U mne to začalo po smrti manžela. Už během jeho nemoci se mi dostala do rukou kniha pí. Dr.Marty Foučkové „JSEM“ a „JÁ JSEM“. Knihy jsem přečetla jedním dechem. Přišla další od Dr.J.Murphyho „Moc podvědomí“ a pak už to šlo nějak samo. Během manželovi léčby jsem se na klinice seznámila s lékařkou, která prodělala klinickou smrt po pádu s koně. Hodně jsme si povídaly,manželovi jsem denně chodila číst, byl 8 měsíců v kómatu před tím, než svůj boj o život prohrál. To jsem ti už ostatně psala, že zemřel na krvácení do mozku naprosto nečekaně z plného zdraví. To nejdůležitější přesvědčení se o tom, že existuje něco mezi nebem a zemí přišlo v noci po zádušní mši. Manžel měl mši v kostele a já si z toho obřadu vůbec nic nepamatuji, jen to, že kostel byl narvaný k prasknutí. Bylo to pro mě moc těžké období, byla jsem vyčerpaná, ale bez vlivu léků, které jsem odmítla s tím, že to zvládnu. Nevím, jak jsem tu noc usnula ani nevím, jak dlouho jsem spala. Můj syn se tenkrát neprobudil.
Uprostřed noci jsem uslyšela hluk. Chovali jsme v bytě 3 britské kočky. Když jsem slyšela hluk, otevřela jsem dveře ložnice a šla po tmě do předsíně. Myslela jsem si, že kočka zase chytila myš, už jednou nám myš vlezla po stoupačkách do bytu. Jak jsem otevřela dveře, všechny kočky vletěly do ložnice. Já šla po tmě do předsíně a najednou jsem s úžasem a snad úplně bez dechu uviděla nádherně fialové šlápoty chodící po podlaze. Byly to normálně fialové plosky pánské velikosti a já jen koukala bez pohnutí a se zatajeným dechem, jak mi chodí po bytě……. Nejprve jsem si myslela, že jsem se asi zbláznila, to víš po 8 měsících stresu a vyčerpání není divu, že mě to napadlo. Jen jsem tak stála a koukala bez pohnutí dokud šlápoty nezmizely. Vrátila jsem se do ložnice a chtěla odnést kočky do pelíšků, ale byly zalezlé za skříní a odmítaly vylézt ven a jedna na mě dokonce syčela. Nechala jsem jim pootevřené dveře, ale za skříní byly schované až do svítání, pak teprve vylezly. Už nikdy se takto divně od té doby nechovaly. V té době jsem chodila na semináře Dr. Foučkové a tak jsem jí ten příběh vyprávěla. Ona mi řekla, že jsem viděla něco, co třeba už nikdy neuvidím, ale abych si byla jistá, že je to skutečnost, kterou dokazuje i chování zvířat.
A tím začalo vlastně moje hledání. Vím, že to byla duše manžela, který přišel naposled domů a že to byl on, kdo mě přivedl na tuto cestu. Ten zážitek je stále živý, změnil mi život a nikdy na něj nezapomenu.
Časem se mi začaly do myšlenek vracet andělé, vzpomínky na dětství a jeden obrázek,který se při stěhování ztratil. Jednou jsem o tom vyprávěla příteli. Pak jsem od něho dostala k narozeninám sošku anděla s tím, že mi šel koupit sošku milenců, ale když uviděl anděla, věděl, že je to ten nejlepší dárek k narozeninám, který mě potěší. Tenkrát jsem plakala dojetím, ale věděla jsem, že to nebyla náhoda, že ji objevil a koupil…… Pak mi teprve došlo, po několika letech, že mě při jedné cestě zpět z nemocnice,můj strážný anděl zachránil život. Řítilo se na mě auto a v poslední chvíli mi někdo strhl volant a zabránil srážce. Nevím, jak jsem dojela domů, ale z auta mě pomohl vystoupit až soused, který mě viděl přijet a plakat , třásla jsem se a nebyla schopna pohybu. Bylo to po těžké chvíli, kdy mě lékařka požádala o pro mě nejtěžší věc v životě a sice o to, abych řekla manželovi, že to tady zvládnu, že se o syna postarám, aby mohl v klidu “ odejít „.Nevím, jak jsem to období zvládla, chodila jsem do práce, starala se o syna, o rozestavěný dům. Pomohla mi firma, moji rodiče, přátelé. Vím, že mi ale pomohla především nezlomná důvěra v sebe a to, že to zvládnu.
A pak to postupně začalo jít dál a dál……ale to by bylo na moc dlouhé povídání :-).
Krásný večer,Zrzečko a děkuji za krásné čtení na stránkách :-).
Černovláska
15.5.2011
