Lidé žijí v této jeskyni od narození, jsou navíc spoutáni a nemohou se hýbat – nemohou dokonce ani pohybovat hlavou, takže jsou nuceni hledět stále jen před sebe. Vzadu za jejich zády plane oheň a je tam též nízká zídka, nad níž jako na divadle střídavě vystupují různé věci, figury – napodobeniny lidí, zvířat, předmětů atd., které tam kdosi nosí a takto je předvádí. To vše se však děje za zajatci, kteří na stěně před sebou vidí pouze stíny těchto napodobenin. A protože jsou spoutáni a nevidí nic jiného, nikdy nic jiného neviděli, mají přirozeně za to, že stíny, které pozorují, jsou cosi skutečně jsoucího, cosi vpravdě skutečného. Dokonce mezi sebou soutěží a na těchto stínech zkouší své schopnosti paměti, úsudku, pohotovosti: snaží se odhadovat pořadí, v němž se různé stíny objevují, a předpovídat či předvídat, jaké stíny se vynoří vzápětí.
Vše se však mění, jakmile je jeden z vězňů donucen vstát, obrátit se a podívat se do světla v jeskyni. Samozřejmě že je oslepen a pociťuje bolest, a když pak vidí ony napodobeniny samy, a nikoli jen jejich stíny, nevěří, že jsou „skutečnější“ než stíny. A kdyby byl dokonce nucen pohlédnout přímo do ohně, který v jeskyni hoří a osvětluje ji, raději by od něj utekl ke stínům, protože pohled na ně snese a jsou pro něj zřetelnější.
A kdyby tohoto vězně někdo dokonce vyvedl až na horu na denní světlo, byl by plný bolesti a naprosto oslepený: nevidí teď nic z toho, o čem mu říkají, že je to pravdivé. Postupně se však učí slunečnímu světlu přivykat: napřed hledí na stíny ( teď již stíny skutečné, stíny, které vrhají předměty vystavené slunečnímu světlu), na obrazy věcí ve vodě, teprve pak na věci samy (zprvu v noci a pak i ve dne), na oblohu a nakonec dokáže snést i pohled na Slunce samo: poznává, že to je pravý původ vší jasnosti, a tedy i toho, co viděl v jeskyni. Těší se z poznaní, současně však pociťuje soucit se „spoluvězni“, a proto se vrací zpět do jeskyně. Vchází do jejího zešeřelého světla a znovu nevidí nic, protože už přivykl slunečnímu světlu. Přesto však chce ostatním sdělit své poznání, ale ti se mu vysmějí: nejenže nemá žádné hmatatelné důkazy, ale není ani s to soutěžit s nimi v rozpoznávání stínů. Nač by měli chodit jinam, vrátí-li se odtud s poškozeným zrakem a nebudou pak vidět nic? A kdyby chtěl tento nevidoucí, a přece vidoucí vězeň druhého přesto osvobodit a vyvést je z jeskyně, nejspíše by ho zabili.
Tento mýtus je základem veškeré filosofie a života vůbec. Pro mě je to mimo jiné i absolutní vzorec lidského chování. Domnívám se, že si v něm každý najde svou pravdu, stačí „dosadit do neznámých“…
Zdroj: http://sacrifice.blog.cz/0704/dva-a-pul-tisice-let-stara-soucasnost
