Jsem poctěn tím, že zde dnes mohu být s vámi na vaší promoci, na jedné z nejlepších universit na světě. Já jsem nikdy universitu neabsolvoval. Popravdě řečeno, nikdy jsem se nedostal tak blízko k promoci na universitě, jako nyní. Chci vám dnes povědět tři příběhy z mého života. To je vše. Nic velkého.
Jen tři příběhy.
První příběh je o spojování bodů.
Přestal jsem studovat na Reed College po šesti měsících, ale zůstal jsem tam ještě dalších 18 měsíců před tím, než jsem doopravdy skončil. Takže, proč jsem zanechal studia?
Začalo to ještě před mým narozením. Má biologická matka byla mladá, neprovdaná absolventka univerzity, a rozhodla se dát mě k adopci. Byla silně přesvědčená, že jsem měl být adoptován vystudovanými rodiči, takže vše bylo připraveno na to, aby mě po narození adoptoval právník a jeho žena.
Jenže když jsem přišel na svět, na poslední chvíli se rozhodli, že by chtěli raději holčičku. Takže mým rodičům, kteří byli na pořadníku, zavolali uprostřed noci, a zeptali se jich: „Máme chlapečka k adopci: chcete ho?“ Řekli: „Samozřejmě.“ Má biologická matka později zjistila, že má adoptivní matka nikdy nevystudovala univerzitu a můj otec nikdy nevychodil ani střední školu. A tak adopci odmítla podepsat. Nechala se obměkčit až o několik měsíců později, když jí moji rodiče slíbili, že jednoho dne budu studovat na vysoké škole.
O 17 let později jsem skutečně začal studia. Ale naivně jsem si vybral univerzitu, která byla skoro tak drahá, jako Stanford, a veškeré úspory mých rodičů, náležících k pracující třídě, šly na mé školné. Po šesti měsících jsem ve studiu nespatřoval žádnou hodnotu. Neměl jsem tušení, co dělat se svým životem, ani jak by mi univerzita mohla pomoci na to přijít. A mezitím jsem utrácel veškeré životní úspory svých rodičů. Takže jsem se rozhodl zanechat studia a doufat, že to vše dobře dopadne. Tehdy to vypadalo docela strašidelně, ale když se na to dívám nyní, bylo to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem kdy učinil.
Ve chvíli, kdy jsem nechal studia, jsem mohl přestat docházet na kurzy, které mě nezajímaly, a začal neformálně navštěvovat ty, které mě lákaly.
Nebylo to vůbec romantické. Neměl jsem pokoj na koleji, takže jsem přespával na podlaze u kamarádů. Vracel jsem lahve od Coca Coly za pět centů, abych si mohl koupit jídlo, a každou neděli večer jsem chodil jedenáct kilometrů přes celé město, abych si užil jedno dobré jídlo denně ve chrámu Hare Krišna. Zbožňoval jsem to. A hodně z toho, k čemu jsem se dostal díky své zvědavosti a intuici, se později ukázalo být neocenitelným. Dám vám jeden příklad.
Reed College tehdy nabízela možná nejlepší výuku kaligrafie v celé zemi. Každý plakát, každá popiska na každé zásuvce po celém univerzitním kampusu byla krásně ručně nadepsána. Protože jsem zanechal studia a nemusel navštěvovat normální výuku, rozhodl jsem se docházet na kurzy kaligrafie, abych se to naučil. Naučil jsem se o písmu serif a san serif, o odlišných mezerách mezi různými kombinacemi písmen, a o tom v čem spočívá výtečná typografie. Bylo to krásné, historické, umělecky jemné způsobem, který věda nikdy nemůže zachytit, a pro mě to bylo fascinující.
Nic z toho nemělo šanci mít jakékoliv praktické použití v mém životě. Ale o deset let později, když jsme navrhovali první počítač Macintosh, se to vše vrátilo. A vše jsme to zahrnuli do Macu. Byl to první počítač s krásným písmem. Kdybych ten kurz nenavštívil, Mac by nikdy neměl více typů písem nebo proporcionální proklad. A vzhledem k tomu, že Windows pouze okopírovaly Mac, je pravděpodobné, že žádný počítač by je neměl.
Kdybych nezanechal studia, nikdy bych nenavštívil kurz kaligrafie, a osobní počítače by možná neměly ta krásná písma, která mají. Samozřejmě, nebylo možné spojit všechny body tehdy, když jsem se na univerzitě díval dopředu. Ale bylo to velmi, velmi jasné, když jsem se o deset let později díval zpět.
Ještě jednou, není možné si spojit všechny body, když se díváte dopředu; můžete si je pouze spojit, když se díváte zpět. Takže musíte doufat, že se body nějak pospojují v budoucnosti.
Musíte v něco věřit – své intuici, osudu, životu, karmě, čemukoliv. Tento přístup mě nikdy nezklamal, a byl tím, co nejvíce ovlivnilo můj život.
Můj druhý příběh je o lásce a ztrátě.
Měl jsem štěstí – brzy jsem přišel na to, co miluji dělat. Woz a já jsme založili Apple v garáži mých rodičů, když mi bylo 20. Tvrdě jsme pracovali, a během deseti let se Apple rozrostl z nás dvou v garáži ve společnost s více než čtyřmi tisíci zaměstnanci a hodnotou dvou miliard dolarů. Právě jsme vydali náš nejlepší výtvor – Macintosh – a o rok později jsem oslavil 30. narozeniny. A pak jsem dostal padáka. Jak vás můžou vyhodit ze společnosti, kterou jste založili? Jak se Apple rozrůstal, najali jsme někoho, o kom jsem si myslel, že měl velký talent na to, aby společnost vedl společně se mnou, a zhruba první rok šlo všechno dobře. Ale poté se naše představy o budoucnosti začaly odlišovat, a došlo mezi námi ke sporu. Naše představenstvo se postavilo na jeho stranu. Takže, bylo mi třicet a vyhodili mě. A to velmi veřejně. To, co bylo středem mého dosavadního života zmizelo, a bylo to zničující.
Po několik měsíců jsem nevěděl, co dělat. Cítil jsem, že jsem zklamal předchozí generaci podnikatelů – že jsem upustil štafetu, když mi ji předávali. Setkal jsem se s Davidem Packardem a Bobem Noycem (spoluzakladatelé firem Hewlett-Packard a Intel) a pokusil jsem se jim omluvit za to, jak jsem to pokazil. Můj neúspěch byl velmi veřejný, a dokonce jsem uvažoval o tom, že se odstěhuji ze Silicon Valley. Ale pak jsem si pomalu začal něco uvědomovat – že jsem pořád miloval svou práci. To co se stalo v Applu na tom nic nezměnilo. Byl jsem odmítnut, ale pořád jsem byl zamilovaný. A tak jsem se rozhodl začít znovu.
Tehdy jsem si to neuvědomoval, ale být vyhozen z Applu byla nejlepší věc, která se mi kdy mohla přihodit. Tíha úspěchu se změnila v lehkost být znovu začátečníkem, být si vším méně jistý. Dalo mi to svobodu vstoupit do jednoho z nejkreativnějších období mého života.
Během následujících pěti let jsem založil společnost zvanou NeXT, další firmu nazvanou Pixar, a zamiloval se do úžasné ženy, která se později stala mou manželkou. Pixar vytvořil první počítačově animovaný film na světě, Toy Story, a je nyní nejúspěšnějším animačním studiem na světě. Apple nepředvídaně koupil NeXT, já se vrátil do Applu, a technologie kterou jsme vyvinuli ve společnosti NeXT je nyní v srdci současné renesance Applu. A s Laurene máme úžasnou rodinu.
Jsem si dost jistý, že nic z toho by se nestalo, kdyby mě tehdy z Applu nevyhodili. Byla to odporně chutnající medicína, ale myslím, že pacient ji potřeboval. Občas vás život praští do hlavy cihlou. Neztrácejte víru. Jsem přesvědčený že jediné, co mě drželo v chodu, byla skutečnost že jsem miloval to, co jsem dělal. Musíte najít to, co milujete. A to platí jak pro vaši práci, tak pro vaše partnery. Vaše práce zaplní velkou část vašeho života, a jediný způsob jak být opravdu spokojený je dělat to, co věříte, že je velké dílo. A jediný způsob jak dělat velké dílo je milovat to, co děláte. Pokud jste to ještě nenašli, hledejte dál. Neusazujte se. Stejně jako u všech srdečních záležitostí, poznáte to až to najdete. A, stejně jako u všech velkých vztahů, s plynoucími roky je to lepší a lepší. Takže hledejte do té doby, dokud to nenajdete. Neusazujte se.
Můj třetí příběh je o smrti.
Když mi bylo 17, četl jsem citát, který zněl zhruba takto: „Pokud žiješ každý den tak, jako kdyby byl tvůj poslední, jednoho dne zcela jistě bude.“ Udělalo to na mě dojem a od té doby, během uplynulých 33 let, jsem se každé ráno díval do zrcadla a zeptal se sám sebe: „Kdyby dnes byl poslední den mého života, chtěl bych dělat to, co se chystám dělat dnes?“ A kdykoliv odpověď zněla „ne“ po několik dnů v řadě, věděl jsem že je třeba něco změnit.
Mít na paměti, že brzy budu mrtvý, pro mě bylo nejdůležitějším pomocníkem během velkých životních rozhodnutí. Protože skoro vše – všechna vnější očekávání, veškerá pýcha, všechen strach z ostudy a neúspěchu – tyto věci tváří v tvář smrti jednoduše odpadnou, a zůstane jen to, co je opravdu důležité. Mít na paměti že umřete je nejlepší způsob, jak se vyhnout pasti dojmu, že máte co ztratit. Už teď jste nazí. Není důvod nejít za svým srdcem.
Zhruba před rokem mi diagnostikovali rakovinu. V 7:30 ráno mi udělali test, který jasně ukázal rakovinu slinivky. Nevěděl jsem ani co to slinivka je. Doktoři mi řekli, že se skoro určitě jedná o jistý typ rakoviny, který je neléčitelný, a že bych neměl doufat ve víc než tři až šest měsíců života. Doktoři mi doporučili, abych šel domů a urovnal své záležitosti, což je lékařský kód pro přípravu na smrt. Znamená to, že během několika měsíců se máte pokusit říct svým dětem vše, o čem jste si mysleli, že jim budete moci povědět během následujících deseti let. Znamená to ujistit se, že je vše připraveno, aby to bylo pro vaši rodinu co nejsnazší. Znamená to říci vaše sbohem.
Po celý den jsem žil s touto diagnózou. Večer jsem absolvoval biopsii, kdy mi vložili endoskop skrz hrdlo a žaludek až do střev, píchli mi injekci do slinivky a získali několik buněk z tumoru. Byl jsem pod sedativy, ale má manželka která tam byla se mnou mi řekla, že když doktoři viděli buňky pod mikroskopem, rozplakali se, neboť se ukázalo že to byla velmi vzácná forma rakoviny slinivky, která je léčitelná pomocí chirurgického zákroku. Podstoupil jsem zákrok, a nyní jsem v pořádku.
To bylo nejblíže, co jsem se kdy dostal na dosah smrti, a doufám, že to tak zůstane ještě několik dalších desetiletí. Poté co jsem si prošel touto zkušeností to mohu říci s o něco větší jistotou než tehdy, kdy smrt byla jen užitečný, ale čistě intelektuální pojem:
Nikdo nechce zemřít. Dokonce i lidé, kteří chtějí jít do nebe, nechtějí umřít aby se tam dostali. Ale smrt je cílová stanice, kterou všichni sdílíme. Nikdo se jí nikdy nevyhnul. A tak to má být, protože Smrt je velmi pravděpodobně nejlepší vynález Života. Je činitelem změny. Odklízí staré, aby uvolnila cestu novým. To nové jste právě teď vy, ale jednoho dne, za nepříliš dlouhou dobu, se postupně stanete starými a budete odklizeni. Omlouvám se za takovou dramatičnost, ale je to do značné míry tak.
Váš čas je omezen, tak jím neplýtvejte na žití cizích životů. Nenechte se uvěznit dogmaty – což znamená žít s tím, co vymysleli jiní lidé. Nenechte šum názorů druhých lidí přehlušit váš vlastní vnitřní hlas. A hlavně, mějte odvahu následovat své srdce a intuici. Oni ví, čím se opravdu chcete stát. Vše ostatní je podružné.
Když jsem byl mladý, vycházela úžasná publikace nazvaná The Whole Earth Catalog, který byl jednou z biblí mé generace. Vytvořil ji chlapík jménem Stewart Brand nedaleko odsud, v Menlo Park, a svým poetickým umem ji přivedl v život. To bylo v pozdních 60. letech, před osobními počítači a digitálním publikováním, takže vše se dělalo pomocí psacích strojů, nůžek a polaroidů. Bylo to něco jako Google v papírové podobě, 35 před tím než se Google objevil: bylo to idealistické, a přetékající šikovnými nástroji a velkými představami.
Stewart a jeho tým vydali několik dílů The Whole Earth Catalog, a když se projekt vyčerpal, vydali poslední díl. To bylo v půlce 70. let, a já jsem byl ve vašem věku. Na zadní straně jejich posledního dílu byla fotografie venkovní silnice brzy ráno, takové na které můžete stopovat, pokud byste byli takoví dobrodruzi. Pod ní byla slova: „Zůstaňte hladoví. Zůstaňte blázniví.“ To bylo jejich poselství na rozloučenou. Zůstaňte hladoví. Zůstaňte blázniví. A to jsem si vždy přál. A nyní, když promujete, abyste začali znovu, to přeji i vám.
Zůstaňte hladoví. Zůstaňte blázniví.
Děkuji vám mnohokrát.
Zdroj: http://aktualne.centrum.cz/zahranici/amerika/clanek.phtml?id=716675
