Je mistrným improvizátorem, jeho Divadlo Vizita baví publikum už šestadvacet let. Mimo filmové plátno je Jaroslav Dušek jiný, než jak ho známe z Hřebejkových filmů. Do hloubi přemýšlí o světě, o životě, o tom, co je a není pravda.
Tvrdí se o vás, že nejste zastáncem klasického divadla, kde se naučíte určitou roli a tu posléze hrajete třeba pět let v kuse. Představení Manželské vraždění bude mít v dubnu přitom už dva roky od premiéry. Proč ho vlastně hrajete? Kvůli Janu Hřebejkovi, který ho režíruje?
Není to tak, že bych neměl rád klasické divadlo. Já jenom neobdivuji to, že se něco nacvičí a pak se to stále dokola opakuje. Pro mě to není strhující zážitek. Zajímá mě spíš živý typ divadla – alternativní, autorské. Kdysi jsem pochopil, že do určitého typu divadla se jako herec nemám plést, že se tam prostě nehodím. Tady se ale stalo, že Honza Hrušínský mi přinesl scénář, já jsem si ho přečetl a dospěl jsem k názoru, že by v něm měla hrát Nataša (Nataša Burger – slovinská herečka známá z filmu Horem Pádem). Honza Hrušínský souhlasil, a tak jsme začali hledat režiséra. Někoho, kdo nám umožní, abychom si opravdu zahráli, abychom společně tu hru na jevišti vytvářeli. My jsme nechtěli člověka, který by nám řekl, jak to přesně máme dělat, chtěli jsme režiséra otevřeného a napadl nás Honza Hřebejk, protože takový nám připadal.
Už šestadvacet let hrajete ve vlastním Divadle Vizita, které je postaveno na čiré improvizaci. Nemáte za tak dlouhou dobu pocit, že se někdy opakujete?
Takovým pohledem na opakování se nezabývám, mně je tento typ přemýšlení cizí. Nemáme s kolegy žádné kritérium, že nesmíme nikdy nic zopakovat. Ve chvíli, kdy jdeme na jeviště, prostě nemáme v rukávu schované žádné karty, které hodláme vytasit. To ale neznamená, že se nemůže stát něco, co už tady někdy bylo – že se nemůže zopakovat nějaká situace nebo že se nemůže říct podobný vtip. Když to ta hra přinese, nebráníme se vůbec ničemu a je jedno, jestli to zaznělo před týdnem nebo před rokem.
Tvrdíte, že na jeviště při Vizitě chodíte vždy s úplně čistou hlavou. Není to moc velký risk? Nemáte někdy strach, že diváci na vás nebudou reagovat?
Není to risk. Můžete předstoupit před diváky a mít perfektně nacvičenou show a oni taky mohou být zaražení. A co pak s tím? Na nacvičeném představení je to daleko horší, to musíte celé dohrát…
A na Vizitě ne?
Tam když diváci nereagují, tak odejdete? Neodejdu, ale začnu s nimi spolupracovat. Ptám se, co se děje, snažím si s nimi povídat, protože tam je ta situace otevřená. To je to kouzlo. To, co mě na tom láká. Pro mě je strašná představa hrát nacvičené představení, když vím, že lidi nereagují. Že tak divně koukají a já vím, že teď mají přijít ty nacvičené vtípky. To je opravdová hrůza! Jít, improvizovat a nevědět, co budu říkat – to je přece šťastná chvíle!
Jak se jako zdatný improvizátor srovnáváte s přesně napsanými filmovými či divadelními scénáři?
Většinou hraji to, co v nich je napsáno. Někdy se tam něco přimyslí – při zkouškách může vzniknout věta nebo sekvence, která tam původně není, ale většinou je u toho autor, který to buď schválí, nebo ne. Já jsem třeba v Pupendu pořád chtěl, aby mi studenti, které učím, říkali mezi sebou Remku. Aby když si o mně povídají, aby o mně pořád mluvili jako o Remkovi, protože jsem měl takový ten remkovsko-čalfovský účes. Kluci (Petr Jarchovský a Jan Hřebejk) mi říkali, že je to blbost, že to je takovej lacinej vtípek a navíc Remka už nikdo nezná, takže by ten fór nikdo neocenil. A vidíte, po čase vyšel v novinách nějaký výzkum, podle kterého byl Vladimír Remek mezi lidmi asi čtvrtý nejznámější Čech. Ale třeba „Boudo, budko, kdo v tobě přebývá?“ prošlo hladce.
Který z vašich současných počinů nejvíce souvisí s psychologií?
Asi divadelní představení Čtyři dohody, které hrajeme v Klubu Lávka. Je o mysli, o duši, o těle. O tom, jakým způsobem žijeme v určité pasti naší mysli, jak se necháváme polapit do schémat, která postupně začneme považovat za realitu. Ta schémata jsou natolik působivá, že my je prožíváme téměř autenticky jako realitu. Nevšimneme si, že jsou postavená na úplně vratkém základě, který vlastně neexistuje, a díky tomu dokážeme neuvěřitelné – trápit se, být nešťastní, cítit se osamělí, anebo zažívat pocity obrovské nepatřičné euforie nad banalitami. Uniká nám, že naše mysl je přetížená lživými informacemi.
Co tím myslíte?
Třeba školu. Celý život si plníme hlavu nesmyslnými informacemi ve škole, kde jsou nám říkané nějaké takzvané pravdy. Jenže za rok, za pět let nebo dokonce ještě ten rok, kdy se je učíme, se mnohdy ukáže, že tyhle pravdy neplatí. V tom oboru už se dávno ví, že to tak není, ale nestihne se to říct těm učitelům, takže děti se dozvídají pořád nesmysly, ačkoli špičky daného oboru už dávno vědí, že je to úplně jinak. A to vůbec nemluvím o nesmyslném systému známkování, který často brání touze po poznání.
Co je tedy podle vás pravda?
Pravda je to, co je pravé, tudíž to nelze zpochybnit, i když od dob sofistů známe všelijaké finty. Vaše srdce to pozná. Slunce svítí. Hotovo. Jak říkají Toltéci: Nevěřte nikomu, nevěřte ani sobě, teprve pak zbude pravda, která nepotřebuje, aby jí někdo věřil. Podle toho ji poznáte.
Nezpochybnitelných pravd je ale velmi málo…
Je jich málo, ale k našemu životu stačí. Jenomže my se jimi nejen neřídíme, my je dokonce ignorujeme a místo toho si vytváříme ohromné světy pro sebe a v nich hypotézy, kterými se zabýváme. Největší náš problém v této oblasti je, že nedokážeme myslet. My jsme se systematicky odnaučili myslet. My jsme naučení pouze obhajovat nějaká stanoviska a pozice. Argumentujeme, vypadá to, že přemýšlíme, ale velice málo jsme vedeni ke skutečnému myšlení. Díky tomu pak prožíváme nesmyslné pocity. Kdybychom totiž mysleli, tak víme, že některé naše pocity jsou blbosti. Někdo má třeba pocit, že je sám. Prožívá autentický stav, že je úplně osamělý, dokonce je schopen říct, že mu nikdo nerozumí. Kdyby myslel, tak přece ví, že to není možné. Musel by se dobrat k závěru, že to je naprosto klamné…
Proč nám pravda uniká?
Protože jsme si nasadili falešnou hlavu. Řídí nás naše falešné já. Domníváme se, že když se cítíme sami, tak to tak skutečně je. Nevnímáme, že se ocitáme v jakémsi vyděleném světě, který řídí poněkud nelidský VELITEL. Toho nezajímá žádný soucit, žádná síť vztahů ani propletenost a propojenost jednotlivých projevů života. Jeho zajímá jen jeho vlastní prospěch, to, jak se prosadí, jestli má renomé. Tím se zabývá a tím nás dovede zotročit. Šéfuje nám tak, že mu podlehneme a myslíme si, jak úžasný úspěch je třeba hrát ve filmu. Ačkoli to je přece očividná absurdita.
Jak s takovými „absurditami“ bojujete?
Nijak. S těmi se bojovat nedá. Učím se je prokouknout.
Věříte v Boha?
Ta otázka je tak automatická, jako by na ni existovala nějaká odpověď. (přemýšlí) Jak může vůbec někdo nevěřit? Každý člověk přece v něco věří… to je jedno, jestli ve hmotu, nebo v úspěch. Záleží na tom, čemu chceme říkat Bůh. A navíc, jak říkají někteří, víra je jen nedostatek informací.
Tvrdíte, že neumíme „skutečně myslet“. Čeho se tedy týká to správné, skutečné myšlení?
Skutečné myšlení musí, podle mého soudu, vést vždy k vědomí celku. A to mění náš pohled. Na nás, na Zemi, na to, čemu běžně říkáme život. Zbavuje nás to schémat. Uvidíme konvenčnost svého běžného, konvenčního myšlení. Přestaneme pak třeba život vnímat jen jako jednotlivé životní situace, kdy chodíme do školy, hledáme partnera vypadajícího tak nebo onak, pak se musíme oženit, mít nějaké děti, udělat nějakou kariéru, koupit si takové nebo jiné auto. Jednoho dne zjistíme, že opravdový život tepe pod tímto vším. Uvidíme jasnýma očima: Život je to, že nám bije srdce, že se nadechujeme a vydechujeme.
Copak vy nemáte auto?
Mám, ale snažím se ho používat co nejméně, navíc ho chci předělat. Z nafty na rostlinný olej… Já se nechystám prchnout do jeskyně do hor. Miluji ten takzvaný všední život. Učím se vidět jeho posvátnost a zázračnost. Jak praví posvátná kniha Wewetlatolli: A takto se stanete Toltékem: Kultivováním obyčeje a konzultováním všeho se svým vlastním srdcem. Toltéci byli mistři harmonie, vyvažování. Tak se učím třeba méně jíst. Člověk nepotřebuje jíst tak moc, jak jí, nepotřebuje toho vůbec tolik, jak se všeobecně tvrdí. Jíme příliš. Naučili jsme se toužit po majetku. Teď jsem se setkal se statistikou, která tvrdí, že už je na světě víc obézních lidí než hladovějících. Je to zvláštní, jakou nerovnováhu na planetě vytváříme.
Jste kmotrem adoptivní dívky, Peruánky, které přispíváte na studia. Proč jste si vybral zrovna ji?
Dívku Mayumi vybrala manželka Iveta. Líbil se nám projekt učitelky Olgy Vilímkové z nadace Inka. Ivetka zvolila nejchudší rodinu v celé vesnici, v níž se zasebevraždil tatínek. Zbyla maminka a tři děti. Teď plánujeme podporovat i Mayuminu mladší sestru, která půjde do školy.
Za Mayumi jste se byli podívat přímo v Peru. Nebyla to smutná návštěva?
Ne, bylo to úžasné setkání. Byli jsme vůbec první kmotři, kteří do té vesnice osobně dorazili, a tak nás vítali snad všichni obyvatelé. Nebyla to žádná okázalá oficiální akce, ale bylo to svým způsobem velkolepé, upřímné a velice hravé. Připravili pro nás speciální program – ženy nám dávaly různé neřešitelné hádanky, děti tančily tradiční tance, muži nás chtěli opít tradičním nápojem frutilia, navařili slavnostní jídla, půjčili koně na projížďku, prostě velká sláva. Samozřejmě že tam vidíte z našeho pohledu bídu a chudobu. Rodiny bydlí ve staveních, kde jsou místo oken igelitové pytlíky, děti chodí bosé, i když je pod nulou, ale z těch lidí přesto vyzařuje obrovská energie a původní ušlechtilost. Neměl jsem v Peru žádný pocit deprese, spíš jsem přemýšlel nad disharmonií světa. O tom, jak my v Evropě jsme zaslepení, jak si často stěžujeme na věci, o kterých se těmto lidem ani nesnilo. Ptali jsme se, jestli třeba ostatní rodiny „naší holčičce“ tu pomoc nezávidí, všichni ale tvrdili, že rozhodně ne, že z toho přece profitují všechny děti. Ona má sice díky nám učebnice, ale půjčuje je všem. Ta naše symbolická pomoc se rozprostře do celé vesnice, i proto nás tam při příjezdu vítali všichni. Byla to nádherná obohacující plodná návštěva. Koneckonců, hebrejsky Peru prý znamená plodnost.
JAROSLAV DUŠEK
Jaroslav Dušek se narodil 30. dubna 1961 v Praze. Studoval gymnázium. Do roku 1989 učil autorské herectví na někdejší lidové konzervatoři, poté do roku 2000 na Konzervatoři Jaroslava Ježka autorskou výchovu a jevištní improvizaci. V roce 1981 založil společně s Janem Bornou Divadlo Vizita, které je od roku 1986 postaveno na čiré improvizaci. Jaroslav Dušek se objevil v řadě českých filmů – mimo jiné například Pelíšky, Musíme si pomáhat, Divoké včely, Pupendo, Želary, Horem Pádem aj. Napsal libreto k původní české opeře na téma vítězství českých hokejistů na olympiádě v Naganu. V současnosti ho kromě Vizity můžete vidět v Divadle Na Jezerce ve hře Manželské vraždění a v Klubu Lávka v představeních Čtyři dohody a Čtyři polohy a jedna Vesna. Je ženatý, manželka Iveta je herečka.
Zdroj: e-mail +
