Ještě téhož večera se ale náhodou dozví, že jeho starý přítel je bohatý a že zaplatil všechny dluhy, které si v průběhu let nadělal.
Jdou do hospody, kam kdysi chodívali společně, a on platí útratu za všechny. Když se jej ptají, jak se dostal k takovému jmění, odpoví, že až donedávna s ním žil ten Druhý. Kdo je ten druhý? – ptají se všichni. Ten, kým mě naučili být, ale kým ve skutečnosti nejsem. Ten Druhý věří, že člověk musí celý život hromadit bohatství, aby na stáří neumřel hlady. Tolik o tom přemýšlí a tolik plánuje, že na život začne myslet až ve chvíli, kdy už jsou jeho dny na tomto světě sečteny. Ale to už je pozdě.
A kdo jsi ty?
Jsem ten, kým je kdokoliv z nás, když jde za hlasem svého srdce. Jsem ten, koho okouzlilo tajemství života, kdo věří na zázraky a cítí radost a nadšení ze všeho, co dělá. Ten Druhý však měl strach ze zklamání, a proto mi nedovoloval jednat.
Existuje přece utrpení – namítají lidé v hospodě.
Existují porážky. Ale těm se nevyhne nikdo. Proto je lepší prohrát několik bitev, když se bijeme o své sny, než být poraženi a nevědět, za co jsme se bili.
A to je všechno? – ptají se ostatní.
Ano. Když jsem to pochopil, jednoho rána jsem se rozhodl, že budu takový, jaký jsem vždy v hloubi duše chtěl být. Te Druhý zůstal v pokoji, sledoval mě, ale já jsem ho k sobě už nepustil, třebaže se mi několikrát pokusil nahnat strach a varoval mě před rizikem, které podstupuji, když nemyslím na to, co všechno by se mi v životě mohlo stát.
Jakmile jsem však toho Druhého vypudil ze svého života, začala Boží prozřetelnost konat zázraky.
P.Coelho: U řeky Piedra jsem usedla a plakala
Zdroj: e-mail
