Přemítal, jak svůj plán co nejlépe uskutečnit a mezitím se kolem něj shromáždili andělé.
„Chci se skrýt ve světě, který jsem stvořil,“ svěřil se jim. „Musím si najít nějaké místo, které nelze jen tak snadno objevit. Pozemští tvorové začnou rozvíjet své duševní schopnosti a lépe všemu porozumí, když po mně budou pátrat.“
„Co, kdyby ses schoval hluboko pod zemí?“ navrhl první anděl. Bůh se na chvilku zamyslel a potom odpověděl: „Ne. Nepotrvá to dlouho a lidé se naučí, jak dolovat v zemi a jak pod povrchem nalézt veškeré poklady, které se tam ukrývají. To by mne našli velice brzy. A neměli by dost času na to, aby zmoudřeli.“
„A co kdyby ses jim schoval na Měsíc?“ navrhl druhý anděl. Bůh si nechal projít hlavou i tento nápad a potom řekl: „Ne. Potrvá to sice o něco déle, ale oni se za nějakou dobu naučí létat vesmírem. Přistanou na Měsíci a odhalí jeho tajemství. To by mne našli velice brzy. A neměli by dost času na to, aby zmoudřeli.“
Andělé poté váhali, jaké další místo navrhnout. Rozhostilo se dlouhé ticho.
„Já už vím!“ pípl nakonec jeden z nich. „Co kdyby ses ukryl v jejich vlastních srdcích? Nenapadne je, aby hledali tam!“
„To je ono!“ zvolal Bůh, celý potěšený, že nalezl dokonalý úkryt. A tak se Bůh tajně skrývá hluboko v srdcích každého z Božích tvorů – do té doby, než toto stvoření nezmoudří na duchu a nepochopí. A to do té míry, že se odváží velké cesty do tajemného nitra vlastní bytosti. A zde najde lidská bytost svého Stvořitele a splyne s ním v jedno na věky věků.
Převyprávěno podle lidového příběhu – z knihy Radost pro duši (Margaret Silfová)
Zdroj: e-mail
