Nechce se mi nyní o té době psát, protože by mi to ubližovalo víc, než si teď mmůžu dovolit. Není tam nic ošklivého, jako ubližování, týrání, nic takového. Po materiální stránce jsem měla vše, jak moje matka vždy říkala. Haldy ovoce, které tenkrát nešlo sehnat, první poslední módu a vůbec to, co jiné děti neměly. Mě chybělo jediné, babička, její úsměv a všechno. Tenkrát jsem to nechápala, až teď! A chybí mi stále.
Naučila jsem se mít všechno, ani jsem neřešila, že je to výhoda. Nechtěla jsem myslet na nic, jen co se týče lidí, jsem každému podléhala, přizpůsobovala se. Kamarádkám jsem půjčovala oblečení, které si nemohly dovolit, podvolovala se matce a nosila oblečení,které se mi ani nelíbilo. Jediné, co jsem si myslela bylo, že když budu dělat to, co na mě lidi chtějí, budou mě mít rádi. Většinou se stal ale pravý opak a já byla zatrpklejší a zatrpklejší. Nakonec jsem byla vzdorovitá a v pubertě schválně nosila roztrhanou džísku, rifle a ušité taštičky do školy, což moji matku přivádělo k šílenství. Doma muselo být všechno in a to samé se vyžadovalo i ode mne.
Pak se vše nějak zvrtlo, rodiče se hádali a já utíkala z domova co to šlo, poznala jsem se s budoucím manželem a okouzlila mě jeho rodina. Vlastně jsem vyměnila tu svoji za jeho. Myslela jsem si, že budu mít kolem sebe lidi, co mě budou mít konečně rádi. Jenže zázrak se nekonal. Byla jsem o tolik jiná. Já holka z města, přišla na vesnici, kde paráda se brala jako předvádění, všechno co vyčnívalo se neodpouštělo. Každá láska trvá jen chvíli a manžel dost podléhal svojí sestře a matce. Jejich názor byl zákon a oni mě sice trpěly, ale nikdy nepřijaly. Cítila jsem se zrazená, podvedená. Chvilkami jsem trucovala, pak se hádala, vysvětlovala a nakonec rezignovala. Neměla jsem šanci. Dokud žil ještě tchán, měla jsem oporu, po jeho smrti začlo peklo. Synové dorůstali do dospělosti a sami pochopili, že tetě(mojí švagrové) ani babičce se nedá vzepřít a že mají u otce vždycky pravdu. A já si slíbila, že vydržím, dokud kluci neodmaturujou a pak si začnu žít vlastní život. Do té doby jsem se věnovala jen dětem, zahradě, vařila, pekla, sekala trávu a jednou týdně šla kamarádce v obci na hodinu na kafe. Za to jsem pak slíchala, že pořád někde courám. Manžel jezdil na kamionu, já doma bydlela celý týden s tchyní a ta věděla o každém mém kroku a náležitě to synovi hlásila. Takže u mě neexistovalo jet si někam do fitka, do kina, divadla nebo na víkend s kamarádkami. Buď se to komentovalo, že nejsou peníze nebo se to nehodila bez manžela. Nechala jsem to být a přizpůsobila se. Veškerá péče o děti a dům ležela na mě, manžel jezdil jen na víkendy.
Pak přišla nečekaně nemoc. Na běžném vyšetření mě oznámil pan doktor, že mě čeká operace a já byla niucena nastoupit ihned.Bylo mi 42 let. Po 3 nedělích jsem se dozvěděla, že výsledky histologie nejsou dobré a musím na operaci znovu.
Dost špatně jsem to nesla, ale snažila jsem se hrát hrdinu. Operace proběhla úspěšně a i jsem se dobře cítila.
Byla jsem po narkoze unavená a stále jsem usínala a probouzela se, neměla jsem ani pojem o čase. Naposledy jsem se probudila za tmy, cítila jsem se divně, slabě, jakoby jsem neoládala nic, nemohla jsem pohnout ani rukama. Vůbec mi nedocházelo, co se děje, chtěla jsem se nadzvednout v posteli a zjistila jsem, že ležím v tratolišti krve. Mozek mi začal horečně pracovat a jediné, co jsem si uvědomovala, že když se nezvednu teď hned, už nebudu mít za chvilku žádnou sílu. Dívala jsem se po pípáku na přivolání sestry, ale ten byl zaklesnutý za druhou postel a já na něj nedosáhla, na pokoji všichni spaly a mě vlastně v tu chvilku ani nedošlo někoho zbudit. Z posledních sil jsem se posadila na posteli a došoupala se na kraj. Věděla jsem, že stačí udělat 2 kroky a jsem u dveří. Povzbuzovala jsem se, že to přece zvládnu. Nohy se mi klepaly a byla jsem upocená a dělalo se mi mdlo. Nakonec si pamatuju jen ty 2 kroky, chmátla jsem po klice na dveřích…..rozlétly se….a nic. Dlouho nic, pak se vidím na sále, kolem mě lítá nějaký lékař, křičí na setry, volá mě jménem, pořád něco chce a sestry nervozně pobíhají. Ale já mu nemůžu odpovídat….vlastně se mi ani nechce….dívám se jak tam všichni panikaří a jsou mi k smíchu….a mě je tak úžasně., Necítím žádnou bolest, nic co mi dělají, jen tak si ležím, jsem lehoučká, žádné emoce, žádný strach, úplně skvělý pocit. Dodnes nechápu jak jsem mohla všechno vidět, protože jsem omdlela, nemohla jsem odpovídat nic…..
No a pak jsem viděla babičku, prostě tam byla, její rozzářené usměvavé oči, klid, co z ní vždycky vyzařoval, ten úsměv, její černé kudrnaté vlasy. Jen tak se na mě dívala, usmívala se a dívala. Nepohybovala rty a já jsem přesto věděla, že mě k sobě nechce. Divila jsem se proč? To já jsem byla vždycky její holčička, chyběla mi, chtěla jsem za ní. Ale nechtěla mě. A pak najednou zase ten hlas toho doktora, strašně mě rozčiloval, co mě pořád volá, sakra, ať mě dá pokoj, takhle hezky už mi dlouho nebylo. No a konec……
Ráno jsem se probudila na pokoji, zmatená, naštvaná co tu dělám. Byla jsem zklamaná. Děvčata na pokoji mě jen šeptem sdělovaly jakej to byl humbuk, že sestry zřejmě usnuly, už mě nikdo nezkontroloval a já začla v noci krvácet, asi mi něco po operaci prasklo. To prej byl pofírunk. Okamžitě po příchodu primáře jsem šla znovu na sál. Říkali, že jsem neměla za 5 minut 12, jak se říká, ale 5 MINUT PO 12.
Poležela jsem si v nemocnici o pár dní dýl, nic víc. Jen já už jsem byla jiná. Cítila jsem, že se něco změnilo, že nejsem sama a nemohla jsem pochopit, co se se mnou stalo. Najednou mě nezajímalo to co dřív, začla jsem číst úplně jiné knížky, jinak se chovat k lidem, byla jsem mírnější a citlivější. CÍTILA JSEM, ŽE JSEM DOSTALA NOVOU ŠANCI A NECHTĚL JSEM JÍ PROPÁST!
To, co bych chtěla dodat je jen to, že po měsíci mi čekal ještě jedna operace, protože histologie byla opět nepříznivá. Ale to už není dnes tak důležité.Dnes už mám za sebou těch operací 6 a bojuju jinak. Ale v tu chvíli jsem nevěděla co se sebou, úplně mě to změnilo, nemohla jsem spát, jíst, pořád jsem myslelal na babi, proč mě k sobě nechtěla. V noci jsem se zbudila přesně v tu hodinu jako v nemocnici, jakobych se chtěla zkontrolovat a pak těžce znovu usínala. Chodila jsem unavená do práce, spala jsem už tak 4 hodiny denně. Zhubla jsem o 10 kilo. Snažila jsem se promluvit se svojí švagrovou, která dělala ve zdravotnictví, ale byla jsem odkázána do patřičných mezí – abych nedělala scény, že to prožije každá druhá žena. Na psychiatrie jsem šla až skoro po roce, tajně, protože v manželověn rodině se traduje, že tam chodí jen blázni. Ale to už jsem věděla, že s tímhle člověkem už nezůstanu. Nebudu se rozepisovat o ošklivostech rozvodu, o udáních, dokazování mého zdravotního stavu a dalších věcech. Nakonec jsem tušila, co mám vedle sebe za člověka. Zachránila jsem pár věcí na sebe, nechala mu barák, bazén, všechno vybavení a zmizela. Stálo mi to za to, snad jsem zachránila sebe.
Ale to, že se mnou babička je a že mi chrání nějaký anděl vím na 100 %, je se mnou pořád. Podruhé jsem se o tom přesvědčila, když jsem v době rozvodu měla ošklivou bouračku v autě.Dostala jsem smyk, jela příkopem, ten mě otočil a vymrštil na střechu, kde jsem rotovala po silnici a zůstala hlavou dolů. Dnes nechápu sama, ani nikdo, kdo mě zachraňoval. Neměla jsem ani škrábnutí, ani bouli na hlavě. Auto bylo úplně zdemolované, nešlo nic otevřít a ven mě dostávalií vykopnutým předním oknem. V nemocnici jsem sice přestávala vidět, asi otřes, ale druhý den jsem podepsala reverz a šla domů. Byla jsem jen unavená, ale nic mi nebylo. Jen auto bylo do šrotu. Když jsem si jela prohlídnout místo, kde se to stalo, dostala jsem husí kůži. Po obou stranách příkopu stromy jako hrom, na jedné straně dokonce mostík. Jen v úseku 6 metrů, kde jsem jela pangejtem já ani keřík. Nikdo nechápal, jak jsekm z toho mohla vylézt celá, Jen já jsem děkovala babičce a mým andělům za pomkoc. A tak to dělám dodnes. Každý den ráno si toho svého anděla přivítám, poprosím o ochranu a s vděčností poděkuju. Navečer opět poděkuju za hezký den a za všechnu ochranu. Občas vyslovím nějaké přání a poprosím o pomoc. Můj život doteď moc hezký nebyl, za chvilku kmi bude 50, ale najednou se začly dít věci a pomalu se vše posouvá lepším směrem. Už jsem si myslela, že to v jednu chilku zabalím a že přestanu bojovat. Ale najednou jsem siolnější a vidím zase krásnej svět a nmám chuť zažít ještě tolik věci…..
Možná vypadá můj příběh zmateně a neuvěřitelně, ale já už dneska vím, že existuje něco, co neumíme vysvětlit a že se toho nemusíme vůbec bát!
Iveta
