Pro to, aby nás dokonale „oblbli“, dělají maximum – každý den nám přinášejí informace o nových tragédiích, nemocech, sousedských sporech, katastrofách, nehodách, nebezpečích, které na nás číhají za každým rohem, či banalitách, které nestojí za řeč.
Jdou ještě dále – ve jménu „míru“ uměle rozpoutávají mediální a později i skutečné války, plodící jen další a další násilí. Dělají všechno pro to, abychom si připadali unavení, nesvobodní, bezcenní a abychom definitivně zapomněli na to, kým opravdu jsme.
Žijeme ve zvláštní době, která je charakteristická obrovským vlivem masových médií na člověka i celou společnost. Právě média formují naše názory, ukazují nám „cestu“, po níž bychom měli všichni názorově kráčet. Mnoho lidí však začínají média, z nichž se každodenně valí velké množství negativity, opravdu otravovat – přestávají číst noviny, sledovat televizi. Je tento „obrat“ v našem myšlení a chápání už znatelný?
Média hrají v moderním světě podobnou roli, jakou měla kdysi církev, rodina, školy či jiné socializační instituce. Čím více se život člověka individualizuje a odcizuje, tím více nad ním v procesu socializace získávají moc neosobní masmédia, která mu zprostředkovávají, co by si měl myslet, co by ho mělo zajímat, co je „in“. Většina lidí pochopitelně tomuto obrazu nekriticky podlehne a přijímá ho bez jakékoliv reflexe. Pokud se v médiích – ať už je to v amerických filmech, sitkomech, ve zprávách, komentářích, nebo v televizních diskuzích stokrát denně podprahově zopakuje, že bychom měli myslet především na sebe a naším hlavním cílem by mělo být zbohatnout, vybudovat si kariéru a bezbřeze konzumovat, většina lidí to vnímá jako fakt, jako pravdu, jako něco samozřejmého. Přitom je to jen ideologie, která z nás všech dělá vyumělkované společnost ctižádostivých sobce, jejichž jedinou hodnotou je tzv. pleonaxie, to znamená: mít co nejvíce peněz, moci, sexu, jídla, obdivu atd. Média podporují konzumní tržní společnost a všechny politické ideologie, které ji pomáhají udržovat. Cílem je indoktrinovat vzdělané vrstvy a ohlupovat masy. Jde o to, aby každý, kdo vysloví jiný názor, byl zákonitě vnímán jako „exot“. Obávám se, že „obrat“ v myšlení, který zmiňujete, je stále jen okrajovou záležitostí. Možná je už o něco víc „exotů“, kteří odmítají hrát mediální hry, ale média mají stále dost moci na to, aby je představovala zbytku veřejnosti jako blázny a vyděděnce. Stačí se podívat na to, jak interpretují statisíce lidí, kteří na alterglobalistických pochodech protestují proti chudobě ve světě, za oddlužení rozvojových států, za ochranu životního prostředí či za mír. Jsou tam stovky profesorů, vzdělanců, odborníků a upřímných aktivistů. Myslíte, že nějaká televize či liberální média dají těmto lidem prostor? Ne, oni pustí do éteru záběry na pár agresivních pankáčů, kteří házejí tašky do výkladů a diskreditaci celé hnutí. A takto to je ve všem. Manipulace od rána do večera.
Hlavní zprávy televizí se většinou začínají katastrofami, nehodami, tragickými příběhy, stejné události zaplňují titulky novin. Bulvarizace a negativizace je v médiích přítomna již dlouho, v poslední době se tento stav evidentně zhoršuje. Někdo by mohl tvrdit, že to, co se objevuje v médiích, je přece odrazem toho, co se děje ve světě… Na druhé straně se však ve světě děje i spoustu dobrých věcí, o kterých média tvrdohlavě mlčí. Takže jak?
Třeba se zbavit iluze, že média jsou jakési dobročinné instituce, jejichž cílem je chránit demokracii a udržovat lidi informované. Nebo že věrně odráží a prezentují svět takový, jaký je. Je to přesně naopak. Vytvořili vlastní svět, jakýsi „matrix“, ve kterém udržují lidí. Všechno dobré, morální a pozitivně, to je nuda a ve vysílání to nemá co hledat. Třeba se zaměřovat pouze na to špatné, zvrácené, šokující. Vytrénovali lidi, aby právě toto očekávali. Největším prohřeškem dnešní doby totiž není být nemorální, ale být nudný. Žijeme v éře toho nejprimitivnějšího hédonismu (hédonismus = pojetí slasti jako nejvyšší hodnoty, dobra – pozn. red.), protože právě tento primitivní hédonismus je velmi výhodný byznys. Pokud lidé uvěří, že jejich hlavním cílem je neustále se bavit, nakupovat, užívat si, konzumovat – získáte tím jako podnikatel jedním šmahem miliony náruživých odběratelů všech těch nesmyslů a zbytečností, které produkujete Média dnes v tomto zájmovém kolotoči plní dvojjedinou funkci – vytvářejí umělý svět tím, že realitu přetvářejí ke svým zájmům a pak sami zápasí o co největší prostor v tomto umělém světě a ještě více ho stahují na morální dno. Ne, nejsou to žádné dobročinné instituce. Jsou to obyčejné komerční subjekty, které nahánějí zisky. Aby co nejvíce bohatla, potřebují prodávat co nejvíce reklamního prostoru. Aby ho mohla prodávat co nejdražší, potřebují hodně konzumentů, kteří čtou, či se dívají na jejich produkty. V boji o většinového diváka nebo čtenáře by byla ochotna bez mrknutí oka odvysílat tvrdé porno o dvanácté v poledne, kdyby neexistovala žádná kontrola či státní regulace. Stát je však v dnešní době stále slabší, protože si jej prostřednictvím politických stran zprivatizovaly nadnárodní korporace a nejbohatší složky společnosti, a proto stejní majitelé médií, kteří se honí za ziskem, de facto kontrolují i státní instituce, které by je měly regulovat. Celé toto prostředí je nastaveno tak, že v médiích bude stále více krve, sexu a násilí. Ztratí se jakákoliv výchovná a kulturní funkce. Mám vážné obavy o generaci, která vyrůstá v tomto prostředí. Může z toho vzejít generace násilnických sociopatů bez jakýchkoliv hodnot a morálních principů. Ale koho by to zajímalo? Hlavní je, že nakupují.
Média se tedy stávají nástrojem, který lze libovolně použít, aniž by si to veřejnost vůbec uvědomovala. Jak vypadá mediální manipulace a jak ji může postřehnout běžný člověk, který má přirozenou a upřímnou tendenci věřit tomu, co je mu podáváno jako oficiální informace?
Způsoby mediální manipulace asi nejlépe zmapoval slavný americký filozof Noam Chomsky. Jak tvrdí, média jsou velké korporace, vlastněné a propojené na ještě větší kartely. Dokládá, že v 90. letech, v éře megafúzí korporací, se globálních médií zmocnilo devět megakorporací, například Time Warner (CNN), Disney (ABC) či News Corporation (FOX). Tento trend pokračuje. A pochopitelně, obraz světa, který média nabízejí, reprezentuje úzké zájmy a hodnoty vlastníků těchto médií a odběratelů jejich reklamních služeb. Čili – těch nejbohatších složek ve společnosti. Přitom nejde o žádnou konspiraci. Chomsky jasně upozorňuje, že manipulace se nedosahuje na tajných dohodách uzavíraných v zakouřených místnostech, ale vyplývá jednoduše z faktu, že mnozí z těch, co nezávisle na sobě rozhodují, vycházejí ze stejného světonázoru, ze stejných hodnot a sledují stejný cíl – získat zisk pro vlastní rodičovské korporace. Takto je to nastaveno. Očekávat od dnešních médií, která mají pod kontrolou největší kapitalisté ve státě, že budou podporovat objektivní informování například o ekonomických zlodějinách, na kterých se tito kapitalisté podílejí, je asi stejně naivní, jako očekávat, že média, která měla za bývalého režimu pod kontrolou komunistická strana, měla v úmyslu objektivně informovat o odvrácené stránce bývalého režimu. Člověk nemusí být lumen, aby pochopil, že v samotné podstatě systému je zakotveno, že média někomu slouží a nejsou to občané, komu slouží. Hovoří se o nich jako o strážných psech demokracie. Zapomíná se však dodat, že hlídací psi nekoušou své pány. Jinak je ale přirovnání o strážných psech relativně trefné. Média opravdu hlídají systém, aby ho neohrožoval přebytek myšlení. Zkrátka, zajišťují, aby lidi ani ve snu nenapadlo, že systém je postaven na hlavu a oni se celý život pachtí proto, aby díky jejich práci bohatla hrstka vyvolených.
Sledujeme vše, co nám podstrčí pod nos – kauzy, telenovely, katastrofy, příběhy celebrit, snažíme se napodobovat životní styl, který je momentálně „v kurzu“, žijeme životy jiných namísto toho, abychom žili ten svůj. Lidstvo světa je podle nás zkažené a špatné a každý, kdo se od nás odlišuje vyznáním víry, nebo vzezřením, je automaticky naším nepřítelem. Všichni svorně myslíme tak, jako ti v „telce“. Jaké jsou tedy skutečné důvody promyšlené mediální manipulace? Co všechno bychom našli za její „oponou“?
Ten důvod je opět systémový, nejde o náhodu. Abych to vysvětlil, pomůžu si historickým příkladem z 19. století. Myslíte si, že konzervativní myslitelé, kteří obhajovali tehdejších vladaře, měli na růžích ustláno? Ne, paradoxně, ať bylo myšlení konzervativních filozofů jakkoliv reakční a ať jakkoliv sofistikovaně obhajovali zájmy tradičních elit, nedostávalo se jim od evropských panovníků žádné podpory. Proč? Jednoduše proto, že konzervativní panovníci se nebáli jen liberálního či socialistického myšlení, oni se báli každého myšlení, i reakčního. Základem bylo udržet masy v bezmyšlenkovitě disciplíně. A to je pointa: jakékoliv myšlení je nebezpečné pro udržení systému. Dnes je strategie podobná, ačkoli nemůže být tak okatá. V informační době je pro elity nejdůležitější odvrátit pozornost mas od skutečných problémů a zahlcovat je zábavným průmyslem. Pointa je tatáž – lidé nemají myslet, ale poslouchat. Samozřejmě, elity potřebují lid schopný technicky myslet, ale co je důležité – lidé mají rozum používat instrumentální, ne hodnotově. Nemají se zamýšlet nad podstatou, pouze nad řešením technických problémů. Nemají spekulovat nad absurditou systému, jen efektivně řešit každodenní situace. Nejvyšším společenským cílem se stala prázdná racionalita a bezobsažná efektivita. Lidé se proměnili na jakési roboty, jejichž základním cílem je „optimálně fungovat“, přizpůsobit se, chovat se tržně, flexibilně, účelově a oportunisticky. A přitom všem se strojeně usmívat, ale nás to baví, no ne? Jak říkával Herbert Marcuse: „Žijeme a umíráme racionální a produktivní.“ A proč? Jednoduše proto, že systém nás takové potřebuje. Zdisciplinované masy konzumentů, jejichž jediná starost je ukroutit si to efektivně v práci, nebouřit se za žádných okolností a přemýšlet nad tím, zda si koupím mobil od značky X nebo Y. Cílem muže má být, aby ulovil co nejvíce žen. Jak to dosáhne? Jedině s účesem, jaký nosí Brad Pitt. Cílem ženy má být, aby vypadala jako Paris Hilton a ideální by bylo, kdyby i mozek používala zhruba tak zřídka jako slavná Paris. Nepřemýšlet, nakupovat. Přesně takové nás systém potřebuje. O tom je to celé. Média jsou jen užitečné nástroje, jak dosáhnout těchto cílů. Nic jiného.
Mainstreamová (ve smyslu masová – pozn. red.) média se cíleně vyhýbají tzv. alternativním názorům, které se z důvodu cenzury přesouvají na internet. Mají z nich strach?
Alternativní myšlení je nebezpečné pro každý režim. Rozdíl je, že zatímco během bývalého režimu byl alternativnímu myšlení alespoň latentně přiznán status něčeho důstojného, ačkoli zároveň nebezpečného a disidentského, dnes je alternativní myšlení degradováno na cosi apriorně naivního, hloupého a bláznivého. Během bývalého režimu každý věděl, co je to režimní propaganda a dokázal ji odlišit od reality. Dnes už nejsme schopni ani tohoto. Manipulace zašla tak daleko, že už ani nedokážeme odlišit pravdu od lži, realitu od propagandy. A pokud se objeví nějaká alternativní myšlenka, režimní intelektuálové nemají za úkol s ní bojovat či polemizovat, ale takovou myšlenku zdiskreditovat, ignorovat, zesměšňovat. Do mainstreamových médií se nemůže nikdy dostat. Pokud se tam přece jen čas od času dostane, třeba jí dát status kuriozity a odehnat lidi od toho, aby ji brali vážně. Proto je tam vždy pouze ve spojitosti s něčím odpuzujícím či komickým, buď v souvislosti s nějakými rabujícími anarchisty, teroristy či extremisty, nebo v televizi nechají promluvit nějakou připitou negramotnou paní někde na tržišti, která neumí poskládat větu, ačkoli to, co říká, je stokrát větší pravda než to, co tvrdí režimní intelektuálové, různí mluvčí bank, dobře placení analytici a neodborní politologové. Cílem je vytvořit svět bez alternativ, svět bez myšlení. K této duchovní vyprázdněnosti přispívají výrazným dílem právě média. Ty dnes například zminimalizovali prostor pro relace, které by nabízely smysluplné diskuse, originální příspěvky, netendenční názory – jednoduše prostor pro to, čemu se říká myšlení. Pokud i náhodou v televizi natrefíte na program, který nabízí i hlubší polemiky a informace vedoucí k podstatě věcí, většinou se tak stane někdy kolem půlnoci, kdy už většina lidí dávno spí. Že by náhoda?
Jak by média měla fungovat opravdu ideálně, jak by tento stav mohl zhruba vypadat? Je to utopie?
V prostředí současného konzumního tržního systému je těžké očekávat, že to bude jinak. Média fungují stejně jako celá společnost. Důvody jejich manipulujícího jednání jsou systémové, a proto není možné očekávat, že se budou chovat jako jakési „ostrůvky pravdy“, když je systém a vnitřní souvislosti tlačí do toho, aby lidi manipulovala v zájmu svých vlastníků a těch nahoře. Jak jsem naznačil, není v zájmu systému, aby lidé přemýšleli. Média jen naplňují své funkce jako stabilizátory systému. Očekávat, že média budou hrdinský odolávat, když všude kolem bují cynický kapitalismus, opravdu hraničí s utopií. Stačí se jen podívat na naše televize. Jejich programová struktura krásně symbolizuje to, co se děje v celé společnosti. Myšlení odsunuli na nejpozději noční hodiny, nemluvě o tom, že mu věnujeme přibližně dvě hodinky týdně. Jakoby jsme se styděli za to, že myslíme. Chomsky výstižně tvrdí, že smyslem médií je „dosáhnout, aby lidé sledovali národní fotbalovou ligu, aby se zajímali o matku, které se narodilo děcko se šesti hlavami, nebo o cokoliv jiného, co jim předhodí“. To vše s jediným cílem – docílit stavu, ve kterém je prakticky nemožné myslet, nemožné přemýšlet. Jestliže se divák v médiích dopátrá nějaké diskuse o důležitých tématech, tak ji většinou moderátor zredukuje na 15 sekundové časové limity, do kterých má diskutér vtěsnat vlastní názor na vážné společenské problémy. A tomu se dnes říká „myšlení“, tomu se dnes říká společenská diskuse. Nakonec jsme donuceni přijmout hru, v níž hranice společenské diskuse určují lidé, kteří nejenže nemají ani šajnu o společenských problémech, ale kteří často nemají ani potřebné vzdělání. To jsou ty „celebrity“, které jste zmínili.
Jak se projevuje cenzura v médiích? Od koho nebo od čeho závisí, které informace se „pustí ven“ a které se obejdou mlčením? Jak je možné, že stejná cenzura funguje paralelně ve více „vedoucích“ médiích na trhu?
I tento proces popisuje velmi přesně Noam Chomsky. Jednotliví žurnalisté a komentátoři často při vstupu do mediálního prostoru upřímně věří, že budou odhalovat pravdu a nikomu nesloužit. Velmi rychle však zjistí, že v podstatě mají jen dvě možnosti: buď se přizpůsobí, nebo budou vyloučeni. Ti, kteří se přizpůsobí a zůstanou v systému, si brzy zvnitřní přesvědčení a postoje, které ve své každodenní práci vyjadřují a které rámcují jejich činnost. Je velmi těžké představit si člověka, který něco říká a jiné si myslí, zejména pokud by to mělo být dennodenní součástí jeho života. Proto se většina novinářů raději přizpůsobí a vezme si hodnoty systému za své. Konečně, určitý prostor pro kritiku jim systém umožňuje. V rámci sdíleného systémového konsensu je možné kriticky reflektovat drobné problémy a úzké taktické otázky. Institucionální struktura systému a jeho podstata se však vůči nezávislému myšlení staví nepřátelsky. Pokud se novinář s takovýmto nezávislým názorem ztotožní, pak následují sankce systému. Takový člověk nebude zavřen do vězení ani pronásledován. Sankce systému působí jinak a to tak, že si takový novinář již nenajde místo v korporačním systému médií. Někde na okraji systému, v nějakém malém lokálním rádiu či v alternativním tisku, bude snad zaměstnán – jeho vliv na auditorium však bude okrajový. Nevyjadřování tendenčních názorů systém trestá vyloučením z mainstreamových médií. Začínající novináři mají podle Chomského plno iluzí o upřímném zpravodajství a šíření skutečné pravdy. Jenže zanedlouho po nástupu do redakce jsou informováni šéfredaktorem, že jsou příliš emocionální, že se příliš angažují do konkrétní reportáže, že by měli psát více „objektivně“. Jinými slovy, vedení jim naznačí, že pokud budou vystrkovat růžky, mohou také odejít jinam. Většinou jsou novináři dost inteligentní na to, aby pochopili, že boj s větrnými mlýny nemá smysl a jednoduše píší tak, jak předpokládají, že potěší své chlebodárce. Vždyť jde o kariéru. Přímý nátlak ani není nezbytný.
Jak v tomto kontextu vnímáte slovenská média? V diskusích pod články nejznámějších slovenských deníků lidé například v souvislosti s údajnou smrtí Usámy Bin Ládina novináře opakovaně vyzvali, aby přestali psát lži a zavádět veřejnost. Je tato reakce novým fenoménem?
To, že lidé nedůvěřují výkladu ze strany etablovaných médií, není nic nového. Mediální manipulaci paradoxně mnohem důsledněji podléhají vzdělanější vrstvy, ale běžní lidé, kteří se učí životu přímo ze zkušeností, mediální ideologii prostě nevěří. Jsou to proto právě vzdělanci, politici, novináři či veřejně činné osoby, které jsou vystaveny nejsilnějšímu indoktrinačnímu náporu a které reprezentují nejlepší zmanipulované objekty systému. Důvody jsou různé. Jeden je prozaický – vzdělaní lidé mnohem více čtou a zajímají se o politické diskuse. Právě proto má na ně přímá politická indoktrinace silnější vliv. Snadná manipulovatelnost těchto lidí souvisí s jejich společenským postavením. Většinou jde o privilegované elity, které sdílejí zájmy vládnoucích tříd. Jisté je, že ten nejvyšší stupeň „matrixu“ nepronikne nikdy mezi masy. Je to podobné jako v Orwellově románu 1984. Běžní lidé, kterým Orwell v románu říká „proletariát“, nevnímají svět prostřednictvím systémové ideologie. K elitě jako takové pociťují nedůvěru. Je to tak v současných jakože-demokratických režimech. Systém se většinou ani nepokouší masy přímo ideologicky manipulovat a politicky vymývat, efektivnější je ohlupovací taktika přes různé sitkomy, telenovely a stupidní soutěže. V jistém okamžiku však lidé na vlastní kůži pociťují, jak s nimi elity zametají, například v době hospodářské krize. Tehdy se již začínají ozývat i vůči tomu, co jim servírují režimní intelektuálové a novináři v médiích. V této situaci se nacházíme i dnes a může se to jevit jako nový fenomén. Ale historicky se pravidelně opakuje, ačkoliv v minulosti se odpor vznesl vůči jiným indoktrinačním institucím, například vůči církvi či rodině. Dnes jsou na přetřesu média. Uvidíme, jaký mechanismus manipulace bude systém na zdisciplinování mas používat v budoucnu. Žádná hegemonie však netrvá věčně, v tom je určitá naděje.
Právě v souvislosti s posledními událostmi v USA se objevují odkazy na zmiňovaný román George Orwella 1984, ve kterém má „Velký bratr“ životy a názory všech pod absolutní kontrolou. V odborné terminologii se dokonce objevuje i slovní spojení „orwellovský jazyk“. O co jde?
Jde o to, že se vytváří systém určitých magických slov, které ve veřejnosti vyvolávají pozitivní nebo negativní odezvu už jen svým vyslovením. Slova jako „svobodný svět“, „reformy“, „volná konkurence“, „odpovědnost“ na straně jedné či slova jako „komunismus“, „extremismus“, „terorismus“, „populismus“ na straně druhé, lze použít jako náhradu argumentu, protože mají ustálený manipulační význam. Místo nepopulárního termínu „kapitalismus“ se použije „svobodný obchod“, k označení tvrdých asociálních politických kroků se použije sousloví „ozdravující reforma“, na vysvětlení vlády politických elit se využije populární pojem „vláda lidu“ (demokracie) apod. Slovům se zkrátka účelově přidávají opačné významy, tak jako v Orwellově knize. Otroctví se stává svobodou, svoboda se stává otroctvím, válka je mírem, mír zas válkou. Orwellovský New Speak se stává základem demokratické propagandy. Možná ještě lépe než Orwell na moderní způsob výkonu moci a manipulace upozornil francouzský filozof Michel Foucault. Podle něj žijeme ve společnosti dohledu, v níž máme pocit, že jsme neustále pod kontrolou. Něco jako skrytá kamera, která by nás všude doprovázela. A my bychom nevěděli, zda je právě zapnutá nebo vypnutá. Mohla by být klidně celou dobu vypnutá, ale my bychom se chovali přesně tak, jak se od nás očekává. Neboť – co když? Nosíme si v hlavě „vnitřního policajta“, který je efektivnější než všechny represivní mechanismy státu. Uvědomme si, že moderní systém je z hlediska kontroly lidí mnohem efektivnější, než byla totalita. Dnes už nejde jen o to, abyste dělali to, co se od vás chce. Dnes je důležité, abyste i chtěli dělat to, co se od vás chce. Kdysi stačilo mít pod kontrolou těla lidí, aby otročili na panském, aby nezabíjeli, aby fyzicky poslouchali. Myslet si mohli, co chtěli, museli jen navenek poslouchat. Dnes je to jiné. Systém zašel dál. Dnes jde o to, aby zpacifikovali naše hlavy. Když si k tomu přidáte specifický jazyk, který nás nepřímo nutí přemýšlet v individualistických a vlastnických kategoriích, zjistíte, že propaganda a kontrola není dnes už jen doménou tajných služeb či veřejné politiky, jako tomu bylo v bývalém režimu, ale pronikla nám až do ložnic, až do našich nejniternějších pocitů. Je to jako v závěru románu 1984, kdy hlavní hrdina podlehne všemu mučení, tlaku a propagandě a nakonec se vzdá logiky i zdravého rozumu. Uvěří dokonce tomu, že miluje Velkého bratra. V tomto stadiu se dnes nachází většina lidí, která se vyjadřuje ke společenským tématům.
Jak jsou na tom slovenská média obecně? Jejich největší pozitiva a negativa?
Slovenská média jsou v první řadě mimořádně provinční. Neexistuje v nich ani náznak plurality či objektivity. V zahraničních médiích se novináři někdy snaží jít po krku nadnárodním koncernům a ekonomickým gangsterstvím, které se dějí. Protože o tom je život. U nás jsou korporace nedotknutelné a média jdou po krku pouze politikům, samozřejmě jen těm nepohodlným. Je to až ubíjející, jaký monotónní obraz světa nabízejí. Prakticky všechny do jednoho šíří stejné bludy, nesnaží se ani jen navodit iluzi myšlenkové konfrontace. Malý příklad za všechny. Britský analytik Stuart Hall, představitel kulturálních studií, chtěl na příkladu politické televizní diskuse v BBC ukázat, jaká je moc redaktora v televizní diskusi a jak lze díky němu vmanipulovat veřejnost k přijetí určitého názoru. Na příkladu televizního pořadu ukázal, jak moderátor pomáhá konkrétnímu politikovi. Ne však tím, že by mu nadbíhal, ale právě naopak – tím, že se na chvilku jakoby zapomene a názor tohoto politika označí za nesprávný. Tím mu dává do ruky obrovskou zbraň, protože tento politik odrazu má více prostoru v relaci, aby mohl vysvětlit svůj názor a zároveň má i větší sympatie diváků, kteří automaticky drží palce politikovi, kterého si dovolil moderátor napadnout. V Anglii je totiž takový postup moderátora něčím absolutně nepřípustným. Hall ukazuje, jak sofistikovaně manipulace probíhá v BBC. A teď si to porovnejme se Slovenskem. Myslíte, že tu někdo potřebuje vymýšlet takové sofistikované mechanismy manipulace? Vzpomeňme si například na pořad Pod lampou, kterou vede vysoce neprofesionálním způsobem Štefan Hríb a složením hostů a sugestivními otázkami přímo propaguje neokonzervativní ideologii. S posvěcením veřejnoprávní televize. Taková okatá forma manipulace v BBC nepřichází v úvahu. To jen dokazuje, že britská mediální kultura je nejen přinejmenším o stupeň výše, ale že i manipulační metody jsou mnohem sofistikovanější, jemnější a odehrávají se v úplně jiném kontextu. U nás stále převládají ty nejprimitivnější manipulační taktiky a všichni předstírají, že tak je to v pořádku, že tak to má být. Taková velká spokojená vesnička na okraji gubernie, to jsme my. Hm, ale chtěli jste i pozitivum slovenských médií. Tím největším je asi to, že jsou tak nesmírně nedůvěryhodné, že je vlastně nikdo nebere vážně. Je například velmi těžké dokázat, že například BBC manipuluje. A přitom ona opravdu manipuluje. Na to, abyste dokázali, že manipuluje řekněme Markíza nebo SME, na to nepotřebujete nic, jen oči a uši. Dokazovat se musí spíše opak. Čili pozitivem je, že naše média působí jako systémové stabilizátory velmi rozpačitě. Zatímco je dobře, nemusí se to tak jevit. Když však půjde do tuhého, rozpadne se jim to jako domeček z karet. To je rozhodně fajn.
Novinkou na slovenském trhu je systém Piano, který sdružuje devět vybraných médií – Pravdu, SME, Hospodárske noviny, Týždeň, Šport, PC revue, TV JOJ, Medialne.sk a MeeToo.sk. Piano přineslo platby pro čtenáře – platit musí v případě, že si chtějí přečíst krátké komentáře nebo recenze, případně napsat svůj názor a zapojit se do diskuse pod vybraným článkem. Mnozí lidé poukazují na to, že jde právě o nástroj mediální manipulace – běžné zpravodajství je na webu přístupné tak jako dosud, situace se mění zejména pro „diskutéry“. Je takové zpoplatnění účasti na diskusích, na kterých by médiím až tak záležet nemuselo, ve světě běžné?
Je to rozhodně zábavný posun, když už od vás někdo chce, abyste za vymývání mozků i platili poplatky. Ale řekněme si upřímně – kdo tak asi na těch fórech, řekněme na sme.sk diskutuje. Polovina přispěvatelů nejsou reální lidé, ale jen vymyšlené nicky (krycí přezdívky – pozn. red.), které obhospodařují centrály politických stran, různé zájmové skupinky a často i sami novináři. Možná někomu začalo vadit, že na fóra občas pronikli i reální lidé z masa a kostí, kteří vyjádřili jiný názor. A tak byly zavedeny poplatky, aby je odehnali. Zůstane jen „tvrdé“ jádro, které sponzorují politické centrály a naši mediální mágové budou moci zase spokojeně olizovat, jak vyřešili problém. Na druhé straně, řeknu vám upřímně, že zpoplatnění komentářů je boží věc. Od té doby co k tomu došlo, přestal jsem je číst a méně se rozčilovat. Jednoznačně to zvýšilo kvalitu mého života.
Lidé se často na média obrací jako na poslední instanci, která obhájí jejich práva – v jistých případech médiím opravdu nelze upřít i pozitivní zasahování do dění. Média – na jedné straně se zastávají pravdy a spravedlnosti a na druhé straně jsou těmi, kdo tyto principy beztrestně porušuje. Jak z tohoto chaosu ven?
Při analýze médií popisuji systémové tendence. Samozřejmě, může se stát, že média na něco přijdou a pomohou. Jsem sice přesvědčen, že pokud přijdou na něco velkého, vždy je v tom nějaká zpravodajská hra a něčí zájem, buď hospodářského konkurenta, politického rivala a podobně, prostě někoho, kdo informaci poskytne a zatlačí na správných místech, aby se uživila. V malých kauzách, jako například, že správce bytového družstva zpronevěřil dvě stě eur, mohou média opravdu působit užitečně a efektivně. Pokud však nadnárodní korporace zpronevěří dvě stě milionů eur, nikdy se o tom přes média nedozvíte. Nakonec – nesmíme zapomínat, že ani média nepovažují lidi za úplné blázny. Musí jim nabízet v zásadě realistický obraz světa a také manipulace musí probíhat nenápadně. Zdání plurality a dostatečné kritičnosti je jeden ze základních manévrů, jak si média získávají důvěry lidí. Matrix funguje efektivně jen tehdy, když lidé uvěří, že nežijí v matrixu.
Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré – pokud člověk přestane slepě přijímat vše, co vidí v televizi a čte v novinách, vzniká jakýsi „meziprostor“ pro jeho svobodné myšlení. Kde všude je možné hledat a najít pravdu?
Pravda je dole, na ulici, všude tam, kde nejsou nablýskané výklady, všude tam, kde nejsou peníze a komerční zájmy. Najdete ji v knihách, které nevydávají korporace, nepodporují režimová občanská sdružení, které necitují usazení intelektuálové. Najdete ji na internetu, na stránkách, na kterých vám reklama nebude vypichovat oči každé dvě minuty. Najdete ji na pochodech za sociální práva, za ochranu životního prostředí, všude tam, kde se tvrdí, že jiný svět je možný. Určitě ji nenajdete v mainstreamových médiích. Očekávat od médií, že vám budou říkat pravdu, je stejná hloupost, jako očekávat od bankovního úředníka, že vám řekne něco objektivně o spravedlivém nastavení daňového systému. Jednoduše, je třeba používat zdravý rozum a vždy se ptát: komu tato informace vyhovuje? Pokud dospějete k závěru, že vyhovuje jen těm nejslabším, začněte se jí zabývat. Protože tam zákonitě nepůjde o zájmovou hru. Svobodně myslet je dnes těžší než kdykoli v dějinách. Ale stále to možné je.
Luboš Blaha
(Rozhovor připravila Lucia Zaťková, vyšel v týdeníku Púchovské noviny 7. 6. 2011, překlad OrgoNet Team)
