Když opravdu zapátráte, zjistíte, že za většinou našich neúspěchů, nespokojeností, nezdarů, finančních omezení, vztahových i zdravotních problémů, stojí pocit viny. Takový jedinec si pak uvědomí, že je ve svém životě stále něčím a někým omezován a je obklopen z valné části negativními lidmi. Lidmi, kteří ho obviňují, ať udělá cokoliv, vylívají si na něm zlost, limitují ho svým strachem anebo v něm strach spouští. Přesto je touha zavděčit se i tomu největšímu škodiči velice silná.
Pocity viny mohou být mnohým aktérům skryté, neuvědomují si, že tendence za každou cenu pomoci svému okolí, rodičům, přátelům a spasitelské sklony, nakládání si na sebe příliš a dření do úmoru jsou ukazatelem silně zakořeněného programu viny. Vina spouští strach a strach vytváří omezení a paralyzuje nás v našem konání.
Také přivtěleným duším a různým entitám se daří ve vibraci strachu. Strach nám oslabuje naše energetické pole a ochranný obal.
Lidé mají tendence vytvářet si ochrany a energetická vejce či se motají do vláken ochrany, což vůbec nepomůže, pokud nejsou zbaveni svého strachu a viny.
Jste-li zbaveni strachu a žijete v klidu a míru nejen sami se sebou, ale i se svým okolím, máte dostatečnou ochranu, i kdybyste se ocitli v samotném pekle (které si stejně vytváříme sami).
Zdárným příkladem jsou sebevrazi, ti trpí za života tolika strachy a pocity viny, že si peklo automaticky navibrují sami po svém skonu. Dostanou se do nižších energetických forem, do čekárny na další život, který může být ještě těžší výukovou látkou, než byl život předchozí. Na základě probilancování svých činů si pak následně vyberou život navazující na zkoušky, ve kterých neuspěli v životě předchozím. Nezvládli první třídu, proto ji musí opakovat. Je třeba pochopit, že to, co vibrujeme za života, vibrujeme i po smrti a přesně tak si vytváříme další pole pro náš osobní růst v životě dalším.
Často se duše sebevrahů přivtělí na žijícího jedince, jelikož ten vibruje na stejné úrovni, jako duše nebožtíka. Žije také ve strachu a omezení.
Často říkávám lidem, a znovu se opakuji, že strach neexistuje, je jen v naší hlavě, je to uměle vytvořený proces, emoce, kterou nám vštěpuje okolí a společnost a funguje jako morová epidemie.
Dlouho jsem ve svém duchovním vývojovém procesu pracovala na formách strachu. Bylo to těžké. Když jsem si myslela, že mám strach zvládnutý, obešel mě z druhé strany a nachystal mi další velké zkoušky. Strach je mistrem převleků a dokáže si velice úspěšně hrát na schovávanou.
Říkávala jsem si: „Čeho bychom se měli bát? Naší věčnosti? Snad sami sebe?“ Ano, sami sebe. Ve skutečnosti se bojíme svého niterního světa, ne toho vnějšího.
Za většinou strachů se skrývá strach ze smrti. Můžeme na sobě sebevíc pracovat, meditovat, rozvíjet se, kát se, odpouštět a milovat.
Jedno já říká: „Jsi nesmrtelný, tvá duše je věčná, půjdeš dál, když opustíš své tělo, nemáš se čeho bát.“
To druhé křičí: „Jsi si tím tak zcela jistý, jistý, že tomu tak opravdu je a bude?!“
Pochybnosti jsou lidské.
Naše hloubky jsou nekonečné, neohraničené a neomezené jako vesmír sám. Tvoříme sami za sebe a nikomu se nedějí věci stejně. Jsme individualitami tvořícími jedinečný celek.
Mnozí lidé si nejsou vědomi, že se viní, dospějí k tomuto poznání, teprve když si projdou kus cesty a opakují se jim jejich nezdary. Je snazší odpustit druhým, ale odpustit sám sobě bývá těžké. To je delší proces, mnohdy to nejde hned. A další otázka je: chceme to vůbec? Chceme si odpustit?
Pokud lidé pochopí souvislosti a hloubku svého konání, pochopí, že vina v podstatě neexistuje, protože vše ve vesmíru je dokonalé a chyby, kterých se dopouštíme, jsou jen naším výplodem strachu a omezení a hlavně našimi učiteli. To my sami si tvoříme svá vlastní omezení a tím si vytváříme negativní karmu. Neexistuje špatná a dobrá karma. Temno a světlo jdou ruku v ruce. Přijmeme-li temno, naše duše se prosvětlí.
Prožíváme-li vinu při opuštění těla, vibrujeme ji i dále v meziprostoru, tedy po své smrti, a také v dalším životě budeme prožívat pocity strachu a viny. Narodíme se pak např. rodičům, kteří nás kibicují za chyby, které děláme, vytvářejí nám omezení a zákazy a srážejí naše sebevědomí. A naše reakce je, že se stáhneme do sebe a ač vědomě či podvědomě je viníme za to, jak se k nám chovají, ale viníme také sami sebe, máme pocit že „Já za vše můžu.“ Takže jsme v kruhu a ten se stále točí a vlákna viny nás svazují čím dál více.
Přitom když pochopíme celkový karmický proces, uvědomíme si, že tam, kde je nám sebevědomí sráženo, je nám vlastně zvedáno. Když nás někdo staví na piedestal, tak nás musí zákonitě srazit. Učíme se rovnováze, i když nám to přijde mnohdy nespravedlivé.
Vina je hlavní indikátor naší karmy. Přitom ani karma jako taková neexistuje. Karma je technický termín pro shrnutí procesu příčin a následků. Žádný pán s hůlkou nad námi nestojí a nezapisuje naše negativní činy či myšlenky. To my sami si vrýváme do našeho energetického vibračního pole tyto procesy, které nás pak brzdí v našem vývoji.
Lidé, kteří se viní, si vytvářejí proces sebedestrukce. Mohou tíhnout k alkoholu, někdy k drogám, potkávají partnery, kteří je ničí po psychické i fyzické stránce, ti mohou být žárliví, majetničtí, nevěrní, dále narážejí na despotické zaměstnavatele nebo jimi opovrhují jejich děti. Také se mohou točit v kruhu a zajetí svého vlastního života, cítí se nenaplněni, nespokojeni a stále hledají nějaký smysl.
Vina v další řadě spouští rakovinotvorný proces, ke kterému se pojí lítost. Lítost nad sebou, lítost nad druhými. Pokud například litujete druhé, můžete zažít podobnou situaci, jakou zažívají oni, abyste pochopili jejich cestu k dokonalosti.
Kdo má zlost na někoho v okolí, bude se sám potýkat s agresí na svou osobu. Pokud je k tomuto agresivnímu člověku momentální život shovívavější v oblasti zdraví, pak se na stáří určitě dopídí k tomu muset postarat, pak určitě pochopí jak je těmto postiženým lidem, když se s láskou o ně někdo vůbec postará, pokud se třeba nemohou hýbat a je jim podána i ta voda.
A kde je příčina sebeobviňování? Z větší části někde v minulosti.
Příběh Moniky
Před pár lety jsem zoufale hledala odpověď na otázku, která mě neustále provázela. Po tragické smrti mého přítele, která přímo zasáhla mou blízkou rodinu i mě, jsem řešila proč právě já a má rodina. Také mě pronásledoval pocit viny, že kdybych něco udělala jinak, mohlo vše dopadnout dobře nebo alespoň lépe.
Tato touha po odpovědi byla den ze dne silnější a zavedla mě klikatými cestami na kurz regresní terapie. Nechtěla jsem být regresní terapeut, ale chtěla jsem vědět proč. Dnes vím, že takto to mělo být a jsem velmi ráda, že cesta, kterou jsem šla, byla obohacující a plná odpovědí na mé skryté otázky.
Součástí kurzu byly samozřejmě regresní terapie, které byly velmi emoční a zcela změnily můj pohled na dosavadní vnímání světa. Otevřely se dveře, o kterých jsem nevěděla, že existují.
Jeden z minulých životů mě zavedl do temné cely, kde mě provázel pocit, že jsem odsouzen (byla jsem muž) neprávem a vůbec jsem nechápal, proč mě tady zavřeli. Pocity samoty a zoufalství mě doprovázely po dobu mého uvěznění a umíral jsem hlady. V tomto vhledu do minulého života jsem se dozvěděla část odpovědi na otázku proč a zjistila, že při mnoha souvislostech byla smrt z rukou mého tragicky zemřelého přítele vlastně vysvobození (byl tam žalářníkem, který mě zabil a ukončil mé trápení).
Cesty a cestičky dál vedly a jedna z nich mě přivedla na přednášku Ester. Přednáška byla zajímavá a já měla pocit, že naše setkání s Ester není poslední. Nebylo.
Nějaký čas opět uplynul a nastalo období, kdy jsem cítila, že potřebuji dořešit pracovní vztahy, které mě ubíjí a nemají konce. Stále stejný scénář. Dobrá a naplňující práce a nesnesitelná nadřízená vždy v podobě ženy. Celé roky. Nestačilo změnit práci. Prostě tam pořád byla nějaká nadřízená, kterou jsem nedokázala přijmout, a došlo to tak daleko, že jsem si řekla „už to ustojím, už neuteču“. Netrvalo dlouho a tento tlak na sebe vyvolal zdravotní problémy. A s nemocí přišel i konec této práce. Po nemoci jsem si řekla „už si dám pozor“. A jak jinak, přišla zkouška. Intuice napovídala, já ovšem nechtěla poslouchat. Opět práce, která mě naplňovala, prostředí nemělo chybu, ale ouha, šéfka hotový tyran.
„Tak a dost“. To byla má slova. Svěřila jsem se Ester a ta viděla řešení v regresní terapii. Šla jsem do toho. Nastal čas to opravdu řešit.
Při sezení jsem se neočekávaně dostala do minulého života mě už známého (do temné cely, kde můj život ukončil žalářník). Tak mě Ester vedla zpět, abychom přišly na to, proč jsem byla odsouzená.
Byla jsem muž s rodinou a krásnou dcerkou (v tomto životě je tato dcera má sestra). Jednoho letního dne jsme si hráli na louce, smáli se a dováděli. Najednou mi ale touha zatemnila rozum, spatřil jsem ve své dceři svou ženu a neubránil se. Nestalo se nejhorší (ovšem musím dodat, že dnes už si nejsem jistá, jestli mé podvědomí opět neudělalo cenzuru), ale můj pocit, že se to někdo dozví, že budu zostuzen, mě dovedl k tomu, že jsem svou milovanou dcerku shodil ze skály a zabil. Doma jsem tvrdil, že spadla sama. Neskutečný pocit viny. Vina tak hluboká, že to mé svědomí nakonec neuneslo a nakonec jsem prozradil své ženě (v současném životě mé matce) co se tehdy stalo. „ Nikdy ti to neodpustím“, zněla její slova. Pak temná cela a pokračování, které už je známé.
Pocit viny a sebeobviňování způsobily, že jsem v současném životě neustále potkávala tyrany. V podvědomí byl spuštěn program „Jen ať mě trápí, zasloužím si to“. Tato kletba se prolínala i několika dalšími minulými životy.
Díky Ester jsem si uvědomila, že hlavní příčinou mých problémů je hluboká vina a neodpuštění sobě i jiným. Tímto Ester děkuji za otevření dalších vrátek poznání a pochopení souvislostí. Regrese je skutečně o poznávání souvislostí.
Ukázka z knihy Vesmírná sinusoida – Okno do mé duše, autor Ester Davidová
v případě zájmu lze knihu objednat na tomto odkaze
http://knihy.hledajici.cz/detail.php?id=14322&action=kniha
Zdroj: e-mail + dohledáno na http://esterdavidova.com/
