Lidem, kteří spatřili ve změněném stavu vědomí dynamiku kosmického tvůrčího procesu, chybějí slova, jimiž by popsali, co zažili. Utíkají se k různým symbolickým obrazům, přirovnáním a podobenstvím z běžného života v naději, že jim pomohou vylíčit aspoň část zážitků a myšlenek, o které by se chtěli podělit. V dalším popisu tvůrčího procesu použiji pro objasnění proces koloběhu vody v přírodě.
V popisech sezení s kosmologickými vizemi je tento způsob přirovnání k přírodním jevům zvlášť častý. Před započetím stvoření je Kosmické Vědomí nerozlišeným polem bez hranic s obrovským tvůrčím potenciálem. Stvoření v něm začne jakýmsi zčeřením jako narušením původní jednoty projevujícím se hravou obrazotvorností různých forem. Zprvu si stvořené entity zachovávají kontakt se zdrojem a jejich oddělování je pouze zkusmé, relativní a neúplné. Použijme podobnosti s vodou. Původní nerozlišené jednotné Absolutní Vědomí je jako hluboký a klidný oceán nepředstavitelné velikosti. Počáteční stadium tvůrčího procesu lze nejlépe ilustrovat jako tvoření vln na hladině oceánu. Z jednoho hlediska lze vlny nahlížet a popisovat jako individuální samostatné entity. Je například možné hovořit o velké, rychlé a zelené vlně nebo o vlně příznivé či nebezpečné pro surfaře. Zároveň je zcela zjevné, že vlna je – navzdory své poměrné osobitosti – zároveň nedílnou součástí oceánu. Oddělování vln od oceánu je představa hravá, iluzivní a neúplná. Náhlý závan větru vytvoří na hladině oceánu vlny, ale jakmile vítr utichne, nabudou tyto vlny své původní plné totožnosti s oceánem.
„Naše radost spočívá ve vědomí, že patříme k sobě. Naše výzva je najít cestu.“
– Tim ‚Mac‘ Macartney
Ve stadiu, jež jsem doposud popisoval, vytváří tvůrčí zdroj obrazy ze sebe sama, ale ty si udržují kontakt se zdrojem a vědomí své podstatné totožnosti s ním. Skutečné stvoření si žádá, aby se jeho plody osamostatnily a byly snadno rozeznatelné a odlišitelné od tvůrčí formy. Skutečné stvoření v pravém smyslu slova začíná teprve rozdělením zdroje a vznikem samostatné totožnosti jeho plodů. Může se tak dít zprvu jen po dobu prchavého okamžiku. Odpovídající přirovnání je vlna lámající se ve větru nebo tříštící se o břeh.
Když se jednolitá vodní masa roztříští do tisíce drobných kapek, mají tyto kapky na okamžik samostatnou totožnost a nezávislou existenci při letu vzduchem. Trvá to však jen zlomek času, než dopadnou a znovu se spojí s oceánem. V další fázi je oddělení daleko určitější a roztříštěné jednotky vědomí nabudou individuální totožnost a nezávislost na značnou dobu. To je počátek dělení, vytváření oněch „kosmických clon“ či kosmické štěpení a zapomínání. Na čas se ztratí původní jednota se zdrojem a tím se zapomene i na božskou totožnost. Přirovnáním této situace může být třeba přílivová voda uvězněná v prohlubni skalnatého břehu po ústupu vod při odlivu. V tomto stadiu vývoje jde o déle trvající oddělení vody v prohlubni od mateřských vod oceánu. Spojení se obnoví při dalším přílivu a na čas oddělená masa vody se vrátí ke svému zdroji. Pokračováním tohoto procesu individualizace je situace, v níž je toto oddělení úplné, přesvědčivé a zdánlivě trvalé. Nastane radikální proměna a rozdělené jednotky vědomí nabudou nové totožnosti, zcela odlišné od té předchozí. Původní jednota je zacloněna a skryta, ale není docela ztracená. Toto stadium stvoření lze přirovnat k masám vody, které se z oceánu vypařily a vytvořily mrak. Než se stala mrakem, prošla voda hlubokou proměnou. Nově vzniklá entita má zvláštní a osobitý tvar a svůj vlastní život. Avšak kapičky vody, které jej tvoří, prozrazují zdroj a původ tohoto nového jevu. Snadno se srážejí a padají z mraku ve formě deště, čímž zahájí cestu k opětovnému spojení s oceánem.
“V případě jednotlivce sobectví zohyzďuje duši, v případě lidského druhu znamená sobectví vyhubení.”
– David Mitchell
V konečné fázi je oddělení dokončeno a spojení se zdrojem se jeví jako téměř ztracené. Přeměna je radikální a úplná a původní totožnost upadá v zapomnění. Forma této nové jednotky je odlišná, velmi složitá a ustálená. Současně pokročil i proces mnohanásobného dělení a vědomí o stvořené totožnosti představuje, jak se zdá, pouze nekonečně malou část původního celku. Dobrým příkladem tohoto stadia je sněhová vločka. Vykrystalizovala v mraku z vody, která se původně vypařila z oceánu. Sněhová vločka je pouze nesmírně droboučkým zlomkem masy vod oceánu a má velice osobitý individuální tvar a strukturu. Udivující množství tvarů sněhových vloček výborně ilustruje bohatství stvoření charakterizující svět jevů. Sněhová vločka má se zdrojem pranepatrnou podobnost. Aby se mohla opět spojit se zdrojem, musí podstatně změnit strukturu a ztratit svou totožnost.
„Je tu jednotný oceán, který nemá ani druha ani družku. Jeho perly a ryby se ničím neliší od vln. … Duch je skutečně a navždy jeden – různé jsou jen jeho projevy na různých úrovních stvoření. Jako nejsou led, voda a pára tři věci, nýbrž pouze tři formy téže věci, je i Duch jeden celek s množstvím forem. V nejvyšších duchovních oblastech se projevuje jako krajně jemné jsoucno. Avšak při sestupu do méně jemných oblastí stejný Duch na sebe bere méně jemné formy.“
– Džaláluddín Rúmí
V extrémní situaci nedojde pouze ke ztrátě zdroje a k zapomnění na něj, nýbrž i k popření jeho existence. Stěží nalezneme vhodný obraz z koloběhu vody v přírodě, který by šlo přirovnat k tomuto stadiu stvoření. Nejlepším příkladem je zde ateista. Takto viděl při změněném stavu vědomí ateistovo dilema jeden člověk, s nímž jsem pracoval: „Ateista ztělesňuje konečné vyjádření kosmického humoru. Je odtrženou jednotkou Božského Vědomí, která propůjčila svou dočasnou existenci tragikomickému zápasu o splnění jasně nemožného úkolu. Ateista trvá na svém a je odhodlán dokázat, že vesmír i on sám představují jen náhodné soubory hmoty a že Stvořitel neexistuje. Ateista zcela zapomíná na svůj božský původ, nevěří v Boží existenci a je dokonce schopen vášnivě a násilně napadat všechny věřící. Srí Aurobindo popsal ateistu jako ‚Boha, který si hraje sám se sebou na schovávanou‘.“
Kromě již použitých přirovnání se celého cyklu koloběhu vody v přírodě často používá k osvětlení charakteru kosmického procesu. V závislosti na počasí je hra vln na hladině oceánu krásné a složité představení, znázorňující svým způsobem celý svět. Vody oceánu se vypařují a vytvářejí mračna, která mají svou vlastní vnitřní i vnější dynamiku. Voda se z mračen vylije a vrací se na zem jako déšť, kroupy či sníh. To je počátek cesty, na jejímž konci je opětné spojení. Sníh a kroupy roztají, vodní kapky tvoří pramínky a ty potom potoky, říčky a mohutné toky. Po mnohanásobných soutocích dospějí říční vody k oceánu a splynou s původním zdrojem.
Při každém pokusu uplatnit morální hlediska na proces kosmického stvoření je zapotřebí vzít v úvahu důležitou skutečnost. Veškeré hranice, které běžně ve vesmíru vnímáme, jsou umělé a iluzivní. Ve své nejhlubší podstatě je celý kosmos jediným jsoucnem (entitou) nepředstavitelných rozměrů, Absolutním Vědomím. Všechny role mají v kosmickém dramatu při konečné analýze jediného protagonistu. Ve všech situacích, v nichž se uplatňuje prvek zla, jako jsou nenávist, krutost, násilí, bída a utrpení, hraje tvůrčí princip sám se sebou složitou hru. Agresor je totožný s napadeným, diktátor s utlačovaným, násilník se znásilněným a vrah se svou obětí. Infikovaný pacient se neliší od bakterií, které mu vnikly do těla a nemoc vyvolaly, nebo od lékaře, který se snaží antibiotiky nemoc vyléčit. Následuje výtah ze sezení Christophera Bache, profesora filosofie a religionistiky. Jeho popis zážitku Prázdnoty jsem citoval již dříve jako velice živou ilustraci otřesného poznání naší zásadní totožnosti s tvůrčím principem.
„Jako ústřední se vynořilo téma sexu. Nejprve v příjemné formě vzájemné rozkoše a erotického uspokojení, ale brzy se změnilo v násilnou formu jako znásilnění, ublížení a utrpení. Síly sexuálního násilí se rodily také v propletené síti lidských vztahů. Čelil jsem těmto brutálním silám a za mnou bylo dítě. Snažil jsem se chránit je před nimi, zadržet je a zabránit jim, aby se k němu dostaly. Hrůza se zvýšila, jakmile se z dítěte vyklubala moje milovaná tříletá dcera. Byla to ona a zároveň to byly všechny děti světa. Stále jsem usiloval o to, abych zadržel útok, který pronikal skrz mé vlastní tělo, a přitom mi bylo jasné, že nakonec budu poražen. Čím déle jsem síly odrážel, tím více mohutněly. Mé „já“ nebylo pouze mé osobní „já“, nýbrž tisíců a tisíců lidí. Ta hrůza předčila všechno, co dovedu popsat. Za sebou jsem cítil vyděšenou nevinnost, ale náhle k tomu přibyl nový prvek – síla mystického objetí. Nad dítětem se tyčilo Primární ženství, sama Bohyně matka. Pokynula mi, abych ji objal, a já jsem instinktivně vytušil, že nemůže existovat nic sladšího než její náruč. Tím, že jsem se bránil násilnému sexuálnímu napadení, bránil jsem se zároveň i mystickému objetí bohyně, ale nedovedl jsem se přinutit,abych své dítě znásilnil nebo zabil, navzdory sladkému příslibu splynutí. Šílenství se stupňovalo, až jsem se začal otáčet. Neustále jsem se bránil vražednému útoku. Nyní jsem hleděl do tváře své oběti drcen mlýnskými kameny vášně na straně jedné a touhy ochránit dítě na straně druhé. Oběť byla současně moje bezbranná, nevinná, křehká dceruška i Primární žena lákající mě k sexuálnímu splynutí kosmických rozměrů.“
Po dlouhotrvajícím agonizujícím zápase s příšernou touhou vyvolanou násilnickými impulzy se jim Chris posléze poddal a ponechal jim volné pole působnosti. Rozuzlení této mučivé situace se dostavilo, jakmile odhalil skutečnost, že za oběma rozdílnými aktéry těchto násilnických scén je jedna jediná entita – on sám jako tvůrčí princip.
„Bez ohledu na to, jak usilovně jsem se bránil, musel jsem popustit uzdu své zuřivosti. S hrůzou a zaslepeným chtíčem jsem se chystal napadnout, znásilnit a zabít a přece jsem se tomu ze všech sil vzpíral. Zápas neustále nabýval na intenzitě, až se náhle cosi zlomilo a já jsem si s hrůzou uvědomil, že se chystám zabít a znásilnit sebe sama. Toto nečekané prozření mělo mnoho rozměrů a bylo silně matoucí. Dostal jsem se až za bod obratu, kdy mi svitlo, že jsem jak násilnický vrah, tak i oběť. Prožitkově jsem věděl, že jsme jedno a totéž. Podíval jsem se do očí své oběti a zjistil jsem, že se dívám do tváře sebe sama. Začal jsem vzlykat a nebyl jsem k utišení. „Chci to spáchat sám na sobě.“ Nebyla to karmická inverze, skok do minulého života, v němž si vrah a oběť vyměnili místa. Byl to spíše kvantový skok do prožitkové úrovně, ve které se veškeré duality rozpustily do jediného všeobjímajícího toku. „Já“, jímž jsem se stal, nebylo v žádném ohledu osobní, byla to jednota zahrnující všechny lidské bytosti. Bylo kolektivní v tom smyslu, že zahrnovalo celou lidskou zkušenost, a to naprosto jednotnou a nerozdělenou. Byl jsem jednota. Agresor i jeho oběť. Násilník i znásilněná. Zabiják i zavražděná. A provádím to sám sobě. Po celé dějiny lidstva jsem to páchal sám na sobě. Bolest lidských dějin je mou bolestí. Nebylo obětí, nic nikdy mimo mne mi ji nepůsobilo. To já jsem zodpovědný za všechno, co prožívám, za všechno, k čemu kdy došlo. Díval jsem se do tváře svého vlastního stvoření. Já jsem se toho všeho dopouštěl. Já jsem svolil, aby se to stalo. Já jsem se rozhodl vytvořit všechny ty hrůzné, hrůzné světy.“
V článku byly použity výňatky z knihy Stanislava Grofa ‚Kosmická hra‘
Autor: Petr Václavek
Zdroj: http://www.novebohatstvi.cz
