Máte při vystoupení pevný scénář, nebo je vše spontánní?
Playlist je až na výjimky daný, ale to, co říkám, je spontánní, kromě pár větiček, které mají za cíl zbourat bariéru mezi jevištěm. Jakákoliv hranice a bariéra je jenom tady (ukazuje na hlavu).
Interpreti se většinou berou dost vážně…
Ale já to nechci bourat všem, dělám to jenom na svých koncertech. Vůbec nikdo nemá práv soudit někoho jiného. Všichni lidé jsou skvělí, jen to kolikrát nevědí. A já dostal možnost jim to hromadně říkat, a tak to teď říkám hodně.
Ještě nedávno jsem měl pocit, že pravda je jenom jedna a že to je ta, kterou jsem našel já, a chtěl to druhým vnucovat, ale to už nechci. Dá se to říct i tak, že vlastně každý má pravdu a spojením každé jednotlivé pravdy se dojde k té celkové. Měl jsem pocit, že existuje jasný recept, ale teď vím, že ten musí najít každý sám v sobě. A je úplně jedno, kterou cestou jde, jestli přitom medituje nebo pochlastává. Sám jsem začal víc žít, než abych o tom jenom kecal.
Pomáhá vašemu uvolněnému pojetí koncertů fakt, že jste herec? Máte vůbec trému?
Já mám velkou trému, nebo spíš nervozitu. Pořád vnímám to, že máme vyprodané koncerty, je nadstandard. Nejde mi o prestiž koncertu, ale záleží mi na tom, aby se lidé bavili, protože mám možnost zpříjemnit jim večer. Proto se dostavuje nervozita, ale je příjemná.
V momentě, kdy by nebyla, hraničilo by to s nepokorou.
Zpíváte někdy na playback?
Ne, ty dvě slova přece nejdou dohromady! Zpívat a playback. Mám problém i s halfplaybackem. Je to lež, protože lidi přesvědčujete, že podáváte nějaký výkon, a není to tak. Není to má cest, ale každý ať si dělá, co chce.
Jak pečujete o svůj hlas?
Když mi bylo asi deset let, chodil jsem k foniatrovi, který mi říkal, co všechno nesmím, abych nepřišel o hlas, protože mám nedomykavost hlasivek. Na DAMU to vyvrcholilo tím, že jsem byl neustále pranýřován, že všechno dobrý, až na ten hlas. Můj pedagog zpěvu na DAMU mi kvůli mému hlasu dokonce nechtěl dát zápočet. Říkaly mi to autority, ke kterým jsem vzhlížel, a tak jsem jim uvěřil a hlas opravdu ztrácel.
Pak mi to začalo být trochu jedno, namísto stresu ze zkoušek a strachu jsem propadl kouzlu studentského života, začal jsem dokonce kouřit, a jak jsem se tak vzdaloval úpěnlivému držení se narezlých dogmat, zapomněl jsem, že měl můj hlas kdy nějaký problém.
Foniatři z vašeho života tedy úplně zmizeli?
Jo a zmizel i problém, který mi byl neustále předhazován. Na škole jsem měl výbornou hlasovou pedagožku Evu Spoustovou, která mi poradila různá cvičení, a ta využívám, ale k foniatrům nechodím. Jenom se před koncertem rozmlouvám. Ono to totiž kolikrát ani není moc fyziologická záležitost, ale spíše vás dusí nevyřčené. A „pančelka“ Eva byla mezi prvními, kdo mě ponoukl k uvažování tímhle směrem.
Člověk by měl umět zacházet s hlasem, ale ne že se učí zpívat jinak, než jak je mu vlastní. Proto mám rád zpěváky typu Lou Reeda, Toma Waitse nebo u nás Jiřího Bulise. Někdo o nich říká, že to ani zpěváci nejsou, ale pro mě je v muzice nejdůležitější (po)cit. Ten mizí ve chvíli, kdy se člověk soustředí na to, jaké s hlasem udělá fígle. To, co pak nabízí, není on, ale škola, pedagog… Mám rád, když je to autentické, a proto se mi nezpěváci líbí.
Co vám přinesla sláva?
Dar to byl hlavně v tom, že vidím lidi jakoby přes lupu. Tím, jak vnímají bublinu slávy, která se kolem mě utvořila, tak to, co jsou, jsou jakoby víc a je to zřetelnější. Baví mě to pozorovat.
Zároveň je to asi také vaše lupa k sobě samému…
No jéje. To mně povídejte. A to je na tom úplně to nejlepší.
Prošel jste si obdobím, kdy jste nevěděl, jak se slávou naložit a byl jste z toho v rozpacích. Jak to máte teď?
Sláva je iluze, nic jiného. Měl jsem období, kdy jsem cítil rozdělení mezi sebou samým a Tomášem Klusem jako mediální osobností. A pak jsem se dozvěděl, že to je přirozené a je to právě ten efekt lupy. Máme to všichni, ale když se člověk stane slavným, je to najednou zřejmější. Protože tahle paní (pohledem přitom sklouzne na ženu sedící vedle u stolu – pozn. aut.) si o vás myslí určitě něco jiného než já a vy si o sobě myslíte už úplně něco jiného než my dva.
A já to mám zvětšené. Je třeba deset tisíc lidí, kteří si něco myslí o Tomáši Klusovi, ale se mnou to nemá nic společného. Jde o to se s tím neztotožnit, protože každý si něco myslí – co člověk, to vesmír. Takže to pozoruju, v každém z těch lidí se setkávám sám se sebou nějak jinak a je to poučné.
Jak vnímáte úspěch?
Chci to, protože mě to baví, ale ne proto, že bych to potřeboval. A tohle přišlo s Tamarou. Vím, že když je vedle mě, tak v tomto světě může být cokoliv a nemusím to řešit.
Vloni na podzim jste se oženil, ale obřad byl trochu netypický…
Měli jsme obřady dva. Nejdřív šamanský, kde nás oddával léčitel, malíř, ale především přítel Vladimír Kafka. Trochu je to vidět na videoklipu, který jsme tam natočili, (http://probuzeni.blogspot.cz/2014/06/sebe-jsem-vsak-prehlizel-patrne-ze.html) ale co bych z toho chtěl vypíchnout, je to, že jak se vždycky říká, že váš sňatek je uzavřen, tak Vláďa říkal, že je otevřen. Tak to totiž je. A pak měl spatra ještě nádherný monolog o duhovém sňatku.
To je co?
S Tamčou říkáme, že žijeme v zemi za duhou. to je taková naše země a Tamarka mě naučila v ní být. Je to údolí pravdy, kde se nebojíte být tak, jak jste, protože všem říkáte to, co jste a co cítíte. To byl první krok, který jsem udělal. někdo není ochotný přestat hrát různé hry, jenže když to uděláte, není pak už nikdo, kdo by vás mohl na něčem nachytat. V zemi za duhou je pohodička a klídeček. Hrát hru tam znamená tvořit život.
Ve svém období křiku jsem měl pocit, že radikální proměna všeho je potřebná a nutná, a ono vlastně ne. Svět tak, jak je, je naprosto správně a není to o kompromisu, ale o tom najít si krásu v tom, co je teď. Krása je stejně jako všechno proměnlivá a nestálá a kouzlo tkví v tom naučit se držet krok s přítomností.
Svět je krásný a my jsme jedinou bytostí schopnou onu krásu ocenit a informovat o tom. Není možné vrátit se hromadně do lesů a sbírat bobule, tyhle ty extremistické tendence už mám taky za sebou. rovnováha, vyrovnanost, v tom teď spatřuji své štěstí.
Ještě zpátky ke svatebnímu obřadu. Měli jste i ten oficiální neboli občanský?
No. Pak jsme měli i obřad na radnici a tam jsme s Tamarou šli v indiánských čelenkách. Pobyli jsme tam asi hodinku, zatančili, podepsali se, a to bylo všechno. A ještě tam s námi byli naši dva svědci, dva psi a Fína. Bylo to vloni v září.
Fíně neboli vaší dceři Josefíně bylo kolik?
Čtyři měsíce.
Jaká je?
Dokonalá.
Co všechno už teď, v jednom roce života, umí?
Všechno. Zoubků má sedm a nás i všechny návštěvy vodí po bytě, protože už polochodí. Předtím dodržovala takzvaný Buddha styl, kdy seděla a chtěla, abychom jí nosili to, na co ukáže. Jak začala chodit, nastala změna.
Děti úžasně komunikují, ale když rodiče nemají čas je slyšet, křičí. Všem, kdo čekají rodinu, říkám, ať o sobě nikdy nepochybují, protože když k nim děťátko přichází, ví, proč a kam jde, a oni jsou nejlepšími rodiči na světě. Nikdo lepší pro ně v tu chvíli být nemůže.
Říkal jste, že narození dcery je poslední tečka, aby se z vás stal dospělý chlap. Stalo se?
No, ještě tam jsou další tečky, které dávají prosto dítěti ve mně, a ještě to nechci úplně utnout. Jinak bych totiž přestal být tvorem. To je od slova tvořit a děti pořád něco tvoří.
Být otcem je nádherné, občas „těžké“, protože v určitém období dítě potřebuje v podstatě jenom mámu, což je samozřejmě subjektivní pohled otce, který se cítí odstrčen (jaj, to ego!).
Pravda je taková, že dítě komunikuje s oběma, jen se my chlapi pomalejc rozpomínáme na to, co dávno víme, a pod nánosem rozumu, škol a příruček neslyšíme instinkty. Pro mě byla škola porod, kdy jsem poprvé v životě byl úplně k ničemu (resp. jsem se tak cítil). Jenom jsem tam měl být. K dětem musí plynout neustálá láska, ale vlastně nejen k nim, ale ke všemu. Když už chtít nějakou změnu ve světě, tak jedině prostřednictvím lásky.
Ale to ji člověk nejprve musí mít v sobě…
Ale oni ji lidi v sobě mají…
Takže s láskou i na politiky?
Ano a hlavně se musíme zbavit toho, že za všechno můžou „oni“. Při mistrovství světa v hokeji se to transformuje, vyhráváme „my“, ale pak se výsledek otočí a už to zase jsou „oni“, kteří nám dělají problémy. Za vším hledat sebe, to mi otevřelo oči. A nemá to nic do činění se sebestředností.
Také tvrdíte, že peníze nejsou důležité, ale to by s vámi většina lidí nesouhlasila…
Lidé na ně koukají jako na nedostatkové zboží a přemýšlejí o nich jako o něčem, co potřebují ke svému štěstí. Když ale o něčem přemýšlíte jako o nedostatkovém zboží – je to nedostatkové zboží. Chcete-li z něčeho hmotného vystavět cosi nehmotného, jako je tomu v případě vztahu peníze/štěstí, stáváte se Sisyfem a váš život je nekonečná cesta s těžkým šutrem na bedrech.
Neznám žádného člověka, který se stal šťastným díky penězům. A ty šťastné, kteří jsou i bohatí, nepoznáte, protože na penězích nelpí a v tom je ten fór. Peníze jsou potřeba, ale ne ke štěstí. To jsou dvě rozdílné věci. Peníze vidím jako podmínku štěstí a přitom je to naopak – když člověk bude opravdu šťastný, peníze přijdou. Kdo nevěří, ať to zkusí. Není nic jednoduššího.
Tři měsíce jste začátkem roku strávil s rodinou v Dominikánské republice, kde jste surfoval na moři. Nemáte strach? Respektive máte ještě vůbec z něčeho strach?
Strach se snažím nemít, protože tím člověk plýtvá energii na něco, co není moc příjemné, a to se mi moc nechce. Určitě mám ale obavy, respekt a pokoru, takže vidím, že vlny jsou nad mé síly. A když jsou, moře vás na to upozorní hned první vlnou. Úplně vás nesejme, ale jakoby řekne „broučku, tady nemáš do dělat“ a pošle vás zpátky na břeh.
Surfování pro mě není o výkonech, spíš jde – a to doslova – o pohled na svět, který tkví v jednoduchosti. A líbí se mi, že surfaři mezi sebou mají krásný vztah.
Takže si jen tak kloužete po vlnách?
Kolikrát ani nekloužu. Jenom sedím na prkně a nechám se houpat. Jsem dvě stě metrů od pláže na volném moři, kolikrát i sprchne, takže je ducha, a k tomu si představte východ slunce, houpání vln a šum moře… v tu chvíli se stanete vším, co tam je. Krása vás doslova utluče a ego se rozplyne.
Věra Keilová
… kráceno.
Více v Magazínu Právo ze dne 9.srpna 2014
Zdroj: http://probuzeni.blogspot.cz
