Do deníku si budete moci průběžně zapisovat své vlastní cyklické fáze po celý kalendářní rok 2017, včetně svých pocitů, nálad, emocí, tužeb i tělesných projevů a vést si svůj vlastní menstruační kalendář a postupně se naučit poznávat sebe sama.
Formou vyprávění vás také v deníku seznámím s jednotlivými cyklickými měsíčními i ročními fázemi, dozvíte se jak vás mohou ovlivňovat jednotlivé úplňky a novy v roce 2017 a doporučím vám, jak v každém jednotlivém měsíci a také v cyklickém období pracovat se svým tělem, i svými emocemi a pocity.
Dostane se vám nejen návodu, jak být sama sobě terapeutkou, přiblížím vám meditační, relaxační a dýchací techniky, které můžete samy aplikovat v určitých obdobích, ale také vám doporučím spoustu zajímavých návodů a tipů, jak se starat o svou tělesnou schránku a dopřát jí to nejlepší.
Postupnými kroky se naučíte vnímat svou duši i tělo a lépe tak naslouchat jejich projevům. A když se po roce ohlédnete a zrekapitulujete si svůj celoroční sebepoznávací, cyklický proces, zjistíte, jaký kus cesty jste ušly.
Ráda bych vás jeho prostřednictvím vedla na cestě sama k sobě.
Ester
A nyní slibovaný úryvek.
Já, Žena. Moje desatero.
„Musím“
Nestále máte pocit, že něco musíte.
Musíte chodit do školky, do školy, udělat maturitu, chodit na vysokou, vdát se, mít děti…Musíte se starat o domácnost, vydělávat, musíte vychovat dobře děti….Musíte uklidit, nakoupit, vynést koš….Musíte zhubnout, lépe vypadat, musíte být milá, musíte se snažit…
Celý váš život je naplněn tímto silným programem.
Uvědomujete si, že na sebe příliš nakládáte? Vaše tělo se bouří? Bolí vás záda, klouby, krční páteř, míváte migrény? Míváte úzkosti, vnitřní neklid či deprese? Špatně spíte?
I to může být důsledkem onoho MUSÍM.
Zamyslete se nad tím, kdy v minulosti vás tak silně tento program ovlivnil.
Možná jste často poslouchaly své rodiče, co všechno oni musí, i to, že musíte vy.
A co kdybyste začaly tím, že budete slovo MUSÍM pomalu ve svém slovníku zaměňovat za slovo DOVOLUJI SI A MOHU?
A dovolily si ono slovo MUSÍM z něho vynechávat?
Dovolily si NEMUSET? Dovolily si neuvařit teplou večeři a místo toho si objednat pizzu?
Dovolily si místo úklidu vzít si pěknou knihu, lehnout si a číst si?
Dovolily si říci šéfové, že vám není dobře?
Dovolily si kamarádce odříct dnešní návštěvu, protože se vám nechce?
Dovolily si být samy sebou?
Věřte, že vám nic neuteče. Právě naopak. Načerpáte a bude se vám daleko snadněji pokračovat v tom, co jste chtěly udělat. Nebo naopak zjistíte, že to nakonec vůbec dělat nemusíte, jelikož samo vyplyne jiné řešení a jiná cesta.
Uvidíte, že když na sebe nebudete tlačit, půjde vám vše snadněji a lehčeji.
Vaše nitro totiž nebude mít pocit, že musí, není pod tlakem a o to lépe se vám bude žít.
„Spasitelské syndromy“
Od dětství nás učili pomáhat druhým. To je v pořádku. Ale co když, že pomáháme příliš nebo se pak litujeme, že se nám to nevrací. A pak říkáváme: „Za dobrotu na žebrotu!“
Někdy je té pomoci příliš a očekávání určitého vděku také. Proč to děláme? Co očekáváme? Že nás druzí budou více chválit? Budou nás mít více rádi? Že budeme více užitečné i na úkor svého zdraví?
Znám spoustu žen, které již nejsou mezi námi, většina z nich onemocněla rakovinou. Jejich okolí se podivovalo: “Tak hodná a úžasná žena! Proč zrovna ona? Vždyť každému pomáhala! Pro své děti a rodinu by i dýchala!ů
Ano a zde jsou odpovědi. Tyto ženy žily více pro druhé, než pro sebe, rozdaly se, více dávaly, než nedostávaly, mnohým se snažily zavděčit a udělaly by pro druhé cokoliv.
Zapomínaly však na sebe a zvolily si cestu určité sebedestrukce. Okolí pro ně znamenalo více než ony samy pro sebe. A aktivovaly tímto procesem rakovinové buňky.
Jednak bychom měly bychom pomáhat tam, kde je o to požádáno a pokud chceme pomáhat za každou cenu, měli bychom se zamyslet, proč to děláme.
Nesouvisí tento spasitelský syndrom se skrytými pocity viny nebo s pocity zavděčit se? Já vám pomohu a vy mě za to mějte rádi?
Rako -VINA – všímáte si toho slova?
Měly bychom začít od sebe milé dámy. Nejdříve pomoci sobě, teprve potom můžeme pomáhat ostatním.
Jakmile si v sobě vybudujete zdravou sebe-úctu, sebe-hodnotu a sebe-důvěru, spasitelské syndromy se vytratí.
„Kontrola“
To, že chcete mít všechno pod kontrolou, znamená, že nedůvěřujete svému okolí a situacím. Z toho vyplývá, že vy sama si nedůvěřujete.
Ptejte se sama sebe: proč si nedůvěřuji? A odkud tento program pramení?
Je možné, že vy sama na sebe kladete vysoké nároky a přesto všechno je to jen zástěrka proto, že si nevěříte?
Že všechno musí být podle vás, jelikož to nikdo neudělá lépe než vy?
Možná je za tím strach. Strach, že nejsem dost dobrá. Strach umět věci a situace pustit a nechat je plynout. Strach, že selžu.
Je možné, že jste tento program převzala od svých rodičů. Možná už v dětství k vám chovali nedůvěru. Přenesli na vás svůj strach. Strach, že se vám něco stane. Strach, že upadnete. Budete nemocná. Že, něco nezvládnete.
Možná na vás většinu svých strachů přenesla vaše maminka, když jste byla v jejím lůně. Takže většina strachů nemusí být vaše.
Projděte si se zavřenýma očima vzpomínky na tyto situace. Jakmile se rozvzpomenete na tyto chvíle, budete vědět, odkud vaše programy kontroly a nedůvěry pocházejí a lépe se vám bude s nimi pracovat.
Již samo uvědomění je kus práce na sobě.
„Emoce a zranitelnost“
Již od dětství nás vedli k tomu, abychom své emoce nedávaly ven. Možná jste slýchávaly „Nebreč, vždyť nemáš důvod, ..Taková hezká holčička nebrečí, ..Nevztekej se, to se nehodí, ..Chováš se hystericky“, ..Nebreč, nebo ti přidám..“
A přesně tam může být zakopaný pes.
I já mám tu zkušenost. Nyní, když mám dceru, snažím se nedělat to, co dělali mí blízcí a okolí.
Když pláče nebo křičí nechám ji. Nereaguji.
Maximálně ji obejmu a řeknu ji, že je v bezpečí a klidně ať pláče. Někdy jí vyzvu „ano, dej to ven, všechno ze sebe vyplač.“ Jakmile ji dovolím projevit své emoce, dcera se zklidní a pláč vystřídá smích.
Je to o tom, dovolit si.
Zkuste dát emocím volný průběh. Nebojte se je pojmenovávat. Nemáte se za co stydět.
Budete li emoce a pocity potlačovat, budete nejen naštvaná na svět okolo sebe, ale vznikne vnitřní napětí a výkyvy nálad, které časem mohou vést k nemocem určitých orgánů. Klidně si dovolte emoce vypouštět v pravidelných dávkách.
Nebojte se zranitelnosti. Právě ve zranitelnosti je síla.
S tím úzce souvisí naučit se žádat o pomoc. „No a co, že se cítím špatně?“ „No a co, že jsem unavená?“ „No a co, že jsem dnes naštvaná a podrážděná?“ Nebojte se těchto emocí. Přiznejte je. Dovolte si je. Jakmile si je dovolíte, přijde úleva. Zároveň je i přijmete a ony se postupně samy rozvolní a nebudou již tak extrémní.
Dovolte si projevit své emoce a zranitelnost.
„Vděk a očekávání“
Ptejte se sama sebe, proč to dělám? Proč očekávám, že mě budou druzí chválit, podporovat a mít rádi?
Sama v sobě byste měla naplnit nádobu podpory, pochvaly, sebelásky a sebedůvěry. Jakmile tak učiníte, nebudete mít potřeby očekávání a projevů vděku.
Neočekávejte nic. Pokuste se ponechat věcem i situacím volný průběh. Čím více bojujete, vytváříte protitlak a přestane se vám dařit ve všech směrech. Jakmile věci i situace pustíte, přestanete očekávat, věci se dají do pohybu.
„Otevřená komunikace“
Neumíme komunikovat. Neumíme otevřeně hovořit a myslíme si, že ten druhý ví, co chceme.
Většina žen si myslí, že by měl jejich partner automaticky vědět, na co ony myslí, co po něm chtějí či by si přály. Omyl. Pánové přemýšlí jinak než ženy. Když se zeptáte muže, na co myslí a on odpoví, že na nic, v drtivé většině opravdu myslí na nic. To bychom se měly od mužů učit. Vypnout hlavu, přestat myslet a nehledat problém tam, kde není. My ženy jsme totiž natohle specialistky. Muži nejsou věštci, takže spoléhat na to, že nám budou číst myšlenky a dělat to, co nám na očích uvidí, je další z ženských omylů.
Naučit se věci pojmenovávat, jednoduše a stručně, naučit se muže žádat o pomoc a nespoléhat na to, že tak sám učiní. Následně vzniká ve vztazích napětí, žena mlčí, muž se diví, žena křičí a muže nechápe proč.
Takže milé ženy, naučte se se svými protějšky mluvit, otevřeně, bez okolků a kudrlinek, nemluvte mnoho a zbytečně, to chlapy příliš ubíjí, a žádejte je o pomoc, opět jednoduše a stručně.
A hlavně, přestaňte příliš myslet.
„Lež“
Nemáme rády, když nám někdo lže. Proč tomu tak je? Proč přitahujeme do svých životů lháře? Nebude to tím, že lžeme samy sobě a druzí nám tu naši neupřímnost ukazují navenek?
Lžeme samy sobě a lžeme si navzájem. Bojíme se říkat pravdu. Proč? Protože se bojíme, že nás naše okolí nebude mít rádo. Také, že nás odsoudí.
Proč? Mohlo se stát, že kdykoliv jsme jako děti říkaly pravdu, byly jsme za to potrestány, takže pro nás bylo jednodušší lhát. Také jsme se bály, že nebudeme za naši pravdu přijaty.
Nebo jsme slýchávaly: „Neříkej to otci, protože by se zlobil“ „To svému klukovi neříkej, nemusel by tě pochopit.“ „To jim neříkej, odsoudí tě za to.“
Byly jsme vychovávány ve lži. Bály jsme se trestu. Máme strach z odmítnutí.
Dovolme si tedy žít v pravdě.
I za cenu, že nás ostatní nepřijmou nebo nás odsoudí. I za cenu, že nás nebudou mít rádi.
Dovolme si sami sobě nelhat a být samy sebou. Nebojme se překonávat tyto hranice.
Jedině tak se můžeme vrátit ke svým pravdám.
„Nadváha“
Ženy se mě často ptají, co dělám proto, že jsem stále tak štíhlá. A těm, kdo mě nezná osobně, se nechce věřit, že jsem v těhotenství přibrala téměř 30kg, které šly za pár měsíců samy dolů. Ptají se mně, co pro to dělám. Zda se omezuji v jídle apod.
„Ne, od dětství naslouchám svému tělu“, odpovídám. „Dám mu to, na co má chuť. Dopřeji mu klidně celou bonboniéru, ve dvě hodiny ráno. Bez pocitů viny. Mé tělo si samo řekne, kdy má dost.“
Je to stejné, jako když dítěti vezmete hračku, kterou jste mu před malou chvíli dali. Dítě nebude chápat proč. Bude plné emocí. Smutné nebo zlostné a vytvoříte v něm blok. Přestane vám důvěřovat.
Stejně se chová i vaše tělo. Přestane vám důvěřovat, bude zmatené a bude si s velkou pravděpodobností dělat ochranu a zásoby.
Tělo si v sobě nese určitou paměťovou stopu, takže pokud mu bylo v minulosti jakkoliv ubližováno, vytvoří si ochrannou vrstvu. Obrní se, jelikož má strach, že by se mohla situace znovu opakovat.
Začnete si opět důvěřovat, dopřejte důvěru svému nitru, i svému tělu, bez pocitů viny.
Jakmile se začnete zbavovat toxických myšlenek a programů ve své mysli, tělo bude na tento proces reagovat zbavováním toxinů, které se mohou také projevovat formou nadváhy.
A zkuste se nevymlouvat na geny, to je pouze obrat, který slouží jako obhajoba. I geny se mohou formovat, pokud vystoupíte ze stejných vzorců a programů myšlení, které nesou geny před vámi.
Dopřejte svému tělu to, na co má chuť, ale bez pocitů viny!
„Závislosti a pocity nedostatku“
Závislosti mohou být různé.
Na alkoholu, drogách, automatech, na jídle, ale i také na partnerovi nebo na dítěti. Pokud jsme závislí na druhých lidech, měli bychom si uvědomit, že přílišnou láskou a vlastnictvím, můžeme tomu druhému také ubližovat.
Chceme mít, vlastnit a ovládat a tyto postoje nemají s láskou nic společného.
Kdysi jsem si oblíbila jeden citát. „Milujete-li něco, nechte to odejít, vrátí-li se to, je to vaše, pokud ne, nikdy to vaše nebylo.“
Většina závislostí může pramenit z pocitu nedostatku. Například se vám nemuselo v dětství dostávat dostatek lásky, podpory, pochopení, důvěry, zázemí, jídla a v dospělosti si je můžete kompenzovat různými způsoby.
Jedině láskou k sobě sama, sebedůvěrou a sebeúctou můžeme naplnit a uzdravit tyto programy.
„Naslouchání, kritika a odsudky“
Zkuste ztišit svůj hlas.
Mnohdy mluvíme jen proto, aby nebylo trapné ticho nebo aby se něco řeklo. Ovšem to vede nejen k úbytkům energie, ale i k tomu, že neslyšíme své nitro, svůj vnitřní hlas, intuici.
Jakmile budete méně mluvit a více naslouchat a pozorovat, věci i situace se kolem vás začnou měnit a vy začnete skutečně žít. Totéž platí o odsudcích, kritice, hodnocení a posuzování.
Proč pomlouváme a kritizujeme druhé? Není to proto, že nejsme samy se sebou spokojeny? Jelikož pokud bychom byly, neměly bychom tendence cokoliv hodnotit a kritizovat.
Odsuzujeme-li druhé, odsuzujeme také sebe.
„Pocity viny“
Mnoho žen mívá nedefinovatelné pocity viny. Kolikrát ani neví, proč tyto pocity mají. Viní se, že nejsou dost dobré, že selhávají a mohly by dělat více atd.
Anebo si nejsou vůbec vědomy, že se viní. Dospějí k tomuto poznání, teprve tehdy, když se jim opakují stálé nezdary.
Je snazší odpustit druhým, ale odpustit sám sobě bývá těžké. To je delší proces, mnohdy to nejde hned.
A další otázka je: chceme to vůbec? Chceme si odpustit?
Pokud pochopíte souvislosti a hloubku svého konání, pochopíte, že vina v podstatě neexistuje, protože vše ve vesmíru je dokonalé a chyby, kterých se dopouštíte, jsou jen vaším výplodem strachu a omezení a především jsou vašimi učiteli.
Pokud cítíte, že byste si měly odpustit, ať se to týká čehokoliv, můžete začít již nyní.
Můžete si před sebou představit zrcadlo životní velikosti a představit si svůj vlastní odraz.
Můžete mít pocit, že se vidíte jako nedokonalou nebo temnou bytost. To však nevadí. Je důležité, abyste i tuto druhou polovinu přijaly.
Se svým odrazem se chytněte za ruce. Jakoby vaše ruce vystoupily skrze zrcadlo. Následně odříkejte tuto formuli: „ Z hloubi své duše si odpouštím, pokud jsem si v celé své existenci ubližovala nebo jsem ubližovala druhým a přijímám samu sebe, i se svou nedokonalostí, v celé své celistvosti, s okamžitou platností od teď až na vždy a tak se staň.“
Následně si představte, že se se svým odrazem, se svou druhou polovinou propojujete v jednu bytost.
A ještě je tady jedna technika odpuštění, která je také velice efektivní.
Můžete se díky ní rozvzpomenout na velice hluboce zakořeněné křivdy, programy a pocity. Taktéž asociace. Uleví se vám jak na duši, tak i na těle.
Zavřete oči a vyjmenuje všechno, co byste si chtěla odpustit, takže místo teček vyslovíte vše, co vás napadne, co ucítíte, třeba i sebevětší nesmysl.
„Odpouštím si…(např. že jsem špatná matka, že jsem líná, že se bojím tmy, že mě bolí záda, že neumím řídit auto atd.)
Mě například jako první kdysi při této technice napadlo: „Odpouštím si, že divně čumím“…v tu chvíli jsme si rozvzpomněla na dávná slova mého otce: „Proč tak blbě čumíš!“, která mi často říkával. V tu chvíli se mi uvolnila čelist.
Měla byste mluvit v krátkých větách a dlouhých odstavcích.
Totéž můžete učinit i při pomyslném pohledu do zrcadla. A odpustit si i na tělesné úrovni. Např. “Odpouštím si, že jsem tlustá, …mám křivé zuby,…odstáté uši…atd.
Také můžete odpouštět všechno k daným osobám. Např. „Odpouštím si všechno, co jsem prováděla své matce. Odpouštím si, že jsem jí nenáviděla. Odpouštím si, protože mě bila.“ Atd.
„Tvoření“
Žena je bytost, která je symbolem tvorby.
Stejně jako matka Země, sama příroda, ta také tvoří. Žena je
S/tvořitelkou života.
Pokud žena netvoří, pozastaví tok své energie a vznikne přetlak. Ten může mít za následek úzkosti, deprese nebo syndromy vyhoření.
Jeli žena samá povinnost a myslí si, že na nějaké tvoření není čas, není to dobře. Každá žena by si měla najít čas a věnovat se jakékoliv tvorbě. I takové navlékání korálků, či vytváření svých vlastních receptů je tvorba. Je to něco, co dává ženě nejen smysl, ale zanechává po ní výsledek.
Žena se při tvorbě odpoutá od okolního světa, sestupuje do svého vnitřního světa a prožívá pouze okamžik tady a teď.
Najděte naplnění skrze tvořivý potenciál a nebojte se vykročit za hranice všednosti.
Ptejte se sama sebe:
Co by mě naplňovalo? Co by udělalo mé duši skutečnou radost?
„Být sama sebou“
Jak může někdo říci, že vás zná moc dobře, ne-li lépe než vy sama?
A měla byste dělat to, a ono, protože dotyčný ví, co je pro vás nejlepší?
Jak můžeme vědět, co je pro naše děti to nejlepší? Jak si tím můžeme být tak jisti, když sami kolikrát nevíme, co je pro nás to nejlepší?
A děláme pro sebe tedy to nejlepší? Jsme ve výsledku toho snažení opravdu šťastni?
Máme tendence se srovnávat s druhými. Stále nechápeme, že jsme každý originál. Že to, co je dobré pro tebe, nemusí být dobré pro mě. Že můj zážitek nebude stejný jako ten tvůj. Že každá prožíváme jinak. Každá cítíme jinak.
Když já to měla komplikované, musíš to mít také.
Kdo to v nás zakořenil? Rodiče, známí, škola?
Srovnávání, porovnávání a dokazování.
A k čemu to vede?
Že nejsme samy sebou. Že nežijeme svůj vlastní příběh. Ale příběh našich rodičů, našich přátel, nebo seriálových postav.
Zkusíte si vybavit, kdy jste přestala být sama sebou? A jaká jste byla, než jste jí přestala být?
A kdo tedy skutečně jste a čí příběh opravdu žijete?
„Zodpovědnost“
Máte –li tendence vinit sebe, své okolí, děti, partnera nebo rodiče z různých nezdarů vypovídá to o tom, že jste nepřijaly za svůj život plnou zodpovědnost. Mnohým ženám to může znít zvláštně, ale nejsme jen tělo, jsme duše, která má tělo a právě ta duše si před příchodem na tento svět vybrala určitou cestu.
Naše duše věděly, do jakých poměrů se narodí a jaké životní úkoly je čekají, a to proto, aby se mohly posunout na své cestě k vyššímu uvědomění.
Vím, že jsou mnohé životní situace nelehké. Ale nic se neděje jen tak.
Přijde li vám do cesty jakákoliv překážka, řekněte si, že je tady pro vaše dobro a je to forma učení. Jakmile budete životní zkoušky přijímat, aniž byste kohokoliv za ně vinily, přijmete i zodpovědnost za svůj život.
„Touha po lásce“
Ženy většinou touží po skvělém partnerovi.
Po tom „pravém.“
Říkají, že mají smůlu na chlapy. Proč zrovna ony? Proč já? Ptají se.
Možná by se měly nejdříve samy sebe ptát…..
Co mohu tomu úžasnému partnerovi nabídnout?
Jsem naplněna láskou sama k sobě? Důvěřuji sama sobě, svému nitru a svému tělu? Vážím si sama sebe? Netrpím spasitelskými syndromy a nechci za každou cenu spasit svět?
Umím se přijmout takovou, jaká jsem?
Nežiji ve lži zejména sama k sobě? Umím se řídit svými pocity?
Netlačím na sebe příliš? Nemám na sebe příliš vysoké nároky?
Umím být sama k sobě vlídná?
Umím se ocenit, pochválit?
Umím odpouštět?
Umím přijmout minulost a nelpět na budoucnosti?
Umím naslouchat? Jsem asertivní a upřímná sama k sobě, i k ostatním? Ctím a respektuji cestu i pravdy druhých, ať jsou jakékoliv?
Nechci druhé měnit k obrazu svému?
Jakého partnera bych tedy mohla k sobě mít?
Že by takového, který by byl pro mě učitelem a zrcadlil mi mé nitro?
Nejdříve se ptejte.
A potkejte se samy se sebou.
Autorka textu: Ester Davidová – „Já, Žena – Můj cyklický deník“. Vyjde na podzim 2016.
Převzaté ze stránek http://esterdavidova.com/
