Ještě se vám nestalo, že byste rozmontovali nějaký přístroj (holicí strojek apod.), pak ho složili a na stole vám zbyla jakási součástka? Udiveně přístroj zapnete – a ejhle, on normálně funguje a ta součástka mu nechybí! V tom případě jste se právě setkali s kurvítkem.
Tato součástka je tam totiž právě proto, aby přístroj úmyslně „zkurvila“, tedy nenapravitelně poškodila – a to pokud možno krátce po ukončení záruky. A aby přitom „zkurvila“ i pár okolních součástek, aby přístroj vůbec nešel opravit.
Co ale s tím? Jednoduše – to chce krátce před koncem záruky přístroj rozebrat a složit, přebytečné kurvítko zahodit – a máte po starosti…
Výjimkou jsou Windowsy. Tam mají „kurvítka“ tak drtivou převahu, že prostě nejdou odstranit, aniž by se zbytek nesesypal už jen vlastní vahou. „Kurvítka“ tam mají – řečeno politicky – „ústavní většinu“. Však se podívejte na záruční podmínky Woken – zjistíte, že Wokna fakticky žádnou záruku nemají.
„Kurvítka“ se mezitím přestěhovala z vtipů do skutečnosti. Dnešní trend je totiž: vyrábět – vyrábět – vyrábět – a vyhazovat – vyhazovat – vyhazovat. Nic se neopravuje. Pamatuji doby, kdy technici pracně vyletovávali z desky vadný integrovaný obvod a nahrazovali ho novým – dnes se vyměňuje rovnou celá deska, pokud se nevyhodí celý comp. Stará auta se kdysi opravovala i po 30 letech (a jezdila!) – nová auta jsou po záruce téměř neopravitelná a navíc jsou náhradní díly úmyslně tak drahé, aby se oprava ani nevyplácela.
Firma SONY šla ještě dál. Montuje do svých televizorů úmyslně (!!!) 
speciální čítač času (extra kurvítko), který začne krátce po záruce úmyslně! falšovat barvy do fialova, aby opravář mohl prohlásit: To chce novou obrazovku – ale mezi námi, jednodušší a levnější je koupit nový… (Přitom stačí vynulovat čítač kurvítka a obrazovka září další dva roky (další záruční dobu!) jako nová – ona přece není vadná, jen ji tak kurví kurvítko!)
Dnešní konstruktéři těmto úmyslným kurvítkům říkají řízená spolehlivost – a jsou na ně dokonce pyšní! A výsledek? Jsou dva – kladný: vyžírkové mají dobře placenou práci, záporný: rychlé vyčerpávání zdrojů. Všechno se recyklovat nepodaří, zdroje se tedy bezohledně plundrují dál a nestaráme se o následky, zda bude ještě v budoucnosti z čeho vyrábět.
Směrnice EU přikazuje nepoužívat v elektronice pájku cín-olovo (údajně kvůli olovu, což je samozřejmě jen ekologická zástěrka), ale cín-vismut. 
Tato „takypájka“ je ovšem křehká, dražší a rychle oxiduje, čímž se degeneruje elektronika jako celek. Výjimku mají: železnice a jaderná energetika – tam jde ale o životy a dlouhodobá spolehlivost je opravdu žádoucí. No – aspoň to. Představa úmyslně nespolehlivé jaderné elektrárny se už tak podobá noční můře, že? Ale všechno ostatní ať se pokud možno rychle pokazí, vyhodí a nahradí… hlavně ať se vyrábí a penízky ať tečou do správných kapes!
Jenže co se součástkami, které jsou vlastně už z principu spolehlivé?
Tady právě pomáhají kurvítka úmyslně rafinovaně vložená.
Vezměme si kupříkladu světelné diody. Neslyšel jsem o případu, kdy by přestala svítící dioda svítit, pokud do přístroje neudeřil blesk (ale pak obvykle nechodí vůbec nic)! Jenže doma mám už dvě odešlé „úsporné žárovky“, postavené na svítících diodách. Diody jsou samozřejmě v pořádku, „odešel“ jen měnič, ukrytý v patici. Sebevědomý vývojář (konstruktér?)do něho úmyslně vložil vysychající elektrolytický kondenzátor, který po záruce exploduje, poprská ještě okolní součástky žíravým elektrolytem a spolehlivost svítících diod tak úplně znehodnotí.
Německá auta kdysi vynikala příslovečnou spolehlivostí. Dnes do nich konstruktéři montují kurvítka jako všude. Kdyby nic jiného, všechny vnitřní součástky z plastických hmot (věšáčky, kličky, madla) jsou ze speciálního rychle křehnoucího plastu, který se po záruční době (někdy i dřív) začne lámat při pouhém dotyku. Auto, pravda, jezdí dál, ale pozvolna se rozpadající interiér signalizuje majiteli – už se to rozpadá, prodej to (nejlépe Čechům) a kup si nové!
Ano – přesně to je „řízená spolehlivost“ současných konstruktérů!
Jedna ruská scifi („Něpróčij mir“) popisovala civilizaci, kde se všechno úmyslně rozpadá ne po dvou letech, ale řádově po hodinách, jen aby se kupovalo a kupovalo a kupovalo… Jdete po ulici, začne se na vás rozpadat oděv – tu se utrhne rukáv, tam prasknou kalhoty. Znamená to – šup, koupit nový, který vydrží aspoň další hodinu! Převlékací kabinky jsou tam samozřejmě všude – v podchodech, v metru… Hodinky vydrží jeden den a auta nemají u nádrže plnící hrdlo, protože jsou na jednu cestu a benzín jim vystačí právě tak do konce jejich životnosti. Bez peněz nesmíš z domu. Má to i výhodu – bezdomovci tam neexistují, při první zimě umrznou. Staré hadry totiž neexistují. Oděvy se rozpadají rovnou na prach a ten už nikoho nezahřeje.
A Zákon tam navíc zakazuje vlastnit (a nedejbože vyrábět!) trvanlivé věci.
K čertu s takovou civilizací!
Dobře – víme to. Co s tím?
Argumenty konstruktérů jsou jasné: „Kurvítka“ dávají lidem práci. Tím, že musíme pořád vyrábět a vyrábět, spousta lidí se na tom uživí a měli bychom být výrobcům za kurvítka ještě vděční! Předchůdce kurvítek ukazuje už starodávný Chaplinův film, kdy synek rozbíjel okna prakem, aby tatík (sklenář) měl práci.
Opravdu jsou ale „kurvítka“ takovým dobrodiním naší společnosti?
Tudle
Stejně přece působí argument, jakým dobrodiním lidstva jsou války! Jasně – čím víc toho rozbombardujeme, tím víc práce dá všechno znovu postavit. Ale je tahle práce užitečná? Peníze, vyhozené za kurvítka, nám přece chybí jinde. Dáme práci sklenáři, který nám zasklí rozbitá okna, hurá! – ale ty peníze nemůžeme utratit v hospodě – a hospodský bude hladovět. Budeme-li každé dva roky (nebo i dřív!) kupovat nový televizor, nezbudou nám peníze na návštěvu divadla. Budeme se tedy spoléhat jen na tento debilizátor?
No – nic jiného nám nezbude.
Co tedy s tím?
Bude to těžké, konstruktéři jen plní příkazy majitelů továren (tedy továrníků). Ale něco přece jen dělat můžeme. Například vyhýbat se profláklým značkám. Třeba SONY – její televizory, ačkoliv by mohly vydržet déle, jsou „řízeně spolehlivé“ – či spíš „úmyslně nespolehlivé“. Mám s tím i vlastní zkušenost – televizor SONY nám odešel krátce po záruce – prý vadná obrazovka! Nejspíš byla ještě dobrá, ale kurvítky uměle (nebo snad umělecky?!?) znehodnocená. Takže:
JIŽ NIKDY SONY!
A to se netýká jen jejich televizorů! Zkušenost jiného čtenáře říká, pokud si koupíte v jedné rodině tři stejné foťáky od firmy SONY a všechny tři se stejným způsobem rozbijí krátce po záruce, svědčí to jen o jednom.
Kurvítka!
Víme-li tedy, že firma SONY úmyslně vkládá do všech svých výrobků kurvítka, vyhněme se firmě SONY! I kdyby vám prodejce nabízel odvoz až do bytu zdarma! SONY se vám rozhodně nevyplatí!
A časem se vyhýbejme i jiným, podobným firmám. Jen ať se položí! Za tu „řízenou nespolehlivost“ si beztak nic jiného než krach nezaslouží!
Něco můžeme posoudit hned. Nechte si při koupi úsporných zářivek a LED diod tyto výrobky předvést! Kde nebudou ochotní – pryč od nich! A ne jen krátce – ťuk, vidíte, že svítí – a hned zabalit! Jen ať to paní prodavačka minutu vydrží! Pokud jí úsporka nebo LEDka vypadne z ruky, protože je příliš horká – nebrat! Horká patice je příznak nějaké poddimenzované součástky. Nejenže sama hřeje, ale ještě ničí ty okolní. Pak vám LED dioda vydrží jen půl roku – kvůli nějakému blbému odporu, nota bene vloženému úmyslně, jen aby hřál a „kurvil“ i okolní součástky. Kromě jiného –
horká úsporka přece není ani úsporná – což je dost pádný argument k odmítnutí!
Řekl bych, že skutečně vyspělá civilizace, vědomá si omezenosti zdrojů, bude naopak produkovat výrobky s dlouhou životností.
Proto se v mém scifi Zoidée počítá životnost letadel na 500 let a výtvory Ogchyků přežijí ve stavu funkčnosti i miliony let.
Pravda, k tomu jsme zatím nedorostli a pokud se udusíme vlastními odpadky, ani nedorosteme. Ale považuji za svůj úkol upozorňovat na řízená či spíše nezřízená kurvítka některých firem. Jen ať zkrachují!
Patří jim to!
Nepodporujme je!
Autor: Václav Semerád
Převzaté z http://sw.gurroa.cz/
