Děkuji za tento odkaz, netušila jsem že něco takového existuje. Tak mě to dostalo, že jsem se rozhodla, přidat svou zkušenost, i když v trochu jiné roli.
I naše rodina byla kdysi v této situaci. Byly mi 3 roky, když nešťastně zemřela moje ročni sestřička Ivanka … na procházce s tatínkem … udusila se pecičkou z hroznového vína, ačkoliv ji tatínek ty pecičky vyndaval! Jedna však přece uvízla… chtěla, měla. Táta přinesl domů na rukou z procházky mamince mrtvé dítě! Nemusím asi popisovat, jak maminka chtěla v prvních chvílích zemřít, jak stála u okna a bušila hlavou do zdi. Nechápala jsem, cítila jsem se opuštěně, jakoby bez ochrany.
Pamatuji si z té doby dodnes důležitý obraz, jak stojím po pohřbu v pokoji a dívám sena celou rodinu, jak všichni hořce pláčou a nejvíc tatínek, který se přitom houpe v křesle sem a tam a je totálně na dně. Byla to opravdu sila, taková intenzita bolesti, která provázela můj další život. Dodnes všechno prožívám do maxima, ale chápu, že je to moje vysoká škola moudrosti, jak se naučit zacházet se silou emocí a nebát se jít do hloubky.
Tenkrát jsme bohužel neměli nikoho, kdo by pomohl tu situaci překonat, poskytnout nám duchovni vedení. Rodiče nebyli duchovně zaměření a prostě se jen snažili příštích 7 let o další „Ivanku“. Než se to podařilo, maminka 7x mezitím potratila. Tatínek se nemohl zbavit pocitu viny a tak mezi mnou a ním bylo zvláštní napěti, které jsem si nedokázala pojmenovat, po léta. Dnes už rozumím, že to byl strach, neustála obava, aby se ještě mě něco nestalo, a bál se tak moc, že mě nebral na ven na procházky. Vznikla mezi námi jakási propast, kterou se snažila všemožně vyplnit maminka. Důležité ale bylo, že mezi námi byla LASKA. Cítila jsem v něm přesto oporu a sílu jeho čistoty. Maminka mu dělala jakéhosi překladatele a vysvětlovala mi občas jeho introvertní chování.
Nakonec se, po 7 letech ,kompletně opentlen sedmičkami, narodil vytoužený bratříček Venoušek – po 7 máminých potratech, v 7 měsíci těhotenství…za 7min. 7 h. ráno – 27.7.1977. Bylo mi 10 a pul a stala jsem se nejšťastnější ségrou na světě a rodiče byli zase chvíli šťastni. Všechno by bylo fajn, kdyby nakonec tatínek neonemocněl, v docela mladém věku 45 let. Nikdy se nezbavil tak hlubokého pocitu viny a dostal rakovinu prostaty, která rozjela metastazi. / podle Louise Hay a jejího pojetí mentálních příčin onemocnění – prostata souvisí pocitem viny). Dva roky umíral, „raději doma“ a tak jsme se u něho střídali ku pomoci. Nakonec musel ale zase do nemocnice, takže jsme čekali tiše doma. Chvíli předtím než zemřel jsem ho ucítila… jak prochází naším pokojem… uviděla jsem jeho bílou auru a věděla , že je to on. Zvedla jsem ruku nahoru a vůbec chvíli nechápala, co se děje. Brácha Vašek na mne zmateně pohlédl a snažil se přečíst, co vidím. V krku mi škublo a v tom zazvonil ten poslední telefonát z nemocnice. Padli jsme si všichni tři do náruče -máma, brácha a já, s úlevou, že má táta po bolesti!
Před mámou stál další obrovský kopec bolesti, který musí znovu přejít a nebylo to vůbec jednoduché, protože máma s tátou byli spolu od svých 9 let, už od základní školy.… Snad i proto, že je máma kozorožka a v čínském znamení kanec, tak ten kopec zase zdolala. Přežila, ale smutek se z ní nevytratil, jizvy zůstaly, a tak i když miluje svá vnoučata, má jistý, pro mne i pochopitelný odstup. Neotevře se jim úplně tak, jako to uměla za mlada s námi, tak jak bych si přála. Strach ji zcela neopustil, ale na druhou stranu všemi těmi ztrátami získala v životě obrovskou pokoru a dosáhla slušné skromnosti … a ve chvílích, kdy šlo v životě o život mě, měla velkou sílu, kterou mi propůjčila a vždycky při mne stála. Vážím si jí velice, i když si někdy nerozumíme. Ale to je náš úkol o toleranci jiného myšlení. O Ivance dnes spolu nemluvíme, ale máme ve skříni schovanou její velkou zasklenou fotku, malou vzpomínku na krásnou modrookou holčičku, co nás přišla navštívit jen na chvíli a která měla skutečně tak zvláštní, dospělé oči. Nejspíš byla indigová. Vím, že mě její odchod navedl na tu „moji životní cestu. Probudila se ve mně touha všechno pochopit, poznat skutečnou pravdu. Pátrat po životě a smrti … pochopit bolest, nemoc, souvislosti… a potom také starat se o druhé lidi, vice jim naslouchat, učit se toleranci a pokoře. Naučilo mě to milovat děti. Brát je jako sobě rovné a uznat to, že se i my velcí od nich učíme, a že v žádném případě nejsme neomylní.
Mimochodem mě napadá zmínit, že jsem se s bráchou Vaškem nikdy nepohádala, neměla konflikt, nedorozumění. Něco to pro mě znamená, ale nedovedu to popsat. Asi to má logiku.
Děkuju moc za dnešní inspiraci. Jak ten článeček ke mně přišel, věděla jsem, že ruším plánovaný program a musím se ponořit a nebát se znovu rekapitulovat minulost. Zajímavá terapie.
loučím se muzikou L. Cohena -velkého básníka a člověka, který musel také přejít velké hory bolesti
{youtube}cl21CEa8KFc{/youtube}
{youtube}ASII9FjP5ac{/youtube}
Tady je tvá koruna
A tvoje těsnění a kroužky (prsteny)
A tady je tvá láska
Pro všechny věci
Tady je tvůj vozík
A tady je tvoje lepenka a moč (?)
A tady je tvá láska
Pro všechny věci
Nechť každý žije
A nechť je každému dovoleno zemřít
Ahoj, má lásko
A má lásko, sbohem
Tady je tvé víno
A tady je tvůj opilecký pád
A tady je tvá láska
Láska pro všechno
Tady je tvoje nemoc
Tvoje postel a pánev
A tady je tvá láska
Pro ženu, pro muže
Nechť každý žije
A nechť je každému dovoleno zemřít
Ahoj, má lásko
A má lásko, sbohem
A tady je noc
Noc právě začala
A tady je tvá smrt
V srdci tvého syna
A tady je svítání
(dokud nás smrt nerozdělí)
A tady je tvá smrt
V srdci tvé dcery
Nechť každý žije
A nechť je každému dovoleno zemřít
Ahoj, má lásko
A má lásko, sbohem
A tady jsi spěchala
A tady jsi pryč
A tady je láska
Tohle všechno je na ní postavené
Tady je kříž
Tvoje hřeby a tvůj kopec
A tady je tvá láska
Která uvádí to, co jak bude
Nechť každý žije
A nechť je každému dovoleno zemřít
Ahoj, má lásko
A má lásko, sbohem
S láskou Monica F. (strelec, kohout)
23.2.2012
