a právě teď pro mě začíná být těžší pozitivní stav udržet, vypadá to, jako by se věci přestaly hýbat. Když se budu intenzivně udržovat v dobré pohodě, určitě to konečně dobře dopadne 😉
Mimo experiment jsem tě chtěla ještě poprosit o náhled na mou situaci. Možná na konci ledna už odpovědi přijdou sami ;-), přesto mi to nedá…omlouvám se, jestli se rozepíšu.
„Duchovní“ stránku života jsem začala vnímat teprve nedávno. Jak už to bývá, impulzem k tomu byl životní šok. V mém případě rychlý rozpad manželství v době, kdy jsem byla plánovaně těhotná s dcerkou a starala se o našeho rok a půl starého prvorozeného synka. Do té doby jsem si myslela, že žiji svůj sen – spokojené manželství, finanční dostatek, zdravé děti.. Teď jsem se musela v této (mimo jiné i hormony rozbouřené době) vyrovnat s manželovou milenkou a tím vším co mi došlo, když mi spadly z nosu růžové brýle. Má láska byla spíše závislost, neustále mě ponižoval a sprostě nadával, celou domácnost od nájmu, jídla po dětské potřeby jsem táhla ze svých dávek a docházejících úspor, zcela mě ignoroval a shazoval jako „ženu“ (to mě snad trápilo nejvíc, protože mi těhotenství moc slušelo), kritizoval…vše před synkem, později i dcerkou. Po asi čtyřech nekonečných probrečených měsících jsem se rozhodla, že tohle nemám zapotřebí, zvlášť, když už se mi narodila nádherná zdravá dcerka a já za to byla moc šťastná. Začala jsem hodně číst a přemýšlet o životě, duši, víře, štěstí. Přestala jsem oplakávat co nemám a radši si spočítala, co všechno v životě MÁM. Vlastně se teď cítím lépe než před „tím“. Víc si užívám každodenních radostí (a že jich s těma mrňouskama mám každý den pořádnou porci ;-), snažím se myslet pozitivně, uvolnit se a nechat věci volně plynout, poslouchat své pocity, sbírat střípky svého sebevědomí a začít je slepovat…
Po pár měsících jsem našla dost sil k podání rozvodu a asi po roce jsem se sebrala natolik, že jeho ponižování téměř ustalo. Ještě teď sem tam prohodí nějakou sprostou poznámku, ale už nepadne na úrodnou půdu, tak toho obvykle nechá. Navíc ho hned okřikne synek,“tatínku, xxx se neříká“. Teprve po více než roce jsem se trochu uvolnila a začala na ex-manžela a dívat se na něj jako na obyčejného člověka, který chce být v životě šťastný stejně jako já i všichni ostatní. Tedy až na finanční otázku, ale i to se lepší.
Od léta jsme rozvedení, zatím ale stále žijeme spolu. Malý zádrhel byl ještě v tom, že všechen náš majetek byl psaný na manžela. Včetně bytu kupovaného před svatbou jehož půlka mi poctivě náleží. Tohle byla pro mě nejtěžší životní zkouška, kterou jsem prošla. Nabízel mi jen směšnou částku, sprostě vydíral, dokonce mi ukradl smlouvu, která prokazovala společnou koupi bytu. K tomu nutno dodat, že s financi mám problém a řešila jsem i bloky s kinezioložkou. Snažím se postupně se uvolňovat a věřit ve zdárný průběh, což je v situaci, kdy z nadstandardu klesnete pod životní minimum práce i pro lidi „bez bloků“. I tady se mi daří. Nemohu se odstěhovat, dokud nebudu mít peníze za byt, proto se mi nechce soudit, bylo by to na roky. Teď je na spadnutí smlouva na částku, která mi zajistí vlastní bydlení a zbylo by i na auto a nějaké to přilepšení. Ač to není polovina, budu věřit, že je to tak spravedlivé nebo se mi to vrátí jinak v dobrém.
Teď se to navenek trochu zaseklo, tak nevím, jestli si máme ještě něco vyřešit nebo je to jen čeká na „správné načasování“. Už se moc těším na byteček, v duchu ho zařizuji, ale nechci něco uspěchat. Zvlášť když on je už půl roku bez práce, od léta i bez milenky, od rána do večera jsme spolu doma. I když se už zmírnily hádky, pořád je tady atmosféra docela napjatá a nemáme vůbec soukromí, zvlášť teď v zimě, když už nemůžeme být s dětma celý den venku. Mám taky trochu pocit, že až budu odsud, konečně budu moci normálně žít, třeba pak i někoho potkám.. tak jednoduché to ale asi nebude, viď. Mohla bys prosím tě mrknout, co mě tady teď blokuje nebo co máme ještě řešit s exmanželem?
A ještě jsem měla otázečku ohledně 3,5 letého synka, který těžko překonává překážky. Kdykoliv mu něco nejde (např. něco obléci, udělat….), začne brečet a chce ode mě mazlit. Ze všeho obviňuje jiné (mlátí ponožku, že mu nejde obléci, podlahu, že na ni spladl, dokonce třeba mlátí sám sebe. Dříve to bývaly pořádné záchvaty, teď se to hodně zlepšilo. přesto je to stále stejný problém. Nevěří si, i když je opravdu moc šikovný a pořád u všeho opakuje „nejde“. Je těžké jak reagovat, protože je těžké nepomazlit brečící dítě, které to vyžaduje. Na druhou stranu, když takto reaguje při každé sebemenší překážce a já ho pokaždé pomazlím, problém vyšumí a nenaučí se je překonávat. Nevím, jestli byla chyba v mé výchově nebo je to prostě něco co si nese jeho dušička do života a čemu se má naučit. Nemyslím, že to tolik souvisí s rozvodem, možná spíše s narozením dcerky? Já obě děti miluji, přesto moc moc těžko to připouštím, jsou chvíle, kdy ve vztahu k synkovi cítím trochu napětí, které u dcerky nepociťuji. Neodráží to jen jeho nejistotu? Jak mu pomoci?
Samozřejmě na odpovědi nepospíchám, i kdybys to nestihla letos. Je mi jasné, že teď toho máte všichni hodně. Moc děkuji.
Přeji nááádherné veselé Vánoce a ten
nejšťastnější nový rok,
Zita
22.12.2010
Ahojíček Zitko,
To co mi píšeš a na co se ptáš ohledně vztahu, tak máš více méně „vyřešené“, v sobě zpracované, přestože jsi někdy bolavá. Ty vlastně i v té své životní situaci, máš všechno tak nějak zpracované. Zkusila jsem kreslit a žádný extra blok se nevykresli, ale pojďme na to popořadě:
S ex manželem podle kresby opravdu jste každý duchem už někde jinde. Vaše čakry od sebe utíkají do budoucna a každý už plánujete tu svou budoucnost. Největší problém, který u vás je …je komunikace, oba ji máte zablokovanou…..nedokážete spolu „normálně“ mluvit…..vaše slova k vám vzájemně nedorazí. Navíc, ty i v této situaci znáš svou roli (tj. třetí čakra) a on ji má malou a zablokovanou. Vlastně ho vnitřně štve, že nejsi na kolenách, neprosíš ho, zvládáš to všechno kolem sebe. Další problém je ve druhé čakře….sexuální a chuť do tohoto vztahu…. ty ji máš bloklou….není divu a on ji má plnou pichláků a utíká od tebe někam do budoucnosti….což znamená….že přestože chce mít nějaké cíle….teď je nemá, díky svému sebevědomí, které dostalo „na prdel“…. Když už nějaký cíl uvidí za kterým by šel, tak to zase vzdá a je naštvaný sám na sebe. Tvoje cíle jsou jasné….vidíš je, podporuješ je myšlenkami a něco pro ně děláš.
Zituško, podle té kresby mi příjde, že líp už tato situace zvládat nejde….jediné co proto můžeš udělat, zkusit najít cestu jak s manželem komunikovat, tak aby to byla komunikace na určité úrovni…ale na to musíte být dva. Po celou dobu experimentu budeme Hó oponoponovat, takže tady by se to mohlo pročistit…klidně hoponovat můžeš už teď…..tím nic nezkazíš. Opravdu největší problém je v té komunikaci, ale to ti neříkám nic nového. Minulý život se mi nezakreslil, takže není pro tvé pochopení důležitý.
Na dotaz na syna…. Ses mi zakreslila ty a obě děti v srdíčku, které se obalilo do ochrany. Krásný obrázek a malý nevybočuje z nějaké normy svých vrstevníků. Dodělávám si školu ……speciální pedagogiku, takže z toho co ze studia vím, tě můžu ubezpečit, že děti kolem třetího roku se ocitají v období „vzdoru“ …to je to jeho bití a vynucování si pozornosti. Každé dítě je individuální, některé projde vzdorem bez povšimnutí, jiné na sebe upozorňuje víc než nervičky rodičů snesou……a tak samo je to v pubertě :o). Radu bych pro tebe ale měla :o), ta už však není ze studia psychologie, ale mám to od Braňa, kterého si moc vážím.
Mazli synka tehdy, kdy se mu podaří obléct si ponožku….pomazli ho ještě víc než ho mazlíš když vzdoruje. Je to stejné i s nemocí….. mazli děti za to že jsou zdravé…. Ony ty naše dětičky to dělají nevědomky…. Dám příklad na té nemoci, ale je to stejné s každým jejich chováním. Když máme dítě nemocné, tak se o něj začneme strachovat a věnujeme mu daleko víc času, lásky a mazlení, než když je zdravé…. Bereme si paragrafy na ně a práce jde stranou, ležíme s nimi v pelíškách a čteme knížku. Aniž by si to uvědomovali, tak nevědomky si svou nemocí vynucují naši lásku a pozornost, tak je to i s tou „agresivitou“ a vzdorem u malého. Nebude to hned, ale když si pohlídáš a nebudeš brát jako samozřejmost s obyčejnou pochvalou „ ty jsi šikulka, že sis sám oblíkl ponožku“, ale budeš z toho mít opravdovou radost a pořádně ho poňuňáš….uvidíš, že ona zas nevědomky, začne vyžadovat toto ňuňání za to, že je zdravý, za to, že se mu něco podařilo….chce to trpělivost.
Další fakt je ten, že děti aniž by museli být přítomni hádce tak z rodičů cítí všechny jejich energie, jak ty pozitivní tak i ty negativní…. A ty negace je pichají …. Můžou se rodiče přetvářet před dětmi jak chtějí……ony to cítí. Uvidíš, že se malý hodně zklidní až budete sami v klidu….. tak nějak cítím, že přestane i žárlit na sestru a začne se spíš, byť malý kluk cítít jako váš ochranitel….jen dej pozor, aby nekopíroval vzorce svého otce…dá se ochraňovat i jinak než ukazovat sílu a moc.
Tak to by bylo Zituško ode mě asi všechno…. Děkuju ti za tvou důvěru, že ses na mě obrátila se svou bolestí….a děkuju za tvůj optimismus a sílu, kterou v sobě máš…..držím ti palůšky.
Přeju ti klidné a pohodové prožití kouzelných Vánoc a v novém roce ať se ti začnou plnit, všechny tvoje sny a přání….
Měj se a směj se….Tvá Zrzka
23.12.2010
Ahoj Zrzečko,
moc moc moc díky za odpověď. Je to nádherný „dáreček“ pod stromek. Teď už ze mě odpadly i poslední zbytky všech obav, které jsem měla a těším se na vše co přijde.
Jsem ráda, že jsem se odvážila ti napsat ještě před experimentem, protože teď už se dokážu naladit pozitivně bez jakýchkoliv zábran a pochybností.
Rady ohledně dětiček si určitě vezmu k srdci. Jsem ráda, že to není nic vážnějšího. Možná se na tom odráží to, že jsem na ně víceméně sama a synek vyžaduje stále pozornost a ani v poledne nespí, takže nemám tolik potřebnou chvilku na vypnutí. S tím už potom poblíž babiček nebude problém.
Už dříve mi bylo řečeno, že důvod našeho vztahu je naučit se komunikovat. Není to lehké, ale tím, že spolu máme děti na to máme vlastně čas celý život… A „hoponopo…“ mi určitě pomůže, to mi došlo hned jak jsem to četla a našla jsem k tomu více.
Vlastně už se mi začínají plnit taková ty drobná přáníčka. Moc jsem si letos přála nasát atmosféru Vánočních trhů a taky se dostat na běžky… za chvíli odjíždíme do Drážďan a s běžkama to taky vypadá slibně.
Takže ještě jednou díky.
Přeji Ti nádherné Vánoce a v novém roce ať to jde přesně tak, jak si přeješ. (Přemýšlím kolik lidí ti upřímně ze srdce přeje to nejlepší 🙂
Zita
23.12.2010
