Často se účastnila té hry také. Zachraňovala pomalejší oblázky, aby je vlny opět nezatáhly do moře, skládala je vedle sebe do písku a vytvářela zajímavé obrázky. Vítr jí přitom hladil vlásky a ona se cítila šťastná.
Když ji hra s kamínky a vlnkami přestala bavit, posadila se do zahřátého písku a pozorovala Sluníčko. Takhle vydržela sedět celé hodiny a přitom ji napadala spousta otázek. Časem na všechny otázky dostávala odpovědi: od rodičů, od přátel, od přírody, …
Pouze jedna otázka zůstávala stále nezodpovězena. Holčičku totiž napadlo: „Co tu vlastně dělám, proč tady na Zemi vlastně jsem?“
A tak tu teď zase sedí, dívá se do zapadajícího Sluníčka a opět se ptá: „Proč tady vlastně jsem?“ V tom se Sluníčko úplně ztratí a místo něj holčička uvidí zvláštní modré dveře. Zvláštní jsou tím, že modrá barva plynule přechází od tmavé v dolní části dveří přes všechny odstíny až do téměř bílé v horní části dveří. Jsou fascinující. povšimne si také tří věšáčků vlevo od dveří a zaujme ji zářivý zlatý klíč visící napravo.
V tu chvíli uslyší příjemný hlas, který ji šeptá do ouška: „Tam za těmi dveřmi dostaneš odpověď na svou otázku. JDI! Na věšáčky odlož své šaty, až ti zůstane pouze tvá modrá košilka. Pak uchop oběma rukama klíč a odemkni si. Dál uvidíš sama.“
Holčička chvíli váhá, ale touha znát odpověď je větší. Vstane, dojde až ke dveřím. Na první věšáček odloží červený plášť, který měla přehozený přes ramena. Potom svlékne oranžovou zástěrku a pověsí ji na druhý věšáček. Zbývá pouze rozvázat žlutou šňůrku, kterou má jako pásek na modré košilce a přehodit ji přes poslední třetí věšáček. Je to! Splnila první část, teď ještě odemknout dveře. Stojí před nimi, do rozechvělých rukou bere zářící klíč. Otevírá. Jde to lehce. Nakoukne za dveře, protáhne se dovnitř, s rukama za zády se k nim zevnitř přitiskne a zůstane stát. Uvidí bílou mlhu. Stojí, ani se nehne.
Po chvilce opět slyší známý hlas, který ji říká: „STRACH není dobrý rádce, neposlouchej ho. Chceš-li dojít za svým cílem, musíš TY udělat ten první krok. u dveří se nic nedozvíš!“ Holčička cítí, že hlas má pravdu. Opatrně zvedá pravou nožku – krok, levou nožku – krok, pravou nožku – krok.
Po třech krocích poklekne, čeká, co se bude dít. Z mlhy k ní přilétají dva andělé. Vezmou ji každý za jednu dlaň a holčička je náhle lehounká jako pírko. Proletí mlhou. V dálce vidí zářící chrám. Andílci ji nesou přímo k němu. Je to vznešená stavba z obrovských sloupů. Všude jsou nádherné sochy antických hrdinů. Co to však ještě slyší? Radostný zpěv a jásot. Čím víc se přibližují k chrámu, přestává holčička vnímat chrám a sochy a začíná vnímat lidičky kolem sebe. Jsou šťastní jako lidé na Zemi, ale něco je na nich jiné. Holčička neví, co to je. Andílci ji přinesli až k samému davu lidí. Jakmile je lidičky spatřili, ztichli. Mírně se poklonili a s úctou sledují, jak andílci vedou holčičku středem chrámu až k samému oltáři.
Cestou se z holčičky stává krásná princezna. Prožívá šťastný pocit pozornosti a jedinečnosti. U oltáře na ni čeká rozzářený mladý princ. Vřele ji k sobě přivine. „Jsem velmi rád, že tě zde mohu přivítat, stejně jako všichni kolem.“ Princezna poznává známý hlas, který ji cestou doprovázel. „Chtěl bych ti něco ukázat, pojď!“ Oba spolu pomaličku vystupují po točitém schodišti až na sluncem ozářený balkon. „Pozorně se rozhlédni a řekni mi, co vidíš. Je to důležité.“ Princezna do této chvíle nepromluvila ani slovo, pouze prožívala své pocity. nyní se rozhlédla a v dálce uviděla malou modrou kuličku. Zaměřila na ni pozornost. Kulička se náhle začala zvětšovat a princezna v ní poznala Zemi, ze které ji andílci před chviličkou odnesli. Řekla to princi a ten ji pochválil, že je velmi pozorná a dodal.: „Je velmi důležité, aby sis plně uvědomila, že Země je místo, kam nyní patříš a kde máš svůj úkol.“
„Ale jaký?!“, chtělo se zvolat princezně. Princ ji však položením dlaně na ústa zastavil:„Dřív, než dostaneš odpověď na svou otázku, předám ti něco, co dostane každý, kdo přijde do tohoto chrámu.“ Zazvonil malým, křišťálovým zvonečkem. na tento pokyn přiletěl anděl a nesl na hedvábném polštářku předmět zakrytý hedvábným šátečkem. Princ polštářek opatrně převzal a stejně opatrně sejmul šáteček.
Ach, ta záře! Na polštářku stříbromodře zářilo nádherné srdíčko. Princ ho uchopil a něžně přiložil na pravou stranu princezniných prsou. Srdíčko splynulo s jejím tělem, jako by tam odjakživa patřilo a ona se celá rozzářila modrým světlem.
V tom okamžiku princezně došlo, co je na těch lidičkách tady tak výjimečné.
VŠICHNI mají zářící modré srdce, všichni jsou zářící modré bytosti.
Proč to jen předtím neviděla? „To ti mohu také zodpovědět,“ řekl princ. „Vy lidé na Zemi jste se naučili používat ve svém životě daleko více rozhodnutí rozumu než rad svého srdce. Mnozí z vás na své srdce dokonce zapomněli nebo ho nechtějí slyšet. I tobě se to stalo, proto jsi neviděla zářící srdce všech okolo již při příchodu do chrámu. Viděla jsi pouze očima. Nyní však vidíš i srdcem. Vrať se zpět na Zemi a používej ho. Jdi ostatním příkladem, řiď se svými pocity a pravdivě o nich všem říkej. Jedině cesta srdce a pravdy je ta pravá. JDI PO NÍ. Ostatní si všimnou. Neboj, nejsi sama. Je spousta lidí ze Země, kteří již navštívili náš chrám. Stejně jako je, ani tebe už neopustíme. Opustit můžete pouze vy nás.“
Něžně princeznu přivinul a zašeptal: „Už víš, co je tvůj úkol na Zemi?“
Princezna pocítila poprvé pravou lásku. „Ano, už vím. Chci jít cestou srdce a pravdy a budu se učit znát své pocity a řídit se jimi.“ Princ princeznu objal a políbil. „Miluji tě. Nezapomeň, jsem stále s tebou,“ a dodal „naprav to, co jsi dříve špatně rozhodla pouze rozumem. Připoj k němu i srdce a opět se spolu sejdeme.“ Polibkem se rozloučili.
Andílci princeznu opět vzali za dlaně a nesli ji k modrým dveřím. cestou se z ní stala opět holčička, která však stále cítila něžné objetí a v uších ji znělo: „Nezapomeň.“ Při loučení s andílky chtěla opět pokleknout, oni jí v tom však zabránili. „Nyní jsi jednou z nás.“
„NEZAPOMENU!“, rozhodla se holčička. Radostně vyskočila a běžela po pláži domů.
Už zná odpověď na svoji otázku.
Zdroj: http://cestakduze.webnode.cz
