Procházím si tím samým,ale s tím rozdílem,že můj manžel odešel svou vlastní rukou.Zemřel mi zcela nečekaně 17.8.2011 a ani nás nikoho doma nenapadlo,co se může stát.Zvolil způsob své smrti a mě tady zanechal se třemi dětmi – ten nejmladší právě nastoupil do první třídy.
Chápu pro to bolest paní Evičky,ale ta zná aspoň příčinu smrti svého manžela,já se doma stále mučím otázkou,proč nám to udělal a je to strašně nepochopitelné.Bolí to strašně moc a jak sama píšeš,každý ti říká,že časem to všechno přebolí.Ale ten čas se tak strašně táhne bez člověka , kterého jsi milovala a ten člověk tě bez slůvka rozloučení opustil a bez posledních okamžiku radostí a lásky.
Čekala jsem ,že mi manžel zemře před dvěma lety ,kdy chodil na operace se srdcem,měla jsem strašný strach,že ty narkózy nevydrží,protože byl o dost starší než já,ale všechno tohle přežil a potom si zvolil smrt oběšením.Nezanechal nám žádnou zprávu a ani dopis,kterým by nám to vysvětlil.Je to strašné ,protože se s tím nejde smířit a nejhorší ze všeho jsou víkendy a samotné večery,kdy zůstáváš úplně sama,protože děti jdou spát a tobě se honí hlavou to protivné slůvko PROČ.
Nevím jak dlouho to bude trvat a ani nevím,jak se s tím vyrovnat,pomáhá mi to,že musím chodit do práce a starat se o děti ,ale lásku a pochopení toho druhého,který tady byl vždy pro tebe a teď tu není je strašné.
Navíc mě nesnáší manželova rodina,takže teď bojuji i s něma a už začaly šířit i blbé pomluvy a klepy.Nic nepochopily a ani se o manžela nestaraly,když byl naživu.Teď je zajímá i to co mám na sobě a zda dodržuju smutek po manželovi.
Budu ti strašně vděčná ,když mi odepíšeš a když ne,přečtu si další články na Tvých stránkách
Ahoj a měj se krásně a šťastněji než já Dáša
2.10.2011
Ahojíček Dášo,
Je mi moc líto, čím si musíš procházet…a slova jako …mělo to tak být, je to pro tebe zkouška, která tě posune atd…. to nejsou zrovna slovíčka, které bys potřebovala slyšet…. Ne …nehodlám psát ani tobě jen slovíčka, které slyšet potřebuješ…. Ale přece jen tě na dálku hladím …
Dáši… máš pro co žít, máš krásné děti a smrtí tvého manžela končí jistá tvá etapa života…ale jinak dál pokračuje. Smrt, která nás zastihne náhle…je pro nás většinou šokem… je to bolest která se špatně snáší… o to hůř, když s ní vůbec nepočítáme. Když je někdo dlouhodobě nemocný…nebo už hodně starý, tak přece jen s tím tak nějak počítáme….ale i tak to bolí. Navíc u náhlých smrtí nám v hlavě vyskakují otázky, které začínají slovem PROČ… ony ty otázky mají i své protože…ale většinou to protože neslyšíme….ale fakt to svůj „účel“ má.
Tady jsem dopis pro tebe Dady musela ukončit, protože jsem se pustila do psaní pravdy pro všechny …..tedy i pro tebe….tady je.
Jak to popisuju ve své pravdě… tak mě u tebe hned napadlo, že pokud se do toho odvedení dušičky tvého manžela pustíš…. Možná napíšeš i vzkaz pro sebe i ostatní….tak se dozvíš spoustu věcí, které potřebuješ vědět.
Dášenko, tak jako ty procházíš bolestí z úmrtí manžela…tak i jeho rodina prochází podobnou bolestí…. Víš… z vlastní zkušenosti dnes už vím, že bolaví lidé…. jsou někdy zlí…a potřebují najít viníka, potřebují na někoho hodit kus té své bolesti…aniž by si toho byli vědomi…a to činí asi rodina zesnulého manžela… hledají a nacházejí, odsuzují, kritizují, hledají chybičky, pro kterou by ti mohli ještě ví polének na tvůj hřbet naložit. Jediné řešení, které pro tebe mám…je v pochopení…. a v Hó opkování…Dáši ten odkaz na hopokování je jen malilinkatý úryveček… z knihy Svět bez hranic…. Nestojí majlant…a tak ti doporučuju tuto knihu si koupit a po večerech kdy je ti smutno, si ji číst…. Věřím, že najdeš ještě spoustu dalších knih, které tě podrží v tomto těžkém období.
Dáši…já jsem na vlastní kůži neprožila to co ty….ale jsem hodně empatická a dokážu se vcítit….víš, kdysi, když jsem měla problém s mužem… a bojovala o něj…tak jsem si v jednu chvíli uvědomila, že budu šťastná, když ho uvidím šťastného někde jindy než aby náš vztah skončil smrtí….nějak jsem se tenkrát do role, kdy OPRAVDU není vžila …a tenkrát jsem pochopila… a nechala ho jít…. A on se nakonec vrátil…to píšu jen proto, že tenkrát jsem si prošla dnem jeho umrtí a tak vím jak ti asi je.
Moje kamarádka a kolegyně a já se nestydím říct, část mého já….Anička… si prošla touto bolestí, když se jí muž nevrátil domů… měl nehodu na motorce…zůstala sama se synem…kterému byly myslím tenkrát teprve dva roky….K Aničce jsem měla blízko vždycky, prošli jsme si spolu školou…byť je o deset let mladší jak já… ale tato bolest nás tenkrát hodně sblížila a jsme teď spolu hodně a furt…a já si pamatuju, že když jsem s ní ležela v posteli, jak jsem s ní bulila a říkala jí….Aničko…já ti tady nepomůžu….tady ti pomůže jen čas…. Vím, že na venek je dnes už holka veselá….ale uvnitř tu bolest v sobě ještě má…je to stále ještě čerstvé, ikdyž už uplynuly dva roky….
Seznámila jsem se s holčinou Martinkou ze Švýcarska, které se manžel utopil… psali jsme si a přijela za mnou… je to moc fajn holka…a jen čas jí pomohl překonat bolest…nezapomeneš nikdy Dášo…ale čas ti pomůže zapomenout….je to jen pár dnů, co jsem se dozvěděla z smsky od Martiny, že má miminko… se svou novou láskou……. Vím, že miluje…ale taky vím, že na svého Stanu nikdy nezapomene….tak jako Anička až jednou potká svou lásku…nezapomene na Ivana….
Dej tomu čas Dáši… děti tě podrží… a pokud v sobě najdeš sílu…. Pomoz manželovi dostat se za světlem… on už ví, že měl vydržet… že bylo řešení pro všechno…. Kdyby to šlo, vrátil by čas…….ale to nejde….
Držím ti palůšky Dášenko…a na dálku na tebe foukám… ještě to nějaký čas bude trvat, že vrznou dveře a ty budeš čekat že do místnosti vstoupí tvůj muž……ještě to bude čas bolet….ale věř mi… tato bolest tě posune ve tvém vnímání a hledání pravd daleko…
Nebudu ti psát měj se a směj se… ale píšu ti…prožij si každou slzu, kterou uroníš, protože v ní je tvá síla a pochopení…až časem přijde tvůj smích….a já se těším….až ho uslyším.
S láskou…………tvá Zrzka
7.10.2011
