Cestou uvidělo starou ženu, která seděla na lavičce v parku. Byla sama a pozorovala holuby. Dítě si přisedlo k ní a odkrylo košík. Když se napilo, zdálo se mu, že stařenka má hlad, a tak jí nabídlo jeden ze svých koláčů. Stařenka ho vděčně přijala a usmála se na dítě. Měla moc krásný úsměv. Tak krásný, že jí dítě nabídlo ještě další koláč, aby ten úsměv znovu uvidělo. Dítě bylo nadšené! Zůstalo tu dlouho, jedlo a usmívalo se.
Za soumraku se unavené dítě zvedlo a odcházelo. Ale nejdříve se obrátilo zpátky, popoběhlo ke stařence a objalo ji. Poté, co ji objalo, věnovala mu stařenka nejkrásnější úsměv svého života. Když dítě přišlo domů a otevřelo dveře, byla maminka překvapena jeho šťastnou tváří: „Synku, co jsi dělal, že jsi tak šťastný?“ zeptala se. Dítě odpovědělo: „Dnes jsem svačil s Bohem.“ A dříve, než maminka mohla něco dodat, řeklo: „A víš co? Měl ten nejkrásnější úsměv, jaký jsem kdy viděl!“
Také stařenka dorazila domů zářící štěstím. Jejího syna překvapila pohoda, která se zračila na její tváři, a zeptal se jí: „Maminko, co jsi dneska dělala, že jsi tak šťasná?“ Stařenka odpověděla: „Dneska jsem v parku svačila s Bohem.“ A ještě než syn odpověděl, dodala: „A víš co? Je mnohem mladší, než jsem si myslela!“
Bůh je mladší, než si myslíte a má nádherný úsměv…
Zdroj: pohlazení pro duši – Bruno Ferrero
