Proto jsme pro vás vypracovaly manuál na každý den.

 

 

 TRPĚLIVOST A POCHVALA

K jakémukoliv posunu je třeba velké dávky trpělivosti. A bez ní to nejde. Je důležité se hlídat a uvědomovat si ji. Každá situace bude Vašim učitelem trpělivosti. Není zklamání – jen další zkouška trpělivosti. Ještě nepřišel ten správný čas. Pusťte to a obraťte pozornost jinam. Je důležitá SEBEDISCIPLÍNA Bez ní to bohužel nepůjde. Budete se stále vracet ve zkouškách zpátky, dokud se ji nenaučíte. Hlídejte se a uvědomujte si ji. Situace budou vašim učitelem trpělivosti. Nevzdávejte to, ale zároveň nedělejte nic na sílu.

Pochvalte se za pozitivní pokrok, za jakýkoliv úspěch, za cokoliv uznáte. Ale každý den se pochvalte. Klidně si to na začátku piště, seznam dodává sebevědomí a sebeuvědomění a vlastní hodnotu.

 

MUSÍM (Tento bod se týká především žen)

Nestále máte pocit, že něco musíte.
Musíte chodit do školky, do školy, udělat maturitu, chodit na vysokou, vdát se, mít děti…Musíte se starat o domácnost, vydělávat, musíte vychovat dobře děti….Musíte uklidit, nakoupit, vynést koš….Musíte zhubnout, lépe vypadat, musíte být milá, musíte se snažit…
Celý váš život je naplněn tímto silným programem.
Uvědomujete si, že na sebe příliš nakládáte? Vaše tělo se bouří? Bolí vás záda, klouby, krční páteř, míváte migrény? Míváte úzkosti, vnitřní neklid či deprese? Špatně spíte?
I to může být důsledkem onoho MUSÍM. Zamyslete se nad tím, kdy v minulosti vás tak silně tento program ovlivnil.
Možná jste často poslouchaly své rodiče, co všechno oni musí, i to, že musíte vy.
A co kdybyste začaly tím, že budete slovo MUSÍM pomalu ve svém slovníku zaměňovat za slovo DOVOLUJI SI A MOHU?
A dovolily si ono slovo MUSÍM z něho vynechávat?  Dovolily si NEMUSET? Dovolily si neuvařit teplou večeři a místo toho si objednat pizzu?
Dovolily si místo úklidu vzít si pěknou knihu, lehnout si a číst si?
Dovolily si říci šéfové, že vám není dobře? Dovolily si kamarádce odříct dnešní návštěvu, protože se vám nechce?
Dovolily si být samy sebou?
Věřte, že vám nic neuteče. Právě naopak. Načerpáte a bude se vám daleko snadněji pokračovat v tom, co jste chtěly udělat. Nebo naopak zjistíte, že to nakonec vůbec dělat nemusíte, jelikož samo vyplyne jiné řešení a jiná cesta.
Uvidíte, že když na sebe nebudete tlačit, půjde vám vše snadněji a lehčeji.  Vaše nitro bude mít pocit, že nemusí a není tak pod tlakem.  O to lépe se vám bude žít.

„Únava, nedostatek odpočinku“. Odpočinek není lenošení, ale činnost. Je to potřeba, která je nezbytná.

 

KONTROLA A NEDŮVĚRA

To, že chcete mít všechno pod kontrolou, znamená, že nedůvěřujete svému okolí a situacím. Z toho vyplývá, že vy sami si nedůvěřujete.
Ptejte se sám/a sebe: Proč si nedůvěřuji? A odkud tento program pramení?
Je možné, že vy sami na sebe kladete vysoké nároky a přesto všechno je to jen zástěrka proto, že si nevěříte?
Že všechno musí být podle vás, jelikož to nikdo neudělá lépe než vy?
Možná je za tím strach. Strach, že nejste dost dobří. Strach umět věci a situace pustit a nechat je plynout. Strach, že selžu.

Je možné, že jste tento program převzali od svých rodičů. Možná už v dětství k vám chovali nedůvěru. Přenesli na vás svůj strach. Strach, že se vám něco stane. Strach, že upadnete. Budete nemocní. Že, něco nezvládnete.
Možná na vás většinu svých strachů přenesla vaše maminka, když jste byli v jejím lůně. Takže většina strachů nemusí být vašich.
Projděte si se zavřenýma očima vzpomínky na tyto situace. Jakmile se rozvzpomenete na tyto chvíle, budete vědět, odkud vaše programy kontroly a nedůvěry pocházejí a lépe se vám bude s nimi pracovat.

 

 

SPASITELSKÉ SYNDROMY

Od dětství nás učili pomáhat druhým. To je v pořádku. Ale co když, že pomáháme příliš nebo se pak litujeme, že se nám to nevrací. A pak říkáváme: „Za dobrotu na žebrotu!“

Někdy je té pomoci příliš a očekávání určitého vděku také. Proč to děláme? Co očekáváme? Že nás druzí budou více chválit? Budou nás mít více rádi? Že budeme více užiteční i na úkor svého zdraví?
Znám spoustu lidí, kteří již nejsou mezi námi, většina z nich onemocněla rakovinou. Jejich okolí se podivovalo: “Tak hodný a úžasný člověk! Proč zrovna on? Vždyť každému pomáhal/a! Pro své děti a rodinu by i dýchal/a!“
Ano a zde jsou odpovědi. Tito lidi žili více pro druhé, než pro sebe, rozdali se, více dávali, než nedostávali, mnohým se snažili zavděčit a udělali by pro druhé cokoliv.
Zapomínali však na sebe a zvolili si cestu určité sebedestrukce. Okolí pro ně znamenalo více než oni sami pro sebe. A aktivovali tímto procesem např. rakovinové buňky.
Jednak bychom měli pomáhat jen tam, kde je o to požádáno a pokud chceme pomáhat za každou cenu, měli bychom se zamyslet, proč to děláme.
Nesouvisí tento spasitelský syndrom se skrytými pocity viny nebo s pocity zavděčit se? Já vám pomohu a vy mě za to mějte rádi?
Rako -VINA – všímáte si toho slova?
Měly bychom začít od sebe. Nejdříve pomoci sobě, teprve potom můžeme pomáhat ostatním.
Jakmile si v sobě vybudujete zdravou sebe-úctu, sebe-hodnotu a sebe-důvěru, spasitelské syndromy se vytratí.

 

 

EMOCE A ZRANITELNOST

Již od dětství nás vedli k tomu, abychom své emoce nedávalI ven. Možná jste slýchávali „Nebreč, buď chlap, ..Taková hezká holčička nebrečí, ..Nevztekej se, to se nehodí, ..Chováš se hystericky“, ..Nebreč, nebo ti přidám..“
A přesně tam může být zakopaný pes.
Je to o tom, dovolit si je.  Zkuste dát emocím volný průběh. Nebojte se je pojmenovávat. Nemáte se za co stydět.
Budete li emoce a pocity potlačovat, budete nejen naštvaní na svět okolo sebe, ale vznikne vnitřní napětí a výkyvy nálad, které časem mohou vést k nemocem určitých orgánů. Klidně si dovolte emoce vypouštět v pravidelných dávkách.
Nebojte se zranitelnosti. Právě ve zranitelnosti je síla.

S tím úzce souvisí naučit se žádat o pomoc. „No a co, že se cítím špatně?“ „No a co, že jsem unavená/ý?“ „No a co, že jsem dnes naštvaná/ý a podrážděná/ý?“ Nebojte se těchto emocí. Přiznejte je. Dovolte si je. Jakmile si je dovolíte, přijde úleva. Zároveň je i přijmete a ony se postupně samy rozvolní a nebudou již tak extrémní.
Dovolte si projevit své emoce a zranitelnost.

 

ZODPOVĚDNOST

Máte –li tendence vinit sebe, své okolí, děti, partnera nebo rodiče z různých nezdarů, vypovídá to o tom, že jste nepřijali za svůj život plnou zodpovědnost.  Nejsme jen tělo, jsme duše, která má tělo a právě ta duše si před příchodem na tento svět vybrala určitou cestu.

Naše duše věděly, do jakých poměrů se narodí a jaké životní úkoly je čekají, a to proto, aby se mohly posunout na své cestě k vyššímu uvědomění.

Vím, že jsou mnohé životní situace nelehké. Ale nic se neděje jen tak.

 

OČEKÁVÁNÍ, VDĚK A POKORA

Ptejte se sami sebe, proč to dělám? Proč očekávám, že mě budou druzí chválit, podporovat a mít rádi? Sami v sobě byste měli naplnit nádobu podpory, pochvaly, sebelásky a sebedůvěry. Jakmile tak učiníte, nebudete mít potřeby očekávání a projevů vděku.

Neočekávejte nic. Pokuste se ponechat věcem i situacím volný průběh. Čím více bojujete, vytváříte protitlak a přestane se vám dařit ve všech směrech. Jakmile věci i situace pustíte, přestanete očekávat, věci se dají do pohybu.

Pokud se naučíte děkovat, i za situace, které nejsou zrovna lehké, vesmír vás vždy odmění. Životní zkoušky nás totiž učí hlubší pokoře, která je velice důležitá.

 

KOMUNIKACE (Tento bod se týká také převážně žen)

Neumíme komunikovat. Neumíme otevřeně hovořit a myslíme si, že ten druhý ví, co chceme.
Většina žen si myslí, že by měl jejich partner automaticky vědět, na co ony myslí, co po něm chtějí či by si přály. Omyl. Pánové přemýšlí jinak než ženy. Když se zeptáte muže, na co myslí a on odpoví, že na nic, v drtivé většině opravdu myslí na nic. To bychom se měly od mužů učit. Vypnout hlavu, přestat myslet a nehledat problém tam, kde není. My ženy jsme totiž na tohle specialistky. Muži nejsou věštci, takže spoléhat na to, že nám budou číst myšlenky a dělat to, co nám na očích uvidí, je další z ženských omylů.
Naučit se věci pojmenovávat, jednoduše a stručně, naučit se muže žádat o pomoc a nespoléhat na to, že tak sám učiní. Následně vzniká ve vztazích napětí, žena mlčí, muž se diví, žena křičí a muže nechápe proč.
Takže milé ženy, naučte se se svými protějšky mluvit, otevřeně, bez okolků a kudrlinek, nemluvte mnoho a zbytečně, to chlapy příliš ubíjí, a žádejte je o pomoc, opět jednoduše a stručně.  A hlavně, přestaňte příliš myslet.

 

SLOVO TVOŘÍ 

Cokoliv řeknete, je vystřelený šíp, který letí a tvoří. Tím, co říkáte, tvoříte vlastní realitu, svůj vlastní život.
Vám se zdají normální výroky: „TO JE STRAŠNĚ KRÁSNÉ“ a „TO JE HROZNĚ HEZKÉ“?
Vy si myslíte, že říkáte něco hezkého, ale vy tím v podstatě přivoláváte STRACH. Jak můžete tedy spojovat krásu se strachem?
Vyslovili jste kletbu, ve které vzýváte strach a přivoláváte ho do svého života. Anebo v druhém případě vzýváte hrůzu.
Mějte na paměti, že vámi vyřčená slova, mohou stát nejen za vaším ÚSPĚCHEM, ale i NEZDAREM.
Tvoříte slovem, hřešíte slovem. Zkuste to nedělat a budete překvapeni, jak se vám změní život.

 

LEŽ

Nemáme rádi, když nám někdo lže. Proč  tomu tak je? Proč přitahujeme do svých životů lháře? Nebude to tím, že lžeme sami sobě a druzí nám tu naši neupřímnost ukazují navenek?
Lžeme sami sobě a lžeme si navzájem. Bojíme se říkat pravdu. Proč? Protože se bojíme, že nás naše okolí nebude mít rádo. Také, že nás odsoudí.
Proč? Mohlo se stát, že kdykoliv jsme jako děti říkaly pravdu, byly jsme za to potrestány, takže pro nás bylo jednodušší lhát. Také jsme se bály, že nebudeme za naši pravdu přijaty.
Nebo jsme slýchávali: „Neříkej to otci, protože by se zlobil“ „To kamarádům neříkej, nemuseli by tě pochopit.“ „To jim neříkej, odsoudí tě za to.“ Byly jsme vychováváni ve lži. Báli jsme se trestu. Máme strach z odmítnutí.

Dovolme si tedy žít v pravdě. I za cenu, že nás ostatní nepřijmou nebo nás odsoudí. I za cenu, že nás nebudou mít rádi.
Dovolme si sami sobě nelhat a být sami sebou. Nebojme se překonávat tyto hranice.
Jedině tak se můžeme vrátit ke svým pravdám.

 

NASLOUCHÁNÍ, KRITIKA, ODSUDKY A EMPATIE

Zkuste ztišit svůj hlas.  Mnohdy mluvíme jen proto, aby nebylo trapné ticho nebo aby se něco řeklo. Ovšem to vede nejen k úbytkům energie, ale i k tomu, že neslyšíme své nitro, svůj vnitřní hlas, intuici.
Jakmile budete méně mluvit a více naslouchat a pozorovat, věci i situace se kolem vás začnou měnit a vy začnete skutečně žít. Totéž platí o odsudcích, kritice, hodnocení a posuzování.
Proč pomlouváme a kritizujeme druhé? Není to proto, že nejsme sami se sebou spokojeni? Jelikož pokud bychom byli, neměli bychom tendence cokoliv hodnotit a kritizovat.
Odsuzujeme-li druhé, odsuzujeme také sebe.

Leze vám někdo na nervy, máte tendence určitého člověka v sobě řešit, protože vám na něm vadí spousta věcí?  Vciťte se do něho, buďte vnímavějšími, nikdy neznáme celý příběh a snadné je rychle druhého odsoudit a vracet mu negaci negací. Nikdy nevíme, co si ten dotyčný v sobě řeší, jaké měl dětství, co si sebou nese z minulosti.

Pokud nám na někom něco vadí, je to proto, že nám pouze ukazuje navenek to, co v sobě nemáme zpracováno. Je to tzv. zrcadlení.

 

POCITY VINY A ODPUŠTĚNÍ

Mnoho lidí mívá nedefinovatelné pocity viny. Kolikrát ani neví, proč tyto pocity mají. Viní se, že nejsou dost dobří, že selhávají a mohli by dělat více atd.
Anebo si nejsou vůbec vědomi, že se viní. Dospějí k tomuto poznání, teprve tehdy, když se jim opakují stálé nezdary.

Je snazší odpustit druhým, ale odpustit sám sobě bývá těžké. To je delší proces, mnohdy to nejde hned.
A další otázka je: chceme to vůbec? Chceme si odpustit?

Pokud pochopíte souvislosti a hloubku svého konání, pochopíte, že vina v podstatě neexistuje, protože vše ve vesmíru je dokonalé a chyby, kterých se dopouštíte, jsou jen vaším výplodem strachu a omezení a především jsou vašimi učiteli.

 

BÝT SÁM SEBOU

Jak může někdo říci, že vás zná moc dobře, ne-li lépe než vy sami?

A měli byste dělat to, a ono, protože dotyční ví, co je pro vás nejlepší?

Jak můžeme vědět, co je pro naše děti to nejlepší? Jak si tím můžeme být tak jisti, když sami kolikrát nevíme, co je pro nás to nejlepší?

A děláme pro sebe tedy to nejlepší? Jsme ve výsledku toho snažení opravdu šťastni?
Máme tendence se srovnávat s druhými. Stále nechápeme, že jsme každý originál. Že to, co je dobré pro tebe, nemusí být dobré pro mě. Že můj zážitek nebude stejný jako ten tvůj. Že každý prožívá jinak. Každý cítíme jinak.  Kdo to v nás zakořenil?  Rodiče, známí, škola? Srovnávání, porovnávání a dokazování.

A k čemu to vede?  Že nejsme sami sebou. Že nežijeme svůj vlastní příběh. Ale příběh našich rodičů, našich přátel, nebo seriálových postav.

Zkusíte si vybavit, kdy jste přestali být sama sebou? A jací jste byli, než jste jím přestali být?

A kdo tedy skutečně jste a čí příběh opravdu žijete?

 

PŘÍTOMNÝ OKAMŽIK A DECH

Je důležité umět vypnout, vypnout mysl. Buďto se zaměstnat nějakou činnosti nebo si zameditovat. A pokud by se Vám přece jen honily myšlenky v hlavě, tak je zažeňte a místo toho se věnujte uvědoměním sebe sama a své existence. Jen myslete na to, že jste, že žijete. Právě v tomto těle.

Minulost může být připomenuta jen pro to, abychom si z ní vzali ponaučení. Nevracíme se k ní a není třeba ji za sebou táhnout. Pitvat se v ní se nevyplácí.

Dva dny nedokážeme změnit. Včerejšek a zítřek. Máme jen dnešek. Dnešek je dar.

„Uvíznutí v minulosti a strach z budoucnosti“. Člověk neustále řeší minulost a utápí se v ní, má strach z budoucnosti a žije v nejistotě místo v přítomném okamžiku. Trpí strachy a úzkostmi a ty mají za úkol ho vést cestou středu. Odpoutat se od minulosti a nelpět na budoucnosti.

PRAKTICKÉ CVIČENÍ

Může vám v tom také pomoci technika TEĎ. Pusťte si meditační hudbu a soustřeďte se na svůj dech. Dýchejte pouze bříškem. Jako byste měli v bříšku balónek, který nafukujete a vyfukujete. Nejdříve jen dýchejte. Následně při každém výdechu řekněte TEĎ. Ze začátku dýchejte v krátkých intervalech. Nezapomeňte při každém výdechu říci slovo TEĎ. Po chvíli se dech začne prodlužovat a zároveň se vaše nitro bude zklidňovat. Slovo TEĎ vás bude udržovat v přítomném okamžiku a dech také.

Tohle je cvičení, které by bylo dobré praktikovat každý den nejen v klidovém režimu, ale můžete jej časem dávat do praxe kdykoliv to ucítíte. Když se budete cítit pod tlakem, nervózní, netrpěliví, či vás shon vašich myšlenek bude vyčerpávat.

Trénujte a praktikujte, uvidíte, že to přinese své výsledky 

„Špatný a povrchní dech“. Špatné a plytké dýchání způsobuje shromažďování energie. Strach se rozpouští správným, hlubokým dechem.

 

UČÍM SE ROZHODNOSTI. NASLOUCHÁM SVÉ NITRO.

 Mám problém se rozhodnout. Učte se naslouchat svému nitru. Vybírám si ze dvou možností. Představím si jednu možnost a je-li můj vnitřní pocit v hrudi klidný, hřejivý a cítím se dobře, je volba správná. Cítím-li tlak, napětí a neklid, není to, to správné. Hlava půjde proti srdci a stejně se rozhodne se pro možnost druhou.

Dělám to na sílu, nedaří se mi, hroutí se mi to, po čem jsem toužil, a má hlava rozhodla. Po čase zjistím, že jsem měl své nitro poslechnout. Nevyčítejte si to! Jsou to lekce, na kterých se učíte a čerpáte z nich.

 

PITNÝ REŽIM.

Možná se divíte, co má společného duševní rozvoj s pitným režimem. Divili byste se, ale mnohé.  Zapomínáme na své tělo a na to, že naše bytost je z velké části tvořena právě vodou. Každá naše buňka tvoří systém, do kterého se ukládají veškeré informace a programy. Pracujeme-li na sobě, vyplavujeme staré. Každému klientovi, vždy po regresním sezení říkám, že pokud ho bude bolet hlava, je to reakce na čištění negativního emočního programu a je třeba také vyplavit z buněk toxiny. Tedy pomoci i tělu, aby korespondovalo s duší. Buňky, nedostatkem vody sesychají a hromadí se v nich veškerý odpad. Buňky se nemohou obnovovat, čistit a regenerovat. Jsou v depresi a vy taky.

Dejte tělu napít a odmění se vám. Každý druhý člověk si stěžuje na bolest hlavy a migrény, hledá jinde, místo toho, aby sáhl přímo ke zdroji. Vodě.

„Paraziti a překyselení organismu“. Divili byste se, jak mohou paraziti v těle ovlivnit naši psychiku. Vylučují toxiny, které napadají nervový systém. Kyselost v těle – kyselost myšlenek – následek strach.

 

Autorky manuálu

Ester Davidová a Lenka Perextová

Převzaté ze stránek http://esterdavidova.com