Viděl jsem, jak je nervózní, a řekl mu, aby si sedl; věděl jsem, že se na něj sotva kdo podívá dřív než za hodinu. Díval se však pořád na hodinky, a já zrovna neměl pacienta, tak jsem se rozhodl se na jeho ránu podívat. Zjistil jsem, že je dobře zhojena, a tak jsem si promluvil s jedním lékařem a obstaral si vše potřebné k odstranění stehů a převázání rány.
Zatímco jsem byl takto zaměstnán, zeptal jsem se jej,spěchá-li snad tolik kvůli další návštěvě u jiného lékaře. Odvětil, že nikoliv, že potřebuje jít do sanatoria,aby posnídal se svou ženou.
Tak jsem se zeptal na její zdraví. Řekl, že tam už nějakou dobu je a že má Alzheimera. A jak jsme tak povídali, otázal jsem se, vyvedlo-li by ji z rovnováhy, kdyby přišel trochu později.
Odvětil, že jeho žena už dlouho neví, kdo je, a jeho už pět let nepoznává.
To mne překvapilo a ptám se: „A vy tam přesto docházíte každé ráno, i když ona neví, kdo jste? „Usmál se, poklepal mi na ruku a pravil: „Ona mě nepozná, ale já pořád vím, kdo je ona!“
Musel jsem zadržet slzy, když odcházel. Na ruce jsem měl husí kůži a pomyslel jsem si: Tak takovou lásku bych chtěl v životě mít.
Opravdová láska není tělesná ani romantická. Skutečná láska spočívá v přijímání všeho,
co je, bylo, bude a nebude.
Nejšťastnější lidé nemusí zrovna mít to nejlepší ze všeho, oni si udělají to nejlepší z toho,
co mají. V životě nejde o to, jak přežít bouři, nýbrž jak tančit v dešti.
Všichni stárneme; proto si važme lidi kolem sebe a všeho co máme.
Zdroj: e-mail
