Událost znázorňuje všeobecnou povahu lidské situace mezi lidmi – bratry, která vede až k bratrovraždě. Kainovi je odmítnuta jeho oběť a Ábel představuje spravedlivého. Bratrovraždu můžeme vysvětlit více způsoby. Ábel je první mučedník vůbec. Vychází z konfliktu mezi mladistvými, která může odpovídat kultuře zemědělců se starším nomádským způsobem života. Může být také konfliktem mezi vegetariánem a člověkem, který chce obětovat zvířata. Po smrti Ábela měli Adam a Eva ještě dalšího syna Šeta.
Abijám – pocházel z rodu Davidova, byl synem krále Rechabeáma a Abšalómovy dcery Maaky. Záznamy o matce se ale různí – snad se její jméno vyslovovalo Michaia a byla Abšalómovou vnučkou, dcerou Uríela z Gibeje. Abijáš vládl pouze 3 roky. Vedl válku s Izraelským králem Jarobeámem I., jeho početnější armádu porazil a zvětšil své území o několik měst. Navzdory svému jménu pokračoval ve špatné náboženské politice svého otce a pisateli Bible je za to kárán: „…jeho srdce nebylo cele při Hospodinu…“ (1. Královská 15,3). Starozákonní postava, druhý král Judského království, vládl 913 – 911 př. Kr. (1. Kniha Královská 15, 1-8).
Abrahám – (původně Abram) je praotcem Izraele. Jeho příběh je popsán v Bibli, Gn 11-25. Abrahám je líčen jako vzor člověka, který spoléhá na Boží zaslíbení. Od příběhu Abraháma se odvozuje vyvolení Izraele a jeho domácí právo na Kanaán. Všechna tři hlavní monoteistická náboženství, judaismus, křesťanství a islám, se hlásí k Abrahámovi, Arabové i Židé se považují za jeho potomky. Abrahám je prvním biblickým patriarchou (po něm následují Izák a Jákob) a praotec izraelského národa. Je vzorem Božího muže, který se poslušně podřídil Božímu povolání.
Narodil se v mezopotámském městě Ur cca 2000 let př. n. l. Byl nejstarší ze tří synů Táre (jeho bratry byli Náchor a Háran). Abram a jeho o deset let mladší žena Sarai měli společného otce. Po smrti bratra Hárana odešel se svým otcem a Háranovým synem Lotem do Cháran.
Když bylo Abramovi 75 let, vyzval ho Bůh, aby opustil svého otce a odešel do země Kanaán, kterou se rozhodl dát jeho potomkům. Abram uposlechl a společně se svým synovcem Lotem vstoupil do země, kterou obývaly národy vzešlé z Kanaána, syna Cháma, syna Noema. Posléze se Abram oddělil od Lota a usídlil se v Hebronu. Bůh byl po celou dobu s Abramem, dopomohl mu k velkému bohatství a učinil ho význačnou osobností té doby.
Manželství se Sarai však bylo stále bezdětné. Na radu své manželky zplodil Abram ve svých 86 letech svého prvního syna Izmaela, jehož matkou byla služka Sarai jménem Hagar. V době, kdy Abramovi bylo 99 let, Bůh potvrdil platnost své smlouvy a zavázal se rozmnožit Abramovo potomstvo, které vzejde ze Sarai. Na znamení platnosti změnil jejich jména na Abrahám (otec mnohých národů) a Sára. V 90 letech se Sáře narodil syn Izák, ze kterého vzešel izraelský národ, který posléze dědičně obdržel zaslíbenou zemi Kanaán.
Známý je především příběh obětování Izáka. Izák byl Abrahámův jediný syn, který se narodil jeho manželce Sáře, když bylo Abrahamovi sto let. Bůh mu poručil, aby ho obětoval, a Abrahám, zcela v důvěře v Boha, šel oběť vykonat. Když už se chystal syna zabít, Bůh jej zadržel a poslal mu k obětování namísto syna berana.
Po smrti Sáry (127 let) pojal Abraham za manželku Ceturu, která mu porodila ještě dalších šest synů. Abrahám zemřel ve 175 letech v Hebronu, kde byl pochován v rodinné hrobce vedle své první ženy Sáry. Starozákonní postava, první biblický patriarcha.
Adam – hebrejské slovo, které má dvojí význam: „člověk“ a „muž“, ale též „ze země vzatý“. Představa „prvního“ člověka z hlíny, oživeného dechem Božím, se vyskytovala už v předkřesťanských mytologiích v Mezopotámii. Adam, stvořený podle Genesis jako obraz Boží, žil jako první člověk v „zahradě Eden“.
Křesťanský výklad pojmu jako smrtelný, muž, praotec, vychovatel lidstva, ztělesnění čisté ideje člověka a praotec Ježíše se používal téměř ve všech interpretacích Starého i Nového zákona, ať už z hlediska dějin spásy nebo z přístupů k nauce o dědičném hříchu. V této souvislosti představuje osoba Adama s jeho manželkou Evou počátek dějin lidstva. Starozákonní postava.
Achab patřil k nejvýznamnějším králům Severního Izraele. Byl druhým králem z Omríovy dynastie. Jeho manželkou byla fénická princezna Jezábel, která v Izraeli podporovala kult Baala.Starozákonní postava, král severního Izraele, vládl 874 – 852 př. Kr. 1 Kr 22, 01-40.
Achazjáš nazývaný též Joachaz, pocházel z rodu Davidova, byl synem krále Jórama a Atalji, dcery izraelského krále Achaba. Jako jediný z bratří přežil drancování Jeruzaléma Araby, ke kterému došlo za vlády jeho otce a na jeruzalémský trůn usedl ve svých 22 letech. Pod vlivem královny matky se zúčastnil tažení svého strýce, severoizraelského krále Jórama proti aramejskému Chazaelovi do Rámotu v Gileádu. Tam byl Jóram raněn, stáhl se do Jizreelu, kde byl ale i s Achazjášem zabit izraelským vojevůdcem Jehúem. Při tomto převratu byla část judské královské rodiny vyvražděna a dílo zkázy dokonala Achazjášova matka Atalja, když se rozhodla vyhubit královské potomstvo a sama se ujmout trůnu. Bible Achazjášovu krátkou vládu popisuje slovy: „…jeho matka mu radila k svévolnostem. Dopouštěl se toho, co je zlé v Hospodinových očích…“. Starozákonní postava, šestý král Judského království, vládl 842 př. n. l. 1 Kr 22, 52-54.
Achijáš Šíloský je jedním ze starozákonních proroků. Řadí se mezi nepíšící proroky. Zmiňuje se o něm 1. kniha královská 11,29-39 a 14,1-18. Achijáš působil za života krále Šalomouna a izraelského krále Jarobeáma I., tedy v druhé polovině 10. století př. Kr.
Achijáš měl co do činění s prvním izraelským králem Jarobeámem I. Nejprve mu ještě za života krále Šalomouna prorokoval, že se stane králem nad deseti z izraelských kmenů, které Bůh odebere Davidovu rodu a dá jemu. Když se pak tak stalo, Jarobeám začal být Bohu nevěrný a uctíval modly. Později, když Jarobeámovi onemocněl syn a on k prorokovi poslal svou ženu, aby se Achijáše vyptala na to, co se se synem stane, promluvil Bůh skrze proroka Achijáše a odsoudil Jarobeámovo jednání. Nakonec odsoudil Jarobeáma i celý jeho rod a dodal, že nemocný syn zemře, že však bude nejšťastnější z celé rodiny, neboť jen on se dostane do hrobu.Starozákonní postava, prorok.
Ámos je jeden z malých proroků Starého zákona, řazený mezi Jóela a Abdijáše. Jediné informace, které se o něm dochovaly, jsou ty, které se nacházejí ve stejnojmenné knize Ámos. Ámos bývá pokládán za prvního z tzv. „píšících proroků“. V časovém spektru se řadí mezi tzv. předexilní proroky. Podle zmíněné biblické knihy pocházel Ámos z jižního království, tj. z Judska, ale působil na severu, v Izraeli. Působil za vlády judského krále Uzijáše a v době, kdy v Izraeli vládl Jeroboám II., tj. v polovině 8. stol. př. Kr. Kniha také říká, že byl z „tekójských drobopravců“, avšak termín „drobopravec“ je nejasný. Dále o něm tvrdí, že se „zabýval dobytkem“ (pastýř? majitel stád?) a sykomorami. Jeho sociální postavení též není vyjasněno. Ámos žil v době posledního většího vzmachu severního království. Ve svém kázání se soustřeďuje především proti sociálnímu útisku, vykořisťování a proti opouštění víry a kultu jediného Boha Izraele. Vyzývá Izrael k prosazování práva a spravedlnosti a k očistě kultu. Starozákonní postava, prorok.
Árón – pocházel z kmene Levi, byl bratrem Mojžíše, jeho otec se jmenoval Amram, matka Jochebed a sestra Miriam. Starozákonní postava, prorok, první židovský velekněz bratr Mojžíše.
Ása byl třetím králem Judského království. Vládl asi v letech 911–870 př. Kr. Pocházel z rodu Davidova, byl synem a nástupcem krále Abijáše. Byl horlivým náboženským reformátorem – odstraňoval ze země pohanské modly a kultickou prostituci (sodomářství) a obnovil bohoslužbu Hospodinu. Dokonce zbavil královnu matku (svou babičku Maaku) jejího oficiálního postavení, protože podporovala kult Ašéry. Kolem roku 897 napadl Judsko s velikým etiopským a libyjským vojskem núbijec Zerach a byl Ásou v bitvě u Maréši na hlavu poražen. (Je možné, že šlo o velitele egyptské armády faraona Osorkona I., který chtěl navázat na úspěchy svého otce Šíšaka.) Ohrožován králem severních izraelských kmenů Baešou, uzavřel vojenské spojenectví s damašským Ben-hadadem I. a rozšířil své území dále na sever (města Mispa a Geba). Vládl Judskému království 41 let. Za vlády Ásy působili v Judsku proroci Azarjáš a Chananí.Starozákonní postava, třetí král Judského království, vládl 911–870 př. Kr. 1 Kr 15, 924.
Baeša, krále a zakladatel 2. dynastie Severního Izraele. Spáchal atentát na svého předchůdce Nádaba a následně vyvraždil jeho příbuzenstvo. Vedl soustavné války s judským králem Ásou. Za vlády Baeši působil prorok Jehú.
Starozákonní postava, třetí král izraelský, vládl 910 – 887 pr. Kr. 1 Kr 16, 1 – 7.
Bartoloměj byl jedním z dvanácti Ježíšových apoštolů. V seznamech dvanácti apoštolů bývá Bartoloměj vždy jmenován před Matoušem, přičemž jméno toho, který jej předchází, se mění a bývá jím buď Filip (srov. Mt 10,3; Mk 3,18; Lk 6,14), anebo Tomáš (srov. Sk 1,13). Jméno Bartoloměj je určitě rodové, protože jeho podoba výslovně odkazuje na jméno otce. Jde totiž o jméno s kořenem pravděpodobně aramejským, bar Talmay (bar Tolomaj), což znamená syn Talmajův. Jeho otec Tolomaj byl ze vznešeného rodu. Bartoloměj tedy vyrůstal v kultivovaném prostředí a získal zde vzdělání. Možné je i podle jména Talmai, které souvisí s hebrejským slovem telem, což znamená „brázda“, říci, že jeho otec byl oráčem. Jméno Bartoloměj bývá tradičně ztotožňováno se jménem Nathanael, což znamená „Bůh dal“. Toto ztotožnění obou postav je pravděpodobně motivováno skutečností, že Nathanael ve scéně o povolání, podle Janova evangelia, stojí vedle Filipa, to znamená na místě, které v seznamech apoštolů v ostatních evangeliích patří právě Bartolomějovi. Církev římskokatolická až ve 12. století uznala, že se jedná o jednu osobu.
Jeho vlastní jméno tedy bylo Nathanael a pocházel z Kány, galilejského města severně od Nazaretu. A je tedy možné, že byl svědkem velkého znamení, které v Káni Galilejské Ježíš vykonal. (srov. J 2,1-11) Pravděpodobně byl blízkým přítelem apoštola Filipa, který ho ke Kristu přivedl.
Filip vyhledal Natanaela a řekl mu: „Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i proroci, Ježíše, syna Josefova z Nazareta.“ Natanael mu namítl: „Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?“ (viz J 1,45-46) V době Kristova mládí skutečně v Nazaretu žilo různorodé obyvatelstvo. Velká část byla pohanská a mezi pohany bylo málo morálně silných jedinců. Filip mu odpověděl: „Pojď a podívej se!“ Ježíš, když spatřil přicházet Natanaela, řekl: „To je pravý Izraelita, v kterém není lsti.“ Ježíš si vysoce cenil Bartolomějovy ušlechtilosti a jeho smyslu pro spravedlnost. Natanael s údivem odpověděl: „Odkud mne znáš?“ Ježíš mu odpověděl: „Dříve než tě Filip zavolal, viděl jsem tě pod fíkovníkem.“ (srov. J 1,47-48) Tato odpověď není dodnes jasně srozumitelná. Podle odborníků je vzhledem k tomu, že fíkovník bývá zmiňován jako strom, pod nímž sedávali znalci Zákona, četli Bibli a vykládali ji, možné, že se jedná o narážku na činnost tohoto druhu, které se Natanael věnoval ve chvíli svého povolání. Tu Natanael učinil vyznání: „Mistře, ty jsi Boží syn, ty jsi král Izraele.“ (J 1,49) Bartoloměj pochopil, jakou osobností Kristus je. Provázel ho na cestách a byl svědkem jeho zázračných činů. Novozákonní postava, apoštol, svatý.
Benjamin – Nejmladší syn Jakuba a Ráchel a bratr Josefův (Genesis 43,29) je legendárním patriarchou stejnojmenného izraelského kmene ve střední Palestině.
David – nastoupil po Saulovi, jež byl z trůnu sesazen pro své chování a neposlušnost vůči Hospodinu. Je představován jako spravedlivý panovník – nikoli však dokonalý – stejně jako uznávaný válečník, básník a hudebník (je tradičně uznávaný jako autor mnoha žalmů). Jeho život a vláda je v Bibli zaznamenaná v První a Druhé knize Samuelově a První knize královské.Starozákonní postava, druhý král sjednoceného Izraele.
Eliáš – starozákonní prorok 9. stol. př. Kr. (hebr. Elíšá) bojoval za králů Achaba a Achazjáše v severní říši Izraele proti kanaanejskému bohu Baalovi. Eliášovo jméno, které znamená „Mým Bohem je Jahve“, vyjadřuje jako program výlučné uctívání Jahveho; Eliáš neustupuje ani před tvrdými opatřeními. O jeho životě a působení zpravuje bible (1. kniha Královská 17 až 2. kniha Královská 2), přičemž obsahuje kromě historických rysů i mnoho legend. Eliáš je největším prorokem severní říše. Jeho biblický význam se ukazuje i v tom, že byl vzat v ohnivém voze do nebe. V Novém zákoně se zjevuje spolu s Mojžíšem při Ježíšově proměnění na Hoře Tábor (Marek 9,2-13). Proroka Eliáše považují karmelitáni spolu s Pannou Marií za svého hlavního patrona. Starozákonní postava, prorok.
Ezechiel byl prorok a kněz zmiňovaný v hebrejské bibli. Narodil se nejspíše v kněžské rodině. Po porážce Jeruzaléma Nabukadnezarem, je spolu s ostatními odveden do exilu. Vede zde samotářský život u průplavu Kébar nedaleko Babylónu. Zde se mu v jeho samotě dostane vidění. Jeho dílo je značně barevné až místy nesrozumitelné, ale přes to všechno oblíbené. Podobně jako Izajáš či Jeremjáš pokládá porážku a vysídlení za trest Boha. Všechny prohry jsou jen cestou učení, na konci je čeká poznání. Velice striktně zde formuluje odpovědnost jednotlivce (jako Izajáš).
Známým Ezechielovým viděním je to, kterak ho Bůh zavedl do údolí, které bylo plné kostí, a řekl mu: „Lidský synu, mohou tyto kosti ožít?“. Posléze je Bůh oživil a stali se z nich lidé. Scéna má více výkladů. Jedním je to, že kosti jsou vlastně pokořený Židovský národ, který bude v budoucnu vzkříšen. Jiná interpretace, ale ne zas tak zcela odlišná, se nám nabízí ve formě všemohoucího Boha. Bůh je příčina i důsledek, jen na něm záleží zda budeme žít, nebo zemřeme. To on je hybnou silou.
Okamžik, kdy Židé odchází do babylónského exilu, je jedním ze zlomových míst v celé jejich historii, a to z mnoha důvodů. Většina Židů se již po tomto odchodu nikdy nevrátila do „zaslíbené země“. I ti co se posléze navrátili, museli nějakým způsobem udržovat svou náboženskou identitu. Nebyli zde již žádné jejich chrámy, což mělo za následek upadající moc kněžstva. Roste role písařů. Protože jen oni jsou schopni zjistit a zaznamenat staré tradice. Židé začínají ve svých historických tradicích hledat jedinou možnou záchranu. Nastává zde zlom v praktikování víry. Židé bez domova se začínají chovat podle zákona Božího. Exil je semkl, ukázal jim základy jejich kultury. Většina obyčejných Židů, kteří se ve své domovině stavěli k otázce víry poněkud chladněji, zde začala plně rozvíjet své náboženství. Naopak, když Židé měli svou vlastní samosprávu, tak se většinou začínali odkloňovat od písma. Ezechiel pomáhal formovat novou duchovní identitu. Starozákonní postava, prorok, kněz.
Filip byl jedním z dvanácti Ježíšových apoštolů. V seznamech dvanácti apoštolů je vždy uváděn na pátém místě (viz Mt 10,3; Mk 3,18; Lk 6,14; Sk 1,13), a tedy v podstatě mezi prvními. Ačkoli Filip byl hebrejského původu, jeho jméno je řecké, podobně jako Ondřej, což je drobné znamení tehdejší kulturní otevřenosti. Jméno Filip v překladu znamená „milovník koní“. Filip pocházel stejně jako Petr a Ondřej z Betsaidy (srov. J 1,44), městečka u Genezaretského jezera nacházejícího se v tetrarchátě jednoho ze synů Heroda Velikého, který se také jmenoval Filip. Povoláním byl rybář a pravděpodobně už byl učedníkem svatého Jana Křtitele. Podle tradice byl ženat a měl dvě dcery, podle jiné verze dcery čtyři. Další zprávy o svatém Filipovi nám podává Janovo Evangelium.
Když Ježíš začal veřejně působit, rozhodl se vydat na cestu do Galileje. Vyhledal Filipa a řekl mu: „Následuj mě!“ (srov. J 1,43) Filip ihned poslechl, vyhledal Natanaela a řekl mu: „Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i proroci, Ježíše, syna Josefova z Nazareta.“ Natanael mu namítl: „Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?“ Filip se nepoddává Natanaelově skeptické odpovědi a s rozhodnutím namítá: „Pojď a podívej se!“ (srov. J 1,45-46)
Ježíš se na Filipa obrací i u příležitosti rozmnožení chlebů s cílenou a stejně překvapivou prosbou: kde by bylo možné nakoupit chléb k nasycení všech lidí, kteří jej následovali. Filip tehdy odpověděl s velkým realismem: „Ani za dvěstě denárů chleba nestačí, aby se na každého aspoň něco dostalo.“ (srov. J 6,5-7) Zde je zajímavé, že se Ježíš obrací právě na Filipa, když chtěl poprvé ukázat na řešení problému. Patrně je to znamení toho, že Filip patřil do užší skupinky těch, kteří byli s ním.
Před událostmi Utrpení někteří Řekové, kteří byli o Velikonocích v Jeruzalémě, přišli k Filipovi… a prosili ho: „Pane, rádi bychom uviděli Ježíše.“ Filip šel a řekl to Ondřejovi; Ondřej a Filip pak šli a pověděli to Ježíšovi. (srov. J 12,20-22) Zde je opět vidět znak jeho výjimečného postavení v rámci apoštolského sboru. Zejména v tomto případě je u Ježíše prostředníkem žádosti cizinců. Pravděpodobně mluvil řecky a mohl posloužit jako tlumočník a třebaže se spojuje také s Ondřejem, je to právě on, na koho se cizinci obracejí.
A je tady ještě jeden okamžik, kdy vstupuje na scénu Filip. Během Poslední večeře, když Ježíš prohlásí, že znát Jeho, znamená také znát Otce (srov. J 14,7), jej Filip takřka naivně požádá: „Pane, ukaž nám Otce, a to nám stačí.“ (J 14,8) Ježíš mu odpoví dobrotivou výčitkou: „Filipe, tak dlouho jsem s vámi, a neznáš mě? Kdo viděl mmne, viděl Otce. Jak můžeš říci ? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně?… Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec je ve mně.“ (J 14,9-11) Evangelista nám něříká, zda Filip plně pochopil Ježíšovu větu. Jisté je však, že mu zcela věnoval svůj vlastní život.
Podle legendy, když mu bylo 87 let byl zajat pohany, bičován, přibit na kříž a ještě ukamenován.Novozákonní postava, apoštol, svatý.
Henoch – je jedním z lidí a potomků Adamových žijících před potopou. Henoch je mimo jiné pradědečkem Noeho. Hlavní zmínka o Henochovi pochází z biblické knihy Genesis, 5,18-24.
Význam Henocha spočívá v tom, že na rozdíl od ostatních jeho předků a potomků se o něm neříká jen standardní výpověď, totiž jak dlouho žil a koho zplodil, ale i to, že „chodil s Bohem“. Navíc se o něm neříká, že by zemřel, ale jen, že „nebylo ho, neboť ho Bůh vzal“. Zajímavá je i skutečnost, že žil relativně krátce, avšak přesně 365 let, což odpovídá dnům slunečního kalendáře, který je s ním v pozdním židovství (3.-1. stol. př. Kr.) spojován.
Těchto málo slov o Henochovi stačilo k tomu, aby z něj židovská tradice učinila jako z Božího oblíbence příjemce různých zjevení. Dochovaly se nám dvě tzv. knihy Henochovy, „Etiopský Henoch“ a „Staroslověnský Henoch“ (či 1. a 2. kniha Henochova). Jedná se o sbírky různých textů připisovaných právě Henochovi a obsahujících různá zjevení a odhalení pravd o dějinách a o běhu světa, astronomické poznatky a další.
Henocha připomíná – avšak pouze jako starozákonní postavu, nikoli ve spojení s apokryfními spisy jemu připisovanými – kniha Sírachovcova (44,16). Henoch zde slouží jako příklad pokání. O Henochovi se zmiňuje na dvou místech dokonce i Nový zákon. Zaprvé jeho jméno najdeme v Listu Židům 11,5, kde se o něm hovoří jako o vzoru víry; zadruhé se objevuje v Listu Judově 1,14; tato pasáž však nezmiňuje Henocha jen jako starozákonní postavu, ale jako autora knihy Henochovy, z níž je zde také uváděn citát. Starozákonní postava, pradědeček Noeho.
Izajáš – je jeden z významných izraelských proroků období Starého zákona. Jako období jeho působení se uvádí roky 781 – 687 př. n. l. v severním i jižním izraelském království. Jeho osobě se připisuje 1. část biblické knihy Izajáš, tedy kapitoly 1-39. Pocházel z chudých poměrů, byl synem Amosův. Za ženu si vzal „prorokyni“ (8,3) – není jasné, zda se tak nazývá pro svůj vlastní prorocký dar či je jen ženou proroka – a měl s ní dva syny, která stejně jako on nesou symbolická jména. Působil během vlády judského krále Uziáše (či Azarjáše), Jotama, Achaza a Chizkijáše – tedy v období vymezeném výše. Jeho povolání k prorocké službě zaznamenává 6. kapitola knihy Izajáš. Jeho prorokování má zvláštní charakter nekompromisní pevnosti; jeho spiritualita by se dala vyznačit hlubokou úctou ke „Svatému Izraele“.
V mládí jej zřejmě velmi zasáhla okupace Izraele asyrským vladařem Tiglat-Pileserem III. Jeho invazi se vzepřel judský král Achaz, který odmítl spojit se s králem severního království a Sýrií, takže byl poražen Rezinem z Damašku a izraelským Pekachem. Achaz se poté spojil s Tiglat-Pileserem proti Izraelskému království a Sýrii – to vedlo k porážce Rezina a Pekacha a odvlečení mnoha lidí do Asýrie.
Krátce poté se Šalmanesar V. rozhodl podřídit si zcela izraelské království a Samaří bylo 722 př. n. l. dobyto. Judské království bylo pro své spojenectví uchráněno, když se ale později král Chizkijáš spojil s Egyptem proti Asýrii (Iz 30,2-4), asyrský král Sennacherib vytáhl roku 701 př. n. l. do Judska. Chizkijáš se podřídil, avšak zanedlouho opět vyprovokoval Sennacheriba k tažení do Judska (Iz 36,2-22; 37,8). Izajáš jej při této příležitosti povzbuzuje k odporu proti Asyřanům. Asyrská armáda byla poražena a tak skončily výpady proti Judsku.
Zbytek Chizkijášovy vlády byl pokojný, avšak nemáme zpráv o Izajášově smrti; mohl žít až do začátku vlády krále Manasseho. Podle tradice zemřel jako mučedník při pohanském povstání v době Manasseho vlády. Židovská i křesťanská tradice má za to, že byl přeřezán pilou vejpůl (o čemž se zmiňuje nejspíš např. i novozákonní List Židům (11,37) a apokryfní Umučení Izajášovo.Starozákonní postava, prorok.
Izák je druhým Biblickým patriarchou (vedle Abraháma a Jákoba (Izraele)). Jeho otcem byl Abrahám (Abram) a jeho matka byla Sára (Sáraj). Žil (odhadem) mezi lety 2000 – 1600 př. n. l.
Izák nebyl jedináčkem. Jeho otec měl ještě jednoho syna jménem Izmael, kterého měl s otrokyní své ženy Hagarou (později měl Izák ještě dalších šest a i více sourozenců). Ale „dědicem“ byl Izák, protože ho Abraham měl se svojí manželkou Sárou. Izákovo narození bylo zaslíbené od Boha, Abrahám a Sára totiž už byli velice staří a neměli děti. Abrahám byl od Boha zkoušen. Měl obětovat Izáka (Bůh chtěl vědět jestli mu Abrahám opravdu důvěřuje). Abrahám s důvěrou uposlechl a šel Izáka obětovat na horu Mória (též Sion, na které byl kolem roku 960 př. n. l. vystavěn chrám králem Šalamounem). Na poslední chvíli řekl anděl Abrahámovi, že ve zkoušce uspěl a ať svého syna neobětuje.
Izák si vzal Rebekku a s ní měl dva syny – dvojčata: Ezaua – o chvíli staršího (byl zarostlý, lovec) a Jákoba. Otcovo požehnání měl správně dostat Ezau, ale Rebekka chtěla, aby požehnání dostal Jákob. Nakonec Rebekka s Jákobem přelstili už starého a slepého Izáka a otcovo požehnání získal Jákob. Bratr se rozzuřil a tak Jákob utekl za matčinným bratrem, kde se zamiloval do jeho dcery. Kvůli ní pak strýci 14 let sloužil pak se vrátil zpět k bratru a vše bylo dobré.
Starozákonní postava, prorok.
Jakub Alfeův, též svatý Jakub Menší nebo Mladší (pro odlišení od svého jmenovce Jakuba Staršího), syn Alfeův, je jeden z Ježíšových apoštolů. Podle Bible byl jedním z dvanácti apoštolů Ježíše Krista. Často je stotožňován s Jakubem, jehož matka stála na Kalvárii (též Golgota) pod Kristovým křížem. Též se stotožňuje s Jakubem, který viděl vzkříšeného Krista. Je pokládán za prvního Jeruzalémského biskupa a je mu připisováno autorství Listu sv. Jakuba, jedné z častí Nového zákona. Zemřel roku 62, když byl odsouzen židovskou veleradou (Sanhedrin) k smrti ukamenováním. Novozákonní postava, apoštol, svatý.
Jakub Starší, Větší či Zebedeův (pro odlišení od svého jmenovce Jakuba Alfeova) byl jeden z dvanácti apoštolů – učedníků Ježíše Krista. Jméno Jakub je překladem Iácobos pořečtěného tvaru jména slavného patriarchy Jákoba.
Jakub pocházel z Betsaidy u Genezaretského jezera v Palestině. Jeho rodiče byli rybář Zebedeus a Salome, jeho bratrem byl Jan, apoštol a evangelista.Ježíš ho povolal hned po Petrovi a jeho bratru Ondřejovi i s mladším bratrem Janem, když na lodi společně se svým otcem spravovali sítě (viz Mt 4,21-22 nebo Mk 1,19-20). Byli totiž rybáři a ve svém řemesle zřejmě i podnikatelé, neboť měli najaté pomocníky (viz Mk 1,20). Podle evangelia oba velkodušně opustili otce i loď a šli za ním. Ve zmíněných seznamech Kristových apoštolů zaujímá Jakub druhé místo po Petrovi u Marka (3,17) nebo třetí místo po Petrovi a Ondřejovi v evangeliích Matouše (10,2) a Lukáše (6,14), zatímco ve Skutcích apoštolů přichází po Petrovi a Janovi. Tak je také zmíněn před Janem, když oba bratři žádají Ježíše, aby seděli jeden po jeho pravici a druhý po jeho levici ve chvíli jeho uvedení na trůn v království (Mk 10,35-40).
Pro jejich bouřlivý temperament dal Ježíš oběma bratřím, Jakubovi a Janovi mnohoznačné přízvisko „Boanerghés“, což znamená „synové hromu“ (viz Mk 3,17). Lukáš totiž vypráví, že když Ježíš se svými učedníky putoval do Jeruzaléma, poslal před sebou posly: „Ti cestou přišli do jedné samařské vesnice, aby tam připravili nocleh. Ale Samaritáni ho nepřijali, protože měl namířeno do Jeruzaléma. Když to viděli učedníci Jakub a Jan, řekli: Pane, chceš, abychom svolali z nebe oheň, aby je zahubil? On však se obrátil a přísně je pokáral“ (viz Lk 9,52-55).
Jakub je v úryvcích Písma častěji uváděn za Petrem hned na druhém místě a tím je zdůrazněna jeho důležitost. Spolu s Petrem a Janem patřil Jakub ke Kristovým privilegovaným učedníkům, usuzuje se z toho, že byli Ježíšem povoláváni k významným intimním událostem. Ať šlo o vzkříšení dcery Jairovy (Mk 5,37; Lk 8,51), o událost Proměnění na hoře Tábor (Mt 17,1; Mk 9,2; Lk 9,28), zahájení tzv. eschatologického proslovu (Mk 13,3) nebo povolání do Ježíšovy blízkosti v Getsemanské zahradě, kde se pak z úzkosti potil krví (Mt 26,37; Mk 14,33). Po Ježíšově Nanebevstoupení hlásal Jakub evangelium. Jedna věc zůstává naprosto jasná a to, že se Jakub těšil z velké autority uvnitř prvotní církve v Jeruzalémě, podílel se na jejím budování a spolu s Petrem cítil za ni pastorální odpovědnost.
Podle jedné pozdější tradice sahající k Isidorovi ze Sevilly, hlásal Jakub evangelium ve Španělsku, které bylo důležitým regionem římské říše. Jiná tradice uvádí, že jeho hlavním působištěm byl Jeruzalém a Samařsko. Podle ní se Španělsko stalo až domovem jeho ostatků. O jeho legendárních cestách však není spolehlivých pramenů. Naprosto spolehlivé je, že byl v Jeruzalémě kolem velikonoc roku 44 zatčen vojáky Heroda Agrippy I., který byl vnukem Heroda Velikého, a popraven na příkaz krále mečem. Jakubovu popravu uvádí Skutky apoštolské (viz Sk 12,2) a hodnověrná zpráva o ní je i od dějepisce Eusébia ve spisech Klementa Alexandrijského. Jakub byl první ze dvanácti Kristových apoštolů, který podstoupil mučednickou smrt.
Novozákonní postava, svatý, evangelista.
Jákob je jméno izraelského patriarchy. Jákob byl synem Izákovým a otcem dvanácti synů (Rúben, Šimeón, Lévi, Juda, Dan, Neftalí, Gád, Ašer, Isachar, Zabulón, Josef, Benjamín), od nichž se odvozuje izraelský národ, tj. 12 izraelských kmenů. Je tedy hlavním přímým praotcem Izraelitů. Gen 32,23-33 vypráví příhodu o nočním zápasu Jákoba s tajemným cizincem. Na závěr zápasu, když se rozednívalo a jeho sok – jak se nyní ukáže sám Bůh – mu požehnal a změnil mu jméno. Namísto Jákob se měl jmenovat Izrael (hebr. Jisráél „Bůh zápasí“), „neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem“. Proto se jeho synové a všichni jejich potomci nazývají „syny Izraelovými“ čili „Izraelity“. Paralelní, trochu odlišné vyprávění o změně jména viz Gen 35,9-10.
Někteří badatelé se na základě paralelismů v Am 7,9.19 domnívají, že jméno Izrael náleželo původně Izákovi, avšak celá zbývající biblická tradice hovoří o Izraeli jako o Jákobovi.
Cyklus vyprávění o Jákobovi se nachází v kapitolách 25,19-34 (narození) a 27 – 35 knihy Genesis. Jákob je mladším bratrem Ezaua (byla to dvojčata). Lstí od něj získal (za mísu čočky) prvorozenství. Když je pak uplatnil (za pomoci matky Rebeky oklamal otce, který mu požehnal jako prvorozenému), utekl před bratrem ke svému příbuznému Lábanovi do Cháranu. Po cestě se mu v Bételu zjevil Bůh a slíbil mu, že jej bude provázet a že na něj přenese svá zaslíbení, která náležela prvorozenému. U Lábana sloužil Jákob za jeho dceru Ráchel, byl však oklamán a namísto ní dostal její starší sestru Leu. Sloužil tedy dalších sedm let i za Ráchel. Když zbohatl, pomyslel na návrat a na smíření s bratrem. Vrátil se tedy a zjistil, že Ezau je již upokojený. Při cestě domů se odehrál zmíněný zápas s Bohem. Jákob umřel v Egyptě, kam se se svou rodinou odstěhoval za svým synem Josefem, který se tam (podle biblického vyprávění) stal správcem země. Jeho ostatky pak byly přeneseny při vyjití Izraele z Egypta a pochovány v Kenaánu.Starozákonní postava, patriarcha.
Jan, apoštol a evangelista je považován za autora čtvrtého kanonického evangelia, tj. Evangelia podle Jana. Podle biblického podání byl apoštol Jan synem Zebedeovým a bratrem Jakuba. Ústní podání jmenuje jeho matku Salome. Původně byl rybářem na Genezaretském jezeře. Nejprve byl učedníkem Jana Křtitele a později jedním z dvanácti učedníků – apoštolů – Ježíše Krista. Všechny církve, které uznávají svaté, jej za svatého považují. Podle katolické a pravoslavné tradice se po Ježíšově ukřižování přestěhoval s Ježíšovou matkou, Pannou Marií do Efesu, kde oba později zemřeli. V pozdním věku byl (podle knihy Zjevení) vyhoštěn na ostrov Patmos. Podle tradice byl též učitelem sv. Polykarpa, kterého ustanovil jako biskupa ve Smyrně.
Novozákonní postava, svatý, evangelista.
Jan Křtitel sv. zvaný též Předchůdce, je prorok z 1. století, jenž figuruje ve vyprávěních evangelií. Jan Křtitel se narodil postarším rodičům (Zacharjáš a Alžběta), toto narození zvěstoval archanděl Gabriel Zachariášovi, ten mu nevěřil, proto oněmněl až do provedení obřízky Jana Křtitele. Jako mladý Jan Křtitel odešel do pouště, aby se připravil na své budoucí povolání. Ve věku 30 let se stal kazatelem, aby připravoval lidi na příchod Vykupitele. Svým příkladným a asketickým životem se stal velmi populární, proto za ním přicházelo mnoho lidí, které křtil v řece Jordánu, takto pokřtil i Ježíše Krista. Jan Křtitel v jednom ze svých kázání odsoudil i Héróda Antipu za zavržení manželky a sňatek se ženou vlastního bratra. Héródés ho za tuto kritiku nechal uvěznit. Jeho žena, řekla své dceři Salomé, ať si přeje jeho hlavu, což se brzy poté stalo. Narození Jana Křitele církev slaví 24. června a stětí 29. srpna. Jan Křtitel je patronem Malty, Burgundska a Provence. Dále ochraňuje celou řadu profesí: tkalce, krejčí, kožešníky, koželuhy, sedláře, vinaře, hospodské, bednáře, kominíky, kováře, tesaře, architekty, zedníky, kameníky, majitele biografů, hudebníky, tanečníky a zpěváky atd. Atributem Jana Křtitele v ikonografii je velbloudí rouno. Nejznámějším zvykem o svátku sv. Jana je takzvaný svatojánský oheň.Novozákonní postava, prorok, svatý.
Jehú je jedním z tzv. nepíšících proroků Starého zákona, který působil v 10. století př. n. l. Podle Bible předpověděl konec Baešovy dynastie; vytýkal také judskému králi Jóšafatovi jeho spojenectví se severoizraelským králem Achabem. Starozákonní postava, prorok.
Jeremiáš – syn Chilkijášův, byl starozákonní prorok. Datum jeho narození ani jeho smrti není známo; působil od dnů krále Jóšijáše až do zániku Judského království v roce 587/6 př. Kr. Jediné prameny o jeho životě a působení pocházejí ze stejnojmenné knihy Jeremjáš a z posledních kapitol 2. knihy královské.
Podle údajů v Jer 1,1-3 pocházel Jeremjáš z rodu Benjamín z Anatótu. Začal působit ve 13. roce vlády judského krále Jóšijáše (640-609 př. Kr.), tj. přibližně v roce 627 př. Kr. Jeho působení za tohoto krále je však nejasné, neboť se o něm ve svých výrocích nikde nezmiňuje. Nenajdeme v nich žádnou narážku na Jóšijášovu náboženskou reformu a výroky namířené proti Asýrii, které v této době byly velmi časté (viz např. kniha Nahum), působí v knize Jeremjáš spíše dojmem zašlých vzpomínek.
Jeremjáš působil v Jeruzalémě, kde náležel k „pacifické“ straně. Naléhal na krále a na dvůr, aby se v nebezpečné politické situaci nesnažili kličkovat a hrát nebezpečné partie, ale aby se dobrovolně podvolili nové mocnosti, [[Babyonie|babylonskému[[ králi, nespoléhali na svou sílu a na vratkou pomoc Egypta a okolních národů a nepokoušeli se o vzpouru proti Babylonii. Jeremjáš měl co do činění především s posledním judským králem Sidkijášem (597-587/6). Apeloval především na obrácení a návratu k Bohu, na důvěru v něj, nikoli v člověka, a na přijetí „trestu“, který se zatím projevuje jen ve vazalství. Jeho rad však král ani dvůr nedbali, Judsko povstalo proti Babylonii a bylo v roce 587/6 př. Kr. zničeno.
Jeho první velké veřejné vystoupení se datuje na začátek kralování Jóšijášova syna Jójakíma, kdy vystoupil v chrámu s dlouhou řečí. Tato řeč byla prvním případem, kdy se mezi kněžími a proroky rozhodovalo o jeho životě a smrti. Od té doby Jeremjáš pro své přesvědčení a poslání velmi trpěl, několikrát se ocitl ve vězení a několikrát téměř ztratil život, ale na rozdíl od jiných proroků (např. Uriáše) nad ním bděla ochranná ruka nětkerých mocných dvořanů nebo štěstí, a tak nakonec vždy vyvázl.
Jeremjáš měl i svého „sekretáře“ či písaře, který se jmenoval Báruch a který zaznamenával Jeremjášova slova a také je hlásal či předčítal, když byl Jeremjáš zrovna ve vězení.
Při dobytí Jeruzaléma babylonským králem Nabukadnezarem II. byl uchráněn, neboť se na něj vztahoval zvláštní výnos chránící jeho osobu. Patrně byla Jeremjášova slova známá obecně a i v Babylonii, kam do židovské obce posílal listy nabádající k přijetí babylonské nadvlády a k podřízení se vládě. Jelikož také vyzýval krále, aby se vzdal, předvídal dobytí Jeruzaléma a označoval Nabukadnezara za Božího vyvoleného, znamenal pro Nabukadnezara přítele a spojence.
Stopy po Jeremjášovi se ztrácejí v okamžiku, kdy byl zavražděn judský správce Gedaljáš, dosazený Babyloňany a působící v Mispě, a kdy spiklenci s sebou na útěku do Egypta unesli i Jeremjáše. Jeremjáš patrně v Egyptě nakonec zemřel, neznámo kdy.
Starozákonní postava, prorok
Jeroboám II., bl čtvrtým králem Jehúovy dynastie. Jeho vláda byla obdobím územní expanze a hospodářské prosperity. Izraelské království se stalo regionální velmocí, jeho rozsah se blížil rozsahem říši Šalomounově. Bylo to umožněno poklesem vlivu Asyrské říše na Blízkém východě. Za vlády Jeroboáma II. působili proroci Ámos, Ozeáš a Jonáš. V knihách prvních dvou proroků se zračí náboženský a mravní úpadek izraelské společnosti v době posledního mocensko-ekonomického vzestupu Severního Izraele před jeho zánikem.
Starozákonní postava, král Severního Izraele, vládl 793–753 př. Kr.
Jidáš Iškariotský (zemřel v dubnu 29-33) je biblická novozákonní postava. Šlo o jednoho z 12 původních učedníků Ježíše Krista, který svého mistra zradil a umožnil jeho zatčení. V biblických textech je líčen jako záporná postava, poněkud jiný pohled mají gnostické apokryfy, z nichž nejznámější je Evangelium podle Jidáše.
Jméno Jidáš znamená totéž co Juda. Pro odlišení od Judy bratra Páně se používá přívlastek Iškariotský. Existuje několik výkladů jeho původu. Podle jednoho Iš-Kariot znamená hebrejsky „muž z Kariotu“. Kariot byla vesnice v Judei, kritiky tohoto výkladu je však poukazováno na to, že všichni Ježíšovi následovníci mají být z Galileje a Jidáš by byl jediný z Judeje. Podle jiného výkladu má jít o zkomoleninu slova sikaria, což by znamenalo, že Jidáš byl sicar neboli Zélota.
Jidáš představuje poměrně záhadnou postavu Nového zákona, kolem které existuje mnoho teorií. Nejextrémnější z nich postulují názor, že nikdy neexistoval a že do evangelijního příběhu byl zařazen z dramaturgických důvodů (John Shelby Spong), případně jako pokus svést vinu za ukřižování Ježíše na židy v době, kdy raná církev už nepodnikala misii mezi vyznavači judaismu, a naopak se snažila usmířit si římskou moc (Pinchas Lapide). Nepřímým důkazem toho, že Jidáš je pozdějším dodatkem, je podle nich úplná nepřítomnost postavy Jidáše v nejstarších dokumentech Nového zákona (Pavlových listech sepsaných v letech 40 – 60 po Kr.). Naopak v evangeliích se Jidáš objevuje – čím mladší to které evangelium je, tím více podrobností o Jidášově zradě dodává. Novozákonní postava, apoštol.
Jóaš – pocházel z rodu Davidova, byl synem krále Achazjáše a Sibjy z Beer-šeby, vnuk Atalji. Když se Atalja, po smrti svého syna, zmocnila vlády a nechala vyvraždit královskou rodinu, byl roční Jóaš zachráněn svou tetou Jóšabat (sestrou Achazjáše) a jejím manželem Jójadou (nejvyšším knězem) po šest let ukrýván v Hospodinově chrámě. V roce 835 př.n.l. byl Jójadou, který na svou stranu získal armádu, korunován a Atalja byla při tomto převratu zabita. Pod vlivem Jójady pak nechal strhnout Baalův chrám a obnovit chrám Hospodinu. Po smrti Jójady (ten se dožil neuvěřitelných 130 let) král Jóaš pod vlivem judských velmožů uctívání Hospodina opustil a dokonce nechal Jójadova syna Zekarjáše (proroka, který ho napomínal) ukamenovat. Jeho vláda končí, když aramejské vojsko vydrancuje zemi a těžce nemocný král je na svém lůžku zavražděn vlastními lidmi. Jóaš vládl v Judsku 40 let. Po něm na jeruzalémský trůn nastoupil jeho syn Amasjáš. Starozákonní postava, sedmý král Judského království, vládl 835 – 796 př. Kr.
Jób – biblická postava, vzor a prototyp trpícího spravedlivého.Jób je hlavní postavou stejnojmenné starozákonní knihy Jób.
Kniha začína představením Jobova charakteru — popisuje ho jako spravedlivého a bohabojného člověka, kterému Bůh žehná. Nicméně Satan pomluví jeho bezúhonost a Bůh, aby vyzkoušel jeho věrnost vydá Joba do Satanových rukou, výsledek této tragédie pro Joba: ztrácí své děti, bohatství a fyzické síly. Hlavní část textu sestává z Jobova projevu a jeho tří přátel ohledně toho proč byl tak potrestán, končí Boží odpovědí Jobovy. Jób ve zkoušce obstál a Bůh jej na konec za jeho věrnost a stálost odměnil. Pán požehanl dalším Jobovým dnům a Job žil 140 let (Job 42:10,17)
Jób se v průběhu dějin stal synonymem pro každého spravedlivého, který nezaslouženě trpí. Úsloví „Jobova zpráva“ či „Jobova zvěst“ znamená zvěst nenadálého neštěstí, které někoho postihlo, stejně jako se i Jób dozvídal postupně o ztrátě všeho, co mu bylo drahé. Na druhé straně je Jób i synonymem pro člověka, který v bolesti a utrpení zůstává stálý a dokáže své utrpení s pokorou přijmout. Job je také islámský prorok.
Starozákonní postava, prototyp trpícího spravedlivého.
Jonáš – byl starozákonní prorok a hlavní postava stejnojmenné biblické knihy Jonáš. Je známý především svým příběhem o útěku před Bohem. Aby nemusel uposlechnout Božího hlasu, uprchl na moře, při bouři byl však na vlastní žádost námořníky vhozen do moře, kde ho spolkla velká ryba. Po třech dnech ho velká ryba na Boží příkaz vyplivla zpět na souš. Jonáš se stal častým uměleckým námětem, neboť kromě pohádkového líčení jeho pobytu v břiše ryby se stal v křesťanském chápání předznamenáním Krista. Jako Jonáš byl v břichu ryby tři dny a pak byl osvobozen, tak i Kristus po třech dnech v hrobu vstal z mrtvých. Viz Mt 12,38-40; Lk 11,29-32.Starozákonní postava, prorok.
Jóram – pocházel z rodu Davidova, byl synem krále Jóšafata. Na jeruzalémský trůn usedl ve svých 32 letech a vládl 8 let. Měl za manželku dceru izraelského krále Achaba Atalju, která podobně jako její matka Jezábel odváděla svého muže od uctívání Hospodina k modloslužbě. Snad právě pod jejím vlivem nechal ihned po své korunovaci zavraždit svých šest bratrů. Byl pro své jednání napomínán a varován prorokem Eliášem. Království, které za jeho otce prosperovalo, se začalo drobit. Když se odtrhl Edóm a zvolil vlastního krále, Jóramova trestná výprava se rozpadla. Pelištejci a Arabové dokonce napadli Judsko, vyrabovali Jeruzalém a odvlekli do zajetí královy ženy a syny. Sám Jóram onemocněl nevyléčitelnou chorobou, kdy mu asi po dvou letech vyhřezla střeva a on za strašných bolestí zemřel. Kniha Paralipomenon o něm říká, že „odešel a nikomu se nezastesklo“. Po něm nastoupil na trůn jeho nejmladší syn Achazjáš, který jediný z jeho synů přežil drancování Jeruzaléma Araby. Starozákonní postava, pátý král Judského království, vládl 849–842 př. Kr. 2 Kr 8, 16-23.
Josef – byl biblický patriarcha, předposlední syn izraelského patriarchy Jákoba, první syn jeho milované ženy Ráchel. Jako jeden z Jákobových 12 synů byl předkem dvou izraelských kmenů, které vzešly z jeho dvou synů, z Manassese a Efraima, které mu porodila jeho egyptská manželka Asenat. Cyklus vyprávění o Josefovi se nachází v biblické knize Genesis v kapitolách 37-50 (s výjimkou kap. 38 a několika bloků ke konci). Toto vyprávění v přeformulované podobě, uhlazené, ale i oproštěné od mnoha drobností a literárního napětí se nachází i v jiných náboženských textech, např. v knize Jubilejí nebo v Koránu (kde je tradicí označován za nejkrásnější příběh). Kromě tohoto biblického vyprávění existují o Josefovi i apokryfní tradice, např. Josef a Asenat, která vypráví o Josefově manželství s egyptskou ženou Asenatou, dcerou kněze, nebo Závěti dvanácti patriarchů.
Příběh obsažený na konci knihy Genesis vypráví následující: Josef jako Jákobův druhý nejmladší syn a prvorozený jeho milované Ráchel byl otcem milován, a to na úkor svých bratří. Jejich vzájemná řevnivost přerostla nakonec do takových rozměrů, že se bratři pokusili Josefa zbavit a prodali ho do Egypta jako otroka. Josef se však v Egyptě, pod Boží ochranou, vypracoval na nejvyššího otroka v domě Potifarově. Když se zalíbil jeho ženě, pokusila se jej svést, na což Josef nepřistoupil. Ze msty Potifarova žena Josefa nařkla, že ji chtěl znásilnit, a Josef byl uvržen do vězení. Díky svému daru interpretace snů však za několik let správně vyložil sny svých spoluvězňů (královského kuchaře a číšníka) a později samotného faraona. Předpověděl sedm let úrodných a následujících sedm let bídy a byl proto pověřen jako nejvyšší správce Egypta, aby se postaral o přežití této země v dlouhé době neúrody. Dostává také nové jméno, Cáfnat Pacanéach, „Spasitel světa“. Když pak dolehl hlad i na Kenaán, kde žila jeho rodina, která jej považovala (kromě bratrů) za mrtvého a roztrhaného divou zvěří, odešli bratři nakoupit obilí do Egypta. Tam se setkali s Josefem, který vyzkoušel jejich povahu, a když se ujistil o jejich dobrém srdci a ochotě položit život jeden za druhého, dal se jim poznat. Bratři se smířili a celá rodina i s otcem Jákobem se přestěhovala do Egypta, do země Gošen v oblasti nilské delty.
Tento příběh kromě příhody o Josefovi a jeho bratřích vypráví o tom, ja se vlastně Hebrejci (budoucí Izraelité) dostali do Egypta, odkud pak vyšli o mnoho let později pod vedením Mojžíše.Starozákonní postava, patriarcha.
sv. Josef byl podle Bible manželem Panny Marie, která porodila Ježíše Krista jako Syna prvorozeného pána Boha. Svatý Josef byl tesař. Jeho památka se slaví v ČR 19. března. Svatý Josef byl s pannou Marií zasnouben, ale než „se sešli“ počala z Ducha svatého (Mt 1,18). Protože Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vystavit hanbě, rozhodl se ji potají propustit. Zjevil se mu však anděl Páně a řekl, že se nemá bát Marii k sobě přijmout, protože to, co v ní bylo počato, bylo z Ducha svatého, a že se jí narodí syn, kterému má dát jméno Ježíš. To se taky pak stalo. Mezi tím ale podle nařízení císaře Augusta (LK 2,1) probíhalo v Izraeli sčítání lidu a protože Josef byl z Davidova rodu, musel se jít s těhotnou Marií nechat zapsat do Judska, do Betléma a vyšlo to zrovna tak, že se tam Ježíš narodil. Po narození se mu přišli klanět proroci – tři králové a když odešli, zjevil se Josefovi zase anděl, který mu řekl, že má vzít matku a dítě a prchnout do Egypta, protože Herodes bude v Betlémě hledat dítě a bude ho chtít zahubit. Poté tedy prchli do Egypta, kde byli až do Herodovy smrti. Když Herodes zemřel, Josefovi to zase oznámil anděl Páně, s tím, že se má vrátit zpátky do Izraelské země (Mt 2,21). Protože ale v Judsku kraloval Archealos, Herodův syn, šel Josef raději (na pokyn který dostal ve snu) do Galileje, do Nazareta.Novozákonní postava, snoubenec Panny Marie, svatý.
Josef z Arimatie byl podle křesťanských evangelií (Bible, Nový zákon) váženým členem židovské velerady (sanhedrin), která vydala Ježíše Krista Římanům k potrestání a zároveň Ježíšovým tajným učedníkem. Potom, co byl Ježíš ukřižován, požádal římského prokurátora Piláta Pontského o Ježíšovo tělo. Pilát souhlasil, Josef poté s Nikodémem tělo sňali z kříže, zavinuli do plátna a uložil do hrobky vytesané ve skále (podle některých podání do své vlastní). Tyto události předcházely Ježíšovu vzkříšení. Jméno Josefa z Arimatie je spojováno s legendárním svatým grálem, nádobou ze které pil Ježíš při poslední večeři a kterou Josef později během ukřižovaní naplnil jeho krví. Grál je součástí mnoha literárních děl, mimo jiné i pozdějších verzí legendy o králi Artušovi. Novozákonní postava, člen židovské velerady
Jóšafat byl čtvrtým králem Judského království. Vládl asi v letech 873–849 př. n. l. Pocházel z rodu Davidova, byl synem krále Ásy a Azúby, dcery Šilchího. Na trůn nastoupil už ve svých 35 letech (zezačátku snad společně se svým otcem) a vládl celých 25 let. Zvelebil království, budoval nová opevnění a zřídil stálé vojenské posádky. Upravil vnitřní správu a soudnictví, kterým pověřil lévijce a upevnil náboženství organizovaným vyučováním Hospodinova zákona, na kterém se sám podílel. Sousedé, Pelištejci a Arabové, mu odváděli daně – vazalské poplatky. Uzavřel spojenectví s Izraelským královstvím (oženil svého syna a nástupce Jórama s Achabovou dcerou Ataljou). Společně s izraelským králem Achabem dobývali Rámot v Gileádu, ale byli poraženi a Achab svým zraněním podlehl. Jóšafat byl napaden koalicí sousedních králů (Edomci, Moabci a Amonovci), ale dříve než se s nimi střetl se toto spojenectví rozpadlo a vojska nepřátel se napadla navzájem, čímž Judsko získalo v regionu ještě větší respekt. Jóšafat byl jedním z nejmocnějších judských králů. Za vlády Jóšafata měli v zemi veliký vliv proroci, Jachzíel a Elíezer napomínali samotného krále. Starozákonní postava, čtvrtý král samostatného Judského království, vládl 873–849 př. Kr. 1 Kr 22, 41-51.
Jóšijáš, taktéž Joziáš, syn zavražděného krále Amóna. Za své vlády uskutečnil významnou náboženskou reformu, během které se pokusil odstranit ve starověkém Judsku všechny pohanské kulty a ustanovil jako legální pouze jediný kult a to Hospodinův. Podle 22. kapitoly 2 knihy královské se tak mělo stát v osmnáctém roce jeho panování, kdy byla během oprav jeruzalémského Chrámu nalezena kniha Zákona. Král měl tedy zničit veškerá kultovní místa ostatních bohů, včetně oltáře postaveného Molochovi. Kromě náboženské reformy se projevil jako velmi schopný panovník, za jehož vlády Judsko ovládlo dokonce i rozsáhlé oblasti bývalého severoizraelského království až po Jizre’el a Galileu.
Roku 609 př. n. l. padl v bitvě u Megida s egyptským faraónem Nekóem II., který jej porazil, když táhl na pomoc svým asyrským spojencům v boji proti Babylónii. Po Jóšijášově smrti již judské království nedosáhlo takového rozmachu, jako za jeho vlády. Jeho syn Joachaz byl roku 609 př. n. l. po krátkém panování sesazen faraónem Nekóem II. Starozákonní postava, král judského království, vládl 640 – 609 př. Kr.
Jozue byl starověký židovský prorok, nástupce Mojžíšův ve vedení izraelského lidu na cestě do země zaslíbené. Je ústřední postavou šesté knihy Bible, která zároveň nese jeho jméno (kniha Jozue). Jméno Jozue znamená v překladu Hospodin je spása (záchrana).
Narodil se jako syn Nunův z rodu Efraimova, někdy mezi 18. a 13. stoletím př. n. l. (tradice uvadí 13. století). Byl Mojžíšovým pomocníkem a žákem, jako jediný ho doprovázel na Sinaj, kde mu Hospodin dal svůj zákon pro svůj lid. Vedl také izraelitské bojovníky do bitvy proti Amálekovi, která byla vítězně vyhrána. Když byl poté mezi dvanácti zvědy (jako zástupce kmene Efraimova) vyslán do Kanaánské země, prokázal velkou odvahu a hlavně víru v Hospodinovu pomoc.
Mojžíš ještě před svou smrtí v Moábské poušti dostal od Hospodina příkaz, aby svým nástupcem udělal Jozua, ten že dovede Hospodinův lid do země zaslíbené. Po Mojžíšově smrti Hospodin řekl Jozuovi: „Mojžíš, můj služebník, zemřel. Nyní tedy vstaň a přejdi s veškerým tímto lidem přes Jordán do země, kterou dávám Izraelcům.“ Podobně jako převedl Mojžíš Hospodinovým zázrakem izraelský lid suchou nohou přes Rákosové moře, převedl Jozue izraelský lid suchou nohou přes řeku Jordán.
Později uposlechl Hospodina a zázrakem bez boje dobyl město Jericho. Svedl i mnoho bitev a dobyl další města, např. město Aj, pomohl ubránit Gibeonity, když na ně zaútočila vojska pěti králů.
Tak Jozue postupně porazil třicet jedna králů a obsadil celou zemi. Potom společně s knězem Eleazarem rozdělil zemi losem na dědičné podíly podle kmenů. Než zemřel, svolal starší a představitele národa, aby od nich přijal přísahu, že budou věrně sloužit Hospodinu, svému Bohu. Jozue zemřel ve stáří 110 let a byl pohřben v městě Timnat-serachu v Efrajimském pohoří.Starozákonní postava, prorok, nástupce Mojžíšův.
Juda Tadeáš byl jedním ze dvanácti apoštolů Ježíše Krista. V seznamech apoštolů je uváděn pokaždé (srov. Mt 10,4; Mk 3,18; Lk 6,15; Sk 1,13). Zprávy, které o něm máme nejsou početné, s výjimkou listu, který je mu připisován, a který je součástí novozákonního kánonu.
Novozákonní postava, apoštol, svatý.
Kain byl podle 4. kapitoly biblické knihy Genesis nejstarším synem prvních lidí Adama a Evy. Je jinak označován jako bratrovrah, neboť zabil svého mladšího bratra Ábela, protože Hospodin nepřijal jeho oběť a Ábelovu ano. Byl za svůj čin Bohem vyhnán a označen zvláštním znamením aby jej nemohl nikdo zabít a ušetřit jej tak trestu.
Po smrti Ábela měli Adam a Eva ještě dalšího syna Šeta. Starozákonní postava, syn prvních lidí Adama a Evy.
Lában – starozákonní postava, o níž se podává zpráva v dějinách patriarchů v knize Genesis, je bratr Rebeky a tchán Jákobův, který se oženil s jeho dcerami Leou a Ráchel.
Lévi – třetí syn starozákonního patriarchy Jákoba, kterého měl s Leou (Genesis 35,23), dal jméno jednomu ze dvanácti kmenů Izraele, od něhož se odvozovalo kněžství levitů. Kmen Lévi se rozplynul v dalších kmenech, což odpovídalo Jákobově kletbě: „Šimeón a Lévi, bratři, jejich zbraně – nástroj násilí. V jejich kruh ať nevstupuje moje duše, s jejich spolkem zajedno ať není moje sláva, neboť v hněvu povraždili muže, ve svém rozvášnění ochromili býky. Buď proklet jejich hněv, že byl tak prudký, jejich prchlivost, že byla tak krutá. Rozdělím je v Jákobovi, rozptýlím je v Izraeli“ (Genesis 49,5-7). Starozákonní postava, syn patriarchy Jákoba.
Lukáš je evangelista, kterému je připisováno Evangelium podle Lukáše (třetí kniha Nového zákona) a Skutky apoštolů (pátá kniha Nového zákona). Kromě toho je mu přisuzováno autorství několik obrazů Panny Marie. Narodil se na počátku letopočtu v Antiochii na dnešním území Sýrie. Původním povoláním byl lékař a malíř. Dle svých slov se nikdy nesetkal s Ježíšem. Až později jej oslovilo Kristovo učení a humanismus křesťanství. Z vědeckých poznatků vyplývá, že byl robustní postavy, vysoký 163 cm – 165 cm a měl krevní skupinu 0. Okolo roku 50 se připojil k apoštolu Pavlovi, kterého 17 let doprovázel. Působil jako zvěstovatel víry zejména v achajské Boiotii. Zemřel stářím ve věku 84 let a pohřben je v Thébách. Je křesťanským patronem lékařů a umělců, dále také notářů, knihařů, řezníků atd. Mezi jeho atributy patří okřídlený býk, pero a kniha nebo svitek. Bývá zobrazován jako malíř obrazu Panny Marie. Jeho ostatky (lebka) byly přivezeny do českých zemí Karlem IV. a jsou součástí Svatovítského pokladu v Praze. Zbytek ostatků je v italské Padově. Novozákonní postava, evangelista, svatý.
Marek je jméno, kterým se podle tradice označuje autor nejkratšího kanonického evangelia, Evangelia podle Marka. Jméno Marek se v Novém zákoně vyskytuje na několika místech, nikde však není uvedeno, že jde skutečně o pisatele evangelia, a dokonce ani nikde není řečeno, že jde pořád o téhož člověka. Tradiční výklad však předpokládá, že Jan Marek ze Skutků apoštolů (12,12; 25; 15,37, uváděný jako Jan v 13,5 a 13,13 a jako Marek v 15,39), který doprovázel apoštola Pavla a Barnabáše na první misijní výpravu, je týž muž, který se objevuje v listech Kolosanům 4,10, 2. Timotejovi 4,11, Filemonovi 1,24 a 1. Petrově 5,13 a zároveň i jeden z evangelistů.
Podle listu Kolosanům byl Marek Barnabášův bratranec. Markova matka byla zřejmě důležitou postavou v raně křesťanských jeruzalémských kruzích, protože do jejího domu se uchýlil apoštol Petr po návratu z vězení a konalo se tam modlitební shromáždění za Petrovo propuštění. Nejstarší písemná informace o Markově autorství evangelia se dochovala u Papiase (1. pol. 2. století), a je tedy sice velmi stará, ale přesto o mnoho desítek let mladší než samo evangelium.
Tradice dále považuje Marka za prvního patriarchu alexandrijského a tedy zakladatele křesťanství v Africe. Podle legendy zde v roce 67 podstoupil mučednickou smrt. Poté, co Benátčané r. 828 v Egyptě uloupili světcovy údajné ostatky, je považován za patrona Benátek a je pohřben v tamní Bazilice sv. Marka. Koptští křesťané věří, že svěcova lebka zůstala v Alexandrii a je dnes uložena v tamním koptském pravoslavném chrámu sv. Marka. Symbolem Marka jako evangelisty je lev, často znázorňovaný jako okřídlený. Dalšími atributy jsou kniha či svitek a palma. Světec může být také vyobrazen s biskupskými insigniemi jakožto patriarcha alexandrijský.
Novozákonní postava, evangelista, svatý.
Matěj byl apoštol, vybraný podle knihy Skutků (Sk 1,23-26) na místo Jidáše, aby zůstal zachován počet Dvanácti. O Matějově životě víme jen tolik, že byl Žid, že s Ježíšem „chodil od křtu Janova“ a na návrh apoštola Petra byl vybrán jako náhrada za zemřelého Jidáše:
Vybrali tedy dva, Josefa jménem Barsabas, zvaného Justus, a Matěje; pak se modlili: „Ty, Pane, znáš srdce všech lidí; ukaž, koho z těch dvou sis vyvolil, aby převzal místo v této apoštolské službě, kterou Jidáš opustil a odešel tam, kam patří.“ Potom jim dali losy a los padl na Matěje; tak byl připojen k jedenácti apoštolům. (Sk 1, 23-26)
Patřil tedy patrně k širšímu okruhu Ježíšových „učedníků“ a podle různých tradic působil jako misionář v Judsku a v dnešní Gruzii a zemřel snad kolem roku 63, podle jedněch jako mučedník v Jeruzalémě, podle jiných v Kolchidě (Gruzii). Podle velmi staré tradice dala svatá Helena jeho ostatky převézt do Trevíru v Německu, kde je dodnes uctíván. Podle řeckých pamenů je však pohřben v římské pevnosti Gonio (Apsaros) v Gruzii. Novozákonní postava, apoštol, svatý.
Matouš byl apoštol a údajný autor Evangelia podle Matouše. Jeho otec se údajně jmenoval Alfeus, což by mohlo znamenat, že byl bratrem apoštola Jakuba, jehož otec se jmenoval stejně.
O jeho životě je známo velmi málo. V bibli je zmiňován jako celník či výběrčí daní v Kafarnaum, v Lukášově a Markově evangeliu je nazýván Levi (Lukáš, 5:27, Marek, 2:14), vzhledem k tomu, že zbytek textu, který se k těmto osobám váže, je ve všech evangeliích prakticky identický, všechno nasvědčuje tomu, že jde o tutéž osobu. Je možné, že se zprvu skutečně jmenoval Levi a jméno Matouš přijal až v pozdějším věku. Poté, co byl přijat mezi Kristovy učedníky, uspořádal pro ně velkou hostinu (Lukáš, 5:29). Poslední zmínka o něm je ve Skutcích apoštolů, 1:13, je také zmiňován v apokryfních textech, jako je Tomášovo evangelium, což svědčí o jeho velkém významu pro prvotní církev. Evangelium podle Matouše dle legendy nadiktoval dlouhou dobu po Kristově smrti, a to v Etiopii, kam odešel, a kde byl zabit.
Detaily ohledně jeho umučení jsou sporné, datum zcela neznámé (svátek svatého Matouše se slaví 21. září v západních církvích a 16. listopadu ve východních církvích). Ani informace, že zemřel v Etiopii, není zcela jistá. Učenec a církevní otec Epifanus klade umučení evangelisty Matouše do Hierapolis. Mimoto dokument ze čtrnáctého století uvádí jako místo hrobu evangelisty Matouše jakési „místo, zvané Issyk-Kul“ (ztotožnění s jezerem Issyk-Kul v Kyrgyzstánu je s největší pravděpodobností nesprávné). Jeho ostatky byly přeneseny do Kampánie, poté do Salerna, kde jsou v kryptě tamní katedrály dodnes.
Novozákonní postava, evangelista, svatý.
Mojžíš – význam jména neznámý, patrně egyptského původu) je jednou z nejvýznamnějších postav dějin izraelského národa a Starého zákona. Byl to náboženský a vojenský vůdce, vykladač zákona, kterému je tradičně připisováno autorství Tóry. 5 knih Starého zákona: Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri a Deuteronomium jsou také označovány jako 1.-5. Kniha Mojžíšova. Žil pravděpodobně okolo 13. století př. n. l.[1] a pocházel z kmene Levi, jeho bratrem by Árón, sestrou Mirjam.
Podle biblického vyprávění se narodil židovským rodičům v Egyptě, kde tehdy žil celý národ. Kvůli nařízení faraona – zabít všechny malé chlapce v Izraeli, byl také v ohrožení života, ale jeho rodiče, aby jej uchránili tohoto osudu, jej vložili do třtinové ošatky a pustili po vodě Nilu. Tam novorozence nalezla faraonova dcera, která jej přijala za svého. Jako kojná byl pro něj vybrána jeho skutečná matka (aniž by se to o ní vědělo). Když Mojžíš dospěl, hájil v jednom sporu hebrejského otroka a přitom zabil faraonova služebníka. Musel tedy utéci mimo Egypt. Tam se v Midjanu oženil se Siporou, dcerou midjánského kněze.
V té době se mu v hořícím keři zjevil Bůh, aby jej poslal zpět do Egypta, kde měl vysvobodit svůj lid z egyptského otroctví a přivést jej do zaslíbené země. Při té příležitosti mu bylo zjeveno Boží jméno JHVH. Mojžíš se tedy vrátil do Egypta. Jeho jednání s faraonem však bylo neúspěšné, a tak Bůh skrze Mojžíše potrestal Egypt deseti ranami. Poslední z nich bylo vyhubení všech prvorozených, mezi zvířaty i mezi lidmi. Židé byli této zkázy uchráněni díky krvi obětovaného beránka. Do této doby a události se klade vznik velikonočních svátků (paschy). Poté faraon Izrael propustil. Když si to pak rozmyslel a začal Izraelce s Mojžíšem pronásledovat, nechal Bůh Mojžíše přejít napříč Rudým (resp. Rákosovým) mořem, zatímco Egypťané se v něm utopili. Poté Mojžíš provedl Izraelský lid pouští a po čtyřicetiletém putování jej přivedl do Moabu, kde zemřel. Po něm nastoupil jako vůdce Izraele Jozue, který lid převedl přes Jordán do zaslíbené země Kenaánu. Starozákonní postava, vůdce, vykladač Zákona.
Nádab syn Jarobeáma I. Při obléhání Gibetónu byl zavražděn spiklencem Baešou, který se stal jeho nástupcem. Starozákonní postava, druhý král izraelský, vládl 911 – 910 pr. Kr. 1 Kr 15, 25 – 32.
Nátan – starozákonní prorok. Píše se o něm v 2. knize Samuelově, kde vystupuje na dvoře izraelského krále Davida (cca. 1000 – 950 př. Kr.).
V prvním významném příběhu (2 Sam 7,1-17) se ptá král David Nátana, zda může vystavět Hospodinu chrám, a Nátan svoluje. V noci však dostává poselství od Boha, aby král chrám nestavěl, že jej postaví až jeho syn, tedy budoucí král Šalomoun. Tento úryvek je významný proto, že obsahuje pro Starý zákon velmi významné proroctví o vyvolení Davidovské dynastie, kdy Bůh slibuje Davidovi ústy proroka Nátana zachovat navěky jeho rod na trůně a žehnat mu. V křesťanské tradici se toto proroctví vztahuje často na Krista, Davidova potomka.
V druhém vyprávění (2 Sam 12,1-14) Nátan napomíná krále Davida po jeho hříchu s Batšebou. David se zahleděl do vdané ženy jménem Batšeba, manželky Chetejce Uriáše. Spal s ní, a když otěhotněla, snažil se své provinění zakrýt, a to i za cenu vraždy jejího manžela Uriáše. Za to Bůh skrze Nátana Davidovi ohlásil trest. Jelikož se však David kál, Bůh trest zmírnil. Dítě, které se narodilo, muselo zemřít, avšak dalším dítětem, zplozeným z již platného svazku s Batšebou, byl Šalomoun. Davidova lítost nad spáchaným zločinem je ve Starém zákoně uváděna často jak příkladné pokání a najdeme ji často zobrazenou i na mnoha obrazech a jiných uměleckých dílech. Starozákonní postava, prorok.
Noe – je starozákonní postava. Je hrdinou několika příběhů z 1. knihy Mojžíšovy (Gn 6,9-9,28), z nichž nejznámější je příběh o potopě. Když se Bůh rozhodl vyhladit ze světa vše živé pro jeho špatnost a zkaženost, našel zalíbení ve spravedlivém Noemovi, kterému poručil, aby si postavil archu. Noe Boha uposlechl, a když přišla potopa, zachránil se v arše on i celá jeho rodina. Kromě toho dostal od Boha příkaz, aby v arše uložil všechny živočišné druhy, od každého jeden (v některých případech 7) pár.
Po opadnutí potopy se archa zastavila na vrcholu hory, která bývá někdy identifikována s horou Ararat. Poté je Noe svědkem nové Boží smlouvy s veškerým tvorstvem, kdy Bůh slibuje, že už nikdy nesešle na zem potopu. Jako důkaz a znamení smlouvy má sloužit duha.
Podle biblické tradice je Noe také prvním člověkem, který začal pěstovat vinnou révu.
Noe je považován biblickou i pozdější tradicí za jednoho ze starozákonních spravedlivých (viz např. Ez 14,14n). Starozákonní postava.
Ondřej, byl apoštol, bratr sv. Petra. Narodil se v Betsaidě na břehu Galilejského jezera. Protože byl Žid, není Ondřej téměř jistě jeho vlastní jméno, ale tradice nám pro něho nedochovala žádné hebrejské nebo aramejské pojmenování. Byl učedníkem Jana Křtitele (Jan 1,37-40) a stal se jedním z prvních učedníků Ježíše Krista. Žil v Kafarnaum (Mk 1,29).
Evangelia ho uvádějí jako jednoho z nejbližších Ježíšových učedníků, kteří směli být přítomni některým výjimečným událostem (Mk 13,3; Jan 6,8; 12,22). Ve Skutcích apoštolských je o něm jen drobná zmínka (1,13).
Podle Eusebia, jehož pramenem byl Órigenés, působil Ondřej jako apoštol křesťanství v Malé Asii a Skýtii u Černého moře až k Volze. Podle legendy byl ukřižován ve městě Patras (Patrae) v Acháji na kříži ve tvaru písmene X (crux decussata), který se proto podle něj nazývá svatoondřejský kříž. Novozákonní postava, apoštol, svatý.
Ozeáš – je jeden ze starozákonních proroků. Jediné informace, které o něm máme, pocházejí ze stejnojmenné knihy Ozeáš, která obsahuje jeho výroky.
Prorok žil za izraelského krále Jeroboáma II. a za judských králů Uziáše, Jótama a Achaza, tj. v polovině 8. století př. Kr.. Působil v Izraelském království, kde kázal proti odpadu od víry a proti upadlé morálce národa. Hrozil blížícím se soudem v podobě asyrského vpádu a zničení národa. Tato hrozba se naplnila při zničení Samaří v roce 722 př. Kr. Starozákonní postava, prorok.
Pilát Pontský byl v letech asi 26-36 n. l. římským prefektem Judska. Do úřadu byl jmenován roku 26 po svém předchůdci Valeriu Gratovi. Flavius Iosephus a Filón Alexandrijský jej líčí jako tyrana a nepřítele Židů bez pochopení pro jejich zvláštní náboženské tradice – nechal do Jeruzaléma vnést římské zástavy, což bylo vzhledem k předpisu zakazujícímu zobrazovat živé tvory provokací Židů. Židovské obyvatelstvo také popudil, když při stavbě akvaduktu čerpal peníze z chrámového pokladu. Pilátův brutální postup vůči Samařanům nakonec vedl k jeho sesazení – roku 36 byl nahrazen Marcellem. Podle Eusebia byl za Caligulovy vlády Pontský Pilát donucen spáchat sebevraždu. Syn Heroda Velikého zaslal bratrovi do Říma dopis, ve kterém si stěžuje na Pilátovu krutost. Doslova píše, že Pilát páchá „neustálé kruté popravy bez rozsudku“
Pontius Pilatus je však znám především jako člověk, který podle kanonických evangelií odsoudil Ježíše Krista. Pilátovo jméno se nachází ve starokřesťanských vyznáních víry, což zapříčinilo vznik rčení „Dostal se tam jako Pilát do kréda“ (tj. nechtěně, náhodou, nečekaně, bez vlastního přičinění). Podle legendy se Pilátova manželka jmenovala Prokula. Pravoslavnou církví je považována za svatou. Roku 1961 byl v Cesareji Přímořské nalezen nápis: „Obyvatelům Caesareje Pontský Pilát, prefekt Judska.“ Novozákonní postava, římský prefekt.
Ráchel – jméno milované ženy Jákobovy znamená „mateřská ovce“. Poté, co služka bezdětné Ráchel přivedla na svět syny Dana a Neftalího, porodila Ráchel Josefa a Benjamina a při jeho porodu zemřela. Její hrob ležel původně u Bét-Elu a byl později přeložen do Betléma.
Ráchel je pramatkou obou důležitých izraelských kmenů Josefa a Benjamina. Starozákonní postava.
Rút – prababička Davida, národností byla Moabitka. Po časné smrti svého židovského manžela se starala o přetrvání jeho jména, když ze švagrovského manželství s Bóazem v Betlémě porodila svého prvního syna Obéda.
Vyprávění o Rút je obsaženo ve stejnojmenné starozákonní knize, vedle Rút je zde hlavní postavou i její tchýně Noemi, které Rút pomáhala v nouzi.
Starozákonní postava, prababička krále Davida.
Samson – je třetí z posledních Soudců Dětí Izraele, zmíněný v hebrejské Bibli, v Tanachu. Jeho příběh je popsán v Knize Soudců v kapitolách 13 až 16.
Samson žil v době, kdy Bůh potrestal Izraelity tím, že je „vydal na čtyřicet let do rukou Pelištejců.“ Hospodinův posel se zjevil Manoáchovi, Izraelitovi z danovské čeledi z města Sorej a jeho ženě, jež byla neplodná. Tento posel ji předpověděl, že se jí narodí syn, který osvobodí Izraelity z pelištejského područí. Podle nazaritských požadavků se ona (stejně jako její dítě) musí zdržet všech alkoholických nápojů a všeho nečistého masa, a musí přislíbit, že dítěti nebude oholena hlava. Poté se narodí Samson.
Když se stal mladým mužem, vydal se poznat města Pelištejců. Ve městě Timnata se zamiluje do pelištejské dívky. Otec s matkou mu ve svatbě brání, jelikož netuší, že Hospodin hledá záminku proti Pelištejcům, kteří toho času vládnou nad Izraelem. Když se Samson se svými rodiči vypraví do Timnaty požádat o ruku své nastávající manželky, je u timnatských vinic napaden lvem, kterého zabije. Rodičům však nic neřekne a pokračují v cestě. Když se po čase vydá na stejnou cestu, aby si ji vzal, odbočí se podívat na zabitého lva. Zjistí, že se v jeho mršině usadilo včelstvo a tvoří med. Nabral si jej do hrsti a cestou jej jedl. Poté dal med i rodičům. Na svatební hostině dal Samson hádanku třiceti družbům (všichni byli Pelištejci) s tím, že pokud ji zodpoví, dá jim třicet košil a třicet svátečních šatů. Pokud ji však nevyřeší, musí dát tito Pelištejci třicet košil a třicet svátečních šatů Samsonovi.
Předpokládá se, že byl Samson pohřben v Tel Tzora v Izraeli na místě z nějž je výhled na Hroznový úval. Nacházejí se zde dva velké náhrobní kameny Samsona a jeho otce Manoacha. Poblíž stojí Manoachův oltář, srov. Sd 13,19-24. Starozákonní postava, soudce.
Samuel – je postava z Bible Pocházel z kmene Levi. Jeho otec Elkana byl člověk věrný řádu, matka Chana nemohla mít děti a tak si Samuela vymodlila. V nízkém věku jej rodiče odvedli do školy v Miškanu k veleknězi Elimu. V těchto místech se vzdělával a rostl. Samuel patřil k nazirejské sektě. Nazírem je v bibli pojmenován ten, kdo se na čas zasvětil bohu a po tuto dobu musel dodržovat určité příkazy. Nesměl si stříhat vlasy, nemohl mít žádný kontakt s mrtvým, i kdyby šlo o blízké rodinné příslušníky, musel se vzdát veškerých pochutin z hroznů. Do skupiny těchto lidí patřil také například Samson.
Samuel toho za svůj život viděl a zažil velmi mnoho. Narodil se do doby, kdy poslední velekněz Eli lpí na starém a nevidí, jak jeho synové ujídají maso z obětin. Jedná se o velmi nepříjemný konec období soudců. Lidé ztrácí pojem o duchu a zajímá je spíše forma.
Jeho nejvýznamnějším dílem je tzv. První a Druhá kniha Samuelova. Knihy byli dle rabínské tradice původně jednou knihou, ale v prvním řeckém překladu Tanachu byla rozdělena. Kniha nám dává nahlédnout do duchovního pozadí historických událostí. Hlavními postavami v tomto díle jsou velekněz a soudce Eli, prorok Samuel, králové Saul a David. Obsah se zaobírá dobou, kdy pomalu končí doba soudců (za soudce jsou myšleny kmenoví vůdci, osoby, které mají velmi výrazné charisma a také je k nim chována autorita – např. Samson) a začíná období králů. Jedná se sice o vcelku malé časové období, které ale sehrává velmi významnou roli.
Samuel v období své dospělosti působil jako soudce, s tím také souviselo, že cestoval po zemi. Kvůli jeho postavení proroka, skrz kterého mluví Bůh, na něm ležela tíha rozhodování. V této době napadli osady Izraelitů Pelištejnci. Izraelité si do bitvy přinesli „svého boha“ v podobě Archy úmluvy. Proč ji tam nosili? Nevěřili snad, že Bůh je s nimi? Nejspíš potřebovali něco hmatatelného, jako znak svého přesvědčení, nestačila jim jen víra. Nakonec je ale Pelištejnci porazili a zmocnili se Archy úmluvy (za určitou dobu ji ale rádi vrátili, protože „cizí“ Bůh mučil jejich města). Poté, co se Eli dozvídá o ztrátě, „spadl ze svého stolce a zemřel“.
Na Samuelova bedra dopadla tíha rozhodnutí a činů. Odcizení Archy a smrt Eliho byly pro Izraelity ranami. Samuel navštěvoval různá místa a kázal Tóru. Hlásal lidem pomíjivost formy k důležitosti obsahu (vrcholem jeho snažení bylo to, že za dvacet let sezval Izraelity do Micpy, kde „uzavřel symbolickou smlouvu s Bohem“. Další nelehkou otázkou bylo, zda v této situaci mají Izraelité přijmout krále a pokud ano, v jaké podobě. Na scéně se objevuje hezký a charismatický, benjamínovský, partyzánský velitel Saul. Saul byl člověk, který, jak bychom nyní mohli říct, prožil svůj „americký sen“.
Začal od nuly a jen svou pílí se vypracoval. Naneštěstí ne všemu ke všemu se lze dostat jen svým úsilím. Proto v jeho povahovém rejstříku nikdy nehrála prim vlastnost jako diplomatická zručnost. Z toho pramení jeho neschopnost si získat podporu severních kmenů. Samuel velmi dlouho váhal, zda má či nemá pomazat Saula. Byl ochoten jmenovat Saula charismatickým vůdcem – „magidem“, ale nevěděl zda má být také „melekem“ – dědičným králem. S pozicí meleka bylo totiž spjato vybírání kmenových poplatků. Vzhled, vystupování však dostalo na Saulovu stranu lid. Tak se Samuel zeptal Boha o radu. Ten mu řekl, ať jej ustaví králem. Smůla však se lepila Saulovi na paty a tak rok po své korunovaci je jeho armáda rozdrcena v pohoří Gilbóa pelištejnským vojskem, v této bitvě padl král Saul i se svým synem. Je nutné poznamenat, že velkou zásluhu na tomto výsledku mělo nedostatečné vojenské zázemí.
Naštěstí se mezi Saulovými žoldnéři objevil David. Byl vycvičen v Pelištejnských řadách, tak znal velmi dobře válečné umění. Shromáždil okolo sebe „profesionálních“ velitelů, slíbil léno. David chytře vyčkal než propuknou potyčky proti Saulovu nástupci Išbálovi, které měli za následek jeho smrt. Měl volné pole působnosti. David nastoupil na trůn, formou smlouvy. Je považován za nejúspěšnějšího krále, i když proti němu bylo dost spiknutí. Základem jeho moci byla silná armáda. V době jeho panování však umírá Samuel, což je pro Davida dobré, protože část jeho „duchovní autority“ přechází něj.
Samuel byl významný člověk. Učil návrat k duchovním hodnotám. Byl „posledním soudcem Izraelského lidu“ a „velký otec proroků“. Vyvedl Izraelity z těžké chvíle tím, že jim ukázal pravou podobu boha. Toto vše jej řadí na přední místa v Židovské historii. Starozákonní postava, prorok.
Saul – za pomoci soudce a proroka Samuela se mu podařilo, jak dosvědčuje bible, spojit svaz kmenů pod svým vedením. Později byl snad postižen stihomamem, který se zaměřil na jeho zetě Davida. Po porážce v boji proti Pelištejcům v rovině Jesreel spáchal sebevraždu.
Starozákonní postava, král Izraele, vládl 1050 – 1000 př. Kr.
Šalomoun – byl králem jednotného Izraelského království. Vládl přibližně v letech 970 – 931 př. n. l. Za jeho vlády dosáhlo království největšího hospodářského a územního rozmachu, po jeho smrti se však v důsledku rozporů mezi jeho syny rozdělilo království na dvě části: na severní Izraelské království a jižní Judského království. Šalomoun také nechal v Jeruzalémě vystavět Chrám, který byl až do jeho zničení roku 586 př. n. l. střediskem židovského kultu. Šalomounovu vládu popisuje biblická 1. kniha královská a 2. Paralipomenon.
Šalomounova moudrost
Podle biblického vyprávění byl Šalomoun známý pro svou moudrost, kterou přišla obdivovat i Královna ze Sáby. V židovských tradicích je považován za autora tří biblických knih: knihy Přísloví, knihy Kazatel a Písně písní, avšak moderní kritika Šalomounové autorství jednoznačně zpochybnila. O jeho moudrosti svědčí nejen rozkvět země, obchodu a rozvoj sídelního města Jeruzaléma, ale i fakt, že za 40 let jeho vlády nepoznala země válku – a to je v dějinách výjimečné.
Známé je Šalomounovo rozhodnutí při sporu mezi dvěma ženami o dítě: dvěma ženám se současně narodily děti, jedno však zemřelo. Jeho matka si tajně přivlastnila dítě druhé ženy a ta potom nešťastná žádala vrácení, až se celý spor dostal ke králi, kde obě ženy trvaly na svém. Šalomoun tehdy přikázal: Rozetněte dítě vedví a dejte každé ženě po půlce! Jedna z žen chladně souhlasila – druhá úpěnlivě prosila, ať dítě nechají žít a ať ho dají raději její sokyni. Tak král Šalomoun hned poznal, která z žen je pravou matkou dítěte a rozhodl jí dítě vrátit. Odtud také pochází rčení šalomounské rozhodnutí.
Starozákonní postava, král izraelského království 970–931 př. n. l.
Šimon nazýván také Horlivec nebo Zélóta byl jedním ze dvanácti apoštolů Ježíše Krista. V seznamech apoštolů je uváděn pokaždé (srov. Mt 10,4; Mk 3,18; Lk 6,15; Sk 1,13). Zprávy, které o něm máme nejsou početné. Šimon dostává přívlastek, který se ve čtyřech seznamech různí: zatímco Matouš a Marek ho nazývají „Kananejský“, Lukáš ho nazývá Horlivec. Ve skutečnosti oba přídomky se shodují, protože znamenají stejnou věc: v hebrejském jazyce totiž slovo qaná znamená „být žárlivý, vášnivý“, a to je možné říci jak o Bohu, který je žárlivý na lid, který (srov. Ez 20,5) si vyvolil, tak o lidech, kteří planou horlivostí ve službě jedinému Bohu s celou oddaností jako Eliáš (srov. 1 Král 19,10). Je tedy možné, že tento Šimon, pokud nepatřil přímo k národnímu hnutí zelotů, byl alespoň charakterizován jako horlivec zapálený pro židovskou identitu, tedy pro Boha, pro jeho lid a pro Boží zákon. Je-li tomu tak, je Šimon opakem Matouše, který naopak jako publikán pocházel ze zaměstnání považovaného za nečisté. Je to zřejmé znamení, že Ježíš si povolává své učedníky a spolupracovníky z různých společenských a náboženských vrstev, aniž by nějakou předem vylučoval. Jeho zajímají osoby, nikoliv společenské kategorie nebo etikety! Je to krásné, že ve skupině následovníků, kde jsou všichni tak odlišní, všichni žijí pospolu a překonávají nesnáze, které si umíme představit: neboť sám Ježíš byl důvodem soudržnosti, ve které se všichni cítili spojeni. To představuje jasnou lekci pro nás, kteří máme sklon zdůrazňovat rozdíly a dokonce protiklady a zapomínáme, že v Ježíši Kristu je nám dána síla, abychom odložili svou konfliktnost. Mějme také na zřeteli, že skupina Dvanácti je předobrazem Církve, ve které mají mít proto místo všechna charismata, národy, rasy, všechny lidské kvality, které nacházejí své složení i svou jednotu ve společenství s Ježíšem. Novozákonní postava, apoštol, svatý.
Štěpán sv. – z prvních sedmi jáhnů první křesťanské komunity v Jeruzalémě, který podle Skutků apoštolů neohroženě hovořil o vzkříšení Ježíše Krista. Byl ukamenován za tvrzení před synedriem, že jsou židé vinni Ježíšovou smrtí a že Ježíš je roven Bohu. Rozsudek byl vykonán mezi lety 35 a 37 před Damašskou bránou do Jeruzaléma. Jeho jmenovec, Štěpán I., je národním patronem Uher, místně uctíván jako patron koní a vinné révy. Novozákonní postava, svatý.
Tobiáš – tento starozákonní spis se počítá k deuterokanonickým knihám. Pojednává o bohabojném, těžce zkoušeném Židovi Tóbitovi a jeho synu Tobiášovi, jehož doprovází na dobrodružné „cestě za vzděláním“ archanděl Rafael. Z této cesty přinese rybí žluč, která slepému otci navrátí zrak. Dík, který oba dluží andělovi, vzdali chvalozpěvem Bohu. Starozákonní postava.
Tomáš byl jedním z dvanácti Ježíšových apoštolů. Vyskytuje se pokaždé v Novozákonních seznamech apoštolů. V prvních třech evangeliích je kladen vedle Matouše (srov. Mt 10,3; Mk 3,18; Lk 6,15), zatímco ve Skutcích se nachází vedle Filipa (srov. Sk 1,13). Jeho jméno je odvozeno z hebrejského kořene ta’am (te’óma), který znamená „blíženec, dvojče“. Janovo Evangelium jej skutečně několikrát nazývá přezdívkou Didimos (srov. J 11,16; 20,24; 21,2), která v řečtině znamená právě „dvojče“. Důvod tohoto označení není jasný. Podle některých pramenů získal toto označení po předcích (jako jiní mužové té doby nesl jméno po otci), podle jiných že byl nakloněn k pochybování (didymus = dubius), anebo že byl skutečně z dvojčat (podle tradice měl sestru Lysii). Také bývá uváděno, že Tomáš a Matouš byli dvojčata, což se opírá o to, že v seznamech apoštolů jsou uvedeni vedle sebe.
Zejména čtvrté evangelium nám nabízí zprávy, které nám podávají některé významné rysy jeho osobnosti.
První zmínka se týká pobídky, s níž se obrací na ostatní apoštoly, když se Ježíš v kritické chvíli svého života rozhodne odejít do Betánie vzkřísit Lazara a nebezpečně se tak přiblíží k Jeruzalému (srov. Mk 10,32). Tomáš při té příležitosti řekne svým spoluučedníkům: „Pojďme i my, ať zemřeme spolu s ním!“ Tato jeho rozhodnost následovat Mistra je opravdu příkladná. Tomáš byl mužem ducha statečného s naprostou připraveností ztotožnit svůj úděl s Ježíšovým.
Druhé Tomášovo vystoupení je zaznamenáno při Poslední večeři. Ježíš při té příležitosti předpovídá svůj blížící se odchod; oznamuje, že jde připravit místo učedníkům, aby byli i oni tam, kde je on, a říká jim: „Cestu, kam já jdu, znáte.“ (J 14,4) A tehdy Tomáš vystoupil a řekl: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu?“ (J 14,5) Tímto vystoupením se ve skutečnosti staví na poněkud nižší úroveň chápání, ale jeho slova poskytnou Ježíšovi příležitost vyslovit proslulou definici: „Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (J 14,6)
Nejznámější, ba dokonce příznačná je scéna s nevěřícím Tomášem, ke které došlo osm dní po Velikonocích. Tomáš nejprve neuvěřil, že se Ježíš zjevil v jeho nepřítomnosti, a řekl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím!“ (J 20,25) Tomáš se domnívá, že určujícími znaky Ježíšovy totožnosti jsou nyní jeho rány, v nichž se zjevuje nakolik nás miloval. A v tom se nemýlí. Osm dní poté – jak víme – se Ježíš znovu objeví uprostřed svých učedníků a Tomáš je tentokrát přítomen. Ježíš jej vyzývá: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“ (J 20,27) Tomáš reaguje vyznáním, které je z celého Nového Zákona nejkrásnější: „Pán můj a Bůh můj!“ (J 20,28) Evangelista pak pokračuje závěrečnými Ježíšovy slovy určenými nejen Tomášovi: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli a přesto uvěřili.“ (J 20,29)
Poslední poznámku k Tomášovi nám uchovalo Janovo evangelium, které ho představuje jako svědka Vzkříšeného Krista v okamžiku, který následoval po zázračném rybolovu na Tiberiadském jezeře (srov. J 21,2). Při té příležitosti je dokonce zmiňován hned po Šimonu Petrovi: zjevný příznak značné vážnosti, které se těšil v prostředí prvních křesťanských komunit. Také proto byly jeho jménem potom nazvány spisy Skutky Tomášovy a Tomášovo evangelium. Oba dva jsou apokryfní, ale přesto důležité při studiu počátků křesťanství. Novozákonní postava, apoštol, svatý.
Zekarjáš – byl synem Jeroboáma II. a posledním králem Jehúovy dynastie; vládl jen půl roku a poté byl zavražděn Šalúmem, který se stal jeho nástupcem. Jediná stručná zpráva o jeho vládě se nachází ve 2. knize královské. Starozákonní postava, král Severního Izraele, vládl 753–752 př. Kr. – 2 Kr 15, 8-12.
Starozákonní postavy:
Pradějiny: Ábel – Adam a Eva – Chám – Henoch – Jáfet – Kain – Lámech – Noe – Metúšelach – Nimrod – Šém – Šét
Praotcové a jejich cyklus: Abrahám – Dína – Ezau – Hagar – Izák – Izmael – Jákob – Josef – Lea – Lot – Milka – Ráchel – Rebeka – Sára
Dvanáct izraelských kmenů: Rúben – Šimeón – Lévi – Jehuda – Dan – Naftalí – Gád – Ašer – Isachar – Zabulón – Josef – Benjamin – Josefovi synové: Efrajim – Manases.
Exodus: Mojžíš – Áron – Káleb – Jozue – Mirjam – Pinchas – Támar
Doba soudců: Debora – Gedeón – Jiftách – Samuel – Samson
Doba královská: David – Chizkijáš – Jarobeám – Manases – Rechabeám – Šalomoun – Saul – Sidkijáš
Proroci Abdijáš – Ámos – Bileám – Daniel – Eliáš – Elíša – Habakuk – Ageus – Ezechiel – Jeremjáš – Izajáš – Joel – Jonáš – Micheáš – Malachiáš – Nahum – Nátan – Samuel – Sofonjáš – Zacharjáš
Další významné osobnosti Adonijáš – Benajáš – Ester – Ezdráš – Jób – Nehemjáš – Ráchel
Novozákonní postavy:
Ježíš Kristus: Ježíš – Kristus – Mesiáš – Boží Syn
Ježíšova rodina: Panna Maria – Josef – Svatá rodina
Dvanáct apoštolů: Petr – Ondřej – Jakub Starší – Jan – Filip – Bartoloměj – Tomáš – Matouš – Jakub Alfeův – Juda Tadeáš – Šimon Horlivec – Jidáš – Matěj
Další Ježíšovi učedníci: Marie Magdaléna
Evangelisté: Matouš – Marek – Lukáš – Jan
Autoři NZ listů: Pavel – Petr – Jakub – Juda Tadeáš
Další postavy: Barnabáš – Chananiáš a Safira – Jan Křtitel – Josef z Arimatie – Lýdie – Filemón – Filip – Foibé – Pontius Pilatus – Štěpán – Zacheus – Zacharjáš
