Jestli si Jaroslava Duška (46) pamatujete jako pupkatého pantátu z plakátů Pupenda nebo hajlujícího kolaboranta z Musíme si pomáhat, zapomeňte na to. Pohublý muž obrostlý prošedivělým vousem, který má v očích duchovní svit a zabývá se šamanskými praktikami starých Toltéků, to je dnešní podoba někdejšího komika. Ostatně šamansky laděných je i jeho několik stále vyprodaných divadelních představení. Taky chodí po žhavém uhlí, rozmlouvá s buňkami svého těla, očekává šesté slunce, koupil si kompostovací záchod, aby „neposílal své výkaly do vody“, a postí se i dvanáct dní. Teď tedy zrovna ne. „Slečno, je ten medovník dobrý?“ ptá se právě servírky zcela podle evropských pravidel asertivity. „Nóó, je od Rusáků, takže nevím.“ – „Originál? Tak to já ho zkusím!“ a slupne ho ke kávě, bez ohledu na přicházející konec času. Kdysi, v dobách své puberty, měli s Martinem Zbrožkem chaty naproti sobě přes řeku Sázavu a bavili zahrádkáře mystifikacemi, například v létě lyžovali. Takže – není to dneska jen nová duškovská mystifikace? A nejsem náhodou já ta dobře prokypřená půda, do které to padá samo? Poctivě říkám: Nevím. Nechť si to laskavý čtenář za pomoci mocného boha deště Tlaloka posoudí sám.
Vnímáte, že jste se fyzicky změnil? Vypadáte nějak… zduchovněle.
Byl jsem na plastické operaci, na liposukci a nechal jsem si nastřílet měděné vousy. Ale vážně. Všechno se mění. Vesmír ožívá. Lidská mysl se otevírá. Já sleduju změny už několik let. A zkoumám, zda nejsem sám, tedy tak trochu mimo. A k svému překvapení zjišťuju, že podobné změny vnímá hodně lidí. My třeba hrajeme představení Čtyři dohody, založené na toltéckém učení. Myslel jsem původně, že to budu hrát tak pro padesát diváků a za rok to půjde do kytek. Ale hrajeme to třetím rokem a pořád je vyprodáno. Přitom na prvních večerech se někdy lidem dělalo fyzicky zle, těm, kteří jsou ztotožněni se svým egem, se prostě někdy takzvaně zvedá kufr „z takovejch keců strašnejch“. Jedna paní řekla, že jsme jí zkazili večer, že něco tak odpornýho dlouho neslyšela. Ale zdá se, že se publikum otevírá a zjemňuje.
Není to tak dlouho, co vás lidi znali jako komika nabízejícího kvalitní sex. Co vás přivedlo k šamanismu? Nějaký osobní zážitek? Náhoda?
Takhle by to bylo hezké do novin. Ale ve skutečnosti probíhá neustále milion impulsů a já nedovedu stanovit jedno teď. Můj vjem je, že jsem se o to začal zajímat momentem narození. A když se ohlídnu, vidím, že jsem vždycky dával přednost tomu, že energie má být v rovnováze. Dokonce když jsem měl na vysoké škole dojem, že mi škola bere energii a nic nedává zpátky, tak jsem ji opustil. Navzdory rodičům, kteří z toho byli smutní, protože já byl vynikající student, měl jsem ty dobré známky, tu hlavu na ta studia. Ale najednou přijde v životě chvíle, kdy už se nelze obelhávat.
Na světě je tolik teorií, tolik náboženství, a každé o sobě tvrdí, že je jediné to pravé. Jak se dá poznat lžiprorok, když lidi jsou, jak známo, ochotni uvěřit největší blbosti?
Zeptejte se svého srdce. (s chutí se láduje medovníkem) Když v tom, co vás láká, není pro vás žádné zvýhodnění, když je to prospěšné celku, pak je to ono. Pro mě byla ale vždy rozhodující osobní cesta. A právě Toltéci jsou mistři osobní cesty. Podle nich se setkáváte s vesmírem, přírodou, životem bez providerů, není tam žádný kněz, dealer, který by vám Boha nadealoval.
Toltéci ale, pokud vím, byli válečníci, žádné mírumilovné holubice. A není to tak dlouho, co archeologové poblíž Tuly vykopali desítky pozůstatků dětí, které byly simultánně podříznuty jako oběti bohu deště Tlalokovi. Proč bych zrovna Toltéky měla následovat?
Ale milá Aleno, takhle bychom si taky mohli říct, že nejvíc lidí zabili křesťani! Nebo že nejhorší lidský vynález byl nůž. To je totéž, jako když se dneska tvrdí, že Slunce škodí. Přitom Slunce je životodárná síla, díky níž tady jsme. Jsme stvořeni z jeho světla. A my máme neuvěřitelnou kampaň proti Slunci! Já jsem vloni v létě poprvé nepoužil žádný krém proti slunci. Byl jsem na Sicílii a opálil jsem se nejlépe ve svém životě. Celá ta kampaň je blbost.
Nevím, jestli jste teď potěšil kožní lékaře…
Možná mě nebudou mít rádi, ale vyzkoušel jsem to, je to marketingový tah a nesmysl. A stejný nesmysl je, že Toltéci provozovali lidské oběti, a tudíž že jejich učení je špatné. Jednodušší je přečíst si ho a zkoumat ho srdcem. A jestli někdo našel nějakou kostru a z toho usoudil, že tam byly lidské oběti, mně je to jedno. Původní Toltéci byli mistři a šiřitelé harmonie, nic jiného je nezajímalo.
Dnešní svět připomíná lunapark, sociologové prorokují, že se ubavíme k smrti. Nejsou to průvodní znaky úpadku? Neblížíme se k zániku?
Určitě ano. Četl jsem o tom docela pěknou studii, že už splňujeme všech asi dvanáct kritérií zanikající civilizace. Patří tam to propadnutí tělu, všechny ty náhradní díly, které si montujeme do těla. Zábava, která už postrádá jakýkoli smysl, vrhnutí peněz do oblastí, které celku nic nepřinášejí, jako je sportbyznys nebo showbyznys. Používání průmyslu k manipulaci. To všechno je evidentní aMayové iToltéci to předpověděli, stejně jako Zuluové, indiáni Pueblo, Maorové, Inkové, hindové, buddhisti. Zhruba v této době všichni předpovídají zánik toho dosavadního a zrod nového. Ta proroctví zkoumá i připravovaný britský film Šesté slunce. A právě pro Maye, kteří mají neuvěřitelně dynamické vnímání času, je to jasné, 21. 12. 2012 končí mayský kalendář, nastane konec času. Nikoli světa. Příliv světla bude v té době tak prudký, že náš mozkový systém bude probuzen.
Co si pod tím mám představit?
To nikdo neví. Mayové myslí, že dojde ke spolupráci obou mozkových hemisfér. Protože my tisíce let žijeme pod nadvládou levé, racionální hemisféry. To je ten svět mužů. Válčení, zabíjení, podmaňování, to vše s „racionálním“ zdůvodněním. Podle určitých signálů svět mužů končí, nastává spolupráce archetypů. Třeba probuzení ženského archetypu zhruba v 70. letech minulého století je některými badateli spojováno s přistáním člověka na Měsíci.
Prosím?
Raketa je falický symbol a Měsíc je ženské lůno. Ty věci prý musejí probíhat v synchronicitě, to znamená, že se nutně muselo letět na Měsíc, jakoby znovu oživit ten ženský princip, který pak přinesl vlnu feminismu. Ale musíme si uvědomit, že když říkáme slovo muž, mluvíme o znetvořeném muži. Protože skutečná mužská funkce je milosrdenství. Skutečný muž je opravdový rytíř. A skutečná ženská síla je inteligence. A to, že je to jinak, svědčí o tom, že my jsme tisíciletí naruby. Copak nikomu nepřijde divný, že pravá hemisféra mozku ovládá levou půlku těla a obráceně? A protože jsme prohození, rozvíjíme ty pokleslé, jakoby stínové části svých sil. Místo milosrdenství rozvíjíme lítost, sentiment, a místo pozitivní ženské inteligence spekulativní myšlení. A manipulačním fíglem, přesunem pozornosti, jsme se umístili do námi stvořeného virtuálního světa, ve kterém hodně trpíme. Jak může Bůh existovat, když dopustil tohle, ptáme se? Ale uniká nám, že to dopustili lidi. Bůh jsou ty lidi. Mayové mají krásnou větu: My jsme ti, na které jsme čekali.
Občas se mluví o takzvaných indigových dětech? Kdo to je?
Ten termín vznikl v 90. letech, kdy se začaly množit případy těžko vychovatelných dětí. Jako indigové byly označeny lidmi, kteří vidí aury. Odhadovalo se, že jich je v populaci pět procent, ale dneska se tvrdí, že po roce 2000 narozené dítě je zřejmě každé indigové. Tyto děti působí odmalička dospěle, obtížně se s nimi mluví jako s dětmi. Často oslovují rodiče křestními jmény, mají velké znalosti. A jejich úkol je přesouvat naši pozornost. Některé říkají, že přišly, aby změnily svět.
A neříká tohle každá nová generace? Dokonce to bylo komunistické heslo.
No ale oni to říkají ve třech letech! Tříleté dítě vás informuje o tom, že jich je hodně a že přišli ze Slunce. Jedno z těch dětí například tvrdilo, že pro ně bylo zpočátku velmi obtížné osvojit si jídlo, protože to je krkolomný způsob získávání energie.
Znáte nějaké indigové dítě osobně?
Znám pár dětí, které jsou atypické. A jak to vyprávějí moji rodiče, já byl zřejmě indigové dítě. Tatínek říkal, že nebylo možno se mnou vůbec diskutovat, už v dětství. Prosadil jsem všechno, co jsem si usmyslel.
Když zmiňujete jídlo – dnes už je na světě víc obézních než podvyživených. Jaký vy máte vztah k jídlu?
Já jsem přesvědčen, že původně bylo jídlo určeno spíše pro zábavu a pro poznání světa.
A z čeho bychom brali energii?
Energie tu je přece pořád. V tuto chvíli námi proudí ohromná sluneční energie. Co máte v jídle jiného než zadrženou sluneční energii? Rostlina vyroste ze slunce a z vody, je to zastavená, zahuštěná sluneční energie. Pokud by bytost byla schopná nabrat energii ze světla a vzduchu, nemusela by jíst. Patrně na Zeinzercemi existují takoví lidé. Moji kamarádi byli teď v Rusku, kde potkali pětašedesátiletou paní, která šest let nejedla ani nepila, a přesto čurala. Velmi statná selka.
Jak dlouho vydržíte vy nejíst?
Slovo vydržíte není přesné. Dvanáct dnů jsem nejedl, jen pil.
Co s člověkem půst udělá?
Zjistíte, jak se vám zvyšuje energie. Působí to až opojně, až jsem se toho lekl. Protože najednou máte pocit, že fakt už nezačnete jíst vůbec. Je to zřejmě podobný stav, jako když se potápěči nechtějí vrátit z velké hloubky. Okolo všichni jedí a vás to začne bavit, protože zjišťujete, že nemáte hlad ani chuť. Vy nemusíte jíst, a přesto máte víc energie. A já každý den hraju divadlo, takže vím, co to je mít nebo nemít energii. Uvědomíte si, že když se najíte, vaše energie většinou poklesne. Myslím si, že jídlo bylo původně možností zakusit svět skrze chuť. Cílem určitě nebylo, že musíte jíst třikrát denně. Já jsem jednu dobu jedl obden. Ale od dětství vám někdo zaměří pozornost na to, že musíte minimálně třikrát denně jíst. A vy si na to zvyknete a pak opravdu potřebujete v tom rytmu jíst. Ale kdybychom se učili od dětství, že budeme jíst jednou denně a za celý den sníme hrstku rýže, budeme na tom klidně fungovat. Paradox je, že když vyvoláte strach z hladu, vytvoříte civilizaci, která se ze strachu přežírá a jídlem si zanáší těla. Když jíte, jste vlastně ve stavu meditace. Proto lidi jedí, pro blahodárný stav mysli, kterého lze ale dosáhnout třeba meditací.
Kdyby byla pravda, co říkáte, nebyla by anorexie tak nebezpečná. Ale má třicetiprocentní úmrtnost.
Pokud se chcete od jídla odklonit, musíte vědomě, s poměrně velkým duchovním nábojem. Jestliže jen odpojíte jídlo, skutečně můžete prostě umřít. Půst musíte doprovázet duchovním cvičením, protože musíte tu energii brát odjinud. Jsem dokonce přesvědčen, že se předem můžete dohodnout s buňkami svého těla a upozornit je, že budete zkoušet takovouhle věc.
A to se prosím dělá jak?
Normálně se s nimi domluvíte. To je vaše věc, jaký si zavedete způsob. Protože to jsou vaše buňky, obměňují se, pracují, vytvářejí vaše tělo, neustále o vás všechno vědí. A když s nimi nekomunikujete dostatečně, tak třeba vytvoří nějakou nemoc, abyste si jich konečně všimla.
Tělo je opravdu zvláštní, to přece není jen obal na energii: umí se samo opravovat, řekne, co potřebuje…
Takhle jsem se dostal k půstu, že jsem poslouchal své tělo. Mě jednu dobu bolelo koleno, to byl už jasný signál, že musím být lehčí. Tělo je vlastně největší záhadou vůbec. Je složeno ze stovek miliard buněk, samo o sobě perfektně funguje. Tedy pokud vy ho neničíte. Vy ho totiž můžete vycvičit k čemukoli. Když ho vycvičíte na kouření, tak ono potom chce kouřit. (dívá se vyčítavě na kouřící fotografku) Na začátku nechce, na začátku vám sděluje, že to je hnusný. Ale poslechne vás, je vám v jistém smyslu k dispozici. Můžete ho přinutit k závislosti na chlastu, na drogách, na čemkoli, co mu vnutíte jako nezbytnost, kterou potřebujete na cestě ke svému iluzivnímu štěstí. Ovšem potom už vás tělo drží v pasti. A nastává zvláštní chvíle, kdy vy se chcete přestat přejídat, a nejde to, žerete pořád. To tělo vám to najednou vrací, já bych to řekl přímo takto: Vaše tělo vám to dává sežrat. A ta setrvačnost je obrovská. Vrchol setrvačnosti je rakovina. Rakovina je přece typický obraz ega. Co dělá ego? Chce si vykrojit kus z celku, chce se ho zmocnit, říct, tohle je jenom moje, a tento kus chce zvětšovat. Ať už je to pozemek, pole působnosti, vliv, moc. Ego se chová přesně jako rakovinný nádor. Ta buňka stejně jako ego nechápe, že jak bude větší a větší, v určitou chvíli zničí celek.
Není to taky obraz naší civilizace?
V jistém smyslu ano. Obraz totálního šílenství a neschopnosti racionálního myšlení. Po silnicích nám uhánějí mnohatunové nebezpečné kolosy, které nesmyslně vozí totéž zboží tam a zpět. Vyrábějí se pořád dokola věci, které nepotřebujeme, protože je už máme. Reklama nám je musí vnutit. Nebo vstupte do supermarketu a pozorujte ženy na pokladnách. Ony dokonce nesmějí jít na záchod, mají tam asi nějakej nočník nebo si musejí vzít plenu. To je 21. století? Nebo farmaceutický průmysl, to nakukání lidem, že musejí brát chemikálie, aby se uzdravili. Já šestnáct let neberu žádné léky, šestnáct let jsem nebyl u lékaře. Od roku ’91, kdy jsem poprvé šel po žhavých uhlících a usoudil jsem, že když mé tělo zvládne jít přes takový žár, určitě zvládne i nemoc.
Provozujete ještě nějaké další jogínské praktiky?
Snažím se žít tak, abych byl energeticky v rovnováze.
Jak vám mám věřit, když používáte mobil, jezdíte autem, mailujete?
Teďka jste se trefila. Zrovna řeším, že dám mobil pryč. Stejně už vlastně posílám skoro jen esemesky, už si ho nechci dávat k hlavě. Autem jezdím úplně minimálně. Ale já tu cestu vidím v harmonizaci, ne v nějaké ortodoxnosti. Mě zajímá hledání harmonie v každodenní praxi, což třeba znamená užívat ty věci v nezbytné míře. Stejně jako jídlo. Jeden skeptik mi tvrdil, že k chození přes žhavé uhlí žádná meditace není potřeba, že se prostě musí jít rychle. Pro mě přechod ohně není nic teoretického, ale osobní věc. Jdete udělat něco, o čem část vaší bytosti pochybuje, že je možné. Překonáváte strach. A v tom právě spočívá ta událost, ne jestli to někdo vědecky vysvětlí. A jestli si ten člověk opravdu myslí, že se nespálí, no tak ať to udělá. Ale třeba v 91. roce jednoho chlapíka odvezla sanitka s puchýřem přes celá chodidla. V čem to tedy podle vás je? Když přes ten oheň jdete, měla byste zachovat respekt vůči ohni. Jinak vám oheň sdělí, že to není tak úplně samozřejmé. Já teď půjdu počtvrté. Zatím jsem se nespálil. Záhad je v našem světě hodně.
Zaregistroval jste to, co tvrdí astrofyzikové, totiž že zhruba devadesát devět procent vesmíru tvoří temná hmota, o které existují jen nepřímé důkazy?
Jistě. A je zajímavé, že podobné číslo se opakuje i v jiných oblastech. Například v lidském střevě je asi kilo a půl mikroorganismů, z nichž jen asi dvě procenta jsou popsána, ale u 98 procent, to je přes kilo, se neví, proč v nás vlastně jsou. Mají pro to snad vysvětlení Toltéci? Mají. Oni říkají, že svět je složen z tonální a naguální stránky. Tonální část je ta, kterou poznáte smysly a uchopíte rozumem. Naguální je ta nepoznatelná, smysly nezachytitelná stránka světa, kterou poznáváme jen z jejího působení. Elektromagnetické vlnění nebo vzduch zrakem nevidíte. Nagual řídí naše tělo.
Jste zastáncem teorie inteligentního projektu, nebo evoluce?
Pro Toltéky je celý vesmír inteligentní, inertní neživá hmota je výmysl lidského mozku. A podle proroctví budeme teď čím dál víc vnímat signály z vesmíru, že je živý. Podle toltéckého pojetí totiž vnímáme tak, jak myslíme. Běžně soudíme, že nejprve vnímáme a z toho pak vysoudíme myšlenky. Ale je to právě naopak: My prostě nevidíme, co nechceme, a vidíme, co jsme ochotni vidět. Dělaly se pokusy, kdy lidem vsugerujete, že jim dáváte do ruky žhavou minci, ale dáte jim studenou, a přesto jim naskočí puchýř. Když budete chtít vidět nepřátelský svět plný problémů, tak ho takový uvidíte. Ale když budete chtít vidět svět, kde se stále učíme, kde jsou nám poskytovány různé lekce, které dočasně mohou vypadat třeba tragicky, můžete s odstupem času uvidět i smysl takové lekce.
Často mluvíte o mužské a ženské energii. V čem jsou ty síly jiné?
Existuje teorie, že muži museli v určité chvíli svého vývoje uzavřít svoji citovou složku, aby mohli vládnout světu a zabíjet. A ženám se stalo, protože do toho nemohly mluvit, že uzavřely centrum svého projevu, a tudíž zesílily schopnost manipulace. My žijeme v době, kdy se tyto deficity začínají řešit. Muži otevírají cit a ženy otevírají svoje centrum projevu. Tím se mění svět. Hodně se to podle mého soudu mění taky tím, že muži chodí k porodům. Ty tendence, které někde dřímaly, ten přírodní člověk v nás, kterého civilizace zatlačuje jako něco nepatřičného, jako toho chlupatého divocha, sílí. Mimochodem, pozorujete, jak se dneska civilizace zbavuje všech chlupů? Všichni se vyholují, kam až to jde, protože to je prostě takový… fuj, smrdí to a je to takový divný. Jenže my jsme toho divocha chtěli zahnat, a on se nám vrací. Například v tetování a v piercingu.
Když jsme u přírody v nás, je pravda, že jste si pořídil suchý záchod?
Já jsem si pořídil kompostovací separovací záchod. Protože když začnete komunikovat se živly, když se začnete třeba ptát vody, jak se jí to líbí, že je hnána pod tlakem rovnými rourami, tak zjistíte, že voda není ráda. Voda miluje spirálovitý pohyb, peřeje, zákruty, pro vodu je přirozené pohybovat se v obloučku, ve spirále. A my jsme z vody udělali odpadní kanál, vyserem do toho naše hovna a spláchneme to pitnou vodou, což považuju za další neskutečnou věc. Nám uniká, co se učí už malé děti ve škole: že je to opravdu koloběh. My do toho koloběhu lifrujeme naše odpadky, s pocitem, že se to tam nějak vyčistí. Přitom ve Švédsku existují vyvinuté kompostovací záchody. Jeden jsem koupil a pěkně kompostuju své výkaly.
Vždycky jste byl vynikající mystifikátor. Co když si nad naším rozhovorem čtenář pomyslí, že je to jen další z vašich kousků?
Heleďte, Aleno, mně je to úplně jedno. Každý člověk stejně vidí svět po svém. Ale i když jedna část naší civilizace destruuje planetu, pořád ještě tady žijí lidé jako z doby kamenné. A právě oni nám udržují vědomí té harmonie, která vzniká z komunikace tonální a naguální stránky. Jestliže budete brát v potaz tu svou tichou sílu a před každým svým větším rozhodnutím se zeptáte své naguální části, najednou některé věci už neuděláte. Já ale nikoho nechci přesvědčovat. Můžu jen něco rozeznít, co už rozum nezastaví. Taky se tomu říká svědomí. Podle jednoho z výkladů mayského kalendáře začne závěrečný sprint v únoru 2011. Takže se tady můžem klidně sejít a dát si znovu rozhovor.
Tak jo, za čtyři roky tady. Zatím vás cvičně zdravím toltéckým pozdravem: Ty jsi mé druhé já…
…neboli toltécky In lack ech!
Zdroj:Alena Plavcová
Lidové noviny
