1. Jestliže rozmícháme hrst soli v šálku vody, nedá se ta voda pít. Jestliže však stejnou hrst soli vysypeme do řeky, budeme z ní dál moci brát vodu na pití, vaření i mytí. Řeka je nesmírná a dokáže přijímat, objímat a měnit. Je-li srdce maličké, pak jeho schopnost chápat a vcítit se je omezena a my strádáme.
Nedokážeme přijmout nedokonalost druhých a vyžadujeme, aby se změnili. Když však je naše srdce větší, pak nás úplně stejné věci k strádání nepřivedou. Máme dostatek porozumění i schopnosti vcítit se a dokážeme druhým otevřít svou náruč. Přijímáme je takové, jací jsou, a oni tak dostávají šanci se změnit.
2. Ve skutečně hlubokém vztahu hranice mezi námi a druhým člověkem mizí. On jste vy a vy jste on. Vaše trápení je jeho trápením.
Když si uvědomíte vlastní trápení, pomáháte milovanému člověku, aby se trápil méně. Trápení ani štěstí už pro vás nejsou osobními pojmy. To, co se děje s milovaným člověkem, děje se i s vámi. Skutečná láska nezná žádně oddělující meze ani diskriminaci. Jeho štěstí je vaše štěstí. Vaše trápení je jeho trápení. Teď už nedokážete říct: „To je tvá starost“.
3. Podstata hluboké lásky spočívá v umění přinášet štěstí. Dokázat se druhému stát paprskem světla. Nemůžete někomu dát štěstí, pokud je sami nepociťujete. Proto si uvnitř sebe zbudujte útulný příbytek, v němž budete sami sebe přijímat, budete se v něm učit mít rádi sami sebe a sami sobě hojit svá trápení.
Praktikujte záměrnost, abyste dokázali sami pro sebe vytvářet okamžiky štěstí a radosti. Pak budete mít co nabídnout i jinému člověku. Když podporujeme a napájíme své vlastní štěstí, pěstujeme svou schopnost milovat. Právě proto milovat znamená umět napájet vlastní štěstí.
Jestliže máte dost porozumění a lásky, pak každá minuta, ať už budete chystat snídani, řídit auto, zalévat zahradu nebo se zabývat jakoukoli jinou denní činností, může být minutou radosti. Ten nejlepší dárek, který můžete druhému dát, je porozumět jeho trápení. Porozumění je jen jiné jméno lásky. Nemáte-li porozumění, nemůžete milovat.
4. Často se zamilujeme nikoli proto, že opravdu milujeme a chápeme předmět své vášně, ale abychom sami sebe odvedli od svých vlastních trápení, životních zádrhelů a nepříjemných emocí.
Když se učíme milovat, sami sobě opravdu porozumět a vcítit se do sebe, pak můžeme skutečně milovat a vcítit se také do jiného člověka. Milovat a neuvědomovat si jak milujeme, znamená zraňovat.
Abychom věděli, jak máme milovat, musíme druhému porozumět. Abychom porozuměli, musíme naslouchat. Jestliže milujete, musíte být schopni přinést milovanému člověku úlevu v jeho trápení. To je umění. Jestliže nechápete kořeny jeho trápení, nedokážete mu pomoci, stejně jako lékař nemůže vyléčit váš neduh, nezná-li jeho příčiny.
Je zcela nezbytné pochopit příčiny trápení milovaného člověka, abyste mu mohli ulevit. Čím více mu rozumíte, tím více ho milujete; čím více milujete, tím více rozumíte. Jsou to dvě strany téže reality. Schopnost chápat a schopnost milovat je v podstatě jedno a totéž.
5. Často říkáme „Miluji tě“ a zdůrazňujeme v té větě vlastní JÁ, které miluje. Nezamýšlíme se nad láskou, kterou nabízíme, nad tím, jak hluboká je. To vše proto, že jsme v zajetí vlastního ega. Pokládáme se za něco odděleného, na světě však neexistují takové věci, jako oddělené JÁ.
Kvítek se skládá výhradně z nekvetoucích prvků, jako je chlorofyl, sluneční světlo, voda. Když z něj všechny ty nekvetoucí prvky odstraníme, nezbude z květu nic. Nemůže být sám o sobě. Květ může existovat pouze ve spojení s námi, ve vzájemně propojené existenci.
Stejné je to s lidmi. Nemůžeme existovat sami o sobě. Můžeme existovat pouze ve vzájemně propojeném bytí. Já sám se skládám pouze z prvků, které nejsou mnou: ze země, slunce, rodičů, předků. Pokud jste schopni vidět podstatu vzájemně propojeného bytí mezi vámi a tím, koho milujete, pak cítíte, že jeho trápení je vaše vlastní trápení a vaše štěstí je jeho štěstí.
S tímto viděním lásky člověk mluví a jedná jinak. A to samo o sobě může ulehčit mnoho trápení.
Převzato ze stránek http://www.pronaladu.cz
