Už jsem Ti psala jednou přes formulář, ale napsala jsem toho asi moc a nebyla jsem v tom správném rozpoložení, protože se mi to všechno smazalo A teď to tedy zkouším znovu.
Chci Tě poprosit o pomoc pro mě a mou rodinu. Před 4 lety jsem byla velice nemocná – žlučníček se mi trochu hlásil o slovo. Po půl roce marného chození po doktorech a 18 kg dole jsem se dostala k alternativě – dnes už kamarádka mi velice pomohla reflexologií a akupunkturou a jedna z mých studentech (dnes dobrá kamarádka) mi darovala knížku Miluj svůj život a Co nám tělo říká aneb po stopách nemocí od Miroslava Hrabici. A já začala vidět svět jinak. Pomalu jsem se uzdravovala, ale dnes se mi to vrací zpět a nejen u mně, ale i u mé 18-ti měsíční dcerky Aničky.
Ale pomalu … První žlučníkový záchvat jsem dostala o šílené hádce s mým tátou – nedokázal (a nedokáže asi nikdy) pochopit, že mi nebude a nemůže mluvit do života neustále. Jednalo se o domeček, na který jsme v tu dobu s manželeme vyřizovali stavební povolení. A od toho dne se to se mnou táhlo. Hodně mi k mým problémům přidalo i moje povolání – učitelka chemie. Prostě jsem si všechno hrozně moc zabírala – „Chudáčci, zas mají 4 nebo 5 z písemky. Asi jsem je to nenaučila, udělala jsem těžký test“ apod. apod. První rok v téhle roli, prostě jsem to všechno moc prožívala a můj žlučník se mnou. Druhý rok se to hodně zlepšilo – přestala jsem být ta milá, neustále ustupující a nervozní učitelka a začala jsem zavádět pravidla a trvala na jejich dodržování. Tohle moji studenti nesli dost těžko a prý jsem se hodně změnila. Ano, změnila, ale pro mě to byla změna dobrá a nevyhnutelná.
Pak jsme se s Míšou začali snažit o miminko a povedlo se skoro hned. Důležité bylo moje osobní přesvědčení, že není moje volba, kdy by mělo a nemělo přijít, ale záleží to jen a pouze na něm. Dokonce jsem to té dušičce řekla, když jsme byli na horách a já dostala snad nejsilnější mentruaci v životě a probrečela celou noc, že jsem snad neplodná a nad ránem jsem se sebrala a řekla si: „Proč popíráš svoji ženskou roli? Proto tě to tak strašně bolí! Jsi žena a jsi dobrá žena. Můžeš mít miminko a budeš ho mít.“ a to byla moje poslední mens a pak přišel Koblížek
Dokonce jsme si „zakázali“ přát pohlaví, aby to náhodou nebylo jednomu nebo druhému líto a pořád jsem ke Koblížkovi mluvili, četli pohádky … Užívala jsem si relativně klidné těhu, vzhledem ke stavbě a bydlení s prarodiči… No a porod? Prostě bomba! Sice bolesti 12 hodin, ale většinu času doma v posteli (Míša dodělával střechu na domečku – podotýkám, že jsem rodila v neděli 13.12.) a já si četla Tvoje dítě jako šance pro Tebe od Zdeňky Jordánové, meditovala, houpala se v křesílku, napustila jsem si vanu a relaxovala. Když přišel Míša na oběd, tak jsme sbalili tašky a vyrazili do porodnice. Za dvě hodinky byla Anička na světě a já se laškovně zeptala sester, kde že je to „druhé“ mimi, že budu klidně rodit ještě jedno. Dokonce jsem poděkovala placentě, že nám malou živila a opatrovala a pak to začalo …
Nešlo nám kojení, bolela mě prsa, do krve jsem je měla popraskané. Pořád jsem se těšila, že doma to bude lepší a nebylo. Když měla malá cca 14 dnů, byla šíleně dehydratovaná – naivně jsem si myslela, jak skvěle nepije a ona nepila skoro vůbec. A já začala s přikrmováním – nakrmila, dokrmila, ostříkala mléko a pořád dokola 6x denně. Vydržela jsem to 12 týdnů!!! Pořád jsem doufala, že se rozkojíme a četla „zaručené rady“ na netu, příběhy o krásách kojení a brečela nad odsavačkou Pak jsem 5 týdnů malé plně odsávala a u každé lahve brečela jak malé děcko. Vrátil se mi můj šílený vztek a přetrvává s přestávkami dodnes.
Anička je úžasná – je velice šikovná, chytrá, skvělá holčička. Jen od porodu trpěla kolikami a mně se to nezdálo – ty hrozné křeče už nebyly normální. Nic nezabíralo a já v roce požadala sono, na kterém se u malé našel žlučníkový kamínek ( Mám pocit, že mi tak moc pomáhala až si moje vzteky posbírala „do sebe“. A teď máme záchvaty vzteku obě dvě – buď já a odnese to Anička (Ano, občas ji i plesknu, prostě tu ruku nedokážu zastavit a pak si to zas vyčítám a brečím, že jsem špatná matka) a nebo se začne vztekat malá a to vypěním taky, protože vůbec nevím, jak mám na ty její záchvaty reagovat.
Prosím, zkus se na nás obě podívat. Chtěla bych vědět, odkud pramení naše žlučníkové potíže, kdo nám k nim „pomáhá“ a jak se pomůžeme od nich Dneska jsem si četla i něco o regresi – ten pocit „viny“ z minula jsem měla a měla jsem pocit, že jsem to vyřešila kyvadlem, ale dneska po přečtení toho článku už si nejsem tak jistá. Jakoby mi tak něco málo zůstalo.
Předem Ti moc a moc děkuju za nás všechny za jakoukoli odpověď a
přeju krásný zbytek pondělí
Bětka
20.6.2011
Ahojíček Bětko,
Tyjo, to je ale dlouhý mailík :o)…já budu stručnější. Je dobře, že jsi se z toho tak vypsala….
A teď k tomu co se mi zakreslilo:
Vím, že víš…jasně to i v tom mailíku dáváš najevo, odkud jsou problémy se žlučníkem… pan Hrabica a Louise L. Hay to mají hezky popsané. Jenže tebe zajímá odkud pramení tvůj vztek… a jak to má Anička. Takže hezky popořadě…v kresbě se mi zakreslila třetí čakra, která je u tebe hodně ježatá… Bětulko…ono to bude znít jako stokrát omílané klišé, ale ruku na srdce… ty se holka moje zlatá nemáš ráda….a díky tomu i ten vztek, obviňování sebe, výčitky. Vezmi do ruky znovu knížku Miluj svůj život a začni ji číst hezky znovu a trénuj před zrcadlem a měj ráda sebe takovou jaká jsi…i se svými nedostatky, chybami… odpusti sobě i ostatním, ale hlavně odpusti sama sobě. Obejmi sebe…v sobě ženu, jako matku, jako dceru, jako dítě …obejmi se ve všech rolích kterými jsi za svůj život prošla….obejmi se i jako učitelku… Pak přestaneš mít vztek a přestaneš se obviňovat za všechno … jsi hodně na sebe přísná a když něco nešlape podle tvých představ, tak zkrátka přijde vztek.
Anička…a vůbec naši mimoušci jsou se svými matkami propojeni pupeční šňůrou ještě hodně dlouho po porodu, takže to co prožíváš ty, prožívá i Anička. Hlavně se teď prosím tě neobviňuj…. Co ti můžu poradit, když Aničku chytne amok vzteku? Vezmi ji do náruče a pevně ji k sobě přitiskni….s láskou…dokud ji vztek nepřejde…. Nevím jak se tato metoda jmenuje, ale když pohledáš na netu, tak ji určitě najdeš. Nic na tom není…Anička a nebo děti které se vztekají, potřebují cítit bezpečí..to je to objetí…lásku…a pevnost. Je to účinné…. To že ji capneš po dupce nebo paprčkách… neodsuzuju…jsem zastánce toho, že když dítěti dáme s láskou a něhou políček…tak mu tím neublížíme. Ale pozor, jakmile už capneme když jsem vytočené…tak to s láskou a něhou nemá nic společné a už nedáme jen tolik kolik je třeba, ale přeženeme to. Capnutí je rychlejší a účinnější pro dítě, než nějaké zdlouhavé vysvětlování, které dítě nevnímá, protože je na něj složité a dlouhé a to už vůbec nemluvím o tom, kdy ve své velikosti nad prckem stojíme a řveme na něj jako by bylo hluché… to je daleko horší než to capnutí. Znovu opakuji…s láskou a něhou….dokud nejsme vytočené..jedině tak dítě dostane tolik kolik je třeba :o).
Ještě k Aničce… mrkni na stránkách na spinování vody…spinuj pro sebe, pro ni a vůbec pro všechny doma… nezabere to moc času a taky se podívej na článek Když láska bolí…je tam taková meditace s pupeční šňůrou…tak ji taky udělej a každý večer vizuálně tuto pupeční šňůru zkontroluj…. Můžeš to udělat nejen u Aničky, ale i u ostatních členů rodiny… :o).
No vidíš, tak jsem si myslela, jak budu stručná a nakonec jsem se rozepsala.
Měj se a směj se Bětule…a dej o sobě vědět, jak se vám všem doma vede…a hlavně… klídeček a lásku pro všechny a hlavně pro sebe…fakt…miluj sebe a pak dokážeš milovat i druhé…..
S láskou….tvá Zrzka
26.6.2011
Hezké ráno, Zuzanko.
Moc děkuju za zprávičku i kresbu. Přesně jsi to vystihla …
Jsou dny, kdy se mám ráda, ale jsou dny, kdy bych nejradši skočila z okna Chci mít všechno „nalinkované“ a jak to nesedí, hroutím se. Důležité pro mě bude uvědomit si, že všechno chce svůj čas a pokud budu trpělivá, co to má přijít přijde. Ano, o třetí čakře vím a budu se snažit ji víc harmonizovat.
Louise si ráda přečtu. Tenkrát jsem se rozbrečela u prvních stránech, ale nedočetla jsem, protože mě to hrozně bolelo a teď na ni přichází čas znovu a to už ji dočtu.
S Aničkou a tou terapií, o které píšeš – asi myslíš terapii pevným objetím od p. Prekopokové. Tuhle knížku mám taky doma a je pravda, že když jsem malou při vzteku objímala a pusinku zacpala dudlíkem, vztek přešel a kolikrát mi usnula v náručí i v době, kdy vůbec nechodila spinkat a byla vyspaná. Jenže pak jsem někde jinde četla, že vztek se má nechat projevit a dítě se má nechat vyvztekat, aby se v něm nehromadil a přestala jsem ji při záchvatech objímat. Ale znovu začnu, to určitě, protože mi to bylo i příjemné vidět, jak mi „taje“ v rukou. Ani nevím, proč jsem neposlouchala svůj vnitřní hlas a zase poslechla hloupé řeči někoho „chytřejšího“.
K pupečníku – určitě vím, že jsem spojené. Při meditaci jsem ho několikrát i viděla. Snažím se jí dávat Reiki večer před spinkáním a někdy i v noci, když je neklidná a zabírá to
Budu milovat, sebe, přátele i nepřátele. Moc po tom toužím a dospěju k tomu. Vyléčím sebe i své okolí. Jen mě k tomu musel zase někdo „postrčit“ DD Na to jak jsem ambiciozní, moje sebedůvěra je nízká, ale zvyšuju si ji každým svým úspěchem a z neúspěchů se učím pokoře a trpělivosti.
Moc děkuju za krásné řádečky a hned si je jdu vylepit na ledničku a vyzkouším Tvé rady,
Krásný týden Ti přeju z celého srdíčka.
Bětka
27.6.2011
