Krátkozrací lidé vidí snáze to, co mají blízko, nežli to, co je daleko. Soustřeďují se spíše na to, co se nachází uvnitř bubliny, kdežto na to, co je zvenčí, už méně. Energie – směr pozornosti – inklinuje k vnitřku a utíká od vnějšku, směřuje dovnitř a stahuje se, a tak věci musí být blízko, aby byly ostře vidět bez potíží. Takto postižený člověk se orientuje na sebe, až příliš se upírá na osobu, kde já je považováno za důležitější než ty a kde my podle všeho neobsahuje rovnoprávně respektované ty. To, co chce nebo cítí, mu připadá důležitější než to, co chtějí nebo cítí ostatní. Krátkozrací lidé mívají často výjimečnou potřebu soukromí a ze světa, který je obklopuje, se mohou stahovat. Mohou se cítit okolím ohrožení. Dokážou se skrývat uvnitř, v sobě. Lidé trpící krátkozrakostí se myšlenkami zaměřují vpřed, přičemž emocionální prožitek takového výhledu v nich vyvolává strach či nejistotu. Tato zaujatost budoucností jim brání v tom, aby se pohybovali v absolutní přítomnosti – tady a teď, a to v míře odpovídající stupni krátkozrakosti. Také může docházet k různým kompenzacím, jako je agrese k zamaskování a minimalizování ohrožení či vynucená extroverze k zastření pocitů v nitru. My zde nicméně hovoříme o vnitřním základu, který je třeba hledat za těmito vnějšími pohnutkami.
Krátkozrací lidé mohou energii směrovat ven tak, že se budou stále více snažit být vidět a budou věřit, že zůstanou v bezpečí, i když se druhým otevřou. Mohou se naučit dívat se na sebe očima ostatních lidí, aby pochopili, jak je druzí vnímají. Aby totiž neznali jen pohled zevnitř ven, ale také zvenku dovnitř. Tak se jim naskytne příležitost vystoupit ze sebe, vidět věci z jiného pohledu a takto získané doplňující informace budou moci využít k optimalizaci svého chování. Důležité je také to, aby s ostatními lidmi jednali tak, jak by chtěli, aby ostatní jednali s nimi, kdyby byli na jejich místě. Nemusí souhlasit s tím, jak je druzí vnímají. Musí však být ochotní zjistit, jak je ostatní vidí, a musí pochopit, že pro ostatní lidi jsou vlastní vjemy stejně důležité jako pro ně. Vůbec může být velmi užitečné, víme-li, jak nás okolí vnímá. Krátkozrakým lidem výrazně pomáhá, když si budují sebedůvěru a když se odhodlají, že se nebudou rozhodovat na základě strachu. Především se nesmí cítit ohrožováni ani zastrašováni prostředím, kde se nacházejí. Spíše by se měli stále více soustřeďovat na to, aby si dopřáli být sami sebou, aby si dopřáli být opravdoví. Musí prostě věřit, že když budou dělat, co skutečně chtějí, pak se vždy stane něco báječného. A vzhledem k tomu, že tento proces je pro naše Já tak důležitý, musí se krátkozrací lidé také naučit uznávat, že je významný i pro ostatní, a že když jsou lidé sami sebou, daří se jim jenom lépe.
z knihy – Martin Brofman – Jak si zlepšit vidění
Jak si zlepšit vidění – Dalekozrakost
Dalekozrací lidé vidí snáze to, co se nachází dále, než to, co mají blízko. Zaměřují se spíše na to, co se nachází mimo jejich bublinu, a méně na to, co se nachází uvnitř. Energie – směr pozornosti – se rozpíná a směřuje ven, staví se proti tomu, co je venku. Chtějí-li věci vidět bez problémů ostře, musí si je držet na jistou vzdálenost. To, co chtějí či cítí ostatní, považují za důležitější než své vlastní potřeby a pocity a lze u nich pozorovat nadměrnou orientaci na ostatní a pryč od sebe. Ty je považováno za mnohem důležitější než já a my evidentně neobsahuje rovnoprávně akceptované já. Zatímco krátkozraká osoba okamžitě ochotně ustupuje, dalekozraké osobě toto činí potíže, neboť její pozornost se stále soustřeďuje směrem od ní. Člověka s diagnózou dalekozrakosti zajímá život ostatních lidí, zatímco pohledu na ten svůj se vyhýbá. Klade až přehnaný důraz na svůj image (jak jej vidí ostatní), s nímž se ztotožňuje, až je pro ně důležitější než jejich podstata, to, kým skutečně jsou. Každý záchvěv vzteku může potlačit, aby ostatní neurazil. Myšlenkami se zaměřuje do minulosti, často s pocitem zlosti nebo sebeospravedlňování nebo s pocitem, že neudělal správnou věc. Toto zaujetí minulostí jedinci brání v tom, aby se pohyboval v absolutní přítomnosti. Znovu platí, že míra závisí na individuální rovnováze dotyčného a stupni dalekozrakosti, jímž trpí. Může docházet k vnějšímu kompenzačnímu chování ve smyslu přílišného svatouškovství za účelem skrytí viny nebo extrémní laskavosti k zastření zlosti.
Dalekozrací lidé mohou energii přesměrovat dovnitř, jestliže tutéž pozornost jako ostatním věnují sobě. Nejde o to, aby si jiných přestali všímat, nýbrž aby se stejnou měrou věnovali vlastnímu Já – aby i pro sebe dělali to, co jsou připraveni činit pro ostatní. Sem spadá například vědomý proces, kdy si dovolí dostávat něco bez pocitu viny – nikoli brát, ale dostávat, přijímat (všimněte si toho rozdílu). Také je důležité, aby vyjadřovali své potřeby a pocity – aby si dopřáli mít. Dostávají-li něco, není třeba toto oplácet ani odmítat, pouze musí říci děkuji a bezvýhradně danou věc přijmout. Toto přijetí se vztahuje také na myšlenky. Přitom by si měli uvědomit, jak si všechny věci, myšlenky a dokonce i lidi drží od těla. Spíše než na svůj image by se měli zaměřit na to, kým skutečně jsou. Image je důležitý, ovšem pravá podstata se nesmí přehlížet. Vzhled není důležitější než skutečný cit a lidé upřímnost v pocitech oceňují. Úctu by měl mít člověk i sám k sobě. Jestliže vyjadřujete lásku, nemusíte se obětovat. Chcete-li být milováni a respektováni, není třeba, abyste opouštěli svůj prostor. I sem tam nějaká role může být legrace, nezapomínejte ovšem ani na bytost, jež ji hraje, na onu osobu uvnitř. Z pohledu dalekozraké osoby může my zahrnovat já rovnoprávné vůči ty a zároveň já lze vnímat jako další ty, jakož i jako samostatné a důležité samo o sobě.
z knihy – Martin Brofman – Jak si zlepšit vidění
Zdroj: http://www.2012rok.sk
