Stál tam, v koutě zahrady, jeho postava se celá koupala v měsíčním světle. Seděla jsem na terase a rozmlouvala s měsícem, když se náhle objevil. Proběhla mnou řada pocitů – leknutí, strach, úžas, okouzlení…
Dívala jsem se na něj a nedokázala se ani pohnout. Pak jsem zaslechla vzdálenou melodii, něžnou a hladivou, takové tiché vábení. Nohy se mi samy daly do pohybu. Zůstala jsem stát až pár kroků před ním. Jen se díval. Jeho oči na mě hleděly s láskou a nebývalou něhou.
„Kdo jsi a odkud ses tu vzal?“ Pomalu ke mně natáhl ruku a čekal s otevřenou dlaní… „Pojď“ znělo mi v uších, ale neviděla jsem, že by pohnul rty. Zaplavil mě pocit důvěry. Vložila jsem svoji ruku do té jeho čekající. Překvapilo mě teplo jeho dlaně i něžný a zároveň pevný dotyk. S důvěrou jsem se podívala do jeho očí. „Pojď se mnou“, slyšela jsem opět ta slova bez zvuku. „Ano…“, ani já jsem svůj souhlas nevyslovila nahlas.
Jediné zvuky, které bylo slyšet, byly hlasy cvrčků a tichá melodie v dálce. Kolem nás tančila letní úplňková noc a měsíční světlo před námi vyčarovalo cestu vzhůru k obloze. Vedl mě tou vlahou nocí po měsíčním paprsku nahoru. Vznášeli jsme se tak lehce a země se začínala vzdalovat. Podívala jsem se dolů a srdce se mi rozbušilo z té výšky. „Neboj se, opři se o mě, jsi v bezpečí“ – zněla mi v uších jeho slova. Přikývla jsem a na chvíli se nechala konejšit v jeho náruči. Pak jsem opět našla odvahu podívat se dolů k Zemi. Otevřel se mi nádherný pohled na tichou krajinu, místy prozářenou stovkami a tisíci světel, jinde hlubokou a sametově temnou.
Vedl mě tou sametovou nocí dál po stužce Mléčné dráhy, kolem nás tančily hvězdy a můj Svět se zdál najednou tak maličký a bezvýznamný. A s ním i všechny obavy a trápení. To, co jsem zanechala dole na Zemi, bylo v porovnání s tou nekonečnou krásou a tajemností celého Vesmíru opravdu nicotné.
Najednou se všechno kolem nás začalo zrychlovat a my jsme se ocitli v jakémsi víru energie, který nás vtahoval hlouběji a hlouběji do svého středu. Na moji nevyslovenou otázku jsem dostala telepatickou odpověď: „Blížíme se ke středu naší Galaxie“. Už jsem se chtěla zeptat, proč jsme tu, ale jeho gesto mě zastavilo. Přiložil si prst před zavřené rty a pak se stejnou rukou dotkl mého srdce. Už chvíli mě bolelo. Myslela jsem, že to způsobila rychlost našeho letu. „Dívej se a naslouchej svým srdcem, právě se ti ještě více otevírá. To je ta bolest, kterou jsi cítila.“ Jen jsem zachytila jeho myšlenky, bolest ustala a moje srdce zaplavil hřejivý pocit tepla. Pak se světla hvězd kolem nás začala míhat pomaleji a my jsme opět jen tak pluli Vesmírem.
A pak jsem to zahlédla – oko víru, Galaktický střed, nádherné duhové barvy nevídané krásy. To světlo – překrásné, nádherné, nepopsatelné – blížili jsme se k němu, jako dvě mušky k ohromnému slunci. Nic tak překrásného jsem ještě neviděla, nic tak sálajícího a pulzujícícho a přece tak bezpodmínečně milujícího. To světlo nás přijalo do sebe, splynuli jsme s ním. Rozložená na milióny světelných částeček jsem pulzovala a zároveň klidně plynula v tom světle. Já jsem byla tím světlem. I můj průvodce – cítila jsem jeho energii vedle sebe a zároveň i v sobě, jak se naše světelné části prolnuly. Vnímala jsem jen svoje Vědomí, ale bez času a prostoru. Jen čisté Bytí. Nepřekonatelný a slovy nevyjádřitelný pocit. Nevím, jak dlouho to trvalo…
A pak jsem ucítila, jak se znovu odděluji od toho centrálního světla a vracím se zpět stejnou cestou. Stále stejná a zároveň tak jiná. Můj průvodce mě opět držel za ruku a vedl nebo spíš nesl mě zpět k Zemi. Už jsme se ocitli té Modré planetě na dohled. Znovu jsem viděla z výšky světla měst a rozeznávala krajinu pod sebou. Zastavili jsme se až v měsíčním paprsku. Poprvé za celou dobu promluvil. „Měla jsi možnost vidět a cítit, kým skutečně jsi. Teď už to víš a začni podle toho žít. Dívej se a naslouchej srdcem a podle jeho rad konej. Nech se vést jen svým srdcem.“ „Ale jak? Co mám teď dělat?“
„Pojď, ještě něco ti ukážu – a pak už musíš sama.“
Snesli jsme se sametovou nocí k jednomu rozsvícenému oknu. Nahlédla jsem dovnitř a tam seděl v křesle člověk, kterého jsem kdysi milovala. Kdysi? Nebo ještě stále?
Seděl, hlavu v dlaních – neviděla jsem mu do tváře, ale věděla jsem, že je to on. Pak vzhlédl a já spatřila jeho slzy. Bolest mi sevřela srdce a z mých očí vytryskl slaný pramen.
„Proč??? Proč jsi mě sem přivedl?“ „Ty nevíš?“
Ne, ne, ne – všechno ve mně křičelo. Nevím a už nechci nic vědět o něm ani ho vidět.
Měsíční princ se na mě laskavě podíval a zakroutil hlavou. „Lžeš sama sobě.“
„Ne – už nechci znovu zažívat tu bolest.“
„Jsi světlo a láska. Bolest pramení z nepochopení.“
„Já…já nevím…Nevím, co mám dělat.“
„Dělej to, co cítíš.“
„Cítím hroznou bolest, je tu zase zpátky, jako kdysi.“
„Co v tobě vyvolává tu bolest?“
„Vzpomínka na to, jak mi ublížil.“
„Čím ti tak ublížil? Co ti udělal?“
„Nemiloval mě tak jako já jeho?“
„Opravdu? Jsi si tím jistá?“
„No, já nevím. Choval se tak, jako by mě nemiloval.“
„Víš, věci nejsou někdy tak, jak se zdají být.“
„Ano vím. Ale když někoho miluješ, tak je přece potřeba dát mu to najevo! Chovat se k němu tak, aby věděl, že ti na něm záleží, ne?“
„Ano, tak by to mělo být. Ale ne všichni dokážou dát najevo svoji lásku tímto způsobem. Někdy se lidé bojí milovat a vyjádřit to, co cítí. Podívej se na sebe. Taky se bojíš dát najevo to, co skutečně cítíš.“
„No víš, zranila mě ta neopětovaná láska. Trvalo dlouho, než to přestalo bolet a tak mám teď strach.“
„A on je na tom možná stejně jako ty.“
?????? – „Tak co mám tedy udělat?“
Měsíční princ mě pohladil po tváři a pak opět položil ruku na moje srdce. „Zkus mu odpustit. Rozpusť tu bolest ve svém srdci tím světlem a láskou, kterou jsi. Bolest už patří minulosti, tak ji tam nech odejít.“
Vnímala jsem svoje světlo uvnitř, jak víc a víc září a rozpouští a prosvětluje tu bolest v mém srdci. Už byla menší a menší, až docela zmizela. Srdce mi opět zaplavil hřejivý pocit.
„Teď je to v pořádku“ – pochválil mě můj průvodce.
„A jak mám pomoci jemu?“ Zvedla jsem oči k obličeji Měsíčního prince a zahlédla jeho úsměv, který se právě šířil a rozléval po jeho tváři.
„Zeptej se svého srdce, co by teď udělalo a pak poslechni jeho radu.“
Ještě než dořekl, už jsem se bránila – „Ale to přece nejde, to nemůžu udělat.“
„Proč ne?“
„No prostě to nejde. Víš, jak bych vypadala?“
„Aha? Jak bys vypadala?“
„No…..“
„Kdo ti teď radí – srdce nebo hlava?“
„Víš, je to pro mě těžké…“
„Vím. Ale ty to dokážeš zvládnout. Tvoje srdce ví, co má dělat a co je důležité. A ty najdeš cestu, jak to udělat. Znám tě a věřím ti.“ Díval se mi do očí a já měla pocit, že mi vidí do hloubky duše a čte moje myšlenky i to, co se odehrává v mém srdci. Určitě viděl i ten boj, který právě probíhal mezi mou hlavou a mým srdcem. Až srdce nakonec zvítězilo.
Měsíční princ mě držel za jednu ruku, ještě když jsem tou druhou volnou zaťukala na rozsvícené okno. Ještě jsem slyšela v hlavě jeho hlas – „Počkám na tebe, nespěchej…“
Pak už se okno začalo otevírat a já jsem uviděla mě tak dobře známou a drahou tvář. A pak oči – plné smutku a bolesti, které se vzápětí proměnily v úžas. Rty, které se už, už otevíraly k otázce, jsem něžně přikryla svou dlaní.
A ty rty začaly mou dlaň pokrývat horkými polibky a pak vzhůru celou mou paži a zastavily se až s dlouhým povzdechem na mých rtech. Jeho ruce mě vtáhly dovnitř pokoje a hladily mé tělo, jako by se ho dotýkaly poprvé. Nesmírně jemně a něžně, téměř posvátně. V pohledu našich očí se setkávaly naše Duše. Vnímala jsem tu lásku, kterou jsem dříve neviděla a necítila. Proto jsem kdysi odešla.
Jak jsem mohla dříve být tak nevnímavá? Čím jsem se to vlastně dívala? Teď jsem viděla to moře lásky v jeho očích. A možná se v nich zrcadlila moje láska. Tak jak to vlastně je?
A co na tom teď záleží!!!
Jeho ruce hladily každý kousek mého těla a jejich cestu následovaly jeho rty. A já jsem stejně tak svýma rukama i rty vyznávala lásku svému milovanému… Dávala i přijímala zároveň, bez podmínek, bez očekávání…
Tma už začínala blednout, když jsme usnuli jeden druhému v náručí…
Probudila mě chladivá rosa a ranní zpěv ptáků. Ležela jsem v trávě na zahradě u chaty, asi 100 km od bydliště mého milého.
Byl to všechno jen sen? A přece to všechno bylo tak skutečné. Moje tělo cítilo a vědělo, že se to opravdu stalo. Ale jak? To přece není možné.
Protáhla jsem se a upoutal mě záblesk. Na mé ruce se v měkké záři ranního slunce něco třpytilo. Prsten! Krásný – s rubínem. Ten tam včera nebyl!
Ano, už si začínám vzpomínat. Ten mi navlékl můj milý po našem nočním milování se slovy: „Chtěl jsem ti ho dát už dávno, ještě než jsi odešla. Ale nestačil jsem to udělat…. Prosím, už neodcházej, Lásko. Zůstaň…“
Takže se mi to nezdálo. Skutečně se to stalo. Ale co teď?
Vzpomněla jsem si na slova Měsíčního prince – Následuj své srdce!
Tak rychle, sbalit pár věcí a jedu…
První ranní vlak mě unáší vstříc Novému životu – v Lásce…
S láskou v srdci Celestýna…
Pro www.vnitrnibohyne.cz napsala Mirka Petrovičová.
Tento příběh může být dále šířen a kopírován pouze z lásky a s láskou, jako inspirace či pohlazení… Děkuji za pochopení:-)):-))
Zdroj: http://www.vnitrnibohyne.cz
