Sára na svých stránkách BOHYNĚ SÁRA
jeho články překládá do češtiny a tak se s vámi dělím o tyto skvělé stránečky + s články Karola v českém překladu. Pro naše slovenské sestry a bratry ponechávám i odkaz na BLOG Karola Hlávky, kde jsou jeho články v jenom mateřském jazyce.
Mějte se a smějte se….a přeju vám příjemné počteníčko….
S láskou ..vaše Zrzka
22.10.2011
MÁM, CO JSEM CHTĚL…
Jak tak čtu pár věcí, které jsem napsal před lety, vynořuje se mi obraz mé
celoživotní cesty.
Ano – to, že jsem teď zcela mimo, je zásluhou mého dlouholetého úsilí;
tak moc jsem si to totiž přál, tak moc jsem to chtěl! Chtěl jsem to; netoužil jsem po ničem víc než „být už tam“…
Zajisté vás teď bude zajímat, co myslím tím „tam“ …
Popíši vám některé rysy toho „tam“: jdete známými ulicemi, míjíte známé budovy a potkáváte známé tváře, s některými se dokonce zastavíte, dáte se s nimi do řeči…
Nejste tedy v nějaké exotické destinaci, ale na velmi „známém“ místě.
Vše se zdá být takové jako předtím, když jste „tam“ ještě nebyli a přece …
NEJSTE TAM. Ano – to jsou ta správná slova – jste tam, kde i obyčejně ale zároveň víte, že to není pravda a že jste vlastně kdesi za oponou. Ta opona je průzračná, nic nenasvědčuje, že je tam a přece; nic nevnímáte pravdivěji než to, že jste za ní, lépe řečeno za ní je celý svět.
Neznamená to, že ke všemu, co je za oponou nic necítíte, panebože, právě naopak! Přes tu oponu vnímáte svět, který se vás dotýká a to hlouběji než kdykoliv předtím. V dobách, kdy jste ještě za oponou nebyli, také se vás svět dotýkal a cítili jste každý jeho záchvěv ve svém nitru. To však nebylo nic oproti tomu, jak se vás svět dotýká teď! Vše, každý detail vnímáte přímo ve svém srdci – vnímáte bolest i extázi ale tentokrát mnohem intenzivněji než dříve … Nastává otázka; nač jste se sem, tedy hrabali?
Hm … Proč jsem se sem hrabal … Dobrá otázka, ale jak jsem řekl na úvod, prostě jsem to chtěl. Někdo chce pěkný dům, pěknou a inteligentní ženu, která by ho navíc i milovala, někdo chce rodinnou pohodu, jiný jachtu na Jadranu, nebo alespoň nablýskaného čopříka …Každý něco chce a po čemsi touží – no a já jsem toužil poznat svět za oponou. Z pohledu člověka, kterým jsem byl v době, kdy jsem si vedl zmíněné zápisky to byl přímo nedosažitelný sen – začal jsem po něm pátrat a hledat ho nejprve v lůně přírody, na cestách do pralesa, na opuštěných ostrovech, v nebezpečných situacích a v undergroundu.
Všude tam a ještě jinde jsem zahlédl nějakou jeho část – část toho pro mě fascinujícího světa … Jak vypadal?
No především měl mnohem větší intenzitu než ten, ve kterém jsem vyrůstal, chodil do práce a vedl v něm svůj každodenní život. Někdy v devadesátých letech jsem si myslel, že za ním musím cestovat a to řádně daleko – zdálo se mi však i to, že kvůli tomuto novému poznání budu muset nadobro změnit svůj život.
Zdálo se, že není na světě síly, která by mě zastavila na cestě za mými zážitky v tomto zbrusu – novém prostředí …
/ Pokud říkám „zbrusu-novém“ trochu přeháním, protože já jsem tento svět poznal dávno před mou dospělostí – znal jsem ho ze svého raného dětství … /
Pak jsem potkal sestru své duše a žil po jejím boku úctyhodných patnáct let – byl jsem přesvědčen, že právě naše spojení mi umožňuje vstup do tohoto světa a opravdu; po čase jsme si začali uvědomovat svou samotu a jiný životní pocit, který vyplýval z naší zkušenosti se světem za oponou … Nejprve jsme se jen nestačili divit, kde jsme se to vyskytli a proč nás opouštějí dávní přátelé … Prostě jsme se pro ně stávali stále více neviditelní – neboť tím, jak přestupujete hranice světů, ztrácíte se z dohledu. Dlouho jsme si neuvědomovali, co se to s našimi životy děje – no protože jsme se nekonečně milovali, vystačili jsme si …
Byli jsme odhodláni dokončit naši společnou pouť jako dvojice a měli jsme jen jedno opravdu velké přání; abychom jednou zemřeli společně – aby jeden nemusel na druhého čekat.
No – ale stalo se něco zcela jiné … Naše cesta neměla skončit takto – měli jsme být postaveni před složitější výzvu … Stalo se to minulý rok a přišlo to jako hrom z jasného nebe byla to jasná výzva, „buď-nebo“ …
Moje láska to věděla snad ještě nepochybneji jako já; ano, toto je cesta po které musíme jít. Přicházelo to jako když se k pobřeží blíží loď … Byla to loď, na kterou jsme měli nastoupit…
Loď, na kterou jsme čekali snad celý život …
A tak jsme nastoupili a překročili moře …
Snad jednou povím o příběhu naší plavby stejně tak o tom kam nás loď zavezla – nyní je však podstatnější, že jsme při tom rozhodnutí za sebou zanechali téměř všechny naše vazby s naším starým příběhem.
Jednou jsme už podobný skok uskutečnili – po dopadu jsme se vyskytli v osadě Gitanos na jihu Španělska a tam se začala naše skutečná cesta za oponu. Doputovali jsme do SanPedra, poznali jsme svět za oponou a naplno jsme do něj vkročili.
Vrátili jsme se sice do starého známého světa, pro nás však už byl zcela naruby …
Snažili jsme se do světa naruby znovu dostat a uplatnit se v něm a téměř se nám to i podařilo. Svým obrovským úsilím se nám podařilo téměř nadobro zapomenout, že nějaký svět, kromě světu naruby existuje – nakonec však přišla zmiňovaná výzva a tak jsme zase skočili …
Na rozdíl od minulosti, tentokrát jsme měli jít každý vlastní cestou – Cestou Muže a Cestou Ženy … Bylo to nečekané a šílené, věřte mi … Nikdy bych nebyl připustil takovou možnost – možnost, že sestra mé duše nebude kráčet vedle mě byla nepřípustná!
Musel jsem udělat neuvěřitelné rozhodnutí – stejně jako je udělala i ona.
Pokud byla naše cesta do San Pedra šílenstvím, tato již nemá celkem nic společného s tím,čemu říkáme myšlení … Ano – překonali jsme hranice duálního myšlení; dostali jsme se do světa, z pohledu něhož je všechno to, co se nám odehrává, v čem žijeme jakoby „naruby“ …Ne, není to geografické místo …
Věděl jsem, že svět za oponou, do kterého jsem se tak velmi chtěl po celý život dostat neleží někde ve vzdálené zemi, ani v pralese, ani na opuštěném ostrově … Tento svět nestojí, ani nepadá na tom, zda máte po boku sobě svou lásku, nebo ne … Svět, který je mým skutečným domovem si nosím jako šnek s sebou … Bylo to tak, jako když jsem byl dítě a když jím teď znovu jsem ..
Jako dítě jsem si však rozdíl mezi dvěma světy neuvědomoval. Nyní ano.
Jedním okem vnímám plus a druhým mínus. Vidím světlo a vedle něj stín …
Slyším hlasy mnoha a mnoha bytostí – těch, které mě chválí i těch, které mě viní a vím, že jsem jejich odrazem … Za pohlazením vnímám útok a naopak. Vše mám jakoby na očích – lidskou velikost, ale i lidskou malost.
Dívám se na svět, jakoby byl převrácený naruby – ne naopak, ale naruby, to znamená že co bylo předtím skryté je nyní odhaleno. Jdu a vyprávím se sám se sebou – mohu plakat ale mohu se i smát – nemám nic a mám to, co jsem tak velmi chtěl …
autor: Karol Hlávka: NARUBY
Zdroj: http://bohyne-sara.webnode.cz/ a
http://narubynaruby.blogspot.com/
