V předešlém článku CYSTA UŽ NENÍ CYSTOU jsem lehce popsala, jakým způsobem mi byla sdělena diagnóza a jak jsem na ni reagovala.
Věděla jsem, že ještě musím absolvovat vyšetření na metastáze a pak se rozhodne jakým způsobem bude probíhat léčba.
Měla jsem v hlavě jasno. Pokud bude rakovina jen v prsu a v podpaží, tak do toho jdu s bílím pláštěm….pokud budou v orgánech nebo v kostech metastáze… jdu do alternativy. Svoje rozhodnutí jsem samozřejmě řekla v rodině a byla jsem ráda, že pro mě měli pochopení. Možná to pro někoho může být nepochopitelné, ale já byla rozhodnutá. Důvod proč jsem se rozhodla pro klasickou medicínu? Jednoduše vám v rychlosti popíšu moje myšlení. Vím (i když jsem se o to nijak zvlášť nezajímala), že zhoubný nádor v prsu úspěšně zvládla dostat pod kontrolu spousta žen díky doktorům. Jelikož nádor, který podle biopsie u mně vyšel jako rychle rostoucí, metastazující a s nejvyšším stupněm agresivity, mně přesvědčil o tom, že nechci riskovat, nechci experimentovat a nechci zkoušet a pokoušet na kolik je moje víra pevná v kranflecích, abych se z tohoto průseru dostala pomocí zázračných prostředků a své víry ve své pravdy. Přestože věřím ve spoustu věcí, věděla jsem, že moje víra v sebeuzdravení není stoprocentní. Moje vnučky Vili a Viki….mají prababičky, ale babi Zrzi zůstala už jen jako poslední babi, protože babičce Vilmě mrška rakovina nedopřála tyto dvě skvělé holčičky zažít v tomto životě. Kdybych měla v sobě „metky“…. věděla jsem, že ikdyž nemám v sobě tu „stopro-víru“ v sebeuzdravení, že bych léčbu odmítla s bílím pláštěm. Důvod? Radši bych si užila své holčičky, rodinu a život pár let v plné palbě, než pár let bez vlasů a po špitále, odkázaná na pomoc těch, které tolik miluji. Miluji svůj život, svou rodinu, svou práci a hlavně lidi……….mám pro co žít a to je motor, který se nezastaví, přestože když píšu tyto řádky, tak se ten motor občas už zakuckal….ale o tom se rozepíšu až někdy jindy, stejně jako se v dalším pokračování zmíním o tom, že opravdu ta moje víra není stropro a že nelituji toho, že jsem se rozhodla pro bílé pláště.
PS: Léčbou procházím od července a myslím si, že kdybych měla informace, které mám dnes… že bych prvotní návštěvu u doktorky na nějaký čas oddálila a pustila se do sebeléčby. Jenže…. pokud se vás, nebo vašich nejbližších diagnóza „rakovina“ netýká, tak si o ní nic nepřečtete, natož abyste hledali další informace, jak by se s tím problémem dalo pracovat. Nic se neděje jen tak a dnes vím, proč mě toto „štěstí v neštěstí“ potkalo… má to smysl a všechny kamínky zapadají do obrazu a dávají smysl.
Další dva dny (sobota a neděle) jsem byla v práci a po nedělní noční začalo „kolečko“ vyšetření na metastáze, které jsem absolvovala během čtyř dnů a skládalo se z:
- sono srdce
- RTG plic
- ultrazvuk orgánů v břiše
- mamograf
- laboratorní vyšetření krve na „nádorové markery“
-
Scintigrafické vyšetření kostí
Abych řekla pravdu, tak největší obavu jsem měla z posledního vyšetření, protože nebylo to tak dávno, co jsem měla problémy s bolestí, která se mi stěhovala z jednoho kloubu do druhého a putovala po celém těle. Přestože bolesti po odčervení ustoupily, přece jen mi v hlavě blikal otazník s vykřičníkem. Výhodou těchto vyšetření bylo, že jsem z ordinace vycházela už s verdiktem a tak jsem věděla, že nikde není problém v podobě metastáz. V životě by mě nenapadlo, že pocítím štěstí a radost, že MÁM JEN ZHOUBNÝ NÁDOR V PRSU. Nekecám….fakt jsem chodila jak zamilovaná a dělala si z toho všeho nakonec srandu ve stylu…. vlasy mi narostou nové, na staré kolena mě udělají na pojišťovnu plné pevné dvoječky…možná troječky (ale ty by mi byly už spíš na obtíž, protože ráda spím na břichu) a ještě si nabrnknu nějakého kocourka. Přišlo mi to jako velké štěstí, že ta mrška se usadila jen v tom prsu.
Ještě se zmíním o mamografu…. ani tentokrát nic neukázal a paní MUDr. z toho byla rozhozená a když si mě zavolala do ordinace, tak mi říká…..“já bych vás zase poslala v klidu dom, tam není nic vidět“. Paní doktorka z toho byla na tolik rozhozená a špatná, že volala i paní MUDr. onkoložce a tak se rozjela další akce a vyšetření na magnetickou rezonanci a biobsii z grčky v podpaží, do které mi rovnou implantovali i tzv. klip (titanovou značku), protože jak ty moje nádory rychle rostou, tak i rychle reagují na chemoterapii a zmenší se nebo úplně vymizí….takže je to značka proto, aby věděli kolik a kde toho uříznout. Další dva týdny jsem čekala na výsledky biopsie a chodila do práce. Čekala jsem v naprostém klidu, protože jsem věděla, že z procedur mě nemine žádná……jen pořadí bude jiné. Pokud by to bylo jen v prsu, tak by se začalo operací, pokud to bude i v podpaží, tak se začne chemoterapií, aby se to zastavilo, zmenšilo a pak se to vyřízne. Takže jsem dál se svými chlupáči sloužila vlasti a užívala si každý okamžik života a zažívala pocity štěstí.
Můj optimismus byl tak silný a viditelný, že jsem začala okolí lekat. Sestřenka (zdravotní sestra) mi říká…. „to je super, že to tak bereš a ten optimismus je skvělý…ale trošku mám z tebe strach, abys pak nebyla nemile překvapená, co to chemo s tebou bude dělat“. Pocítila jsem potřebu si o tom s někým popovídat, s někým kdo si tím prošel. A tak se mi do života vrátila kamarádka z dětství Naďa, která měla za sebou čerstvě všechny procedury. S Naďou jsme se občas vídali ještě dřív, než propukla u ní nemoc….ona chodila běhat a já jsem venčila psy. Pak jsem ji dlouho neviděla, ale věděla jsem, že je nemocná. Když ke mě přišla, nešlo si nevšimnout, jak z ní čiší krásná ženská energie a kratičké vlasy jí sluší., celkově jí to moc slušelo. Byl to příjemný a otevřený rozhovor, kdy mi Naďula popisovala svůj příběh, své pocity, doporučila nějaké knížky a když odcházela, tak mi dala do ruky andělíčka, kterého hrdě nosím na krku. Vím já a ví i ona, že tato nemoc ji zastavila a pomohla jí k pochopení a hlavně ji naučila sebelásce a žití v přítomném okamžiku..
Můj optimismus se ani po rozhovoru nezmenšil a já měla pořád pocit štěstí a zamilovanosti. Zpátky na zem a do normálního svého stavu mě dostalo TORNÁDO.
24.6.2021 jsem navečer vyvenčila psy a skočila ke svému bratrovi na zahradu na pivečko. Byla tam naše partička a hned ve dveřích jim hlásím, že se psům nechtělo do kotce. Do toho mi volal kolega z práce, který měl noční službu, ať si schovám auto, že se žene nějaká bouřka na Hodonín. Vítr se začal zvedat a tak jsme vyšli ven a viděli v přímém přenosu, jak se na nás žene tornádo, které hučelo jak roj sršňů. Schovali jsme se a když bylo po všem a znovu jsme vyšli ven, tak bylo ticho …jen alarm z S-centra, které je kousek od zahrady se ozýval. Všude byla spoušť a já utíkala domů zkontrolovat barák, rodiče a psy. Naštěstí stromy popadaly na druhou stranu od kotců, od baráku i od auta. Rodiče i psi byli v pořádku. Celá naše partička jsme naskákali do auta a jeli do S centra, kde jsme do půl noci evakuovali seniory. Stařečci byli pokorní, nikdo z nich ani neplakal, nekřičel….plně důvěřovali těm, kteří je snášeli do bezpečí. Na ten den ani následující dny nezapomenu. Ráno jsem měla službu a když jsem jela se psama do Lužic a viděla po cestě a na místě tu spoušť, tak jsem si znovu připadala jak ve špatném snu a přála si abych se už vzbudila. Můj zdravotní problém, byl ještě menší, ale už jsem se vrátila do svého normálního stavu a pocit „zamilovanosti“ už ve mě nebyl.
V příštím článku se chystám popsat jak všechno do sebe zapadalo a co vězí za tím, že mě navštívila Rakovina a stala se mou přítelkyní a učitelkou.
Mějte se a smějte se
S láskou vaše Zrzka
2.11.2021
Zdroj fotografií: Kateřina Nedvídková
