Nejprve odkaz na naši veřejnou facebookovou diskusní skupinu “Psychosomatika a etikoterapie v praxi”. Staňte se jejími členy a zapojte se aktivně do našich diskusí. Podívejte se tam např. pomocí nástroje Lupička, co jsem nedávno psal k symbolice zápěstí ve smyslu dobrovolného nasazování si pout a okrádání se o nejvzácnější destilát životní energie – o její duchovní složku díky vlastní hlouposti a nabubřelosti.
Symbolika levého zápěstí
Levé zápěstí je symbolicky spojeno s plícemi a tím s uměním dynamicky podle potřeb vytvářet prostor (nádech / výdech) přesně takový, jaký je potřeba pro různé fáze tvoření a nazrávání citů v bezpečí bez omezení času. Jedná se o královský symbol trpělivosti a moudrosti, tedy zrajícího jablka v levé dlani krále.
Dokážete průběžně rozpoznávat, kolik prostoru a času vaše city potřebují k nazrávání než z vás vyjdou nahlas nebo činem ven? A vycházejí z vás jako čisté dary, nebo si dovolíte je vypustit ještě nedozrálé, neúplné, neprocítěné celým tělem, neprožité vnitřním příběhem?
Otázka ke zpracování: Dokážete nazrávání vašich citů adekvátně přizpůsobit svůj program, denní priority, životní prostor a čas? Dávate si na ně trpělivě dostatek času tak akorát? Dávate trpělivě pro to samé prostor a čas i druhým kolem vás a netlačíte nikoho ani sebe do vynucených spontánních projevů nedozrálých a nekompletních citů?
Symbolika pravého zápěstí
Pravé zápěstí je symbolicky spojeno s naším vášnivým srdcem a s uměním jednat rychle, věcně, jednoduše, rázně, důrazně, přehledně, pouze k dané věci (nemotat jablka s hruškama), pouze v pravý čas a pouze do pravé míry, pochopitelně, logicky, rytířsky, přitom džentlmensky, s nadhledem, s chladnou hlavou a pouze v rozsahu naší dané role v dané situaci. Toto umění jednání resp. vedení boje v sobě skrývá nádherný královský symbol ostrého meče (ostrý jazyk v ústech) měnícího tam i zpět v moudré pevné žezlo coby symbol dobrého krále a potentního falusu. Moudré pevné žezlo (celá pravá ruka) je často dostatečným varováním nepřátelům, že se může kdykoliv opět změnit v ostrý nelítostný meč, co umí spravedlivě sekat hlavy.
Obrázek: Obrázky zdarma – Pixabay
Obecná Ščotkova symbolika syndromu karpálních tunelů
Potíže s karpálními tunely na zápěstích a dlaních rukou paralyzují svého majitele cokoliv do nich brát a dávat podle dosavadních vnitřních postojů a naučených schémat, neboť ty už jsou pro další vývoj zcela nevyhovující, přetěžují tělo i mysl a vůči okolí jsou ve srovnání se skutečným stavem nitra klamavé a lživé.
Máme-li z dlaní pouštět pouze zralé dary, musí jít o nejvzácnější akt naší životní síly = destilát duchovní energie. Budeme ji považovat za vzácný dar pro příjemce/-kyni a očekávat, že tak se k tomu bude i chovat. Dary se mohou dávat pouze připraveným příjemcům/-kyním. Vzácné dary se mohou dávat pouze vyvoleným příjemcům/-kyním, protože v sobě nesou naši stopu a jasné duchovní poselství např. dobro a duchovní potenciál, který má sloužit výhradně k bohulibým účelům a záměrům příjemce/-kyně.
Jenže ono slovo “Dar” je velmi ošemetné téma. Aby dar nebyl jen líbivě zamaskovaná půjčka k pozdějšímu navrácení, splacení, ke zneužití a k vymáhání podmínek, nesmíme je od okamžiku předání dále již vázat žádnými ani nahlas nevyřčenými podmínkami nebo očekáváními. Nesmíme akt daru nikomu zhnusit žádným nadbytečným proslovem ani návodem, jak jej musí příjemce/-kyně převzít, jak s ním nakládat, že jinak mu ho vezmeme a už nikdy nevrátíme. Možná až na konci školního roku. 🙂 To pak není žádný dar, ale půjčka s podmínkama a beze změny majitele. Doufám, že jste poznali, že se jedná pouze o prachsprostý upírský nástroj majitele, kterým vás má v hrsti po celý čas užívání daru a skrze který z vás postupně vysaje životní sílu.
Pamatujte. Co naše dlaně opustí ve formě daru, hned další sekundu už není naše. A nikdy se už to k nám nevrátí. S darem musíme předat také veškerá vlastnická práva k němu, změnit majitele. Nový majitel si s ním může hned v další sekundě udělat naprosto cokoliv, co se mu zlíbí… a nás se to nesmí emočně už nijak dotýkat! Svou část příběhu daru jsme si právě splnili do konce, vyrobili jsme jej, přivedli až do dlaní, z tama jej v nejlepší víře předali příjemci/-kyni a to je konec naší části příběhu. přesně toto bylo posláním daru pro nás. Tím úkol skončil. Tečka. To je vše, nic víc dál. Pupeční šňůra mezi námi a předaným darem se měla v ten okamžik přestřihnout. Jedině tak je to správné. Dar si žije dál svůj příběh s novým páníčkem. Nastal čas začít rozjímat a vnitřně se kochat vším, s čím vším byl pro nás dar symbolem, co nám dal anaučil, co jsme do něj vložili my atd. Doporučuji vám pro takové rozímání zavřít oči, uši, pusu, nos i dlaně a rozjímat vnitřně.
Pokud oči a ostatní otvory nezavřeme, ohrožujeme se tím, že po předání daru můžeme být velmi zklamáni nebo rozčarováni z toho, jakým způsobem příjemce/-kyně s naším darem naložil, jak ho chytil, co s ním udělal atd. Někdy je to v tak příkrém rozporu s naším očekáváním, že se nám z toho sevře celé nitro a začneme litovat, komu že jsme náš poklad darovali.
Radím vám… okamžitě se z takového stavu lítosti a vzteku na příjemce/-kyni dostaňte pryč, jinak to pro vás už za chvíli neskončí dobře! Donuťte se nahradit váš vnitřní vztek, nenávist a lítost něčím prospěšným, např. Hoponopono – omluvou příjemci, že jste na něj právě teď velmi hnusně mysleli a vyslali k němu intenzivní hnusné energie. Poproste jej za odpuštění a zapátrejte v sobě, odkud tyto hnusy sami znáte, kdo je na vás kdy vysílal tak dlouho a systematicky, až vás to také naučil dělat druhým…
“No jo, vám se to snadno řekne, pane Ščotka, vy se určitě umíte snadno odstřihnout od vašich darů. Ale když ono to není pro normální lidi tak jednouché! Nejde se tak rychle od nich odpoutat, jak říkáte vy! Prý, hned zavři oči, uši, nos a pusu a rozjímej dovnitř! Jak to asi tak máme udělat, když jsme v sobě ještě plní emocí, vzrušení nebo naopak vzteku, lítosti a zklamání? To umí snad jedině trénovaní jogíni! A vy jste trénovaný jogín, pane Ščotka? Je přece normální pro normální lidi, že když někomu něco významného darujeme např. svůj čas nebo pozornost, tak se s tím ještě chvíli potom vnitřně cítíme být spojení – něco jako autoři a stvořitelé, jako rodiče s dětmi, jako majitelé, ne? Takže nám přece nemůže být jedno, jak jej příjemce/-kyně od nás přijal a jak s ním naloží! Snad je normální projevit trochu úcty, soucítění a ocenění. Tak by to mezi slušnými lidmi mělo být, ne? Tak se to má, tak je to správné! Příjemce/-kyně by měl slušně poděkovat, když od nás něco dostane … měl by nás uznat, pochválit a ocenit, ne? Vždy jsme se s tím tak piplali, vždyť jsme se kvůli tomu tak nadřeli! Vždyť jsme pro to tolik obětovali a odmítali lepší šance, poctivě jsme se našetřili, nalítali, nazařizovali, nasháněli, nadomlouvali, naplatili, načekali! Vždyť jsme si sami toho tolik odepřeli od úst, museli se uskromnit, ubrat až na životní minimum, a zapomenout na vlastní pohodlí a bezpečí!” … Přátelé, No Comment! 🙂 … Poznáváte se v tom? Poznáváte v tom někoho z vašeho okolí, z rodiny? 🙂
Správný přístup k vzácným darům z dlaní
Jste to vy, kdo dary dává. Jste to vy, kdo máte vědět, komu vaše dary dáváte. Jste to vy, kdo si mají předem vhodně ověřit, zda je příjemce/-kyně tím pravým, pro koho chcete dar vytvořit. Jste to vy, kdo máte zdravou soudností uznat, zda se dočkáte očekávaného ocenění a v jaké formě, poděkování aj. Nebo to snad považujete za samozřejmé, za automatickou slušnost?
Jakmile dar opustí naše dlaně, v tu sekundu je mezi námi a jím přestřižena pupeční šňůra. Už nemáme žádné právo kriticky sledovat ani hodnotit, co s ním příjemce/-kyně udělá a jak s ním bude ve svém nejlepším zájmu zacházet. Dar je dar. Dar obohacuje jednu i druhou stranu. Dary obohacují také Boha v nás.
Dar nesmí být žádná líbivě převlečená návratná půjčka s nesplnitelnýma podmínkama a beze změny majitele.
Neohrožujte vaše dobré vztahy s lidmi žádnými nevyřčenými očekáváními vztaženými k předávaným darům. Nelpěte na povinnosti projevit vám vděčnost, poděkování, pochvaly, uznání, revanše ani jiné uměle projevy slušnosti. Pokud je mezi vámi a příjemcem/-kyni správné napojení a váš dar je doopravdy darem, projev zpětné vazby se dostaví sám od sebe a v té nejvíce prospěšné formě pro všechny strany. Udržujte si vaše nitro čisté a plné Světla…
Když to se svým lpěním na očekáváných reakcích za dar přeženete a nedáte si na své skryté negativní emoce náhodou pozor, nabudou ve vás velmi rychle na síle a ovládnou vaše myšlení i nitro. Radím vám opět… okamžitě je ze sebe vyžeňte např. omluvou příjemci a prosbou za odpuštění.
Jak se z člověka stane zombie
Negativní emoce ve vás zvítězily. Vaše nitro i mysl ovládla Temnota. Dnes vám nepoděkuje jeden a zítra vám nepoděkují hned dva, tři, čtyři nevděčníci a chuligáni. Pozítří vám už nepoděkuje nikdo, a to ani v samozřejmých situacích, a ve vás to strhne lavinu křivdy a hnusu, že lidi jsou hnusní, že je prokletá doba, že lidi si ničeho neváží, že se mládež chová jako havěť, že politika stojí za prd a to počasí? … no o tom už raději ani nemluvím. Jste rozčarovaní a plní nenávisti k celému světu. Přitom je to jen důsledek systematického neodstřihávání se od vašich darů, kterými neustále a tak rádi obdarováváte své okolí.
Po čase se tento negativní pocit změní v neuchopitelný, nedefinovatelný, nevyčíslitelný a hlavně nesplatitelný dluh celého světa, doby a lidstva vůči vám! Vy se tu obětujete a nikdo si toho neváží, nikdo to nevidí ani neoceňuje. No na co já tu jsem? Jednoho dne začnete dělat už jen jedno jediné – lpět na svém a vehementně se dožadovat všemi legálními i nelegálními metodami splacení dluhu vám, vám, vám, jenom vám. A to už bude velmi vážná psychická situace, možná dokonce i spirituální krize. Pocit nesplaceného dluhu světa vůči vám za vaši oběť vás zcela pohltí a ovládne a díky vaší slepotě a pýše se ten pocit dokonce stane oprávněný, jako kdyby nějaký skutečný dluh doopravdy existoval! … a to i jinde než jen ve vaší hlavě a fantazii. Tato negativita se vám dostane až do aury a vy ji budete vysílat nepřetržitě dnem i nocí do celého světa v zoufalé snaze vyvolat v druhých trýznivý pocit viny za to, že vám celý svět, potažmo tím i oni, dluží něco splatit. “Tak plaťte, vy nevděčníci, vy nevšímavci, vy pokrytci! To já jsem se tady obětoval!”
Skončí to tak, že vám to vezme zdravý rozum, vy se pomátnete a vaše soudnost půjde vniveč jako Glumovi z Pána prstenů. Bude vám úplně jedno, kdo vám tento dluh splatit. Jako první na ráně budou samozřejmě vaše nic netušící nevinné děti a partneři, sourozenci nebo přátelé. Vysajete je do morku kosti, zhnusíte se jim a ukradete jejich životní jiskru. Nadobro o ně přijdete. Budete prohlášení za blázna a začnou si na vás dávat pozor. Stane se z vás jeden velký černý bludný přízrak bez domova, co nejen vnitřně, ale už i otevřeně nahlas obviňuje v jednom kuse všechny a všechno okolo sebe, že mu něco dluží. Taková černá díra, kterou nejde nakrmit. … Fuj, no odporný stav, odporný člověk! Bohužel však velmi obvyklý jev v naší společnosti. Přitom si za vznik svého dluhu můžete od začátku sami a nikdo jiný! Stačilo si jen hlídat, co z dlaní vypouštíte, komu to dáváte, okamžitě se od toho odstřihnout a dál už se o to nestarat.
Otázka k zamyšlení: Co z toho vám dodnes selhává? Kde jste se to viděli a naučili se používat takto závadně?
Syndrom karpálních tunelů lidově zvaný „Syndrom vyhořelých učitelek a učitelů ze základky“
Každý učitel na základce chce pro své dětičky – pro ty maloučké bezbranné naivní školáčky jen to nejlepší. Učí je od rána až do oběda tomu nejlepšímu, co v rámci sebe a školního systému dokáže. Upřímně. Učí je svědomitě, nadšeně, nadčasově, myslí na ně kudy chodí, připravuje se na hodiny, žije pro ně, dýchá pro ně, chrání je, bojuje za ně, přebírá za ně zodpovědnost, přebírá zodpovědnost snad i za jejich život, zajímá se o ně nad rámec povinností Učitele. Chce je přece naučit něco prospěšného pro jejich budoucnost, samým pokladům. A oni na něj obdivně koukají… Je pro ně Bohem. A to je tak sladké! Ti malošci s obrovskýma kukadlama doširoka otevřenýma, ty životem dosud neposané lístky… Nevinnost. Přitom ohromná budoucnost.
Učitel neustále koliduje mezi nadčasovým posláním učitelů, láskou k dětem a tím, co od něj vyžaduje ředitel, ministr a školství jako takové. Je mezi mlýnskými koly. A ty melou. Dostaví se únava a vyčerpanost. Potřeboval by teď nějako pochvalu, ujištění, že je všechno OK, že jde správnou cestou, nějakou morální vzpruhu, ať v tom není pořád tak sám a ať to na něj všechno tak nedoléhá. Za kým jde přirozeně? No jasně! Za svými prvňáčky… Jenže tam si uvědomí, že je ještě nemůže zatěžovat svými dospěláckými věcmi, ani se před nimi ukázat jako slabý – vždyť je pro ně Bohem! To by byla zrada ideálů, které v nich buduje! Tak kam zajít pro útěchu? No … No… No nikam přece! Nějak se z toho dostane sám. To by stejně nikdo nepochopil, kdo není učitelem. Rezignace, únava, pocity vyhoření, ztráta koncentrace a zacílení, ztráta jiskry, jsou čím dál častěji na pořadu dne.
A jsme zpátky u jeho dětí… Učitel se změní, zhnusní a začne tlačit na výsledky. Děti znejisťují, kdo že to tam dnes před tou tabulí stojí, když ještě včera to byla naše hodná paní učitelka a dneska? Z ničeho nic tam stojí unavená, zlomená, zakletá fúrie, přísná necitlivá semetrika, která ve skutečnosti potřebuje jen pohladit, pochválit a ocenit a změní se zpátky ve Sluníčko. Ale to její děti bohužel neví a nikdy se to přes nepřístupné vrstvy masek Učitele nedozví.
A pak to přijde. Vyhoření a rezignace! Znecitlivění a odosobnění. Odtržení se od reality a postupná robotizace! Nejprve se to dotkne stavu pohlavních orgánů Učitele. Ty už nejsou potřeba, protože život z něj už dávno vyprchal. Narozdíl od svých nadšených začátků se Učitel stane bezduchým strojem na vykonávání procesu výuky. Šablony a staré metodické podklady místo neotřelých moderních materiálů získají na významu. Učitel to prohrál na plné čáře. Prohrál to sám před sebou. Rozdal se až do úplného vyšťavení a přišel tím o všechno. Ztratil jiskru, invenci, náboj i fascinaci. Ztratil úctu sám k sobě i k poslání učitelů. A to moc bolí… Doslova i fyzicky. Na karpálech! Karpály jsou totiž výrazem nemocného ženského elementu v těle, naší vnitřní ženy, která díky vnějším okolnostem a hraným maskám (čti: společenským a rodinným rolím) nemůže projevit celou svou přirozenost, celé své já, celé své nitro, romantiku ani citlivost. Pouze extrémy – nemoci a chytrolínské prohrané poučky (proti kterým sama tolik let bojovala než se zaklela). Není kolem ní nikdo ten správný, kdo by ji pochopil a ocenil její oběť. Karpální tunely vyjadřují dlouhodobé potíže s naším duchovním srdcem, které už nejiskří a kdo ví, jestli kdy vůbec ještě zajiskří. To se samozřejmě rychle odrazí zejména v prožívání intimity obecně a potažmo i v prožívání partnerské intimity, úzkoprsosti, nedostatku fantazie a hravosti, ve ztrátě nadhledu a trpělivosti. Učitelé o tom ví své, že?
Nežer to tak a staň se zpátky člověkem
Člověk nemusí být žádný študovaný učitel s titulem ani nemusí nutně vyučovat na žádné škole, aby se začal považovat kvůli něčemu velkému za spasitele, za nadřazeného Učitele. Stačí mu k tomu často jen pár velkých zklamání a člověk se ze strachu z dalšího ublížení a zklamání samolibě coby chytrolín obecný sebejmenuje a sebedosadí na trůn, na piedestal hrdinů, aby se tam s nosánkem nahoru uměle povýšil nad ostatní. Povýšení se pozná podle toho, že na druhých začne vidět hlavně chyby a nedokonalosti a ty významně zveličovat a zdůrazňovat. Je to upírská manipulační taktika, jak druhé dostat rychle pod sebe, jak je pod sebe snížit a ponížit, jak jim vzít sebevědomí tak, aby ho nesesadili z piedestalu.
Proto si za první oběti náš samozvaný Učitel vybírá bezbranné děti a partnery. Začne se považovat za toho, kdo má přeci jako jediný “normální” ten nejlepší důvod, ba co víc – snad dokonce i právo ty „chudáčky neschopné si beze mě ani prdnout – co byste beze mě asi tak dělali?“ sehnat do jednoho stáda a ohrady, označit je nálepkou, názvem nebo logem, oplotit jim svět, kudy mohou a nemohou chodit, krmit je chlebem a hrami, pravidelně a jednohlavě vychovávat, poučovat, přeučovat, narovnávat, k něčemu svému vést, ochraňovat, varovat před zlým světem a vězením, nabádat k ostražitosti a k věčnému strachu ze sebe samých a ze života vůkol, směrovat k jediným správným hodnotám, ultimatovat a trestat, klavírovat do nich svou jedinou správnou pravdu, hlídat si ji a vynucovat si ji jako „mirumilovný“ Učitel (čti: energetický upír)…
Nic z toho se však nemusí dít nahlas ani viditelně navenek. Je mezi námi mnoho skrytých zkušených upírů a Učitelů, kteří mají totální rozdíl mezi svým nitrem a vnějškem. Pro karpály bohatě stačí, když se to vše děje v člověku uvnitř, pro okolí neviditelně. Často to na první pohled na člověku nepoznáte, že vnitřně přestal být člověkem a zaujal roli nadřazeného Učitele. Umí to dobře maskovat a mlžit. Karpály však hovoří jasně za všechno!
Jaké typy lidí syndrom karpálního tunelu postihuje
Často se na piedestal nadřazeného Učitele samojmenují a sebedosadí lidé, kteří jsou extrémisti nebo nějakou prožitou životní etapou byli do extrému zahnáni. Buďto mají extrémně nízké sebevědomí, nebo naopak extrémně vysoké. V karpální etapě života jsou pro rovnocennou partnerskou praxi a harmonický život téměř nepoužitelní, pokud se jim nedaří udržovat si ve vztazích extrémy. Extrém jim vyhovuje. Vyznají se v něm. Harmonie a porozumění je pro ně za trest a jen na chvíli. Něco se jim stalo. Změnili se z člověka na roli a funkci – na Učitele. Jsou v ní od rána do večera. Neodpočívají. Nevylézají ze skafandru své role ani doma ani v práci. Učitelé na ZŠ o tom ví své, že? Toto je způsob, jak se alespoň pro někoho či před někým stát důležitými a potřebnými. Když jim to doma nefunguje – proč asi?, vynahradí si to (pokazí) v práci. Když jim to nefunguje v práci – proč asi?, vynahradí si to (pokazí) doma.V hloubi jejich nitra vyvěrá nedořešený mindrák z dětství, který se týká závadných rodičovských či sourozeneckých vztahů.
Prozkoumejte nejprve váš vztah s mámou v dětství a její zrady páchané na vás… Projděte si v sobě téma Zrada matkou.
Druhým extrémem jsou lidé, kteří díky získanému vzdělání, titulům a jiným zkouškám života jsou lepší než druzí, snědli snad všechnu moudrost světa, mají na všechno odpověď, milují obdiv, souhlas a potlesk a také milují sami sebe se poslouchat před obecenstvem.
Jak jim pomoci? Co s tím?
Přece nic s tím. Je to jejich business. Kdybychom s tím chtěli něco lidumilsky dělat = páchat Dobro, cožpak bychom nedokázali jen to, že se sami chováme jako oni, karpálisti? Láká vás řešit něco za ně, pro ně, preventivně dopředu, bez jejich vědomí a souhlasu? Chcete jim dávat nevyžádané rady, pomáhat jim násilně o něčem vědět, něco si zkoušet bez vyžádání, vnucovat jim řešení, nutit je to řešit, když ještě nepřišel jejich čas, tlačit do nich, co nechtějí přijmout? Pardón, ale nejsem karpálista, do toho s vámi nejdu. A vy buďte velmi opatrní – karpálismus na vás číhá na každém rohu. Byl tady, je a vždycky bude. Je snadno přenosná šablona závadných emocí a životních postojů na druhé! Tak ať to od nich nakonec nechytnete, ty jejich postoje, povýšenost, strachy a manýry. Dá se do toho dostat totiž docela nepozorovaně, ani nevíte jak.
Pamatujte, že trpělivost a shovívavost květy přináší. Stačí jeden karpálista na kilometr čtvereční. Nemusíte v tom být dva! 🙂 Až přijde správný čas a karpálistům selžou všechny konvenční řešení našeho zdravotnictví, však oni si cestičku k symbolice těla a skutečnému řešení najdou sami. Už teď je jasné, že bez nárazu o dno, bez rezignace a probuzení pokory, bez změny myšlení a životních postojů a bez kompletního vnitřního přerodu to však natrvalo nebude možné. Řešení jim přijde úzkou štěrbinou… jak symbolické … karpály totiž přesně toto jsou = nepřirozeně zúžené štěrbiny v dlaních a zápěstích.
Syndrom karpálních tunelů u mužů
My muži jsme všichni velcí citlivci a romantici. Jsme zároveň malí kluci i velcí chlapi v jednom. Často a rádi se pro druhé obětujeme a bojujeme za jejich lepší svět. Dělá nám to radost. Naplňuje nás to. Dává to smysl našemu životu. Stáváme se tím sami pro sebe rytíři. Možná i pro druhé. Když těm, koho milujeme a ctíme, něco ze sebe dáváme upřímně od srdce např. svou pozornost, náklonnost, ohelduplnost, usnadnění, vlídné slovo, bezpečnou náruč, vřelý dotek, pomoc partnerkám s jejich nelehkými rolemi, chlapskou péči o děti, domácnost nebo firmu atd., pokud to dáváme čisté a upřímné z natažených dlaní, znamená to pro nás doslova poklad, velmi křehkou věc, srdce na dlani. Očekáváme, že si toho příjemce/-kyně ihned všimne přesně v onu chvíli předávání, nikoliv někdy jindy, později nebo až večer, že doslova zkoprní a zpozorní na maximum, že všechno ostatní zahodí jako nedůležité, že se zastaví čas a prostor se rozmlží a… a příjemce/-kyně ocení náš dar s obrovským extrovertním výbuchem nadšení minimálně tak intenzivním, nakolik to bylo pro nás náročným „sebe-obětováním se“. My totiž moc dobře víme, kolik nás to čeho všeho ve skutečnosti stálo a stojí. A teď je na příjemci/-kyni, aby to (kéž by) věděl/-a taky nebo na to co nejrychleji přišel a ocenil to.
Pokud tomu tak je a příjemce/-kyně naše čisté dary z otevřených dlaní přijímá nadšeně, mírně okázale, s úctou a grácií, bez šmodrchů, zbytečných keců, umělé pokory a nadměrného zveličování, hladce a přesně tak rychle, jak my muži potřebujeme, abychom se nezdržovali a už mohli jít zase něco pořádného dělat – nejlépe něco ještě šílenějšího než teď, rozkvete nám v dlaních orchidej a my celí zjihneme. Rozsvítíme se, rozzáříme, rozpálíme doběla vnitřním Světlem. Milujeme ty, kdo nás správně umí chválit a oceňovat. Milujeme ty, kdo si nás všímají a ví, co nás co stojí úsilí a oběti. Důkazem toho pak je, že hned nato dokážeme i skály lámat holýma rukama a modré z nebe snášet příjemci/-kyni k nohám. “Však co, ne?… maličkost, ne? Pro tebe cokoliv, kdykoliv.”, řekne chlapským hlasem na smrt unavený, totálně sedřený a do poslední baterky vyšťavený muž, který by nikdy svůj stav nahlas nepřiznal. To by totiž znamenalo prohru. A je to pravda. Žádná oběť není pro muže dost velká, když miluje a ví, že bude náležitě oceněn a prohlášen za pravého rytíře, legendu a vzor pro druhé.
Jupííí! Znám přesně takové legendární muže, znám i takové příjemce! Takže to není jen v pohádkách. Je to i v realitě! 🙂
Pokud tomu tak není, tedy pokud muž přinese s čistým srdcem příjemci/-kyni doslova modré z nebe, ale příjemce/-kyně jeho “oběť” přijme naprosto hnusně, jako hadr, úplně vlažně, bez nadšení, ledabyle jakoby nic, mírnix týrnix jako nějakou jasnou samozřejmost a jen jako na 99,99% splněnou povinnost, bez většího povšimnutí, s opožděným oceněním nebo dokonce s výsměchem, zneuctěním či opovržením, zavře se nám naše dosud křehká něžná mužská dlaň do tvrdé mozolovité chlapské pěsti plné zběsilé agresivní touhy vzít do ruky meč nebo kámen a zabít toho zmetka, utnout mu hlavu, nevděčníkovi/-ici, a to rovnou na místě.
Pak nejen, že se z těchto mužských dlaní milý krátkozraký příjemce/-kyně už žádného čistého daru ani orchideje nikdy nedočká, ale v tom lepším případě (pokud ještě přežil) bude “pouze” odsunut až na konec fronty zájmu muže. Pro muže spadne do kategorie “Mrtvoly a jiný lidský odpad”. Pokud to příjemci/-kyni nedojde, že je u tohoto muže už v doživotní karanténě a pokud se ještě sveřepě pokouší domáhat i násilím dalších darů kvůli dodržení povinností nějaké role, dostane zavřenou mozolovitou chlapskou pěstí jednu pořádnou ránu do rypáku a šlus Jůlius – cesta uzdravení se navždy zavře.
No řekněte sami – chtěli byste nás muže provokovat, když jsme v našem křehkém orchidejním módu? Chtěli byste riskovat stát se ohroženým živočišným druhem = příjemců na konci fronty? Nebo se raději sami nad sebou zamyslíte, změníte přístup a budete k darům mužů pozornější a citlivější? Odměna za to bude pro vás více než sladká, uvidíte.
A vy muži, zejména vy karpálisti, zvažte dobře, kolikrát ještě potřebujete hodit vaše vzácné perly těm sviním než se vám vaše karpály zavřou nadobro! Říkám vám – nenechte si ukrást vaše ostré a nebezpečné meče – vaše dary moudré tvrdé pěsti, chlapského slova, rozhodnosti a umění správných argumentů bez omáček. Zavčas různým nevděčníkům preventivně usekněte hlavu, když nebudete spokojení! Naučte je jednoduchým jazykem polopaticky, jak nutně od nich potřebujete, aby si všímali vašich darů z dlaní a oceňovali je. Není to nic složitého. Naučíte je to a podaří se vám to. Howgh.
Autor: Marek Ščotka
Marka najdete i na facebooku klikni zde
Zdroj: http://marekscotka.cz/
