Skoro každého člověka, který se zabývá jen trochu svým životem, pravděpodobně napadne: „No to už je takový osud, už to tak musí být.“ Já si ale myslím, že je to trochu jinak.
Malé miminko když se narodí, má jen jeden jediný záměr a tím je žít. První, co na tomto světě většinou pozná, je nádherná objímající maminčina náruč, která dává jistotu, bezpečí a obrovský příval lásky. Takový bývá začátek našeho života.
Všichni se z nás radují, pečují o nás, všude nás vychvalují a říkají, jak jsme úžasní a naše tělo i duše jen vzkvétá. Nikdo neřeší, co děláme správně a co ne, všichni respektují naší identitu. Začínají první krůčky a náš intelekt roste. Toho si všimne i naše okolí. Maminka nám vysvětluje, na co můžeme sahat a na co ne, jak se máme chovat a jak ne, co je správně a co špatně. My pomalu zjišťujeme, že věty tipu: Otík kouká z okna, Otík myje ruce, Otík krájí, se nám nevyplatí říkat. A od té doby pro nás začíná koloběh posuzování nás samých. Začínáme přebírat pohled na svět od našich rodičů. To co uzná maminka nebo tatínek za správné, je i pro nás správné a naopak. Přijde čas, kdy jdeme do školky natěšeni, že už si nebudeme hrát jen se sourozencem, ale že nás bude víc. A postupně zjišťujeme, jak na určité situace reagují ostatní děti. To je další přísun našeho poznání a druhé kolo, kdy ztrácíme svůj pohled na svět. Kolo třetí bych považoval za velmi drastické a tím je škola. První špatná známka, kterou dostaneme, nás totálně změní. Začne se na nás valit kritika ze strany paní učitelky i našich rodičů, která nás zažene do kouta a donutí se zamyslet, jak se ty dobré známky vlastně dělají, jak to, že jsme tak nemožní! Zrovna tak ty dobré známky nás zase pozvednou na vrchol a donutí nás se tam udržet, co nejdéle.
Dostáváme se do koloběhu posuzování a soutěže, kdo má dobré známky a kdo ne. Postupně si utvoříme názor, že kdo má jedničky, je lepší člověk než ten, co je nemá a ten, co je má, zase ví, že když se něco nepovede, prohru většinou tvrdě odnáší výsměchem nebo výčitkami. Reakcí, kterou to v nás vyvolá, je, že to musíme taky dokázat. Nejlepší bude se nějak úspěšně zařadit. A v pubertě to pokračuje. Kdo je větší kámoš, s kým se kámoší a s kým ne. Věčné snažení být dost dobrý, řádně pochválen a pochopen. Ale i když na to kašleme, tak stejně soutěžíme alespoň o první místo vyvrhele. Naše dospělost je už nastavená na soutěživost docela. Lepší práce, větší plat, dražší auto, chytřejší a krásnější děti a nakonec i to, kdo má z partnerů pravdu atd. Soutěž nás pohltí a my se vezeme na lodi, která nás ke štěstí rozhodně nedoveze!
Soutěživost a posuzování toho, co je správné a co ne, nám přinášejí nesmírná zranění naší duše a úniky před sebou samým. Naše duše však ví své. Ona je totiž tím pravým ukazatelem dobrého života, a protože jí to patří, tak nás neustále, bohužel většinou marně, upozorňuje, na náš prvotní záměr a tím je „žít.‘‘ Žít v respektování naší identity, v souznění se sebou samým. A jak se naučíme tomuto souznění se svou duší? Začněme respektovat ty druhé! To je nutný krok k otevření našeho srdce. Když to uděláme, ke svému překvapení brzy zjistíme, že se naše srdce naplňuje energií, které mi lidé říkáme „Láska‘‘. Láska umí ze všech sil podporovat to živé v nás. Vstoupíme tak do záměru „Žít‘‘ a ne jenom přežít a dožít se dne, kdy si pro nás přijde Smrt. Tehdy si pak s hrůzou uvědomíme, že putujeme do míst, kde není ani naše práce, barák, konto, děti, ale ani tělo a nic z toho, co tady na té krásné Zemi máme. To, co žijeme v přítomnosti, nás naplní energií pro budoucnost a záleží jen na nás, jakou energii do sebe načerpáme. Pokud budeme čerpat energii lásky, naše žití nebude mít konce, jako nemá konec věčnost.
Váš šaman Pavel Švarc
Zdroj: http://www.pristav69.cz
