Muži vs. ženský smutek

1. důvod:

 Muži jsou vychováváni k tomu, aby si uvědomovali pocit zodpovědnosti za to, že dávají věci do pořádku.

Muži jsou odmalička vychováváni v přesvědčení, že oni nesou zodpovědnost.  Chlapci vyrůstají v muže, kteří jsou podvědomě přesvědčeni, že „pokud mám být skutečným mužem, musím být schopný a musím se starat o ženu a rodinu„.

Když se muži žena chce svěřit s problémem, který ji trápí, neslyší, co mu říká. „Slyší“ tohle:

„Pomoz mi! Zachraň mě! Dej to za mě do pořádku!“

Jako žena chce být: ujišťována, utěšena, objata, políbena, uklidněna, chce slyšet, že všechno bude v pořádku.

Místo toho se jí dostávají: rady, otázky, přednášky, obvinění, že je přecitlivělá.

Žena chce slyšet lásku a muž jí odpovídá logikou. Potřebuje „útěchu jako od maminky„, zatímco se k ní muž chová spíše jako otec.

Pak si žena může myslet, že je necitlivý a nechápe její potřeby, zatímco se jí snaží pomoci podle svého nejlepšího svědomí.

Ženy zapamatujte si proto následující: Muži jsou orientováni na řešení situací.

Když partner vidí, že partnerku trápí nějaký problém, začne automaticky uvažovat nad řešením. Klade spoustu doplňujících otázek, nebo jen zticha přemýšlí. Zdá se jí, že je necitlivý a k ničemu, zatímco on si myslí, že je  zachráncem v nablýskané zbroji.

To vysvětluje, proč se muž tak často rozčílí, když s ním žena diskutujete o nějakém problému nebo ukazujete svou zranitelnost. Nezlobí se na ni – zlobí se proto, že:

a) se cítí zodpovědný za vyřešení situace

b) nenachází řešení, připadá si hloupý a neschopný ji pomoci.

2. důvod: 

Když jsou muži svědky ženina smutku, často mají dojem, že jsou příčinou.

Dokonce i tehdy, když je rozmrzelá kvůli něčemu, co s ním nemá vůbec nic společného, cítí zodpovědnost za její bolest a má pocit viny, protože nedokáže chmury rozehnat. Zákonitě se  rozčílí, protože kvůli ní se cítí nespokojen sám se sebou.

Muži vyjadřují své frustrace spíš hněvem než lítostí, protože se tak cítí bezpečněji. Z toho vyplývá následující: muž se hněvá na ženinu přecitlivělost, protože se pravděpodobně cítí vystrašený, pokořený, bezmocný, raněný a hněvem tyto emoce maskuje.

3. důvod: 

Muži si citlivost často pletou s hysterií, předpokládají, že je žena na tom psychicky mnohem hůř, než vypadá a mají strach, že když jednou začne, tak už se nezastaví.

Snad se každé ženě někdy stalo, že si s partnerem potřebovala  pohovořit o svých starostech a problémech a on se ji pokoušel přinutit, aby se „uklidnila“ a nechala toho? Potřebovala se jen chvilku vyplakat – a on se choval, jako by prožívala nervový šok?

Když ženu muž vidí utrápenou, hodnotí ji vlastními citovými měřítky a usoudí, že je na pokraji zhroucení! Muži prostě nedokáží pochopit, že ženy dokáží v daném okamžiku hluboce prožívat své pocity, aniž by to nějak narušilo jejich duševní rovnováhu.

Muži nechápou, že ženy jsou duševně mnohem vyrovnanější a odolnější než oni.

To znamená, že může v jedné minutě plakat a v další je připravena se milovat. Zuří a hned vzápětí odpouští. Pro muže je mnohem obtížnější přesunout se z jednoho duševního rozpoložení do druhého. Domnívají se, že u žen je to stejné, a proto je vykolejí náš smutek.

Řešení:

Když jste z něčeho rozmrzelá nebo smutná, řekněte partnerovi, co po něm přesně chcete. Stanovte taky předem nějaký časový limit („potřebuju jenom pět minut„)na svěřování se svým trápením. Muži se totiž cítí pohodlněji, když pracují v určitých mezích.

Když jste smutná nebo mrzutá, nepřehánějte to – partner vás bere doslova. Takže když např. uprostřed konverzace o problémech ve svém obchodě prohlásíte: „Já si prostě nevím rady. Jsem z toho zoufalá. Asi se zblázním. Nikdy jsem se do toho neměla pouštět. Nejraději bych všechny vyházela, prodala to, na měsíc vypadla a starala se jenom o sebe“, váš partner z toho může býtpořádně vyplašený. A zatímco vy se vymluvíte a uleví se vám, jemu je nanic a v duchu si myslí: „Chlapče, to zní opravdu ošklivě, ona se zřejmě zhroutí. Je jasné, že to nemůže vydržet. Co budu dělat? Potřebujeme její příjmy z obchodu. Možná prožívá nervový šok.“ Začne vám tedy radit, abyste se nevzdávala a bude s vámi zacházet jako s hysterkou. Vy se budete cítit hrozně a dojdete k závěru, že vám partner nerozumí a nemiluje vás. On bude čím dál více frustrovaný z marné snahy vám pomoci, protože vy jeho snahu odmítáte. Nakonec vybuchne: „Nic z toho, co dělám, tě nikdy neuspokojí!“ a vy se rozpláčete a v duch si budete myslet:“ Vždyť jsem jenom chtěla, aby mě objal a utěšil.“

Proto si pamatujte: Muži berou doslova to, co slyší. Když řeknete: „Už to nevydržím,“ váš partner věří, že už to skutečně nevydržíte. Pokud tedy s mužem mluvíte o svých pocitech, musíte být přesná ve vyjadřování. Výborným způsobem citového odlehčení je např.dopis lásky.

Dejte svému partnerovi najevo, že nejste naprosto bezmocná nebo v koncích, takže se nebude cítit povinen zachránit vás.

Ujistěte se, že když před milovaným mužem obnažujete své pocity, neskrývá se za tím prosba: „Zachraň mě, pomoz mi!“ Dejte jasně najevo, že nejste oběť a nechcete být zachraňována, ale pouze milována.

Tyto rady samozřejmě platí pro všechny normální ženy, které cítí zodpovědnost za sebe a svůj život. Občas se  mezi námi vyskytnou neutěšitelné ženy, které skutečně touží být zachraňovány a dožadují se péče, o kterou byly ochuzeny v dětství. 

(Zpracováno volně podle knihy Tajemství mužů, která by každá žena měla znát od Barbary De Angelis)

silna-zena.cz/

Převzaté ze stránek http://zederach.blogspot.cz/