Každý den totéž. Když se však vrátil domů, zjistil, že mu zbývá pouze troška vody, protože většinu vypil cestou. Sedl si tedy před dům a divil se, jak ostatní mohou pít vodu z řeky a říkal si, že jsou velmi hloupí, když to nedělají stejně jako on a jen po velmi malých troškách upíjel ze své vody, protože se bál, že mu nezbyde dost na cestu na příští den. Lidé ale chodili do řeky, kdykoli pocítili žízeň a pili plnými doušky.
Jednoho dne se opět vypravil k pramenům, ale zjistil, že už v nich nezbyla žádná voda a cítil, že je to konec světa. Vrátil se tedy domů a plakal.
Jakýsi muž šel okolo a viděl, jak válečník pláče. Zeptal se ho tedy proč. Válečník smutně odpověděl: „Už není žádná voda v pramenech a mně už také žádná voda nezbyla. Zemřu.“
Muž se podivil: „Vždyť žiješ přímo u řeky. Proč tedy nepiješ z ní?“
Válečník na to: „V řece není dobrá voda.“
Muž vodu ochutnal a řekl: „Ta voda je čistá. Napil ses jí vůbec někdy?“
A válečník: „Ne, nikdy.“
Muž: „Jak tedy můžeš vědět jaká je?“
Na to válečník odpověděl: „Bál jsem se, že když to zkusím, zemřu a proto jsem 20 let chodil pro vodu k pramenům.“
Muž se podivil: „Jak to tedy můžeš posoudit, když jsi jí nikdy neochutnal? A proč jsi 20 let trpěl, ačkoli jsi měl požehnání přímo před sebou?“
Někdy je skutečné požehnání přímo před námi. Je v našich rukách, ale my jej pro samý strach nevidíme. Sami si způsobujeme své strachy, které nám brání jej uvidět.
28.03.2011 pro www.sacredheart.cz Ahmed Hassan
Převzato ze stránek http://www.posvatnesrdce.cz
