Žít bez lásky znamená citově strádat. Slovo láska je jedno z nejvíce zneužívaných slov, protože je velmi často založeno na pouhém zájmu o sebe a nikoli na zájmu milované bytosti. Láska, která je omezená na malý okruh partnera, rodiny nebo přátel, je nefilosofická a měla by být rozšířena do univerzálního soucítění s celým lidstvem. Takže omezená láska by měla mít své bezvýhradní místo v lásce větší. Druhy lásky můžeme rozdělit na živočišně-fyzické, emočně-mentální a neosobně duchovní.
Pravá láska se nezmění ani neochladne, když se milovaná bytost změní, nebo když se změní fyzické okolnosti, ve kterých vznikla. Není zmítána náhodami osudu ani to není pouze citová přitažlivost, i když ji bude zahrnovat. Zevně se vyjadřuje mimořádně laskavým chováním. Lidská láska ve svých vrcholných okamžicích, které mohou vzniknout pouze v jejich počátečních nebo konečných fázích a které patří výlučně k její citové stránce, nikoli stránce vášnivé, zachycuje a slabě odráží přirozenost lásky božské. Existuje vztah, ve kterém mohou růst dva lidé v čistotě, bok po boku, učíce se moudrosti jeden od druhého, stále harmoničtěji jeden s druhým. To však vyžaduje sebevládu, vyloučení všeho negativního a pěstování všeho pozitivního.
Většina lidí spojuje lásku s pocitem tělesného dotyku nebo se vzrušením osobní přítomnosti. Nezažili ji takovou, jaká je sama v sobě, s ničím nesmíšenou. Mohli by jí získat mnohem víc, kdyby ji hledali u jejího pramene, čistou a intenzivní. Pokud milujete a uctíváte Nadjá ve svém nitru, milujete ho ve všech ostatních lidech, neboť v nich je rovněž přítomno. Pak je nemůžete nenávidět, nebo jim ubližovat. Schopnost dávat a přijímat lásku nemá být a ani nemůže být zničena. Muž nebo žena, kteří touží po tom nejvyšším, ji nemohou nechat nepovšimnutou a nepěstovat ji a přitom mít užitek z jejích nejlepších plodů. Měli by ji živit, prociťovat, povznášet a produchovňovat. Řídit ji ke svému lepšímu já, k Nadjá, v úsilí a touze.
Vlastnost lásky nemá být měřena přehnanými projevy citu u toho, kdo ji chová, ale má být měřena tím, do jaké míry je v něm přítomen nebo nepřítomen egoismus. V nábožensko-mystických kruzích jsou často a hojně pronášeny sentimentální výlevy o lásce ke svým bližním, které jsou obvykle naprosto povrchní a nevydrží hlubokou analýzu. Mnozí nábožensky založení lidé prohlašují, že cítí lásku k celému lidstvu a přitom by nepotřebovali velkou zkoušku, aby byla zjištěna její skutečná povrchnost. Lásku k lidstvu můžeme projevit lépe skutečnými činy, než pouze sentimentálními projevy. Jen fyzická a čistě citová láska pomine, když ji události vystaví zkoušce, zda skutečně usiluje o štěstí milovaného spíše než o potěšení milujícího.
Pro dnešního člověka není snadné akceptovat výzvu náboženství, aby miloval své bližní. U mnohých dokonce jejich nesnášenlivost hraničí s nenávistí. Nemohou v sobě probudit vřelý vztah k těm, jejichž myšlení, způsoby a zvyky je dráždí. Je ale nutné, aby se je naučili tolerovat. Pokud se dnešní člověk nenaučí snášenlivosti a dobré vůli, není pro lidskou rasu naděje, protože bude muset pokračovat ve válčení, dokud se sama nezničí. Místo toho, abychom se pošetile namáhali milovat nepříjemné lidi, je vhodnější naučit se, jak jim projevovat dostatek dobré vůle a tolerovat je. Velmi žádoucím duchovním cvičením a zároveň pokročilým stupněm k lásce samotné je snaha vžít se do situace ostatních lidí kolem nás.
Pokud láska jednoho člověka k druhému je láskou nejvyššího typu a vede k rozšíření pochopení, soucítění a tolerance k druhým, pak se jedná o záblesk vyššího záměru osobní lásky a vzdání se vlastního „srdce“. To může vést k jeho otevření se Univerzální Lásce a sjednocení s Ní. Takovou lásku skutečně vlastní pouze mudrc. Základní součástí poselství lásky je, že se učíme odpouštět povrchové vlastnosti snahou proniknout do podstaty milovaného, až vidíme čím opravdu „Je“ – Božstvím projeveným v individuální formě.
Všeobecně panuje názor, že skutečná láska musí být silně citová a dramaticky intenzivní. Přitom se jedná pouze o jeden druh lásky, ale není to ten nejlepší druh, ten je klidný, neměnný a nevzrušený. Prohlášení: „Miluj svého bližního“ neznamená, že máme vyvolat vysoce sentimentální citový vztah, protože emoce mohou snadno sklouznout do svého opaku, do nenávisti. To není láska, ale její předstírání. Každý, kdo se nemůže přimět k tomu, aby měl svého bližního rád, by s ním měl mít soucit ve svém fyzickém chování a měl by mu projevovat dobrou vůli ve svém mentálním postoji.
Běžný člověk určitě nedokáže milovat své bližní, ale může k nim být alespoň laskavý. Pokud to dokáže, tak se alespoň trochu přiblíží k tomu, aby vyjadřoval duchovní jáství skryté v jeho srdci. Milovat svého bližního jako sebe sama znamená milovat ho jako své pravé duchovní jáství, které máme hledat a zcela milovat. V žádném případě tím není myšleno milovat křehké ego, které ovládá lidstvo. Sentimentalita je pouhé předstírání soucitu, které se zhroutí pokud je vystaveno napětí. Ale pravý soucit je bude vždy trvalý a napětí ho nikdy nezničí. Pravá láska k bližnímu musí přijít z vyšší úrovně, než je citová, a taková úroveň je intuitivní. Chovat lásku k ostatním znamená projevovat jim dobrou vůli a přijímat je takové, jací jsou. To ovšem neznamená milovat vše špatné v jejich charakteru.
Můžeme zůstat milujícím manželem, oddaným otcem, ale musíme se vzdát lpění na hmotné představě milované osoby, na jejím fyzickém vlastnění a tím také lpění na jejím osobním egu. Musíme se ale držet pojmu její „duchovnosti“, její podstaty, jejího skutečného bytí. Tak je iluzorní vztah nahrazen pravdivým vztahem, pomíjivá pseudoláska láskou nesmrtelnou a základní. Láska k božství je prvořadou povinností. Člověk musí nadevše milovat Skutečno, Nadjá. Citová láska k člověku je druhořadá. Soucit je nejušlechtilejším lidským citem, nejčistší láskou tvorů. Jedná se o poslední lidský výraz božské duše člověka. Protože je schopen cítit s jiným člověkem jen proto, že jsou oba spřízněni v harmonii přítomnosti oné duše v každém z nich.
Člověk časem zjistí, že nestačí dávat lásku ženě, dítěti nebo sestře pouze za předpokladu, že bude opětována. Pochopí, že zde se nemůže láska zastavit, ale musí přerůst tento omezený okruh přátel a příbuzných. Život sám vede člověka k tomu, aby tuto lásku překročil. To udělá tím, že překročí kouzlo žalostné pomíjející tělesnosti a také tím, že přemění lásku v něco ušlechtilejšího a vzácnějšího – v soucítění. Se zmizením ega ne cestě hledání dojde k pocitu jednoty se všemi žijícími tvory. Toto ztotožńování se s nimi je nejvyšší formou lásky. Nenávist nezastavíme nenávistí, ale soucitnou láskou. Nenávist je ukazatelem sil zla, stejně tak, jako je soucit ukazatelem sil dobra. Láska naplňuje sama sebe a dosahuje své čisté a ryzí celistvosti, když přestane být osobní a stane se neosobní, když přejde z omezeného do univerzálního.
Paul Brunton: „Láska, kterou člověk hledá, existuje; tak dokonalá, tak krásná, tak trvalá a tak hojivá, jak jen si ji může představit. Ale neexistuje tam, kde ji hledá. Pouze vnitřní království ji chová a poskytne na konci hledání. Žádná jiná lidská bytost to nemůže udělat, pokud on nebo ona předtím nevstoupili do království, ale i pak pouze se všemi omezeními a zabarveními pozemského vědomí.“
Volně zpracováno podle knihy: Zápisky Paula Bruntona sv.5. EMOCE A ETIKA * INTELEKT
