Tak trochu jsem čekala, po tom všem, co vyplouvá, že dojde i na tohle…vyplouvá, něco se děje v reálu…a já …mnooo
tak od začátku:
narodila jsem se jako druhá dcera po dlouhých 9 letech po ségře a bývala jsem docela dost nemocná. S mamkou jsme byly velmi propojené a ona, i díky profesní deformaci (dětská sestra) byla na mě opatrná (no bylo proč – angíny, v 5 letech slepé střevo, které sice odoperovali, ale zanesli infekci, takže nové otevření, zánět, gynekologické potíže a 2x zánět ledvin…).
Táta s námi byl, ale víceméně se moc nepamatuju, že by se mi věnoval. V mých 9 letech začali rodiče svépomocí stavět (trvalo to 7 let) a mě jaksi dětství zkončilo, únava, málo peněz… co jsem začala rozum brát, bylo to tak, že táta buď křičel nebo nemluvil a rozhodně nebyl pro mámu oporou. Nepamatuju si, že by se někdy zajímal co já a škola, co mě baví, že by pochválil, povzbudil. V pubertě byly 2 období, kdy se mnou cca 1 rok nekomunikoval, pokud mu někdo nepochleboval, bylo zle.
Byl hodně závislý na své matce (zemřela v 93, kdy jemu bylo 70). Když maminka onemocněla rakovinou, táta moc nefungoval, do všeho jsme ho museli strkat, nenapadlo ho jít si k mámě sednout a povídat, byl na ní dokonce vyloženě zlý.
Když maminka zemřela, zdálo se, že mu všechno nějak došlo, začal mluvit, lecos jsme si řekli o minulosti a já měla radost a uvěřila, že konečně mám tátu vedle sebe. Se ségrou jsme se o něj staraly, on nám nechal připsat i svou půlku domu, jemu zůstal vejminek 2+KK a garáž. Našel si přítelkyni.
A pak odjel do lázní a pak to bylo jak z blbého filmu. Našla si ho tam paní z Phy a on úplně zblbnul. Ještě v lázních se s bývalou přítelkyní rozešel, Po 2 měsících se stěhoval do garsonky do Phy (on, obyčejný chlap, celý život na vsi, nimrod). Paní vtrhnula do baráku a začala se chovat jako paní domu. Na nás nebral ohled nikdo. Když jsme si chtěli s tátou promluvit, neměl čas, pak jsem mluvila s paní a tátou a vysvětlila jim, že nejsme připravené, aby nám dali čas, ať jsou spolu, ale nás nechají na čas mimo. Zkrátím to, situace se vyhrotila tak, že táta konstatoval, že pokud neakceptujeme jeho partnerku, s námi zkončil, že celý dosavadní život byl omyl. Nejdřív řval a nadával, pak dělal naschvály po domě, pak přestal komunikovat a začal nás pomlouvat všude po vsi, že jsme ho vyštvaly, že jsme z něj vytáhly barák a pak ho vyhnaly, chodí si stěžovat na obecní úřad a že nás dá k soudu (ještě
loni v listopadu). Nemáme jeho adresu ani telefon. Když je v domě, honem se běží schovat, aby se s nikým nepotkal třeba na chodbě. Nekomunikuje ani s vnoučaty.
Můžu pochopit, že kvůli ženské zblbnul, ale co nemůžu pochopit a odpustit je to, proč jde proti vlastní krvi, proč špiní a ubližuje…
Poslední věcí, která mě zase donutila se nato znovu podívat je to, že začal sám, teď i s paní manipulovat se starou pratetou, jí vykládá, jak je mu to líto, chce po ní, aby nám domluvila a tahá z ní informace…
Pokud chce udělat krok ke smíření, může poslat dopis nebo se přestat schovávat…
Popravdě řečeno, v životě mě zklamal mockrát, vždycky byl někdo důležitější než já a vlastně o mě vůbec nic neví…
Nevěřím mu, nevěřím, že se změní a už to nechci zažívat znovu.
Před časem jsem začínala svůj nový život, sama, s dluhy v pronajatém bytě. Sama jsem se zvedla ze dna, postarala se o sebe, dnes mám skvělou práci, vlastní zázemí. Bez jeho podpory a pomoci, proč by se teď měl chlubit tím, co jsem já dokázala ?
Já žiju svůj život a on ať si žije svůj.
Dnes jsem si uvědomila, že už jsem strašně daleko od toho všeho – ještě třeba před rokem bych o smíření stála, dnes už ne, už mi nechybí
docela se mi ulevilo a chci se dívat dopředu
ano, jsem mu vděčná za to, že mi dal život a že mi díky němu došlo, co v partnerském životě nechci…
Velmi se omlouvám za tenhle zmatený e-mail, moc by mi pomohl pohled zvenčí,
Napadlo mě napsat mu dopis, kde vypíšu zbytek toho, co mě ještě bolí – nepošlu, spálím ho nebo prostě to nadobro nějak přetnout…
Pokud písneš, budu ráda
Lenka
17.1.2011
Ahojíček Leni,
Ptala jsem se co máš pochopit…u otcova jednání:
Taťka se mi zakreslil sám…nikoho kolem sebe….jeho první čakra zablokovaná, druhá taky a z té druhé šla energie do jeho myšlenek, kde se to taky zablokovalo a energie se vrátila zpět do druhé čakry a z ní se vykreslilo několik cest….nakonec se všechny přeškrtali…no spíš se zaplnily pichláčím a úplně poslední se mi zakreslilo jeho srdce…..veliké, ale uvnitř zůstala zaseklá spousta energie.
Byl to docela mazec co mi všechno u té kresby šlo hlavou…a tak ti popíšu jak to na mě mluvilo.
Tvůj otec si sám tento život i se všema zkouškama vybral….ale jak je vidět, tak je nezvládal pochopit a vyřešit. Místo toho aby svůj život žil a užíval si ho a nechal se nést proudem řeky života, radoval se….on ten svůj život pojal tak, ho ho tady žije za trest. Trestá sám sebe i své okolí. Zablokovaná druhá čakra a z ní cesty…které se nejdřív zakreslili prázdné, se vyplnili pichláky. Ať už konečně našel jakoukoliv cestu, tak si ji proměnil v utrpení a nepochopení. Některé cesty mluvili takto…. S maminkou, když se našli, tak to byl oheň…vášnivý a prudký, který mnohdy spaloval…jeho žárlivost byla veliká…žárlil dokonce na vás dcery. Najednou si připadal sám a odstrčený. Druhá cesta…. Postavit dům….něco dokázat… z radosti zbyly jen starosti a dřina…nemohl si dovolit a dopřát sobě ani vám to co jinde bylo normální. Další cesta…maminčina nemoc….místo aby konečně pochopil.. propadl strachu a naštvanosti, že tady bude bez ní…. Místo lásky, kterou pocítil… dal přednost bolesti své…že o ní přichází podruhé….poprvé jste mu ji vzali vy děti, teď smrt. Další cesta… přítelkyně…kterou opustil…hledal někoho jako byla maminka…a paní v lázních mu ji něčím připomněla….jenže ouha…ta paní dávám přednost své rodině, svým zájmům a tatínek je lehce ovlivnitelný….líbí se mu začít někde znovu a chce milovat a být milován. Jenže kruh se začal znovu točit …její děti, její rodina je přednější jak on. Každá cesta, se mu stala trnitou a o to víc ho to teď bolí, že na sklonku svého života, kdy si promítá svůj život….tak je naštvaný sám na sebe, jak ho zpackal….přitom se uklidňuje, že dělal, co mohl. Chvilkama si uvědomuje svoje chyby, ale hned na to… si je začne omlouvat, že to dělat pro to, čí pro ono. Cítí zmatek…chtěl by vrátit čas …udělat to jinak…chvilkama by chtěl, aby se vůbec nenarodil. On opravdu pojal svůj život jako nevydařený a trest….a často se sám sebe ptá, za co ho Bůh trestá. On má velké srdce a vždy ho měl…..jen z toho srdce nepustil tolik lásky kolik by bylo třeba……hrál si na tvrdého chlapa…
Leni… víš….já si dřív myslela, že staří nebo nemocní lidi, díky tomu čím si prošli, že jsou moudří a hodní… Jak kteří. Ti co prožili svůj život i s bolestmi, které pochopili a viděli jejich hloubku…ti opravu jsou laskavý a vyzařuje z nich takový jakýsi klid a moudrost a láska. To kteří se honili za něčím, něco si potřebovali celý život dokazovat a nechápali překážky jim nastavené…se těžko s nemocí či stářím srovnávají a dokážou být …nepříjemní na všechny kolem…hlavně na ty své nejbližší.
Tvůj taťka…. Je plný bolesti a ukřivděnosti. Nepochopil a sem tam ty záblesky pochopení, které se vyskytnou…. zažene zpět do bolesti. I pro tebe je jeho chování svým způsobem zkouškou…. k pochopení. On ti nastavuje zrcadlo… obrazy ze kterých se máš poučit..někdy ty cesty cítíš jako on a nebo jsi je cítila… jen si dej ruku na srdce a zeptej se upřímně sama sebe…… kolikrát jsem si řekla…bože, za co mě trestáš? :o). Odpuštění je jednodušší, pokud dojde k pochopení. Vím, necítíš zášť …ale spíš prázdnotu. Leni, rozhodnutí je na tobě… máš rozepsaný dopis…že ho spálíš a pustíš po vodě…je jedno řešení…ale když mu ten dopis předáš…a bude-li psaný od srdce (možná napíšeš nový) tak budeš mít jistotu, že jsi pro otce a sebe něco udělala (tuto zkoušku jste si spolu naplánovali… už v minulém životě jste nedořešili a pokud nedořešíš v tomto životě…bude ta zkouška nová). Možná až otec nebude a ty mu ten dopis nepředáš….možná ti zůstane v hlavě otázka…..jaké by to bylo, co by se stalo…“kdybych“ mu ten dopis předala…….jenže kdyby…je jen naše fantazie. Leni….nemáš co ztratit ….když mu dopis předáš, když s ním promluvíš….možná je pravý čas na to, abyste se usmířili… kolik času komu zbývá? Kolik věcí ještě můžeme dořešit a možná napravit? Je to jen na nás…jak to cítíme.
Nedávno mi jedna holčina psala, že si myslí, že svůj život žiju tak, jako by každý můj den byl dnem posledním. Ano, to jsem si přála takto žít, ale zjistila jsem, že bych se asi ztrhala :o)…. Já žiju svůj život tak aby mě bavil a naplňoval…žiju a přijímám, žiju a nechávám žít, žiju a užívám si to…nespěchám….teda snažím se nespěchat. Toto tvůj taťka nepochopil a možná to máš pochopit i ty. Nejsme tady za trest…. Ale pokud to tak pojmeme, stane se nám to skutečností.
Leni, je to jen na tobě, co uděláš…co pochopíš…pouč se z chyb tvého otce…vím…už teď jsi jinde než on, ale ještě jsou věci, které máš pochopit a on svým zrcadlem…ti ukazuje kudy tudy ….vyvaruj se chyb, které jsem udělal já.
Měj se a směj se Leničko….a držím ti palečky, ať se rozhodneš podle svého srdce a rady své duše….ona nejlíp ví, co máš udělat….. dej o sobě zase vědět…třeba jak to dopadlo…
s láskou tvá Zrzka
17.1.2011
Milá Zrzko,
úplně mě poklesla brada z toho, co jsi o tátovi napsala…jakobys ho znala…slzy mi tečou
vím, že je mým zrcadlem stejně jako byla máma….
předali mi to oba – máma mi řekla, že kdyby věděla jak to všechno bude a jak brzo přijde konec, že by žila jinak a táta si to přiznal až v 70, až po smrti své matky si to dovolil…
snažím se si to připomínat…ale někdy taky zapomínám na radosti a nechávám se válcovat „povinnostmi“…teď už ovšem mnohem míň než dřív a taky už vím, že jaký si to udělám, takový to budu mít 🙂 …
myslím, že táta celou dobu čekal na uznání, ale vždycky tlačil moc na pilu…chjo, vidím sebe, jak moc se snažím…
a pak je tu něco. co jsem si uvědomila:
je tu ještě moje sestra, mnohem víc ublížená, mnohem víc zaseknutá a nesmiřitelná, ona neodpouští…
zvládaly jsme to vedle sebe (ne spolu, napsala jsem to tak schválně)…
vím, že pokud bych udělala krok ke smíření s tátou, bylo by zle s ní…nevím jestli na to teď mám…znovu vstupovat do rodinných „bojů“
po mámině smrti mi urovnávání sporů, dělání překladatele a smirčího soudce celé famílii bralo strašně energie a radosti do života…vždycky jsem byla po ruce, když byl problém…a svůj život jsem nežila, neměla jsem žádná přání, žádné plány, jen málo radosti…před rokem jsem se vyvázala majetkově z rodinného sídla a jsem na vlastních nohou…strašně se mi ulevilo a teprve nabírám dech…je mi už/teprve 43!
já chci začít žít konečně hlavně svůj život!
možná potřebuju ještě čas nato, aby mi obrostly křídla 🙂
a pak zase budu moc být pro druhé, i když asi trochu jinak, než dřív
s tím smířením, vím, co mi říká srdce, i když mám strach, že si zase natluču…
jen si nejsem jistá jestli jsem připravená udělat první krok, jestli jsem na to připravená už teď…
Pro dnešek teda ahojík,
a díky 🙂
je toho asi ještě spousta co vypluje, přijímám to, bylo to potřeba uvolnit…
Lenka
17.1.2011
Ahojíček Leni,
Je to jen pár hodin, co jsi dostala mou odpověď…ono ti ještě hodně kamínků do té mozaiky zapadne….Jen bych dodala k tvé sestře…už jste holky dospělé a takové to z MŠ…jestli budeš kamarádit s tou a tou, tak já nebudu kamarádit s tebou….to už by mělo být za vámi. Navíc….ona a táta je zas jiný příběh, přestože je podobný tomu tvému a jste provázky propojené. Leni, někdy dlouhé rozhodování může být pak oplakávané, že se to nestihlo zrealizovat. Neber to z mé strany jako tlak na tebe….jen jako upozornění….vím, že víš…zahoď strachy, že si nadereš…každá rána je lepší než ruce v klíně. Tento život žijeme teď a jen jednou…další už bude zase jiný….Ještě mě napadla taková chytračinka….jdi příkladem….ve všem…nemá cenu někoho přesvědčovat slovem, nebo usmiřováním, nebo vysvětlováním….příklad je ten nejlepší způsob, jak ukázat cestu.
Přeju ti Leničko, aby se ti ty tvoje křídla pořádně opéřily a ty vzlétla….jak se vzneseš…budeš mít nadhled… a tím pádem nový úhel pohledu – objevíš novou pravdu …..a pokud spadneš… tak vím, že se zase zvedneš, oprášíš perůtky a vzneseš se zas do oblak…. Jsi holka vnímavá a šikovná….
Opakuju…vím, že víš…tak tomu dej jen prostor a možnost……….
s láskou tvá Zrzka
17.1.2011
