.com/
