Následující řádky se pokusím na základě vlastních niterných prožitků blíže popsat celé zrození ve více detailech.
Jsme v lůně naší milé maminky, cítíme, že je blíže než na dosah, slyšíme pravidelný tlukot jejího srdce, je nám příjemně, měkko, teplo a jsme zcela obklopeni tekutým prostředím.
Víme, že jsme milování a že jsme dlouho očekávaný zázrak. Nedýcháme žádný vzduch, nepřijímáme žádnou potravu, živiny i kyslík nám automaticky poskytuje naše matka, ke které jsme láskyplně připojeni svou bohatě prokrvenou placentou.
Z počátku máme absolutní volnost pohybu danou naším stupněm vývoje a velikostí, ale posléze to není až tak pohodlné jako dříve, neboť dorůstáme a končetiny je stále obtížnější protáhnout.
Mamince to dáváme patřičně najevo našimi prudkými pohyby, zejména pokud něco nedobrého navečer sní či emotivně prožívá. Stále to však jde, konstantní teplota, tlak kolem nás a láskyplný tlukot srdce. Těsné propojení s naší matkou nás nesmírně uklidňuje.
Náhle však přichází náš čas a jsme nuceni reagovat a přizpůsobit se nevítané změně.
Co se děje? Tolik příjemné a měkké prostředí plné teplé tekutiny se náhle vypouští, prostor je sice stále vlhký, ale již bez tolik příjemné plodové vody.
Tak co to je? Umíráme snad? Náhle se pomalu před našima téměř slepýma očima zvyklýma pouze na ticho a tmu objevují první paprsky neznámého světla a něco nás začíná velmi těsně obepínat a stahovat jako objetí při škrcení hadem.
Tyto tlaky jsou přímo strašné a vypadá to, že nás každou chvíli naše vlastní matka rozdrtí.
Co jsme jí udělali, proč nás zabíjí? Samotnou jí to asi rovněž překvapilo, protože slyšíme, jak sténá, vzlyká, hlasitě dýchá a křičí.
Máme tedy jedinou šanci – projít nesmyslně malým objevujícím se otvorem za neznámým světlem a doufat…
Hlavička, ramínka, trocha přetahování s velkými bílými bytostmi kolem a jsme venku. Cítíme stále, jak jsme s naší matkou spojeni, ale myslíme, že jsme již napolo mrtví, z našich plic se vyprazdňují poslední zbytky tekutiny a poprvé se naplňují studeným a nehostinným vzduchem okolní atmosféry.
Tak tohle je Smrt? Už jsme v nebi či snad v pekle?
Odstřihují nás od zdroje živin a potravy, které nám poskytovalo lůno matky, tak to už musí přijít nadobro náš konec.
A ti divní tvorové v bílém odění s námi zacházejí jako s obyčejnou věcí na hraní. Váží nás na studené váze, obracejí hlavou dolů a nahoru, oplachují podivnou tekutinou, natahují nás do délky – div že nám neutrhnou naše stále přikrčené nohy a z jejich úst se ozývají podivné zvuky.
„Maminko, je to krásná holčička a měří 52 centimetrů…“. Tak tohle je tedy nebe a koukám, že jsme těm ostatním velmi podobní, tak to jsme ve tmě vůbec nevěděli.
Nejsme tedy sami, je jich tu kolem tolik a někteří mluví dokonce podobným hlasem jako naše maminka, jiní však mnohem hlubším.
A už nás dávají zpět k mamince, zase cítíme tlukot jejího srdce, začíná nás krmit. Tady to bude úžasné…
Překvapeni originalitou úhlu pohledu? Nedivím se… Pokud se máme dostat dále v našem vývoji a hlouběji do našeho poznání, musíme se dle všeho pokaždé podobným způsobem transformovat.
Získat nové znamená opustit staré – i když se bojíme opustit něco, co je nám blízké a vlastně ani sami přesně nevíme, co je na druhé straně a zda to „zabere“.
Pokud obrazně použijeme analogii předpovídaných období katastrof a zkázy všeho na zemi, jde v podstatě o něco podobného, jako přechod z mokrého prostředí do suchého světa – tedy v jistém slova smyslu „umírání“ a zrození do další dimenze.
Paradoxní je, že osoby, které měly možnost poznat okamžiky klinické smrti a vrátily se nazpět, popisují své zážitky setkání se svými blízkými na druhé straně velmi podobně jako náš imaginární „kojenec“.
Ať je již pravda a plán s naší rasou jakýkoliv, časem se vše sami dozvíme.
Mnoho štěstí Aridan
Zdroj: http://www.jinestranky.cz
