Do jisté míry to tak i je. Navenek jsme součástí systému, ve kterém plníme svou úlohu a naše svoboda je omezena právy ostatních, stejně jako naše práva formují svobodu druhých. Pokud chceme slušně žít, musíme mnohokrát dělat věci, které nás nebaví, jinak nemáme dost peněz a nemůžeme žít tak, jak bychom chtěli. Ale žít úplně tak, jak bychom si přáli, taky nemůžeme, protože k takové svobodě jsou potřeba peníze a ty většina z nás získává tím, že se vzdá své svobody na určitý počet hodin denně. A tak žijeme v kompromisu, v němž jistou část dne žijeme nějak proto, abychom tu další část mohli žít tak, jak je nám libo.
Obklopeni a polapeni v sítích internetu zmítáme se v informační záplavě, jíž je stále těžší odolávat, a necháváme sami sebe myšlenkově plynout ve směru a taktu většinového proudu. Tento proud z velké části určuje, co si myslíme a jak se cítíme. A tak máme často pocit, že jsme jen gumovou kachničkou na vlnách tobogánu, který nás vysokou rychlostí řine kamsi. Někteří znechuceni tímto hlučným proudem se vší silou snaží dostat se z něj pryč a usadit ve se v klidnějších vodách, vzdáleněji civilizaci, spěchu, městskému ruchu a informačnímu smogu. Jenže to se zdaří pouze hrstce šťastných, ale i oni uniknou jen navenek, uvnitř svých myslí jsou dál příliš napojeni na onen mohutný main stream, jenž jim tak či onak přerovnává věci v hlavě, formuje jejich představy o světě a doléhá k nim éterem stejnou měrou, jako když v něm byli fyzicky. Jsou i tací, kteří jdou ještě dál a plně se odstřihnou od civilizace fyzicky, i informačně. Vzdají se všech technologií, moderních vymožeností a v chtěné izolaci vedou svůj život s pocitem vítězství, že unikli šílenství moderního světa, které je svazovalo a dusilo. O vítězství jde ale sotva hovořit, neboť vítězství znamená, že jsme nad něčím zvítězili, že jsme svou vlastní silou přemohli svého protivníka, ne že jsme před ním jen utekli do bezpečné vzdálenosti.
Lidé, kteří se duchovně probouzejí, musí přestat utíkat z materialistického světa kamsi ven. Musíme zůstat tam, kde jsme, protože to je většinou místo, na které nás dovedl život a kam v danou chvíli patříme, abychom mohli hrát svou roli v tomto pozemském představení. Jenže ve chvíli, kdy zůstaneme tam, kde jsme, a chceme žít duchovněji, šťastněji a vyrovnaněji, musíme začít posilovat svoji mysl, abychom odolali tlaku většinové společnosti, která zatím vůbec není nastavena ve směru vnitřní rovnováhy, hlubokého míru a tichého, nadčasového štěstí. Naše společnost nás naopak strašně ráda upozorňuje na všechny hrůzy, nástrahy a nebezpečí a nutí nás se bát a vyhledávat vnější spasitele, jenž přicházejí se slibem bezpečí a klidu, které ale nikdy nenastanou.
Chodím po ulici a pozoruji lidi. Mají všechno, co potřebují. Jsou čistí, dobře oblečení, dobře najezení, spí v suchých peřinách a pohodlných postelích se střechou nad hlavou, mají vodu, světlo, teplo, dopravu, lékaře, obchody praskající ve švech, svobodu slova a pohybu a politický mír. A přesto si nic z toho neužívají, nevychutnávají. Jejich myšlenky zběsile duní v jejich myslích a z jejich očí čiší těkavý neklid. Spěchají tam či onam nebo se utrápeně vláčí bez cíle a topí se ve svých vlastních mentálních a emočních dramatech, z nichž převážná většina nemá žádný reálný, objektivní základ. Pramálo z nich se sem tam zastaví a řekne si „Mám všechno, co potřebuji. Teď můžu být šťastný. Můžu se radovat a svou radost sálat do okolí.“ A proč to nikdy neudělají? Proč jedou všichni jak autopiloti s klapkami na očích, zatímco kolem nich bují a probíhá život v plné síle a kráse a raduje se z čistého bytí? Tak za prvé je to proto, že je to nikdy nenapadne, nikdo jim nikdy neřekne, že můžou být šťastní, že se můžou radovat bez vnějších důvodů, že můžou žít skutečně naplno, aniž by k tomu cokoliv potřebovali. A za druhé, a zde je největší kámen úrazu, je to proto, že i když jim to někdo řekne nebo si to sami uvědomí, jsou bezbranní proti svým vlastním myšlenkovým pochodům. Bolestně drtivá většina lidí nedokáže ovládat své vlastní myšlenky a to je ta absolutně největší překážka, která dnešní, poměrně vyspělé společnosti zcela brání v tom, aby byla šťastná, vyrovnaná a v míru!
V našich myšlenkách je ta největší síla. V našich myšlenkách leží naše největší svoboda. Jenže si to nejdřív musíme uvědomit a potom to taky začít praktikovat. Zkrotit a ovládat své myšlenky není tak těžké, jak to zní. K myšlenkové kázni potřebujeme silnou vůli a silná vůle je jako sval, když ho každý den trénujeme, během relativně krátké doby ho můžeme mnohonásobně posílit a zvětšit. Jakmile si ve své hlavě zpět vydobudeme místo na trůnu, náš život se od základů změní k lepšímu. Pochopíme, že myšlenky vytvářejí emoce a nálady, z nich vznikají zvyky a tendence, slova a skutky, které přitahují adekvátní reakce atd. Když máme svou mysl na uzdě, dokážeme ji přivést k naprostému klidu, a tak si psychicky odpočinout i uprostřed rušného města. Klidná mysl harmonizuje duši a uzdravuje tělo. V jejím okolí se vše zklidní a prospívá. Pevný klid vytváří vibrace štěstí a míru a ty se dál šíří všemi směry do okolí. To je ta jediná cesta k míru na Zemi! Miliony lidí, kteří jsou chodícími oázami klidu, harmonizujícími zářiči, které svými frekvencemi mění atmosféru kolem sebe, čímž časem dokážou změnit i fyzickou strukturu vzduchu, vody a živých věcí.
Nestačí polykat bylinky, jíst zdravě, nosit křišťály, pálit doma vůně, cvičit jógu, ómovat, reikovat, vytapetovat si byt mandalami atd. To všechno jsou pouze podpůrné a posilující prostředky a nástroje duchovního člověka, který ovládá svou mysl. Pokud však mysl ovládá jeho, nic z výše uvedeného mu dlouhodobě nepomůže!
Jsem přesvědčený o tom, že hlavní důvod, proč dnešní lidstvo tolik sužují psychické potíže, které mají na svědomí současnou enormní spotřebu psychofarmak, je fakt, že lidé nedokážou ovládat své myšlení. Nedostatek přirozeného klidu, spánku a psychického odpočinku stejně jako přemíra zvukových a vizuálních vjemů, brutální bombardování převážně negativními informacemi atd. pak celou situaci ještě mnohonásobně zhoršují. Ani naši předkové nedokázali dobře ovládat své myšlení, ale v jejich době bylo všude mnoho ticha a klidu, které mysl udržovaly v jakési rovnováze. Dnes je však nápor na naši mysl tak obrovský, že skutečně jediné východisko je naučit se ji konečně ovládat.
Když ovládáš svou mysl, dokážeš žít plně v přítomnosti a jedině v ní člověk může žít skutečně naplno. Dokážeš si vybírat svoje myšlenky jako ovoce v supermarketu. Dokážeš utišit hluk ve své hlavě a najít snáz příčiny svých potíží. Dokážeš ovládat a usměrňovat své emoce. Dokážeš mít víc rád sám sebe a druhé, neboť zvládneš odbourat kritické, negativní a nenávistné myšlenky, které se tak rády vkrádají do mysli, aby způsobily bolest tobě i druhým. Dokážeš si navodit pocit štěstí a spokojenosti bez vnějších falešných stimulantů. Dokážeš zvítězit nad svými slabostmi a strachy, a tak žít mnohem svobodněji, volněji a lehčeji. Časem dokážeš své myšlenky tak koncentrovat, že postupně začneš ovládat i své tělo a čím dál více procesů v něm, dokonce i ty, které se zprvu zdály zcela nezávislé na tvé vůli. Když ovládáš svou mysl, postupně dokážeš skoro cokoliv. Ale hlavně dokážeš sám sobě, že štěstí a spokojenost je stav, který nepřichází zvenku za určitých okolností, ale který v sobě dokážeš vyvolat, kdykoliv se ti zachce. Pak pochopíš, jak směšně sis komplikoval a zatěžoval život svými myšlenkami a vzorci, a začneš žít prostěji a šťastněji na všech úrovních a ve všech oblastech. Pochopíš, že nemusíš utíkat do Himalájí, ale můžeš klidně sedět prostřed skleněné moderní budovy v srdci velkoměsta a udělat si Himaláje uvnitř sebe samotného, aniž by ses musel jakkoliv vyčleňovat a izolovat.
K takové životní změně není potřeba zase tolik. Stačí si srovnat věci v hlavě a začít přemýšlet nad životem z poněkud vyšší a hlubší perspektivy. Je třeba přijmout všeobecné (velmi logické) duchovní pravdy, které hlásali a uznávali všichni mystikové, proroci a zasvěcenci v různých dobách na různých místech, a pak tyto pravdy začít integrovat do svého každodenního, běžného života.
Naše myšlenky mají ohromnou sílu. Když se je naučíme ovládat, ovládneme postupně automaticky i tuto sílu. Když to však neumíme a necháme je, aby ovládaly ony nás, vzdáváme se dobrovolně vlastní síly. A to je přeci strašná škoda. Nevzdávej se vlastní síly!
***
Pokud se ti tento článek líbil, je dost možné, že by se i ti líbila i moje kniha CESTA VEN ZE ŠÍLENÉHO SVĚTA 😉
Pro více info klikni ZDE.
Převzaté ze stránek http://www.janmendel.com/
