Měl jsem silné bolesti hlavy a často jsem omdléval. Má žena z toho byla velmi rozrušená a po 14 dnech trvání těchto stavů mě donutila jít k lékaři. Tam mi vzali vzorky, udělali cétéčko a následně sdělili, že mám rakovinu měkkých svalových tkání po celé pravé straně hlavy. Nádory končily půl centimetru od mozku a dostaly se až do lymfatických uzlin na krku.
Dva měsíce nato jsem nastoupil na chemoterapii, která byla velmi intenzivní. Její síla je totiž určována zdravím srdce pacienta a já, mladý a jinak zdravý voják, jsem měl srdce velmi silné. Pamatuji si na oranžovou látku, kterou mi pouštěli do žil a která mi tak spálila krev, že jsem musel dostat dvě ampule nové krve. Léčba probíhala ve 4 cyklech po 14 dnech. 2 týdny jsem vždy strávil v nemocnici a potom šel na dva týdny domů. Tohle celé trvalo dohromady 4 měsíce.
Během třetího cyklu mi už docházely síly. Neměl jsem dostatek bílých krvinek a špatně se mi okysličovala krev. Když jsem ušel jen pár metrů, měl jsem pocit, jako bych právě zaběhl maraton. Jednou jsem šel ve dvě ráno na záchod, který byl kousek od mé postele… Pak už si jen pamatuju, že jsem se najednou probral na podlaze nemocničního pokoje v kaluži vlastních výkalů. Vzpomínám si, jak má první reakce byla, že mě takhle nikdo nesmí najít. Doplazil jsem se pro toaletní papír a podlahu po sobě uklidil. Pak jsem si sedl do sprchového koutu a nechal na sebe hodinu téct vodu, abych se umyl a probral. Hlavou mi běhaly myšlenky, že kdybych neměl děti, celé tohle bych jednou provždy nejraději ukončil. Jenže vědomí toho, že mám rodinu, která mě potřebuje, mi dávala sílu jít dál.
Zhruba měsíc po ukončení chemoterapie jsem nastoupil do protonového centra, a to díky vojenské zdravotní pojišťovně, která byla v tu dobu jediná, jež tuto léčbu hradila. Rok nato začaly s protonovým centrem spolupracovat i ostatní pojišťovny. Na proton jsem šel z toho důvodu, že se záření zaměří jenom na dané místo, které je třeba léčit, zatímco normální ozařování prostupuje všemi tkáněmi i za léčené místo, a hrozilo, že by mi zasáhlo mozek, čili bych nejenom trvale oslepl, ale měl i další vážné následky. Díky protonu se podařilo být k očím šetrnější, nicméně i tak bylo postiženo mé pravé oko, na které v tuto vidím jen zhruba na 20 %.
Protonová léčba se skládala z 36 cyklů, přičemž jeden cyklus znamenal jeden pracovní den. Po ozáření jsem vypadal jako zombie. Nechodil jsem moc mezi lidi, jelikož se mě štítili. Jednou mě řidič autobusu poprosil, abych vystoupil, protože si myslel, že jsem nějaký feťák. V metru si ode mě lidé odsedávali. Na obličeji a na krku jsem měl nalepenou průhlednou fólii, aby mi popálenou tkáň nesedal prachy a nečistoty. Často se mi během spánku stávalo, že se mi na kůži přilepilo triko nebo polštář, a bylo velmi bolestivé je ráno odtrhnout.
Po ukončení této léčby se zdálo, že je to celé za mnou. Mé tělo se pomalu regenerovalo a já se začal těšit, že od ledna budu moct nastoupit opět do práce.
Jenže začátkem prosince jsem si v podpaží nahmatal maličkou bulku o velikosti hrášku. Ta během 14 dnů narostla do velikosti švestky. Zašel jsem tedy znovu za svou onkoložkou a okamžitě absolvoval vyšetření magnetické rezonance. Lékaři se domnívali, že se jedná jen o tukové ložisko a objednali mě na operaci, při níž mi nález odstranili a vzali z něj vzorky. Bohužel se ukázalo, že se znovu jedná o zhoubný nádor, a tak jsem musel opět na ozařování, i když tentokrát už jen na klasické. Po něm jsem měl úplně spálené podpaží, a jak se ukázalo, paprsky zasáhly i kus mé čelisti, která se v jednu chvíli začala drolit. Pamatuji si, jak jsem s bolestí vyplivával kousky kostí.
Opět se zdálo, že je to celé konečně za mnou. Aby se rakovina znovu nevrátila, předepsali mi lékaři Votrient (taková chemoterapie v práškách). Po těchto prášcích jsem zcela zešedivěl a začal mít silné bolesti hlavy. Jak se ukázalo, způsoboval votrient v mém těle silnou alergickou reakci, při které mi jednou strašně otekla zadní část hlavy a krvácel jsem 3,5 hodiny z nosu. Kdyby mě tehdy má žena neodvezla na pohotovost, zemřel bych. Po tomto incidentu mi lékaři votrient vysadili. Krátce nato jsem šel na magnetickou rezonanci celého těla, při které se zjistilo, že mám plíce plné nádorů. Lékaři mi oznámili, že další léčbu už bych nemusel zvládnout, a poradili mi, abych si užíval rodiny. Podle jejich odhadů mi zbývalo zhruba 6 měsíců života.
Jel jsem domů a jediné, na co jsem dokázal myslet, bylo, jak to řeknu ženě. Zároveň jsem celou cestu přemítal, co jsem v životě udělal tak hrozného, že se mi něco takého stále děje. V tu chvíli mi také už konečně došlo, že lékaři mi pomoct nedovedou. Když jsem přijel domu, všechno jsem ženě řekl, a dohodli jsme se, že od této chvíle se nebudeme o mé nemoci vůbec bavit a budeme dělat, jako bych žádnou neměl.
Už několik měsíců před tímto konečným verdiktem mě jeden můj výborný kamarád zkontaktoval se svým kamarádem a spisovatelem Honzou Mendělem, s kterým jsem začal mít pravidelné, několikahodinové telefonáty, během nichž se mi Honza snažil vysvětlit, že za svou nemoc si můžu sám, že já jsem ji způsobil svým myšlením a postojem k životu, a proto jenom já ji mohu zase odstranit. Honza byl velice přesvědčivý a rád jsem si s ním telefonoval, ale i přesto jsem mu nevěřil.
Asi hlavní důvod byl ten, že jsem byl vychován v silně křesťanském duchu a v kostele mě učili, že jakkoliv jiná víra než křesťanství pochází od ďábla. Podle církve jsou ezoterika, léčitelství, alternativní medicína a jiné duchovno pouze šarlatánstvím a nejsou od Boha. Zpočátku jsem často chodil ke zpovědi, a dokonce jsem se nechal přemluvit a šel k exorcistovi. Jenže jsem postupně začal cítit, že po setkáních a rozmluvách s lidmi od církve je mi ještě hůř. Často mluvili o hříchu, ďáblu a jeho nástrahách, a místo aby mi dodali naději a odvahu, hrozili, že pokud nebudu pravidelně chodit do kostela a ke zpovědi, svého hříchu se nezbavím. Hříchu, který podle nich způsobil mou nemoc.
Jenže ve chvíli, kdy jsem pochopil, že klasická léčba mi už nepomůže, začal jsem konečně vyhledávat alternativní možnosti. Jedni známí mi například poslali nějaké ruské houbičky v nálevu (přesný název nevím), které jsem asi měsíc nepravidelně užíval. Také jsem zkoušel pít rozpuštěnou sodu s javorovým sirupem, ale to jsem vydržel jen čtyři dny. Jinak jsem bral celou dobu asi jednou týdně vitamíny (zelený ječmen). Ale hlavně jsem konečně začal opravdu přemýšlet nad tím, co mi Honza od začátku vysvětloval, a sice že v mém případě vznikla má nemoc nejpravděpodobněji z toho důvodu, že jsem v sobě dlouhodobě potlačoval hněv a nenávist, nedokázal jsem nikomu říct ne a častokrát si nechal doslovně srát na hlavu.
Honza mě učil, abych přijmul svůj hněv, který sahal i několik let do minulosti, a přestal ho polykat do svého těla. Tvrdil, že ve chvíli, kdy přestanu svůj hněv popírat a dusit, odstraním tím zároveň příčinu své choroby, která pak dříve či později sama zmizí. On a mí blízcí přátelé z armády mi dodávali odvahu a naději a naplňovali mě vírou, že se i přes všechny negativní prognózy můžu stále uzdravit a vrátit do života.
Mí přátelé z armády mi pomáhali nejen psychicky, ale i finančně, zač jsem jim a vždy budu hluboce vděčný. Takové přátele bych přál každému člověku. Jejich zásluhou jsem začal cítit větší vnitřní klid, protože jsem věděl, že i po mém případném odchodu tu bude někdo, kdo mé rodině pomůže. Také jsem udělal pár důležitých životních (osobních) změn, díky nimž jsem měl pocit, že se můžu konečně zase trochu víc nadechnout. I když s mým dýcháním to pořád nebylo úplně ono – třikrát denně jsem si musel píchat morfium.
Jeden den mi bylo obzvláště zle a zdálo se, že už ani morfium nezabírá. Měl jsem silné bolesti hlavy a špatně se mi dýchalo. Už několikrát předtím mě zdravotní personál varoval, abychom se připravili na možnost, že se jednoho rána prostě neprobudím. Toho dne jsem měl přesně pocit, že se tato chvíle přiblížila. Nutno ještě podotknout, že touto dobou jsme už měli všechny administrativní věci týkající se mé smrti připravené. Večer jsme šli se ženou spát a já jako obvykle ležel ve své poloze na zádech s rukama složenýma na hrudi, díval se do stropu a čekal, až usnu.
Asi ve dvě hodiny ráno jsem se prudce probral, když jsem si uvědomil, že padám z postele. Rukou jsem se snažil zachytit skříňky, abych se mohl přitáhnout zpátky nahoru, ale má ruka prošla skrz. V tu chvíli jsem spatřil sám sebe v posteli a s hrůzou si uvědomil, že jsem mimo své tělo. Najednou mě zachvátil nepopsatelný strach, panicky jsem se snažil podívat se na svoje ruce, abych se jimi mohl něčeho chytit, ale neviděl jsem je. Kolem mě byla pustá tma a já jen vnímal, jak se vzdaluji svému fyzickému tělu. Jediné, co jsem v ten moment cítil, byl zdrcující strach, že už se do svého těla nevrátím.
Když v tom mě najednou chytla jakási příjemně hřejivá ruka a vrátila mě zpátky do těla. Okamžitě jsem se probral, vzbudil manželku a vyprávěl jí, co se stalo. Po zbytek noci už jsem ze strachu neusnul. Hned druhý den jsem volal Honzovi a i jemu jsem vylíčil, co jsem zažil. Věděl jsem, že nikomu jinému o tom říct nemůžu, protože by mi nikdo neuvěřil.
Druhý večer se ta samá scéna opakovala, ale tentokrát jsem stoupal vzhůru a můj pobyt mimo tělo byl delší. Během něj jsem z výšky viděl, jak se má žena vyděšeně dívá na mé tělo. Znovu mě zpátky vrátila ta záhadná hřejivá ruka. Když jsem se probral, začala mi žena vyprávět, že celé mé tělo bylo ztuhlé v křeči a já jsem hlasitě chrčel, jako když se dusím.
Po této noci se to už nikdy neopakovalo, já jsem však na to nemohl zapomenout. Neustále jsem přemýšlel nad tím, co to znamenalo. Zároveň jsem se také často ptal sám sebe, v jakém stavu je asi mé tělo. Při další kontrole jsem lékařku požádal, zdali by mi mohla udělat opět kontrolní cétéčko, které jsem čtyři dny nato absolvoval. Výsledný snímek byl naprosto šokující. V mých plicích nebylo po nádorech ani stopy. Ačkoliv se to zdálo neuvěřitelné, byl jsem najednou zcela zdravý. Jediný problém, který jsem musel začít řešit, byla má závislost na morfiu. Díky velké podpoře mé ženy jsem se ale i té brzy zbavil.
Lidé se mě často ptají na to, co podle mě sehrálo největší roli v mém uzdravení, a já musím upřímně říct, že stoprocentně to sám nevím. Nicméně si myslím, že psychika byla tím nejsilnějším činitelem.
Když se ohlédnu zpět, vidím, že jsem před svým uzdravením změnil následující věci:
1. Ukončil jsem styky a kontakty s lidmi, kteří mi škodili a psychicky mě ničili, a stýkal se pouze s těmi, kteří mě podporovali a dodávali mi sílu. Díky tomu jsem si také opravdu do hloubky uvědomil, že v nouzi poznáš přítele.
2. Začal jsem (kontrolovaně) ventilovat svůj vztek a říkat, co si myslím, a stal se tak upřímnějším k ostatním i sám k sobě.
3. Začal jsem skutečně žít v přítomnosti, užívat si času s rodinou, vážit si maličkostí a být vděčný za to, co mám.
4. Začal jsem žít mnohem duchovněji, než jsem žil dřív jako křesťan.
Vím, že tam někde je hodně vás, kteří jste nemocní a zoufalí, jako jsem byl já. Po své vlastní zkušenosti bych vám chtěl říct následující: Nevzdávejte se a pamatujte, že naděje opravdu umírá poslední! Nezbavujte se zodpovědnosti za svou nemoc a nečekejte, že jen stačí dát se do rukou lékařů a oni ji za vás vyřeší. Hledejte hlavně příčinu sami v sobě, věřte své intuici, i svému zdravému rozumu. A nikdy nezapomínejte, že každý máme svého strážného anděla. Nebojte se ho oslovit a požádat o pomoc. Přeju vám všem hodně zdraví, štěstí a sil!
S láskou,
Standa
P. S. Tento článek jsem napsal spolu s Honzou. Tady jsou jeho stránky, kde se můžete dozvědět více informací o něm.
Autor: Standa Vajda
s jeho svolením byl článek převzat ze stránek http://standavajda.blogspot.cz/
Přeju ti Stando, abys měl nad sebou už stále jen MOC a byl zdravý…..díky za možnost podělit se o tvůj příběh se čtenáři MOJE-PRAVDY.
S láskou Zrzka
