tak sem ho našla a posílám bez úprav tak, jak to tehdy bylo
hezký den
Terka
30.8.2011
od uživatele Tereza Trtíková dne 8. srpen 2010 v 16:39
.. díky Facebooku se s vámi přátelé dělím o vše, co mě zajímá, co se mi líbí nebo co prožívám ..
.. tímto bych se chtěla s vámi podělit o můj osobní (né však jediný) příběh .. .. v nemocnici ve Vispu (SUI) dne: 13.10.2003 a Brno 2005
Tak a už jsme zase dole…znáte to, jednou jste nahoře a jednou dole. Opravdu by mě zajímalo, jak to vypadá „tam“ nahoře, protože se mi zdá, že stále jen a jen padám na úplné dno. Určitě si říkáte, že přeháním!? Ovšem ten, který mě zná, nepochybuje. Nebudu rozebírat celou historii mých nesčetných úrazů, protože to by bylo na dlouhý lokty. Snad někdy příště pokud to bude někoho zajímat, napíšu „Nekonečné pády Terezy Trtíkové“ … ha ha ha.
Ale přistupme k věci. Co se zase děje?
Je 11. říjen, krásný to podzimní den plný slunce. Po několika denní pause způsobené silným větrem a přívalem konečně nového sněhu, jsme vyrazili trénovat na Švýcarský ledovec Saas Fee. Podmínky jsou naprosto dokonalé, tzv. „azůro“, krásně upravené tratě s novým křupavým sněhem a štiplavě studený vítr, posel to nastupující zimy.
Už ráno jsem vstala jak praštěná paličkou. Stále jsem honila čas, roztržitá a nesoustředěná jak malá holka co je první den na lyžích a neví, co si má vzít sebou a kde ty všechny věci vlastně má. No prostě katastrofa. Je to takový „můj“ den. Jsem nervózní, ani nevím proč, nic nestíhám, ani nevím proč a všechno mě vadí a rozčiluje, ani nevím vlastně proč. Zdá se to docela absurdní, ale řeknu Vám, že to není sranda, když mě tyto stavy popadnou. Nejlepší záchranou pro okolí je útěk a nechat mě vychladnout. Ale nevadí, protože dnes je krásný den, jsem ve formě a až na to, že mě všichni hrozně ser…, je všechno v naprostém pořádku.
Dnes je na programu obří slalom. Jezdím se Slováky na pistě 57. Jedu na vleku a zpívám si ty songy od Lucie Bílé, Hvězdy jako hvězdy, pokukuju jak je trať postavena a už se těším, jak to posviští. Plna dobré nálady a radosti se vydávám k poslední volné jízdě před prohlídkou tréninkové trati.
Valím jak o závod, když v tom mě osloví nepříjemný pocit z pravoboku. Registruji, že vedle mě jede nějaká špaňělka a švihá sebou na slalomkách jak utržená ze řetězu. To je sice moc pěkný, ale jede kurňa nějak blízko, zdá se mi. Ano jede blízko a navíc se nebezpečně přibližuje. Dobrá uhýbám více vlevo k okraji sjezdovky. Přejíždím menší terénní zlom a ejhle, za ním postává celá skupinka lyžníků. V hlavě začíná pěkná honička kam vyhnout, ale vzhledem k urputné jízdě španělky nezbývá, než se vejít mezi skupinu a konec sjezdovky, za kterým jsou jen ledovcové pukliny a kdo ví, co ještě. Super , to stihnu a pak zastavím, řekla jsem si..
Znáte to, někdy si myslíte, že Vám je všechno úplně jasný a dopadne to přesně naopak. Bylo to, jak když střihne … projíždím kolem té skupiny docela rychle … stačím jenom zařvat a prásk … rána jako z děla … let í í í í m … druhá rána, jako z druhého děla a pak se rovnou pověsím na šňůru jak kolíček na prádlo. Celá havárka proběhla hrozně rychle, ale následné bolesti a čekání na vrtulník, byly věčností. Stalo se to, že pod skupinou kanadského družstva, jak jsem se následně dozvěděla, prováděla kanadská kolegyně speciální cvičení na lyžích. V zápalu soustředění se na daný úkol nevnímala okolí a svůj zřejmě „povedený“ oblouk provedla až do úplného uzavření. Tím jednoduše došlo k čelnímu nárazu semnou, protože já jela z vrchu jako vítr a ona se vynořila z pod skupiny úplně nečekaně, přímo proti mně. Celá jsem se sevřela a nemohla se ani pohnout, jenom jsem stačila zakřičet, ale bylo již pozdě. Naše oči se setkaly … čelní náraz, to je ta první rána. Druhou ránu způsobil dopad na železnou tyč, které vyznačují konec sjezdovky a drží fosforeskující provazy, jež je spojují. A tento provázek byl mojí konečnou stanicí v tomto leteckém dnu.
Ano, máte pravdu, ječela jsem jako siréna, řvala jako tur a chcete-li, křičela o sto šest. Chopila se mě bezmoc bolesti a zmatku. S pády, ale i s pocity hořkosti, jež je doprovázejí, mám mnoho zkušeností a věřte, že opravdu ne dobrovolně. Kdo by se taky neustále chtěl „válet“ v nemocnici, když může sbírat vavříny na sjezdovkách a neustále se zdokonalovat a přibližovat se lyžařské genialitě?
Teď se budu snažit popsat mé vnitřní pocity, kterými jsem byla zaplavena jak mořskou vlnou při bouři.
Visím na šňůře jak pytel brambor a taky se tak cítím. Skroucená v krkolomné pozici bezvládně úpím, začínám vnímat, kde jsem, proč jsem, jak jsem, ale hlavně že nejsem v pořádku, a co všechno mě bolí. Mezi tím ke mně přispěchala mezinárodní pomoc. Německý trenér, kanadská závodnice, posléze členové záchranné služby (švýcarské, jsme totiž ve Švýcarsku), a nakonec také můj „anděl strážný“? Pravým jménem Leo Pavlík, si mě vzal pod svá ochranná křídla a od letošní sezóny se spolu snažíme ze mě udělat v dohledné době „mistra světa amoleta!, a kdyby jenom to…!? Vždyť jsem přeci tak talentovaná, mladá, nadějná a perspektivní, že? :o)
Plány se ale trochu opět zkomplikovaly, a proto, jak říká velký mág Leo, budeme muset s těmi vítěznými tituly počkat o nějaký ten měsíc déle, než jsme předpokládali … ha…ha…ha. Jak vidíte je s ním docela sranda.
Vraťme se ale k nepříjemným pocitům utrpení, které musí každý podstoupit, než Vás z nich vysvobodí nějaké to analgetikum či sedativum od první záchranné pomoci. Oni totiž, aby nemuseli poslouchat ten Váš neúprosný a nezastavitelný křik, nacpou všemi těmi oblbováky a v domnění, že nic necítíte s Vámi hážou jako s kusem masa. Já jsem měla opravdu velké bolesti a v daném, čerstvém okamžiku jsem myslela, že mám nejmíň vykloubené rameno, bodání v zádech mě připomínalo nedávno zlomená žebra a neskonalé křeče v pravé kyčli mě doháněly k obavám o jejím zlomení. Nikdo semnou nesměl ani pohnout, i když chtěli. To jsem jim v zápalu vzlykání dokázala zamumlat. Čekání na vrtulník bylo jako mor. Sedím na zemi, jsem v jedné velké křeči bolesti. Kolem mě je plno lidí, nikoho neznám až na Lea. Všichni pořád něco chtějí, na něco se ptají, ale já nevnímám a nereaguju. Studený vítr sílí a já promrzám od zadnice skrz na skrz. Nemůžou ale pode mě nic dát, neboť odmítám jakýkoliv pohyb, a tak mrznu dál. Dostávám zimnici, třesu se jak osika a křeč v třesu vypadá jako záchvat epilepsie. Už asi vím, jak se chudáci musí cítit.
Snažím se pravidelně dýchat a s výdechem uvolnit, ale nejde to. Konečně, v dálce slyším helikoptéru a s tím i pocit vysvobození. Netrval ovšem moc dlouho, protože než přistála, než se zastavila, než z ní někdo vystoupil atd., to byla věčnost. Ani tato věčnost nebyla pro zachránce nikterak dlouhá, a než mě dali infuzi, napíchali do mě ty dryáky proti bolesti, a než to stejný proběhlo u druhé nešťastnice, myslela jsem, že tam nadobro zmrznu mezi všemi těmi lidmi. Zdálo se to až neuvěřitelné, jak dlouho nás tam nechali užívat si zranění. V té chvíli byla pro nás každá minuta nekonečnou dobou bolesti a oni měli na všechno čas a klid.
Injekce pomalu začínají působit a já upadám do stavu „o mě, beze mě“. V hlavě se mi všechno začíná motat, přestávám cítit a všechny ty neznámé tváře okolo se mi vzdalují, rozmazávají a pohyby zpomalují. Připadá mě, že jsem mimo dění…
Celý krásný a vyhlídkový let „by helicopter“ není v mém záznamovém centru … jo drogy … to je věc … které se velice obávám, protože nesnáším ten pocit bezmoci, kdy o sobě nevím. Ale tentokráte jsem vyřvala o dávku navíc a mohla tak letět v myšlenkách někam do slunného ráje věčné blaženosti. Probouzím se až na lehátku v nemocnici ve Vispu, kde tak trochu v opilecké náladě žertuju s lékaři a snažím se vysoukat z lyžáků a těch děsně elastických kombinézních nesmyslů, co lyžníci závoďáci nosí, aby byli co nejvíce aerodynamický. Nejde mi to. Tělo jako by ani nebylo moje … je snad moje dušinka někde v neznámu? Jako by vše pozoruji z povzdálí, nic nechápu, nic necítím … je mi fajn, než !
Tak a nastává „když už, tak pořádně a dodna“… účinek léků končí svoji úlohu a vše začínám prožívat v naprosté … hnusné realitě a nepřekonatelné marnosti vše změnit.
Ležím nahá uprostřed bílé místnosti, prázdné, na bílém lehátku, na kterém jsem ponořena zcela do svého smutku, beznaděje a samoty. Jak je všechno relativní a pomíjivé. Jak každou vteřinou můžeš změnit celý život, svoje hodnoty, představy, lásky. Přemýšlím nad smyslem toho všeho, respektive nesmyslem, který mně roztáčí celou hlavu na všechny strany, všechny krásné i méně krásné prožitky se mi mísí v jeden velký chaos kolotoče. Nejde zastavit. Ani můj obličej mi nepatří, je netečný čehokoli, je z kamene, není v něm náznak života, jen po něm stékají proudy hořko-trpké bolesti, kterou moje duše volá o pomoc. Prosím už ne, prosím už ne !
Čekám na CT a rentgeny. Neustále mě chtějí rovnat a natahovat končetiny, aby mohli udělat dobré snímky. Kdy sakra pochopí, že to nejde?! Mám dojem, že umřu. Upadám v myšlenkách hluboko na dno studny bezedné, studené, vlhké a prázdné. Jsem chladná, prázdná a cítím, jak slábne živoucí plamének někde tam uvnitř, slábne, až nevidím ani jiskřičku ze které by se mohl opět někdy rozhořet. Má duše umřela. Je mi všechno jedno. Nic ve mně necítím. I emoce a lítost ze strachu utekly. Ztrácí se mi význam některých slov. I zloba mě opustila, není komu nadávat, není komu vyčítat, není komu dát vinu. Zůstává jenom ta nekonečně znějící otázka PROČ? Adresát neznámý.
Konec ale toho všeho ponurého. Probouzím se druhý den brzy ráno. Všichni ještě spí a východ slunce zbarvuje krásné scenérie hor, větrů a pocitů při pohledu z okna. Jsem klidná.
Jsem nečekaně klidná i potom co mně sdělili diagnózu „četné pohmožděniny a zlomená pánev“. Tato slova ve mně pohřbila veškerou naději na můj sen … lyžovat a vyhrávat. Přesto mě stále zaráží, jak jsem klidná a naplněná nepopsatelným nádherným pocitem. Ptáte se asi, co se stalo, kde se vzal? Nechápu, ale vím naprosto přesně, že po první nárazu jsem odlétla někam do jiného světa. Vše se zastavilo a čas přestal existovat. Věčnost. Zářící světlo, ve kterém jsem všechno a nic zároveň, jsem všichni a přitom nikdo. Jsem láska. Cítím úsměv, radost a vykoupení. Pocit jistoty. Myšlenky poletují jako andělé v pohádkách. Vše je správné. Vše je jak má být. Všechno má nějaký význam, který tě obdaří poznáním, když budeš ochotna naslouchat. Jakoby mně to někdo našeptával všeobjímajícím hlasem pochopení.
Ano, jsem klidná. A najednou se přede mnou objeví mé vlastní Já. Vidím obraz sama sebe, jak držím křišťálový glóbus vítěze světového poháru, jsem šťastná, spokojená a slavím úspěch. Co to má sakra znamenat? Snad blouzním. Nevěřím, ale zároveň do mě vstoupil neskutečný klid. Strach, co je to strach? Snažím se o vysvětlení, ale i rozum je v koncích. Nemá šanci. Náhle se obraz mění … čekám co se bude dít. Opět nechápu a jak opařená hledám význam, co se mi to snaží někdo, nebo něco ukázat. Připadám si jak školák který nechápe látku, jak ten co neumí číst mezi řádky vlastního života a tápe v sobě samém. Ano teď jsem pod stupni vítězů a brečím dojetím z úspěchu někoho jiného. Kdo je to? Proč mě to tak bere? Nerozumím … O co tu ksakru jde? Znamená to snad, že vše má svůj čas? Že nic není nemožné? Že je potřeba jen něco změnit, pochopit? Že si potřebuju párkrát rozbít hubu, abych byla lepší člověk? Ježišmarja …
A v tom vše skončilo … přišel druhý náraz … a ten mě opět vrátil na Zem do bolesti plné otázek. Ležím v nemocničním pokoji, slyším ticho a přemýšlím o tom co se přihodilo. V hlavě mi zní jenom jedna z otázek … a to … proč jsem se nezabila, proč jsem zde … když duše má odnesla daleko i mé sny a nevím, kdy se vrátí … zda-li vůbec … někdy!?
Uběhl nějaký ten týden a cítím, jak se vytrácí síla a naděje zase lyžovat. Jen mlžný opar v nedohlednu představ. Noha nereaguje na žádný impuls. Nejde zvednout, nejde s ní hýbat. Uběhl zase nějaký ten týden … učím se chodit … nejde mi to. Pláču a pláču … jen sedím, koukám do prázdna a pláču. Slzy stékají po tváři celé dny. Utápím se v lítosti. Nesnáším sebelítost … fakt nesnáším! To mě může dožrat. Bloudím. Bloudím a plácám se v moři zmatků. Není žádné ze stébel, kterého se alespoň na chvilku chopit abych neutonula docela. Cítím se sama, osamocena, hledám své místo, kam patřím. Co dělám špatně, že se mi nic nedaří? Chci něco, co nemůžu mít? Jdu po nesprávné cestě? Ale co by to bylo za cestu, která by neměla překážek? Nebylo by legend ani hrdinů. Budu tedy hrdinou když půjdu dál za svým snem nebo ubožákem, který dělá něco, na co nemá a skončí v márnici? Chci tedy vidět, slyšet, cítit a všechno to co mi ukáže cestu … cestu radosti, lásky, lidskosti a naplnění. Konečně už! Snad si to zasloužím. Nechť přijde.
Vše co mi zůstane po celý život v paměti pocitů, je „ta“, snad vteřina, plná neznáma i naděje. Snad mi bylo dáno tímto nahlédnutím do jiných rozměrů bytí, abych nezahořkla, nevzdala radost, nadšení a víru, nezapomněla jak krásné je žít a že život je o tom plnit si své sny, které přicházejí „bůh ví“ odkud. Protože když ve mně všechno „umřelo“, chtěla jsem se tam vrátit. Do ráje. Bylo mně tam tak nádherně! Žádné ze slov, jež znám neumí vyjádřit ten pocit, tu dokonalost spokojenosti v sobě samé. Snad jen hudba v sobě má což mystického, jen v hudbě se dokážu vrátit k podstatě všeho. Je to spojení těla, mysli, duše i ducha v jedno, … v „to“, o čem to asi všechno je. Vznikne nekonečná harmonie a láska, ta síla nemajíc hranic ani pojmenování. Při poslechu některých skladeb cítím, jak mě zaplavuje příval teplé energie, jak otevírá uzavřené šuplíčky všech nádher v člověku, bourá hranice a odstraňuje všechny zábrany objevit přirozenost. Roztávám … vstupuje do mě víra, síla, odhodlání, radost a láska. Úžasné … najednou vím, že opravdu nic není nemožné, že vše co potřebujeme vědět k životu je v nás samých. Snad tohle umí i kniha. Ano kniha má stále stejný text a přitom každý čte a cítí něco jiného, vidí jiné příběhy a otevírá v sobě ty světy a vesmíry, které dávají do pohybu celý koloběh života.
To je asi vše. Zde končím. Snad to jednou všechno pochopím. A snad jsem to i měla napsat. I když to nikdy, nikdo nebude číst, nevadí, kdo by taky chtěl. Hlavní je, že jsem to nezavřela někde v sobě. Vždyť ne všechny řádky a slova, které z nás vzejdou, patří jiným … ba možná právě naopak … vše co říkáme, říkáme vlastně sobě, protože už asi není nikdo, koho bychom poslouchali a opravdu chtěli slyšet. Tak ten „nahoře“ vymyslel tuhle „lest“ na naše zabedněný egoistický makovice.
Ale vlastně … z jednoho pohledu „lest“, ale z druhého „šance a naděje“ vše změnit.
Zajímavý..
