„No jo, můj milý, já už těch konců světa zažil, ani nepamatuji.“ Od té doby mi můj úsměv tak trochu zamrzl na rtech – z jednoho prostého a pro mě nezpochybnitelného důvodu.
Rychlost změn, kterými svět, tedy především mé pozorovatelné okolí, prochází, se totiž stále zvětšuje. Pokud tuto exponenciální křivku prodloužíme do budoucnosti, nelze nevidět, že brzy dosáhne své hraniční hodnoty. Lidově řečeno, něco zásadního se stane. Otázka je, co to bude a jak „to“ proběhne. Rád bych se v tomto článku pokusil podle toho, co pozoruji, zažívám na seminářích a o čem slýchávám, formulovat deset zásadních změn, které se již dějí a které vyvrcholí v časovém horizontu jednoho až dvou let. Budoucnost ukáže, jak jsem se mýlil.
1. Krize
Tak jako nemoc signalizuje nerovnováhu v organismu, jsou jakékoliv krize (osobní, materiální, partnerské, duchovní a duševní, společenské…) následkem nerovnováhy v celku, který krizí prochází. Krize je tedy pokus duše celku o změnu, která je nezbytná, tj. bez které není (z)bytí. Tak jako u nemoci, někdy se buď podaří tuto rovnováhu obnovit – což znamená uzdravení, někdy jen udržet status quo (nemoc se stane chronickou) a někdy tato nerovnováha přeroste v katastrofu a organismus zemře, aby se jeho složky vrátily do koloběhu života. Někdy se ale stane, že krize vede k oběma krajním výsledkům zároveň – část celku se rozpadne, část se transformuje do nějakého více organizovaného stavu. Doufejme tedy v nejlepší…
2. Nesnášenlivost
Toto je poměrně smutný a bolavý bod. Společnost se (ještě mnohem více) rozdělí na ty, kteří vidí celek a na ty, kteří se dívají pouze na jeho část. Ti druzí nepochopí smysl „krize“ a budou masivně bojovat „za“ a „proti“. Ti první už teď vidí, že „za“ a „proti“ znamená vždy „za část sebe sama“ a „proti jiné své části“. Tím má takový boj vždy za následek masivní sebepoškození. Nejde o to, nebojovat, ale je nutné, si tuto skutečnost uvědomit v celé její hloubce a dosahu. Přesto bitvy nesnášenlivých budou znamenat ohrožení života i pro ty, kteří jsou dál. Útěchou bude, že ti, kteří nevidí celek, nerozpoznají ty, kteří ho vidí, a tak se tito snadno schovají v davu
3. Odklon od médií
Média jsou ze své podstaty (která ovšem představují naší vlastní podstatu) zaměřena na senzace a virtuální ohrožení. Jen tak je možné zažít v televizi za jeden večer mnoho stovek vražd, násilí a zla. To odpovídá naší vnitřní potřebě vyrovnání našeho vnitřního, nepřiznaného zla vnějším, virtuálním zlem na „obrazovce“ (a někdy také reálným zlem). Média dnes nevzdělávají, ale uspokojují především tuto potřebu. Pokud ovšem si své vlastní vnitřní tmy začneme všímat a pokud ji začneme chápat, jako něco, co k nám prostě patří, nebudeme už tak potřebovat vnější tmu. Média tím u jisté části lidí ztratí na významu. Pro „virtuální“ chvíle budou stačit sociální sítě. Možná ale, že se objeví nějaká „pozitivní média“.
4. Zrcadlení
Univerzum nám stále masivněji nastavuje zrcadlo. Dělá to skrze naše okolí, naši práci, naše příjmy a především skrze naše partnerské vztahy. Pokud máme odvahu se do tohoto zrcadla podívat, uvidíme jasně, kde jsme v souladu a kde nikoliv. Soulad ovšem není nic, co má trvání. A tak se to, co se zrovna daří a plyne, může během krátkého okamžiku obrátit v něco, co se nedaří. V roce 2012 se budeme muset naučit být si prostě neustále vědomi toho, co zrovna je. Ať už soulad, nebo nesoulad.
5. Mnohačetná realita
Definitivně se budeme muset rozejít s myšlenkou, že existuje jen jedna, pro všechny závazná a „pravdivá“ realita. Umění bude, dostat miliony různých realit (tedy – pravd) do koexistence. Oposity jako věda a víra, cit a rozum, duch a materie, větší a menší, nahoře a dole a mnoho dalších se budou muset naučit, jak existovat vedle sebe, jak se vzájemně ctít a jak dát „těm druhým“ místo.
6. Mytologické vnímání
Pochopíme, že pohádky a mýty (a druh myšlení, s nimi spojený) jsou návody na východiska ze situací a stavů, ve kterých racionální řešení selhávají. Tedy například právě pro krizové stavy. Pochopíme moc zázraků a jejich skutečnou a naprosto reálnou existenci ve světě, který je „hned vedle“. Pouze jsme si tohoto světa dlouho nevšímali nebo jím dokonce pohrdali. Věda, která se tohoto světa podvědomě bojí, se mu otevře, neboť pro ni tento svět představuje užitečné rozšíření a nikoliv konkurenci. Jedině když se mytologické vnímání naučíme zvát do našeho racionálního světa, zmizí riziko náhlého vpádu iracionality a šílenství temné stránky duše.
7. Kruhy
Jedině ve spojení s osudy jiných jsme lidé. Kruh rodiny, kruh přátel, kruh účastníků jakékoliv akce, virtuální kruhy informací, to vše z nás dělá „spolu-lidi“ (něm. Mitmensch – bližní člověka). Jedině v kruhu bližních se nám podaří opět získat pocit individuálního smyslu naší existence vůči tomu, co je větší. Cit pro společnost se vrátí ve formě kruhů propojených jednotlivců, které spojuje intenzivní (i když mnohdy pomíjející) vztah. Lze také, s jistým zaváháním, použít slovo „láska“.
8. Vpád minulosti do přítomnosti
Naši předci a prapředci jsou stále s námi, nejen geneticky. Jejich nevyřčená, nepřijatá či neuznaná bolet se stále častěji objevuje jako něco, co usmířit je náš úkol. Ve snech, v podivných nemocech bez lékařsky srozumitelných příčin, v konstelacích a rituálech jako by prosili o to, abychom my, kteří dnes můžeme, dovedli jejich osudy k uznání a tím oni mohli skutečně odejít. To vyžaduje mnoho odvahy a znamená mnoho bolesti – kterou prožíváme jakoby v zastoupení. Už není možné se „vyhranit“.
9. Oceánické vědomí
V meditaci, skrze rostlinné spojence a stále častěji i „za bílého dne“ zažíváme pocit propojenosti všeho se vším. Zatímco jsme tak dříve byli poutníky do stavů změněného vědomí, podnikali tedy „výlety“ do jiné, úžasné reality, v příštích letech se směr obrátí. Oceánická realita pomalu pronikne do našeho denního života a my se budeme setkávat s její blahodárností všude a kdekoliv. Oproti východnímu modelu „náhlého a nevratného osvícení“ zažíváme jakési plíživé o- nebo spíše prosvícení.
10. Příroda a přirozenost
Desátý bod znamená návrat domů, do „normálnosti života“. Není třeba usilovat o udržitelnost růstu, je jen nutné se vrátit ke své podstatě těla, duše a ducha. Jako takové má naše tělo jen velice málo potřeb, které jsou moderní civilizací lehce uspokojitelné. Naše minulé materiální a materialistické šílenství pochází ze strachu ze špatně pochopené smrti, z nedostatku ducha. Hromadění kapitálu, jistot, majetku, zábav nebo i třeba jen podkožního tuku nás mělo ochránit od stáří a smrti a zajistit stálý pohyb vzhůru. Jenomže nyní začínáme chápat, že se tím vymykáme nejen přírodě, ale i své vlastní esenci. Ta je vždy cyklická: Jaro, léto, podzim, zima… a opět jaro. A tak dál. Příroda není nic, co by bylo mimo nás.
Hezké zimy a jara Vám přeje
Jan Bily.
Zdroj: http://novazeme2010.ning.com
