„Už padesát let beru na manžela ohledy a vždycky mu dávám vrchní díl housky. Dnes bych si tu pochoutku chtěla vychutnat já.“ Rozřízla housku, vrchní díl namazala sobě a spodní podala manželovi. Ten však byl oproti očekávání velmi potěšen, políbil jí ruku a řekl: „Miláčku, udělala jsi mi velikou radost. Padesát let jsem nejedl spodní díl housky, který mám nejraději. Vždycky jsem si myslel, že bych Ti ho měl nechat, když Ti tak chutná.“
Ne vždy je dobré potlačovati vlastní potřeby a přání do pozadí. Tato zdvořilost ( domníváme se, že druhému něco chutná – např. to stejné jako nám, tak mu to přenecháme ) nevede pouze k nedorozuměním, ale mnohdy i jednostrannému rozdělení úloh, což bývá časem pociťováno jako zátěž a nesvoboda.
