A když se Vám to nepodaří, hledejte lékaře, který bude zvědavý. A bude ho zajímat nejen Vaše nemoc, ale i životní příčiny, které k ní vedly.‘ “ říká MUDr. Jan Hnízdil.
Co je nejúčinnějším lékem celostní medicíny?
Samouzdravovací schopnosti. Snahou komplexní medicíny je pomoci tyto schopnosti pacientovi najít a naučit ho, jak s nimi pracovat. Teprve tehdy, když vlastní síly pacienta na zvládnutí nemoci nestačí, přicházejí na řadu léky. Ty ale předepisuji pokud možno jen dočasně, aby pomohly pacientovi odrazit se ode dna k potřebné životní změně.
Jak vyslyšet varování našeho těla ještě dřív, než se projeví fyzicky?
Naše tělo je, na rozdíl od nás, velice moudré. Má řadu důmyslných obranných mechanizmů, kterými nás chrání před námi samými. Uvedu příklad. Do ordinace se loni přibelhala asi třicetiletá žena. Nikdy vážněji nestonala. Dva roky si neúspěšně léčila bolesti kolen. Začalo to únavou. To byl první varovný signál. Překonala ji silou vůle a prolomila první obrannou linii těla. Pak začala kolena bolet. Na to už vůle nestačila, tak šla za ortopedem. Na kolenou nic nenašel a předepsal jí analgetika. Padla další obranná linie. Žena už bolest tak necítila a mohla pokračovat v chování, které ji vyvolalo. Tělo se nevzdávalo, kolena začala otékat. K práškům na bolest dostala prášky na otok. Posledním zoufalým pokusem těla ženu zastavit byl výpotek. Prodělala dvanáct punkcí, kdy jí byla do kolen vstřikována směs léků proti bolesti a zánětu. Všechno marné. Úlevu jí nepřinesla ani artroskopie. Všechny revmatologické testy byly negativní, přesto jí předepsali sulfasalazin, lék proti revmatu. Ten odmítla a přijela se poradit. Záhadu jsme objasnili během půl hodiny. Pracovala jako ředitelka velké firmy a před dvěma lety se jí narodila dvojčata. To byla obrovská životní změna: věčně na nohou, nevyspalá, vystresovaná, na vše sama, rodiče v nedohlednu, manžel na cestách. Jak říká přísloví: naložila si toho víc, než unesla, a šla z toho do kolen. Tělo jí to dva roky říkalo a ona tomu ne a ne rozumět. Bohužel se o to nesnažili ani ošetřující lékaři.
Pokud opomeneme prevenci, může být čekání na „hlas těla“ nesmírně rizikové. Máme preventivní prohlídky absolvovat, nebo se spoléhat na „řeč těla“?
Psychosomatika klade hlavní důraz na prevenci – přirozený pohyb, zdravou stravu, psychickou pohodu, dobré vztahy. To ale neznamená úplně odmítat vyšetření. Osobně si hlídám pravidelné kontroly u zubaře. Pro ženy jsou důležité kontroly u gynekologa, včasný záchyt rakoviny prsu. K ostatním vyšetřením jsem zdrženlivý. Pokud člověk zdravotní potíže nemá, cítí se dobře, neměl by to s návštěvami lékařů přehánět. Tlak na stanovování diagnóz je obrovský. Jen málokdy u lékaře uslyšíte: „Člověče, máte všechny výsledky v pořádku, nic Vám není, běžte v klidu domů.“ Když už nic jiného, tak Vám najdou alespoň zvýšený cholesterol. A z úplně zdravého člověka je rázem pacient s diagnózou hypercholesterolémie. Nasadí Vám léky, objednají Vás na další kontrolu, léky začnou vyvolávat nevolnosti, nespavost, únavu, musíte k dalším lékařům pro další léky a už se vezete. Doslova platí, že zdravý člověk je jen špatně vyšetřený pacient.
Svému zdraví a duševní pohodě bychom více prospěli, kdybychom nemuseli splácet hypotéku, sedět dlouho v práci nebo kdybychom vyměnili bydlení v rušném městě za příjemnější alternativu. U většiny z nás je však změna životního stylu v těchto směrech nemožná. Co s tím?
Nechali jsme se chytit do konzumní pasti, nevíme, jak z ní, jsme z toho nemocní, spoléháme na to, že nám pomohou lékaři. Marně. Léky na úzkosti a deprese dočasně uleví, umožní člověku, aby ve stresujících společenských podmínkách ještě nějaký čas přežíval, než se úplně zhroutí. Místo okamžitého předepisování prášků se snažím pacientům vysvětlit, jakou informaci jim tělo nemocí sděluje. Není nic pravdivějšího než nemoc. Je to nastavené zrcadlo, které říká: takový jsi, takovým způsobem a v takových podmínkách žiješ. Nemoc není voláním po užívání léků, ale pokynem k tomu, aby se člověk zastavil a zamyslel. Analogicky současná společenská krize není voláním po dalších penězích, nýbrž upozorněním, že takto stresujícím, energeticky náročným a dravým způsobem už dál žít nemůžeme. Povinností lékaře je tyto souvislosti zkoumat a upozorňovat na ně. Uzdravit se ale musí každý sám změnou chování. Působením na nejbližší okolí přispívat k uzdravení celé společnosti.
Slibům politiků, že se o nás postarají, nevěřím. Žádný spasitel nepřijde.
O pomoc celostní medicíny žádají také rodiče dětí, které se počurávají, trpí různými bolestmi atd. Na zdraví dítěte se často odráží disharmonie v rodině. Jaké je však vysvětlení častého stonání dítěte v harmonické rodině, například kvůli vcelku běžné zvětšené nosní mandli?
Každé dítě čas od času onemocní. Problém je, když je nemocné dlouhodobě nebo opakovaně. V takovém případě je nutné zaměřit pozornost na rodinné vztahy nebo problémy ve škole, vztahy s kamarády. Dítě ale může onemocnět i v harmonické rodině. Třeba když je matka přecitlivělá nebo úzkostná, dětem věnuje nadměrnou péči a pozornost, vše si moc bere. Úzkost a napětí matky děti intenzivně vnímají, negativními emocemi se „nakazí“ a snadno onemocní. Nejčastěji nějakou infekcí, do té doby třeba skrytou ve zvětšené mandli. Nemoc dítěte ještě zvýší úzkost matky a ta se zase přenáší na dítě. Obranyschopnost – imunita – je úzce spojená s psychikou. Pokud je člověk v dobré náladě, uvolněný, má dobrou imunitu. Pokud je v napětí, neklidu, úzkosti, nebo dokonce depresi, je imunita oslabená. Důležité je, aby matka, případně oba rodiče pochopili svoji roli ve stonání dítěte. Místo pocitu viny je potřeba pracovat na řešení příčiny. Ta ale nemusí být jen ve vztazích v rodině. O kvalitě imunity rozhoduje také strava, pravidelný pohyb, čisté životní prostředí…
Jak pohlížíte na plastické operace?
Obdivuji výkony, které plastická chirurgie předvádí u pacientů po úrazech, popáleninách, onkologických operacích nebo s vrozenými vývojovými vadami. U zamindrákované ženy toužící po fyzické kráse bych ale v první řadě řešil její mindrák. Operace je krajním řešením. Snaha vylepšovat přírodu se může zle vymstít. Ženy, jimž praskly vadné prsní implantáty, by mohly vyprávět. Dalším paradoxem současné doby je stárnutí. Lidé touží dožít se co nejvyššího věku, přitom se ale bojí
stárnout. Zoufale se snaží projevy stárnutí zakrýt: botoxem, plastickými operacemi, implantáty. Herečka Eva Vejmělková v jednom rozhovoru řekla, že by si vrásky nikdy vyhladit nedala. Každá vráska je vzpomínka, kus života. Jejím vyhlazením jako by si člověk nechal vymazat paměť.
Nejsou určité bolesti přece jen „normální“?
Podle kolegy Šavlíka je vědecká medicína jen složitým, zdlouhavým a nákladným potvrzováním pravdy lidových přísloví. Jedno takové říká, že člověk je zdravý, když ho pokaždé bolí někde jinde. Jakmile bolest trvá déle nebo se opakovaně objevuje na stejném místě, je potřeba ji řešit.
Lze psychosomatickým přístupem zabránit vzniku/rozvoji geneticky podmíněných chorob (cystické fibrózy, Huntingtonovy choroby, svalové dystrofie atd.) nebo jejich následky pomocí celostní medicíny alespoň mírnit?
Všechno to jsou těžké, geneticky podmíněné a život ohrožující nemoci. V prvním případě plic, ve druhém mozku, ve třetím svalstva. Jejich vzniku psychosomatika zabránit nemůže. Zásadní význam má specializovaná léčba. Komplexní přístup ale může pacientovi pomoci se s nemocí vyrovnat, ovlivnit související podmínky jeho života, poradit mu, jak se má v mezích možností udržovat v dobré fyzické kondici, jaký má mít stravovací režim, pomoci mu řešit vztahové problémy a zvládat stresující
situace, které nemoc provázejí.
Také se hodně doporučuje sportovat – běhat, jezdit na kole apod. Ale pokud si představíme např. Moravskoslezský kraj, kde je inverze 360 dní v roce, pak je nasnadě otázka, nakolik je takové běhání ještě prospěšné?
Pohyb je lék. Bez něj není ani zdraví ani život. Jde o to, aby pohyb člověka bavil, byl pestrý, pokud možno pravidelný, přiměřený a odehrával se v příjemném prostředí. To se o běhání v městském smogu rozhodně říci nedá. Spousta lidí bohužel jinou možnost nemá. A jsme zase u konzumní pasti. Chceme mít stále větší materiální komfort, více vyrábět, více spotřebovávat. Tím otravujeme životní prostředí. Přitom bychom chtěli pít křišťálově průzračnou vodu, dýchat čistý vzduch, být zdraví. Mít obojí současně ale nejde.
Mohu požádat svého praktického lékaře o vystavení doporučení na vyšetření psychosomatikem?
Náš zdravotnický systém kategorii psychosomatiky prakticky nezná. Pojišťovny ji ani nepodporují ani nehradí. Pan ministr Heger ji teprve loni v květnu zařadil mezi oficiální specializační obory. Pozval mne tehdy na ministerstvo a zajímal se, co vlastně psychosomatika je, jaký je její vztah k léčitelství, kdo by ji mohl vyučovat. Krátce poté byl odvolán. Jeho iniciativa ale úplně nezapadla. Koncem roku jsem z ministerstva dostal jmenovací dekret člena akreditační komise pro psychosomatiku. To je velký posun. K realizaci je ale pořád hodně daleko.
Doporučujete prevenci ve formě očkování?
Pokud by medicína neobjevila očkování proti tuberkulóze, záškrtu, neštovicím, obrně, černému kašli a dalším smrtícím chorobám, většina z nás by na tomto světě vůbec nebyla. Jako otec tří dětí bych na sebe nikdy nevzal tu zodpovědnost, že bych nenechal děti očkovat základním a ze zákona povinným očkováním. Ohrozil bych tím nejen vlastní děti, ale i všechny ostatní. Takové očkování má totiž smysl jedině tehdy, pokud je plošné. Mediálním kampaním vyzývajícím k očkování proti sezónním chřipkám nebo virózám, jako byla nemoc šílených krav, prasečí nebo ptačí chřipka, ale moc nevěřím. Je z nich příliš cítit tlak farmaceutických firem. O snížení důvěryhodnosti takového očkování se hodně zasloužili i představitelé zdravotnictví a politici. Nejvyšší hygienik ČR Vít, loni policií obviněný ze zneužití pravomoci úřední osoby, před třemi lety národ emotivně vyzýval k očkování proti prasečí chřipce. Pak se ukázalo, že sám se očkovat nenechal. Ministryně zdravotnictví Jurásková se to snažila napravit a nechala se očkovat za asistence televizních kamer. Prezident Klaus ostře vystoupil proti povinnému očkování vojáků. Několik set tisíc vakcín, které ministerstvo nakoupilo, nakonec přišlo vniveč. To je názorná ukázka, jak se to dělat nemá. Nikdo nemohl vědět, nakolik je hrozba prasečí chřipky reálná. Otázkou je, jak se lidé budou po takové zkušenosti chovat, pokud se nějaká opravdová hrozba objeví.
Uchování zdraví předpokládá málo stresu a negace. Zodpovědný přístup občana předpokládá jeho informovanost pro případ správného rozhodnutí u voleb. A informovanost v tomto směru bohužel nenahrává občanovu zdraví, protože přináší mnoho negace. Mohl byste prosím poradit našim čtenářům, jak být zdravým a současně zodpovědným občanem naší země?
Současný společenský systém, založený na individualizmu, dravosti, drancování životního prostředí a neustálém ekonomickém růstu, je těžce nemocný. Přitahuje arogantní, bezohledné, bezcitné a dravé jedince – psychopaty. Výsledkem je celá řada krizí: ekonomická, finanční, ekologická, sociální, s nimi spojená korupce, kriminalita, agresivita, alkoholizmus, toxikomanie. Všechny tyto krize mají společného jmenovatele: iluzi neomezeného růstu. Tvrdit, že na omezeném prostoru naší planety s jejími omezenými zdroji lze neustále více vyrábět a více spotřebovávat, může jen politik, ekonom nebo blázen. Krize je šancí na změnu. Je jen na nás, jestli se dál necháme manipulovat alkoholem a mocí opilými politiky, nebo zda vezmeme zodpovědnost do svých rukou a začneme stavět nový systém založený na spolupráci, ohleduplnosti, šetrnosti, ochraně přírodních zdrojů a pochopení života v souvislostech. Systém, v němž nadále neudržitelný růst nahradí pokojný nerůst, vnitřní sociální a kulturní rozvoj. Tak, jak se o to snaží komplexní medicína. Pacient (občan) může polykáním prášků (finančními injekcemi) potlačovat příznaky, léčit se až do úplného uléčení. Nebo může porozumět informační hodnotě nemoci (krize) a změnou chování vykročit na cestu k uzdravení. Rozhodnutí musí udělat každý sám.
Rozhovor pro Magazín C plus vedla Růžena Černíková (Cetelem ČR a.s.)
Zdroj: http://blog.aktualne.cz/
