Cysta už není cystou

10.6.2021 mi paní doktorka na onkologii oznámila, že výsledky biopsie prokázaly že mám v prsu zhoubný nádor. Hlavou mi proběhlo, že si snad dělá srandu a snad mi i cukly koutky úst. Jenže ona jak pokračovala ve vysvětlovaní o jaký nádor se jedná (jeho agresivní forma spočívá v tom, že rychle roste a metastázuje), jsem si uvědomila, že to sranda není ale že to je průser. Najednou jsem si připadala jako v nějakém blbém filmu. Zeptala jsem se jí, co to bude pro mě znamenat.

Začala chrlit informace:

1. je potřeba jednat rychle, takže se v první řadě musí udělat kolečko dalších vyšetření na metastáze, jestli ta mrška není ještě někde jinde.
2. mám počítat s dlouhodobou neschopenkou Když mi řekla, že dlouhodobá znamená asi rok, tak kdybych neseděla asi by se mi podlomily kolena a padla na prdel.
3. podle výsledků z kolečka se zahájí léčba Myslela jsem si, že až po prázdninách. Přece všude jsou dlouhé objednávací doby, budou dovolené atd. Na dotaz, kdy se léčba zahájí odpověděla, že už příští čtvrtek, jak budou pohromadě všechny výsledky. Ještě že jsem seděla, protože to bych sebou švihla podruhé.

Vypsala mi lékařskou zprávu, několik žádanek na další potřebné vyšetření a mezi tím mi odpovídala na další dotazy. Sestřička mi odebrala krev a paní doktorka ještě vyšetřila moje vnady. Druhý den mi sestřička zavolala termíny s časy na jednotlivá vyšetření. Zkrátka úplně blbý film, ve kterém jsem začala hrát hlavní roli. Necítila jsem strach, smutek, beznaděj, paniku, zoufalství a nebo jiný podobný pocit. Jediné co jsem cítila byla zloba a pocit, že je to jen sen, ze které bych se mohla už probudit.

Vyšla jsem z ordinace s pocitem „nasranosti“, protože vše co jste měli v plánu je najednou jinak. Je to jako když máte naplánovanou dovolenou, na kterou se celý rok těšíte, máte ji zaplacenou, už máte odletět a přijde něco jako např. CORONA OPATŘENÍ a všechno je jinak. Venku jsem si musela zapálit a hodit se trošku do klidu. Hlavou mi letělo…. ty kráso, to je ještě větší průser než jsem si na začátku myslela.

Jelikož v rodině máme hezké vztahy, hodně komunikujeme a říkáme si věci narovinu, tak rodiče se kterými bydlím v jednom době, moje děti a jejich drahé polovičky, stejně jako sourozenci (ségra s bráchou), věděli, že jsem byla na biopsii a že si mám jít pro výsledky na onkologii. Věděli to i někteří kolegové psovodi v práci,  protože jsem si musela měnit služby a ukončit o nějakou tu hodinu dřív společný výcvik, abych se mohla dostavit pro výsledky na onkologii. Takže to byli lidi, kteří se o mé diagnóze dozvěděli jako první.

Na páteční den, jsem toho měla v plánu spoustu, ale nic z toho se neuskutečnilo. Po probuzení jsem si šla uvařit kávu a na stole viděla lékařskou zprávu a žádanky na vyšetření. Takže to není sen, je to pravda. Vypila jsem kávu u které jsem si zapálila a šla vyvenčit psy. Celý den jsem chodila doma od ničeho k ničemu, nic z toho co jsem chtěla udělat jsem neudělala a sem tam jsem si pobulila. Nebrečela jsem nad tím, že bych se bála smrti, to mě zatím ještě ani dnes, kdy píšu tento článek nenapadlo. Bylo mi líto děcek, rodičů, psů, že možná přijdu o práci…. bylo mi líto všeho a všech, kterých se moje diagnóza dotkne. Bylo to zvláštní brečení…. nijak bolavé, spíš mi ty oči brečely tak nějak samy a já věděla, že se vyplavuje ze mě ta lítost, kterou jsem pociťovala. Ještě jedny slzy jsem ukápla a to po přečtení zprávy od přítelkyně mého kolegy. Tyto slzy už byly ale jiné, byly to slzy dojetí a uvědomění si, jak skvělou rodinu, přátele, kolegy a jejich podporu mám.

Dá se říct, že jsem se s tím vším srovnala během dvou dnů. Věřím, že ta rychlost byla díky tomu, že mám už něco za sebou a MOJE PRAVDY mám v sobě zakořeněné a pochopené.

Co mi pomohlo a pomáhá

1. Vždy mi pomáhala věta NIC NETRVÁ VĚČNĚ –  I TOTO POMINE. Skladba NAVŽDY tuto větu přesně vystihuje a já si ji snad každý den pouštím.
2. Nechávám průchod svým emocím, slzám, smutku. Jen v tomto stavu nesetrvávám dýl než je potřeba. Jak to udělat? Stačí si uvědomit, že tyto emoce vycházejí z mých myšlenek a jsem to já, kdo dokáže ovládat své myšlenky. Nikdo jiný naše myšlenky neovládne. Stačí si to uvědomit, stopnout a přeladit kanál.
3. Čím dřív přijmete nepříjemnou situaci, tím dřív si pomůžete. A nejen sobě, ale i těm, kteří vám  jsou nablízku. O tom jsem už kdysi psala v  tomto článku
4. Nechávám věci proběhnout a dávám tomu volný průběh. To je asi to nejlepší co pro sebe můžu udělat. Řeším a snažím se měnit jen to, co je v mých silách. O tom je další starší článek z mého pera RĚKA ŽIVOTA
5. Uvědomuji si, že tato nemoc ke mně nepřišla jen tak. Že si mám něco uvědomit. Že je to pro mě zastavení, protože jsem dělala asi „věci“,  které nebyly v souladu s mým nitrem. O tom bude taky článek.
6. Uvědomila jsem si, že když s někým o svých pocitech mluvím, že mě to posiluje. Určitě by mi ubližovalo, kdybych všechno v sobě držela a dusila. Vím, že ne každý je tak otevřený a ukecaný jako já a tak pokud jsi to právě ty, kdo to má jinak, tak zkus si začít psát své pocity a myšlenky do notesu. Alespoň takto se pokus pustit ze sebe bolest, smutek, ztek, zkrátka cokoliv, co ti ubližuje.

Mějte se a smějte se

S láskou vaše Zrzka

24.9.2021

Zdroj obrázků v článku : pixabay.com

Zdroj úvodního obrázku: Kateřina Nedvídková