zahrnuje mnoho jiných, velmi cenných vlastností. Je právě tak věcí srdce a rozumu, jako i vnějšího projevu.
Abychom mohli někoho charakterizovat jako poctivce, nestačí k tomu jen jeho přímočaré a spravedlivé jednání,
neboť by při tom mohla hrát roli i vypočítavost, podvědomý zájem získat výhody hmotné nebo jiné povahy, například
pochvalu, dobré jméno, popularitu, slávu a podobně. K poctivosti je potřeba celou osobu – nitro i vnějšek –
celistvost, úplnou pravdivost ducha i vnější činnosti. Teprve tehdy je nitro čisté, tvář jasná, oko zářivé a
pokoj v celém vystupování – všechno to jsou znaky poctivého člověka.
Poctivost je buď z jednoho kusu nebo je to sebeklam. Nikdo nemůže být poctivý ve vlastní rodině a nebýt takovým
ve svém zaměstnání. Nikdo nebude poctivý v politice, jestliže není poctivý v manželství. Nikdo není poctivcem ve
veřejném životě, pokud v soukromém lavíruje.
Poctivost není ledajaký koláč, který je možné krájet na kusy. Je to věc svědomí, jež je jisté, přímé. Je to věc
čistého srdce, o němž je řeč v blahoslavenstvích a projevuje se v gestech i výrazu tváře, ve slově i úsměvu, v
práci i v řeči. Používá slova pravdivá, s nefalšovaným přízvukem, nevyumělkovaná gesta, přímočarost ve
společenských vztazích. Nic není poctivému člověku odpornější než jednat, hovořit či tvářit se „jen jako“.
Nejčastěji se výraz „poctivý“ používá jako charakteristika lidí ve veřejném životě, pokud jsou ve všem
spolehliví, nebo pokud se za žádných okolností nenechají koupit za peníze, kariéru, společenské postavení, oblibu
a jiné výhodné vztahy k lidem. V politice a ve veřejném životě vůbec jsou tyto osobnosti také vidět zřídka, takže
občané po tolika zlých zkušenostech nejsou ochotni věřit nikomu. Spíše se přikloní k názoru, že se jedná pouze o
dobře přiléhající masku. Nikdo většinou není ohrožen profesionálními nebezpečími – bohatstvím, slávou a mocí –
jako politik. Dokonce i mezi těmi, kteří byli jako nepolitici známi svou všestrannou integritou je nejeden, který
díky profesionálním nebezpečím zakopne nebo úplně selže.
Ale poctivost se vyžaduje nejen od lidí s výjimečným společenským postavením, nýbrž ode všech občanů – otce
rodiny, manžela, řemeslníka, obchodníka, lékaře i technika. S jakým zadostiučiněním lidé zaplatí i vděčným
spropitným řemeslníkovi za opravu, když vidí, jak poctivě se věnuje své práci! A kolik vděčných pacientů mívá
lékař, když se tito přesvědčí, že je poctivý a svědomitý.
Když poctivci udělají chybu, umějí si ji i přiznat. Nepřehodí přes ni zlatý pláštík výmluvy na obelhání jiných
nebo i sebe. Beztak si časem všichni uvědomí, že za deformace není zodpovědné zrcadlo, ale tvář. Poctivého
člověka lze poznat i při pochybení. Uzná svůj omyl, respektive chybný krok. Nezmenšuje svou odpovědnost, ale ani
nezveličuje, tedy nesahá po úskoku naříkat nad svou bezednou bídou, aby vzbudil soucit. Tímto by vlastně dělal
další chybu.
„Kdo otevřeně přizná své špatné vlastnosti, ten není daleko od dokonalosti.“ (W. A. Heiby).
Poctivec se proto vždy v životě uplatní, i kdyby neudělal kariéru. Všude vzbuzuje důvěru a to na něj zpětně
působí tak, že neupustí od své přímé cesty.
Poctivost jako i každá jiná ctnost, předpokládá i další mravní vlastnosti jako jsou pravdomluvnost, upřímnost,
nezištnost, dále velmi důležité ctnosti pevnosti, spravedlnosti, ale zejména prozíravosti, jež je duší všech
ctností.
Přestože si poctivce každý váží, jsou to lidé velmi zřídka se vyskytující. Příčinou je především nedostatek
dlouhodobé všestranné výchovy, která by nejen přihlížela na vytváření předpokladů této ctnosti, ale která by také
uměla trvale inspirovat k takovým zdrojům motivace, jež by nikdy nevyschly.
Jako mnoho jiných ctnostných modelů jednání ani tento není „en blogue“ předmětem výchovy, ale plodem sbíhavě se
vyvíjejících, eticky rozhodujících vlastností jako jsou důkladnost, ohleduplnost, svědomitost, trpělivost,
spolehlivost a podobně. Jestliže rodina, škola a prostředí, ve kterém mladý člověk roste, systematicky dbají na
pěstování těchto vlastností, jejich zdravým plodem bude – kromě jiného – poctivost.
Rodiče mohou dát dětem i v tomto ohledu ty nejlepší základy. Spočívají však v plastické, stále se vyvíjející živé
podstatě, vystavené různorodým vlivům. Prvním z nich je škola. Přímo vytrhne dítě z rodiny a svým působením
rodině nejen konkuruje, ale velmi často se v obsahu výchovy, jakož i v motivaci, staví proti ní. Kromě toho v
narůstající míře hraje důležitou roli ulice, zábavný průmysl a rozkošnictví.
Když se člověk vymaní z pod diktátu školy a ulice, je již fáze výchovy podle všeobecně odůvodnitelné či
neodůvodnitelné praxe skončená a začíná dlouhé období sebevýchovy a cílevědomého mravního růstu. To je však
zpravidla pouze u těch, kteří mají smysl pro mravnost, ale spíše z hlediska pozitivního než negativního.
Konkrétně: nesoustředí se tolik na mravní pády a hříchy, ale na osvojení si správných modelů jednání. Jestliže
mají zároveň staršího zkušeného přítele, moudrého rádce, mohou v krátkém čase dosáhnout velkých úspěchů v každém
ohledu – i v poctivosti. Škoda jen, že i profesionální vychovatelé tak málo dbají na výchovu sociálních
vlastností či ctností. Pokud se u někoho přece jen alespoň částečně vyvíjely nebo vyvinuly, tedy pouze pod vlivem
čistě praktické motivace nebo prospěchářské etiky: pokud budu mít všechno v pořádku a budu znám jako poctivec,
dostanu se dopředu a udělám kariéru. Ale toto již není poctivost, nýbrž vypočítavost. Takovíto lidé jsou schopni
v naději na velký zisk opustit účelovou poctivost v malém.
Poctivost pro poctivost samu je nemyslitelná a nemožná. Opravdová ctnost poctivosti může mít pouze jednu jedinou
motivaci a to je ta vše přesahující: láska ke Spravedlnosti, neboť za ní stojí sám Bůh, Stvořitel, smysl a cíl
lidské bytosti.
Úryvek z knihy „Každý sa môže zmeniť – Dynamické modely správania“ od Antona Hlinky, převzato z www.os-obroda.cz
Zdroj: e-mail