Jak už to tak bývá, věci přicházejí tehdy, kdy přijít mají. Stejné to bylo se slovy Brene Brownové o zranitelnosti a o síle, která v ní spočívá. Zranitelnost je totiž moje velké téma. Každý, kdo chodí s kůží na trh, kdo vystavuje kritice svoje názory, kdo otevírá srdce a riskuje nepochopení a odmítnutí, to zná. Strach. Nepříjemné pocity. Obavy z vlastní zranitelnosti.
Nevím, jak jsou na tom ostatní spisovatelé a publicisti. Třeba se mezi nimi najdou suverénní typy, které předhazují písmena, slova a věty krvežíznivému davu bez zachvění jediného mimického svalu.
Já se obvykle klepu celá. Uvnitř. Vždycky mám ten zvláštní svíravý pocit, vždycky se mi žaludek stáčí do preclíku. Někdy víc, někdy méně. Nabízet se ostatním je jako stát nahý uprostřed náměstí. Je v tom nepopiratelné kouzlo adrenalinového zážitku. Ale stejně se necítíte úplně jistě, když vám studený průvan olizuje odhalený zadek.
Všichni chceme být přijímaní těmi druhými. Všichni si přejeme být pochopení. Avšak dát o sobě vědět je pokaždé spojené s rizikem nepřijetí a nepochopení.
Pamatuji si, jak mě zamrzela první kritika na moji knihu. Jak mi chyběla možnost se obhájit, vysvětlit, bránit se… (pak přišly další knihy a další kritiky – a další možnost natrénovat si reakce na ně).
Prvním instinktem bylo se stáhnout. Zavřít se.
Jenže z uzavřené mysli nedostanete ven žádnou myšlenku, kterou byste chtěli sdělit. A i kdybyste ji násilím vypáčili, nebudete mít odvahu ji poslat dál.
Z toho vzniká dilema – jak zůstat otevřená a autentická, a zároveň nebýt zraňovaná?
Poměrně dlouhou dobu jsem v řešení tohoto problému kráčela slepou uličkou, když jsem se domnívala, že se lze proti zranění obrnit, že lze zůstat necitelnou.
Jenže to nefungovalo. To, co z této taktiky vzešlo, že spíše podobalo topornosti a ztuhlosti než síle.
Chvíli jsem se motala v kruhu a připadala jsem si jako legrační pejsek, co honí vlastní ocas. Oč jsem byla urputnější, o to se věci víc komplikovaly.
Jednoho dne jsem podlehla únavě a přiznala jsem to. Sobě i druhým. Ano, jsem zranitelná. Mám strach…
A najednou přišla úleva. Nikdo mě kvůli tomuto přiznání nepřestal mít rád, nikdo si mě nevymazal z kontaktů… a dokonce se mi ani nikdo nesmál. Svět se nerozpadnul na mikročástečky, ale točil se dál. Čekala jsem drama a místo toho… klid. Smíření. Pokojné spočinutí ve vlastní nedokonalosti. Bez úsilí a bez křeče.
Poslechla jsem si přednášku o Síle zranitelnosti a připadala jsem si, jako by se mi dostalo jednoho vřelého virtuálního objetí. Další úleva. Klidně (si) můžu přiznat, že mě zraňuje, když kritika na moje články proběhne za mými zády, a ne otevřeně a upřímně, viditelně a tak, abych měla prostor k vyjádření.
Po včerejším dni jsem si v rámci extrémní léčby rýmy zalezla do horké vany a popíjela jsem v ní horký čaj s medem. Ve vaně mám obvykle ty nejlepší nápady (zřejmě proto, že se ve vodním živlu necítím zranitelná) a uměle vyvolaná horečka ještě pod kotlíkem kreativity přitopila.
A mně napadlo, jak je touha po dokonalosti, ať už v podobě dokonalých masturbačních zážitků či dokonalých těl (či dokonalých těl prožívajících dokonalé masturbační zážitky) scestná. Došlo mi totiž, že moje vlastní tělo, ke kterému mám veskrze pozitivní a láskyplný vztah, je složené ze samých nedokonalostí.
No vážně! Není na mě ani jediná dokonalá část. A přesto celek vnímám jako hodnotný a hodný lásky.
Možná to je to, o čem mluví Brene Brownová – pocit dostatečnosti. Pocit, že ve zranitelnosti spočívá ohromná síla.
Můžu světu předhazovat svoje nedokonalé myšlenky, svoje nedokonalé, ale pravdivé pocity… a ani odezva nebude nikdy dokonalá. A v tom je kouzlo života. Že občas bolí. Že sem tam zatne drápy do otevřené rány. Že nám dává výzvy.
Je na nás, zda tyto výzvy přijmeme. Zda se obnažíme ve své zranitelnosti a uděláme první krok, učiníme první impuls k objetí, vystavíme svá srdce světu a řekneme: „tady jsem“.
AKTIVNÍ ODKAZ NA STRÁNKY – klikni Vystavil Gaurí
Zdroj: e-mail
